Rozhodnutí NS

4 Tdo 1383/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:4 Tdo 1383/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1383.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pokus trestného činu
Porušování domovní svobody
Těžké ublížení na zdraví úmyslné
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1383/2018-42


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2018 o dovolání obviněného J. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, okres XY, fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 2 To 47/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 3/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.


Odůvodnění:

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 68 T 3/2018 uznal obviněného J. K. vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku /jichž se dopustil jednáním uvedeným pod bodem 1) cit. rozsudku/ a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku /jichž se odpustil jednáním uvedeným pod bodem 2) cit. rozsudku/, přičemž tato spočívala v tom, že

1) v době kolem 12:30 hodin dne 19. 10. 2015, ve S., okres Zlín, na ul. D., poté, co si stupňovaným klepáním na vchodové dveře umocněným výhrůžkou „otevři, nebo to vyrazím“ vynutil vpuštění do bytu v domě č. p. XY, v té době užívaného K. N., narozen XY, vešel do chodby a obývacího pokoje tohoto bytu a požadoval po K. N., aby mu vrátil řetízek, který mu údajně odcizil, poté s poškozeným K. N. odešli do kuchyně, kde poškozeného udeřil dvěma ranami pěstí do obličeje a několikrát kopl do břicha a do levého boku hrudníku, kdy svým jednáním K. N. způsobil zlomeninu VIII. a IX. žebra vlevo, poškození sleziny s krvácením, pohmoždění břicha vlevo a hematom a oděrku na hlavě vlevo, kdy tato zranění si vyžádala ošetření rychlou záchrannou službou, převoz do nemocnice, hospitalizaci na jednotce intenzivní péče do 24. 10. 2015 a následně na traumatologickém oddělení do 26. 10. 2015, kdy současně během svého neoprávněného setrvání v bytě poškozeného poškodil zařízení bytu tím, že shodil na zem dva starší televizory, shodil část obývákové stěny, čímž rozbil dvě skla její levé prosklené části, dva pásky zrcadla a dále nejméně 20 skleniček o obsahu 0,2 l a 4 keramické hrnky o obsahu 0,25 l, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 710 Kč,

2) dne 19. 10. 2015 po 13:00 hodin ve S., v ulici D. poté, co nasedl do svého osobního automobilu značky a typu Volkswagen Passat, registrační značky XY, z místa odjel, a po chvíli, když se vracel zpět a zpozoroval P. G., narozena XY, která šla při cestě stejným směrem k domu č. p. XY, v momentě, kdy tato odbočovala na parkoviště před domem, kde došlo k jednání popsanému ad 1), přidal rychlost a jel přímo na ni, ve stejném okamžiku jej však P. G. zpozorovala a stačila před jím řízeným autem uskočit z parkoviště vlevo do trávy, přičemž následně projel místem, ze kterého P. G. uskočila a zastavil na konci parkoviště,
    a takto jednal přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 T 40/2014-198, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně spisové značky 5 To 263/2015-247, uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, tedy na období od 26. 8. 2015 do 26. 8. 2018.

    Za to byl obviněnému J. K. uložen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, pobočka Brno, Banskobystrická 40, 621 00 Brno, částku 45 927 Kč.

    Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 2 To 47/2018 rozhodl tak, že v bodě I. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody. V bodě II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému J. K. nově uložil za zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn [bod 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně], a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 4 T 39/2015-144, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 68 To 49/2016 podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 4 T 39/2015-144, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 68 To 49/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, pobočka Brno, Banskobystrická 40, 621 00 Brno, částku 45 927 Kč.

    Pod bodem III. podle § 259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud věc ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně.

    Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 2 To 47/2018 podal obviněný J. K. dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

    Obviněný namítá, že soudy obou stupňů zcela přehlédly konstatování obhajoby a samotného obviněného, že trestní stíhání pro tento skutek bylo zahájeno na základě křivého obvinění ze strany poškozených. V této souvislosti poukazuje na nesrovnalosti v jejich výpovědích. Odvolací soud nebyl s to posoudit, proč došlo ke změně jejich výpovědí ještě před zahájením trestního stíhání a proč se mu jeví tyto výpovědi jako účelové ve vztahu k obviněnému. Nebylo prokázáno, že by zrovna tito svědci měli zájem účelově pomoci obviněnému. Výpověď obviněného se shoduje s výpověďmi poškozených ve vztahu k událostem toho dne.

    Dovolatel dále vytýká soudům, že důsledně neřešily prvotní zájem poškozených přivodit mu trestní stíhání, neřešily, kdy a za jakých okolností došlo ke změně jejich postojů. Na základě změny výpovědí poškozených měl odvolací soud svědky znova vyslechnout, jak navrhovala obhajoba. Zejména pak tehdy, obdržel-li odvolací soud jejich dopis. Odvolací soud navíc tento dopis jako důkaz ve veřejném zasedání neprovedl, tudíž tento dopis nemůže být podkladem pro konstatování, které odvolací soud stran věrohodnosti těchto svědků uvádí.

    Obviněný se zároveň staví kriticky k uloženému trestu. Soud prvního stupně uložil obviněnému trest o stejné výměře za nikoli jeden, ale za dva skutky. Jelikož odvolání bylo podáno toliko obviněným, nebylo v moci odvolacího soudu trest zpřísnit. Odvolací soud vybočil při stanovení výměry trestu od ustanovení § 39 tr. zákoníku, když za méně závažný skutek ukládá trest stejně přísný jako soud prvního stupně za dva skutky. Z pohledu tohoto ustanovení měl odvolací soud, pokud zrušil výrok o vině a trestu ve vztahu ke skutku pod bodem 2), uložit trest za skutek pod bodem 1), který by byl nižší než původně uložený úhrnný trest soudem prvního stupně. V případě, že by obviněného soud prvního stupně uznal vinným z protiprávního jednání uvedeného pod bodem 2), nebude z důvodu zákazu reformatio in peius mít prostor pro uložení přísnějšího trestu, ačkoliv z pohledu § 39 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku by tak postupovat nejspíš měl.

    Ze všech těchto uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 2 To 47/2018 ve výrocích ad I. a II. zrušil a aby mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně výroků rozsudků obou soudů nižších stupňů a dále i obsah dovolání obviněného včetně použitých argumentů.

    K tomu uvedl, že obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi. Dovolatel tedy fakticky nevytýká nesprávnost právního posouzení skutku, ale domáhá se naprosto zásadní změny skutkového stavu již vydaných soudních rozhodnutí. Námitky týkající se výroku o vině tedy směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.

    Žádnému z uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají ani námitky směřující proti výroku o trestu. Námitky proti druhu a výměře trestu lze vznášet v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti trestu z důvodů nerespektování hledisek pro stanovení druhu a výměry trestu stanovených v § 39 tr. zákoníku, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze vznášet v rámci žádného dovolacího důvodu.

    Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

    Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 2 To 47/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

    Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

    Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

    Nejvyšší soud po prostudování vydaných rozhodnutí soudů a předloženého spisového materiálu shledal, že o takovou situaci se jedná i v případě obviněného J. K. Ten sice podal dovolání i z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale v převážné části dovolání pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítá nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že soudy nesprávně zhodnotily jak jeho výpověď, tak výpověď svědka K. N. a svědkyně P. G.), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by soudy učiněné skutkové zjištění nenaplňovalo zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Pokud to přesto v následné pasáži dovolání uvádí, vychází evidentně z odlišného skutkového stavu, který sám konstruuje na bázi jiného hodnocení provedených důkazů. Je tudíž třeba konstatovat, že obviněný se ve skutečnosti svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel mj. o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

    Dovolání obviněného tudíž ve skutečnosti neobsahuje žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad soudy zjištěných skutkových zjištění a zákonných znaků zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení tak, jak předpokládá § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky, ve kterých obviněný obecně vytýká neobjasnění základních skutkových okolností, a nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí jsou výlučně skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný se tak pouze domáhá přehodnocení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, a to ve svůj prospěch. Ve svých závěrech ale zcela pomíjí závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého soudy obou stupňů důvodně vycházely při hodnocení důkazů a konstatování skutkového stavu věci.

    Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

    Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Soud prvního stupně jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného. Ostatní poté doplnil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.

    Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně tím získal základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a nad rámec rozsudku soudu prvního stupně uvedl další skutečnosti. Obviněný je tedy z trestné činnosti usvědčován především výpovědí svědka M. H., kdy oba soudy tuto výpověď vyhodnotily jako věrohodnou, a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, jenž byl zpracován ohledně zranění poškozeného K. N. Celý skutkový stav poté dokreslil důkaz fotodokumentací z bytu poškozeného, kdy tyto fotografie nedokázal logicky vysvětlit ani obviněný, ani poškozený.

    Nejvyšší soud tak plně souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněného, kterou učinil nalézací soud a poté ji potvrdil i soud odvolací. Uvedené námitky obsažené v dovolání vycházejí z jiných skutkových okolností, než jak byly shledány předchozími soudy a nemohou mít vliv na konečné posouzení jeho trestní odpovědnosti. Lze tedy shrnout, že došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a Nejvyšší soud se proto ztotožnil s výsledným názorem soudů prvního a druhého stupně.

    Pokud jde o další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak Nejvyšší soud ani v tomto případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě obviněného K., podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísně, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévůli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).

    Ze shora uvedeného tudíž vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace dovolatele obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho výměře [aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], není naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

    Navíc je nutno uvést, že z žádného ustanovení trestního zákoníku ani trestního řádu nevyplývá povinnost odvolacího soudu „automaticky“ uložit nižší trest v případě, že uzná obviněného vinným menším množstvím skutků, resp. trestných činů, nežli soud prvního stupně. Odvolací soud, pokud rozhoduje pouze o odvolání obviněného, je limitován toliko tím, že nesmí uložit přísnější trest, než učinil soud prvního stupně, k čemuž v daném případě v žádném případě nedošlo.

    Obviněný ve svých námitkách vůči přísnosti trestu navíc pomíjí, že trest mu byl odvolacím soudem (oproti soudu prvního stupně) ukládán jako trest souhrnný, tedy též za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku z původního rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, za nějž mu byl původně uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Doba strávená ve výkonu tohoto trestu za tento přečin pak byla obviněnému do nově uloženého trestu započtena. Odvolacím soudem navíc nebyl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, který původně vyslovil nalézací soud v souvislosti se skutkem pod bodem ad 2), jelikož v tomto ohledu byla věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je též třeba zdůraznit, že trest odnětí svobody uložený obviněnému odvolacím soudem při polovině trestní sazby uvedené v § 145 odst. 1 tr. zákoníku, nelze považovat za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý nebo nepřiměřený, a to již s ohledem na jeho poměrně pestrou trestní minulost.

    Ze všech výše uvedených poznatků a závěrů učiněných dovolacím soudem tak lze konstatovat, že druh i výše uloženého trestu obviněnému odpovídá kritériím uvedeným v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a nemůže se tak v žádném případě jednat o extrémní nesoulad mezi výší uloženého trestu a učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.

    Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, což případ dovolání obviněného J. K. nebyl.

    Vzhledem ke všem výše konstatovaným zjištěním a závěrům tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když obviněný sice deklaroval výše cit. dovolací důvody, avšak způsob jakým předmětné námitky uplatnil, je ve skutečnosti svým obsahem nenaplňují a nijak jim neodpovídají. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání po předchozím splnění podmínek obsažených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
      V Brně dne 14. 11. 2018


      JUDr. František Hrabec
      předseda senátu