Rozhodnutí NS

30 Cdo 4512/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 4512/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4512.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Rozsudek pro uznání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 114b odst. 1 o. s. ř.
§ 114b odst. 5 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4512/2017-182


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně E. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti žalované V. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladislavou Skoupou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 82/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 13 Co 217/2016-97, takto:

    Dovolání se odmítá


    Odůvodnění:

    Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozsudku, jímž by soud určil neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 13. 8. 2013 mezi ní a žalovanou, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY.

    Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 10. 6. 2016, č. j. 34 C 82/2016-51, určil, že kupní smlouva ze dne 13. 8. 2013, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou, týkající se nemovitostí (ve výroku specifikovaných), je neplatná (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 32 000 Kč (výrok II).

    Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 13 Co 217/2016-97, k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.

    Odvolací soud z obsahu spisu mimo jiné zjistil, že soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 4. 2016, č. j. 34 C 82/2016-31, vyzval žalovanou dle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dní od doručení usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně soud prvního stupně žalovanou poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě ve věci samé včas písemně nevyjádří nebo nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a ve věci rozhodne rozsudkem pro uznání. Usnesení bylo doručeno žalované, k rukám její zástupkyně, dne 2. 5. 2016, třicetidenní lhůta k vyjádření skončila dne 1. 6. 2016, a jelikož se žalovaná k žalobě vyjádřila až po uplynutí stanovené lhůty (podáním doručeným soudu dne 2. 6. 2016), soud ve věci rozhodl na základě fikce uznání nároku, rozsudkem pro uznání.

    Dále zjistil, že u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 294/2013 probíhalo mezi týmiž účastnicemi již dříve řízení o žalobě na určení neplatnosti sporné kupní smlouvy, později, se souhlasem soudu, změněné na žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, v jehož průběhu žalovaná v reakci na prostou výzvu soudu ze dne 30. 5. 2014 tehdejší nárok žalobkyně písemně neuznala, považujíc kupní smlouvu za platnou, což projevila i při ústním jednání. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, č. j. 34 C 294/2013-78, žalobu zamítl s odůvodnění, že jelikož je žalobkyně vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, nemá na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. K odvolání žalované byl rozsudek odvolacím soudem potvrzen.

    Odvolací soud posuzoval, zda marným uplynutím lhůty k vyjádření došlo v projednávané věci ke vzniku fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř., avšak na rozdíl od soudu prvního stupně (který se nezabýval posouzením podmínek nutných k vydání kvalifikované výzvy) dovodil, že nebyly naplněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy ani „povahou věci“, ani „okolnostmi případu“, takže usnesení soudu s výzvou k vyjádření nemělo být vůbec vydáno.

    Ve své úvaze odvolací soud uplatnil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze kterých vyplývá vázanost soudů citlivým posuzováním věci při uplatňování institutu rozsudku pro uznání, zvlášť pokud se nejedná o obstrukční chování účastníka ani jeho celkovou pasivitu, neboť pouze mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. je neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád. Odvolací soud v této souvislosti nepřehlédl aktivitu žalované, tedy nahlédnutí do spisu právní zástupkyní žalované a tam založení ji udělené plné moci k zastupování v řízení.

    Odvolací soud též zohlednil závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod číslem 76/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že okolnostmi případu odůvodňujícími vydání kvalifikované výzvy mohou být i jiné skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Přitom dovodil z argumentu a contrario, že skutečnosti známé soudu z jiného řízení mohou být současně i okolnostmi, jež vydání kvalifikované výzvy vylučují, což v projednávaném případě odvolací soud vztáhl na výsledek předchozího řízení (sp. zn. 34 C 294/2013), který „soudu signalizoval“, že žalovaná se nároku žalobkyně bude v tomto probíhajícím řízení bránit stejně, jako to činila v předchozím řízení (tedy nebude pasivní). Konečně vzal také v úvahu i skutečnost, že zmiňovanou věc i věc projednávanou nyní rozhodoval tentýž soudce.

    Protože nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy, tj. povaha věci a okolnosti případu, nedošlo ke vzniku fikce uznání nároku dle § 114b odst. 5 o. s. ř. včasným nevyjádřením se žalované k žalobě.

    Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.

    Předně dovolací soud poznamenává, že na rozdíl od žalované, neshledává podané dovolání za opožděně podané.

    Podle stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), platí, že lhůta uvedená v § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (konec této lhůty byl v projednávaném případě určující pro běh lhůty dovolací), je lhůtou procesní, jejíž běh se při doručování písemností v občanském soudním řízení počítá podle § 57 odst. 1 a 2 o. s. ř. V daném případě to znamená, že právnímu zástupci dovolatelky uplynula lhůta dle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. dne 20. 2. 2017 (nastala „fikce doručení“ dovoláním napadeného rozsudku), neboť desátým dnem lhůty byla neděle 19. 2. 2017. Lhůta k dovolání pak končila dnem 20. 4. 2017, přičemž dovolání bylo v poslední den této lhůty podáno k poštovní přepravě (č. l. 127).

    Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

    Dovolatelka má za to, že se odvolací soud svým posouzením odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4013/2016 (a dalších v dovolání uvedených). Z těchto rozhodnutí dle dovolatelky vyplývá, „jaký je postup soudu v případě, že žalovaný podá vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř., a současně neprokáže, že mu v podání včasného vyjádření bránil vážný důvod“, že soud má vydat rozsudek pro uznání na základě fikce uznání nároku žalovanou, což dle ní odvolací soud neučinil (nepotvrdil takový výrok soudu prvního stupně).

    Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí již na posouzení oprávněnosti soudu prvního stupně k vydání kvalifikované výzvy jako takové, kterou však neshledal. Z povahy věci se potom již nezabýval potenciálními důsledky marného uplynutí lhůty k vyjádření. Na řešení otázky důsledků opožděného vyjádření tak rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo.

    Rovněž tak otázka, „zda byly splněny podmínky pro vydání kvalifikované výzvy k vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. v případě, že se jednalo po skutkové i právní stránce o obtížnou věc“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěr odvolacího soudu na posouzení obtížnosti věci po skutkové a právní stránce nespočívá.

    Podle odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř., neboť soudu prvního stupně (dokonce témuž soudci) byl již předtím znám negativní postoj žalované k žalobnímu návrhu i jeho důvody, a to na základě jejího procesního stanoviska projeveného v související (a časově předcházející) věci týchž účastníků.

    Namítá-li dovolatelka, že řízení vedené pod sp. zn. 34 C 294/2013 bylo pravomocně ukončeno bez věcného projednání věci, takže soudu prvního stupně nemohly být známy veškeré okolnosti této věci, naopak mu muselo být zřejmé, že se bude jednat o věc skutkově složitou, pak toliko nepřípustně (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) polemizuje se skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vychází, aniž by současně vymezovala dovolací důvod (právní otázku) a předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

    K polemice dovolatelky o závěrech vyplývajících z judikatury Ústavního soudu dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, podle kterého „zákonodárce zavedl tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření k žalobě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud bude před každým jejím vydáním pečlivě zkoumat, zda jsou pro to splněny předpoklady a zda nevystačí vydání výzvy ‚prosté‘ podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V žádném případě nesměřoval úmysl zákonodárce k tomu, aby obecné soudy kvalifikovanou výzvu vydávaly automaticky, ‚bezmyšlenkovitě‘, spolu s každým zasláním žaloby žalovanému, a vždy zvažovaly závažné (spíše fatální) důsledky, které jsou s touto výzvou (s ‚nereakcí‘ na ni) spojeny. ‚Povaha věci‘ a ‚okolnosti případu‘ nejsou v každé souzené věci takové, aby mohl soud mechanicky kvalifikovanou výzvu vydat. Soud by proto neměl kvalifikovanou výzvu vydávat v situacích, kdy je z obsahu spisu zřejmé, že je žalovaný jinak aktivní, evidentně nárok uplatněný žalobou nemá v úmyslu uznat a hodlá se plnohodnotně zúčastnit sporu v řízení před soudem“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolací soud neshledává, že by se od uvedených závěrů odvolací soud odchýlil.

    Ve zbývající části dovolání již dovolatelka neformuluje žádnou otázku ani neuvádí předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), pouze vytýká odvolacímu soudu rozdílný přístup k účastníkům projednávaného řízení v kontrastu s přístupem soudu ve věci předchozího řízení.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 3 o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 26. 6. 2019


    Mgr. Vít Bičák
    předseda senátu