Rozhodnutí NS

29 Cdo 5048/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/16/2017
Spisová značka:29 Cdo 5048/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.5048.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Společník
Společnost s ručením omezeným
Exekuce
Dotčené předpisy:§ 150 obch. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 5048/2016



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatele Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, PSČ 787 01, za účasti společnosti APATOR METRA s. r. o., se sídlem v Šumperku, Havlíčkova 919/24, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 26834073, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem, se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2, PSČ 779 00, o zaplacení 19.624.753,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě − pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 69/2011, o dovolání navrhovatele a společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016, č. j. 8 Cmo 1/2014-552, ve znění usnesení ze dne 22. června 2016, č. j. 8 Cmo 1/2014-576, takto:

      I. Dovolání se odmítají.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
    O d ů v o d n ě n í:

    Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. června 2013, č. j. 30 Cm 69/2011-423, ve znění usnesení ze dne 7. dubna 2014, č. j. 30 Cm 69/2011-495, uložil společnosti APATOR METRA s. r. o. (dále jen „společnost“) zaplatit navrhovateli 16.539.753,77 Kč spolu s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.), zamítl návrh co do zaplacení 3.085.000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II.), zastavil řízení co do zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 6.375.246,23 Kč od 16. července 2009 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).

    V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I., tedy ohledně částky 9.905.000 Kč včetně úroků z prodlení z částky 16.539.753,77 Kč od 17. března 2010 tak, že je společnost povinna zaplatit navrhovateli 9.119.833 Kč spolu s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku, a zamítl návrh v části, v níž se navrhovatel domáhal zaplacení 785.167 Kč včetně příslušenství (první výrok), dále změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. ohledně nákladů řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení a znalečném (čtvrtý až šestý výrok).

    Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí usnesení ze dne 18. března 2014, č. j. 8 Cmo 1/2014-486, ve znění usnesení ze dne 16. dubna 2014, č. j. 8 Cmo 1/2014-497 (kterým odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v části výroku I. a ve výrocích IV. a V. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. října 2015, č. j. 29 Cdo 2533/2014-514, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Proti usnesení odvolacího soudu podali oba účastníci řízení dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř.

    a) K dovolání navrhovatele:

    Nejvyšší soud úvodem podotýká, že k podání navrhovatele ze dne 23. listopadu 2016, označenému jako „doplnění dovolání“, nemohl při posuzování důvodnosti dovolání přihlížet, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je podle § 242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula v září 2016 (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

    Závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba k posouzení částek, které krátce po ukončení účasti dovolatele ve společnosti obdrželi ostatní společníci za své podíly, tyto částky (sjednané v eurech) přepočíst (na české koruny) podle kursu platného ke dni uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů (za účelem určení spravedlivého vypořádání), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž nelze za obdobných okolností přihlížet k následným změnám v kurzu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 4705/2007, ze dne 21. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011, nebo ze dne 14. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013).

    b) K dovolání společnosti:

    Námitky proti závěru odvolacího soudu, který – vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v předchozím (kasačním) rozhodnutí (sp. zn. 29 Cdo 2533/2014) – při určení výše vypořádacího podílu navrhovatele přihlížel k hodnotě čistého obchodního majetku, jsou pouhou polemikou s předchozím (kasačním) rozhodnutím, jakož i s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu v něm citovanou, k jejíž změně Nejvyšší soud neshledává důvody.

    Pouze na okraj lze poznamenat, že shodný přístup zvolil zákonodárce výslovně i v § 36 odst. 2 a 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], a to pro případ, že si společníci ve společenské smlouvě způsob výpočtu vypořádacího podílu neupraví a vypořádací podíl nelze určit ani podle § 213 z. o. k.

    Odvolací soud zcela v souladu s (výše označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – poté, kdy vyšlo najevo, že výše vlastního kapitálu podle účetní závěrky zpracované ke dni zániku účasti navrhovatele ve společnosti, tj. k 20. lednu 2009 (14.299.000 Kč) byla v hrubém nepoměru ke skutečné (tržní) hodnotě čistého obchodního majetku k témuž dni (63.918.000 Kč) – přihlédl při stanovení výše vypořádacího podílu navrhovatele k posledně uvedené veličině. Výši vypořádacího podílu odvolací soud bez dalšího nestanovil součinem zlomku představujícího výši podílu navrhovatele a hodnoty čistého obchodního majetku (tedy jako jednu třetinu z částky 63.918.000 Kč), ale přihlédl k výši ceny, kterou zbývající společníci získali za převod svých podílů ve společnosti (představujících v souhrnu 100 % na základním kapitálu) na třetí osobu podle smlouvy o převodu obchodních podílů ze dne 15. listopadu 2010 (2.500.000 Eur, tedy – při kursu ke dni uzavření smlouvy ve výši 24,625 – 61.562.500 Kč), jakož i k tomu, že se „stav společnosti“ v období mezi 20. lednem 2009 a 15. listopadem 2010 zásadně nezměnil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud, zcela v souladu s judikaturou dovozeným požadavkem poctivosti (spravedlnosti) vypořádání, uzavřel, že vypořádací podíl by neměl v poměrech projednávané věci převyšovat cenu připadající na podíl dříve náležející navrhovateli (tedy jednu třetinu z částky 61.562.500 Kč, tj. 20.520.833 Kč).

    Je s podivem, že dovolatelka brojí proti tomu, že odvolací soud (v souladu s požadavkem poctivosti) vzal v potaz cenu za převod všech podílů ve společnosti, když právě na základě tohoto postupu přiznal navrhovateli nižší vypořádací podíl, než by činil při výpočtu pouze z hodnoty čistého obchodního majetku (o 785.167 Kč).

    Splatnost vypořádacího podílu pak odvolací soud stanovil v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 150 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, kdy splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6; k pojmu „bez zbytečného odkladu“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3645/2008, či usnesení ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015, nebo ze dne 22. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013.

    Okamžik, kdy se společnost seznámila s jedním z řady znaleckých posudků, nemá pro určení splatnosti vypořádacího podílu žádný význam. Bez právního významu je pak i skutečnost, že proti navrhovateli bylo vedeno exekuční řízení a účast navrhovatel zanikla právě v důsledku exekučního příkazu postihujícího podíl navrhovatele ve společnosti; v takovém případě měla společnost vypořádací podíl plnit (ve správné výši) exekutorovi.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 16. února 2017
    JUDr. Petr Š u k
    předseda senátu