Rozhodnutí NS

33 Cdo 4303/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:33 Cdo 4303/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4303.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 151 odst. 2 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 243g odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4303/2017-521


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně D. J., bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, proti žalované E. U., bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 4.940.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 128/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2017, č. j. 24 Co 138/2017-489, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2017, č. j. 24 Co 138/2017-489, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha východ rozsudkem ze dne 10. února 2016, č. j. 8 C 128/2011-347, zamítl žalobu o zaplacení částky 4.940.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4.940.000 Kč od 15. 4. 2011 do zaplacení a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 556.309,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. dubna 2017, č. j. 24 Co 138/2017-489, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení pouze tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na jejich náhradě 202.773 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem v Brně; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výši náhrady nákladů v řízení úspěšné žalované je třeba stanovit tzv. volnou úvahou, byla-li nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen „přísudková vyhláška“). Neshledal možným vyjít při výpočtu nákladů řízení z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, neboť by nebylo respektováno legitimní očekávání účastnic řízení, které vstoupily do řízení ještě za existence vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů bylo soudem rozhodováno až po jejím zrušení Ústavním soudem.

Proti výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (viz např. na straně jedné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 235/2014, sp. zn. 21 Cdo 5123/2014, a na straně druhé např. rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 nebo sp. zn. 23 Cdo 3972/2015), kterou formuluje, „zda při absenci výslovné právní úpravy sazeb výše odměny advokáta stanovených paušálně pro v řízení v jednom stupni ve smyslu ust. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř. mohou soudy stanovovat odměnu advokáta za zastupování v řízeních před soudem vlastní úvahou, nebo ji mají stanovit podle sazeb mimosmluvní odměny advokáta upravených ve vyhlášce č. 177/1996 Sb.“. Prosazuje, že tuto procesní otázku je nutno posoudit tak, že při absenci výslovné právní úpravy sazeb výše odměny advokáta stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. je důvodné přiznávat náhradu nákladů řízení podle sazeb mimosmluvní odměny advokáta upravených ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., tak jako to (většinově) činil Nejvyšší soud až do vydání rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 23 Cdo 4260/2014, který Ústavní soud zrušil. Dovolatelka akcentuje, že nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., mimo jiné proto, že náklady přiznané podle zrušené vyhlášky se pravidelně dostávaly do hrubého nepoměru k žalované hodnotě sporu, ať už byly nepřiměřeně zatěžující pro neúspěšnou stranu řízení v případě bagatelní hodnoty sporu, nebo naopak přiznaná sazba odměny byla nepřiměřeně nízká v případě vysokého počtu náročných úkonů. Je přesvědčena, že v nyní posuzovaném případě nebylo použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání účastnic řízení. Nad rámec uvedeného žalovaná namítla vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky náhrady nákladů řízení odchýlil od v současné době již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

K výkladu a aplikaci ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudek ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1304/2015, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, nebo srov. též Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 628 - 631s.). Vyložil, že právo na náhradu nákladů řízení vzniká až samotným rozhodnutím, tedy konstitutivně (a to co do důvodu i výše). V okamžiku jejich vynaložení totiž ještě není jisto, která ze stran bude v řízení úspěšná a která nikoliv, resp. které bude nákladová povinnost uložena. A teprve nabytím právní moci rozhodnutí o nákladech řízení (ať je obsažen v jiném rozhodnutí, či v samostatném usnesení) vzniká právo na jejich zaplacení.

V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že „vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Již dříve přitom uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2, věty první části věty za středníkem, o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (viz např. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Nemůže být přitom rozhodné, že část řízení (a úkony právní služby v něm vykonané) proběhla před zrušením vyhlášky o paušálních odměnách. Nárok na náhradu nákladů řízení má totiž základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007).

Rozhodnutí odvolacího soudu opírající se ve svém odůvodnění o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 a o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 235/2014, 21 Cdo 5126/2014, sp. zn. 21 Cdo 306/2015, z pohledu shora uvedeného již neobstojí, resp. nelze ho považovat za správné. Závěry přijaté ve zmíněném nálezu Ústavního soudu není v dané věci namístě použít proto, že v případě hodnoceném Ústavním soudem byla převážná většina úkonů (20 z 22) učiněna v období před zrušením přísudkové vyhlášky; v dané věci byla před zrušením přísudkové vyhlášky učiněna méně než polovina úkonů a není zde tedy naplněno časové hledisko, které bylo rozhodující ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 1904/18, je pak nutné rovněž přihlédnout zejména k fázi, v jaké se posuzované soudní řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo, jakož i k povaze a výsledku předmětného řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž podpořil svou argumentaci odvolací soud, se týkala stanovení výše náhrady nákladů dovolacího řízení, nikoli náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž konkrétní výši přiznané náhrady dovolací soud stanovil s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti právní služby poskytnuté advokátem.

Lze uzavřít, že otázka náhrady nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky je Nejvyšším soudem v současné době rozhodována konstantně v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. org. 23/13, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., i k rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněnému pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se stanovuje odměna advokáta nikoli podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud se tedy v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

O námitce vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu