Rozhodnutí NS

21 Cdo 3648/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2019
Spisová značka:21 Cdo 3648/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3648.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru
Povinnosti zaměstnanců
Pracovní kázeň
Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 27.02.2017
§ 60 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 27.02.2017
§ 301 písm. a) až d) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 27.02.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3648/2019-199


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách č. 1834/24, proti žalované Ú. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Italská č. 2581/67, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 158/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 62 Co 117/2019-154, takto:


Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 22. 2. 2017, který žalobce převzal dne 27. 2. 2017, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „…v souvislosti se smlouvu o dílo ze dne 18. května 2012 uzavřenou mezi zaměstnavatelem jakožto objednatelem a Sdružením ÚOCHB, jehož vedoucím je společnost Chládek a Tintěra a. s. … jakožto zhotovitelem…., přestože Vám muselo být známo, že dílo je zhotoveno v rozporu s projektovou dokumentací, dosud není skončeno a není způsobilé k převzetí, učinil jste dne 13. února 2017 převzetí části díla (4. etapy) tak, že jste podepsal protokol o předání a převzetí stavby nebo její dokončené části a převzal dílo s tím, že za zaměstnavatele jste podepsal konečný protokol o předání a převzetí díla. Učinil jste tak přesto, že jakožto zástupce ředitele pro výstavbu zastáváte u zaměstnavatele pozici, na které jste dlouhodobě měl přístup k informacím týkající se díla a průběhu jeho realizace. Mimo jiné jste byl účasten pravidelných pondělních porad vedení, zejména porad, které se uskutečňovaly v období 12. 12. 2016 do 13. 2. 2017. V rámci těchto porad vedení byl opakovaně projednáván nevyhovující stav realizace díla a rovněž další postup zaměstnavatele vůči zhotoviteli v této záležitosti. Musel jste si být tak vědom toho, že s ohledem na shora uvedené není možné převzít nedokončené dílo vykazující vady, a že protokolární převzetí díla není v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Rovněž jste, s ohledem na svoji odbornost a znalost, musel vědět, že tímto svým jednáním ohrozíte právní postavení zaměstnavatele vůči zhotoviteli. Vaše jednání, když jste bez vědomí zaměstnavatele podepsal výše specifikované protokoly, tak bylo zcela v rozporu se zamýšleným postupem zaměstnavatele vůči zhotoviteli. Nadto jste při převzetí díla jednal zcela nad rámec svého oprávnění zastupovat zaměstnavatele vůči třetím osobám, neboť nedisponujete oprávněním zastupování zaměstnavatele při takovýchto jednáních…“.

Žalobou, podanou dne 21. 4. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 6, se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení právních povinností nedopustil, neboť dílo nebylo zhotoveno v rozporu s projektovou dokumentací a bylo způsobilé k převzetí. Tvrdil, že dílo bylo řádně zkolaudováno a bylo reálně užíváno. V rámci celého díla byly provedeny celkem 3 kolaudace, když 4. etapa předmětem kolaudace nebyla, neboť se jednalo o drobné stavební práce, a z důvodu klimatických podmínek se pouze nerealizovaly sadové úpravy. Tento nedodělek však nebránil v užívání díla. Žalobce se účastnil porad vedení, na kterých byla projednávána vada podlah v dříve dokončené etapě díla, která se projevila cca po roce užívání díla (skrytá vada). Pokud by měla žalovaná skutečně záměr dílo nepřevzít, pak žalobce s tímto svým záměrem neseznámila a ani v tomto směru žalobci nedala žádný pokyn. Žalobce při přebírání předmětného díla si nebyl vědom, že by svým jednáním ohrožoval právní postavení žalované vůči zhotoviteli. Žalovaná nezohlednila fakt, že žalobce pracuje jako zaměstnanec pro žalovanou již od 12. 7. 2007, nepřihlédla k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů za dobu trvání jeho pracovního poměru, když mu nikdy nebylo vytýkáno porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, že byl za svou práci odměňován atd. Pracovní poměr měl skončit doručením listiny nazvané jako okamžité zrušení pracovní poměru dne 27. 2. 2017. Následně byl výkon práce dle pracovní smlouvy žalobci žalovanou znemožněn, neboť žalobci žalovaná odebrala vstupní kartu do místa výkonu zaměstnání včetně klíčů od kanceláří a požádala o předání veškeré pracovní dokumentace a majetku žalované, který se nacházel v dispozici žalobce. Žalobce v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákoníku práce bez zbytečného odkladu oznámil žalované, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením považuje za neplatné a trvá na tom, aby jej žalovaná nadále zaměstnávala.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že dílo bylo zhotoveno v rozporu s projektovou dokumentací. V rámci kolaudačního souhlasu s užíváním stavby, který je jednáním ryze veřejnoprávním, žádný subjekt neprověřuje, zda bylo dílo zhotoveno v souladu se smlouvou o dílo a realizačním projektem stavby do takového detailu, aby byly odhaleny vady díla ve smyslu obchodního zákoníku. Skutečnost, že dílo bylo reálně užíváno, neprokazuje tvrzení, že by bylo zhotoveno v souladu se smlouvou o dílo a projektovou dokumentací. Pokud jde o podpis zástupce technického dozoru investora, pak tento uvedl, že dílo je zhotoveno v rozporu s projektovou dokumentací. Žalobci bylo toto stanovisko technického dozoru navíc velmi dobře známo, neboť právě žalobce je zaslal žalované. Žalovaná informovala žalobce o stavu díla (zejména o jeho vadách) v rámci pravidelných porad vedení. Zároveň byla žalobci v lednu 2017 zaslána kopie komunikace se zhotovitelem a s technickým dozorem a z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá, že žalovaná usilovala o prodloužení termínu předání díla, resp. o prodloužení bankovní záruky, z čehož je zjevné, že neměla v úmyslu dílo převzít v nedokončeném stavu. Žalobci, s ohledem na jeho předchozí praxi, muselo být zřejmé, že by svým krokem významně zhoršil postavení žalované, když by jejím jménem převzal dílo s vadami a nedodělky. Při pravidelném běhu věcí by žalované vznikl nárok na smluvní pokutu za každý den prodlení ve výši 2.282.171,41 Kč, přičemž vzhledem k dokončení díla o cca 2 měsíce později než ve stranami dohodnutém termínu, by žalované vznikl nárok na smluvní pokutu řádově ve výši cca 120 milionů Kč. Žalovaná dále doplnila, že za existující vady díla ohledně provedení podlah požaduje po zhotoviteli díla slevu z ceny díla ve výši 230 milionů a nejedná se tedy o marginální vady. Vedle tohoto nároku pak existuje nárok žalované vůči zhotoviteli z titulu smluvních pokut za prodlení s odstraněním vad ve výši 100 milionů Kč, jehož vymahatelnost žalobce svým převzetím ohrozil, když zřejmým cílem jednání žalobce i zhotovitele bylo znemožnit žalované čerpání sjednané bankovní záruky. Žalobce, ačkoliv věděl, že statutární orgán žalované má eminentní zájem na bezporuchovém průběhu stavebních prací a věděl, že průběh stavby byl průběžně předmětem porad vedení žalované, nepovažoval za nutné v rámci porad vedení (a to ani v rámci porady vedení konané dne 13. 2. 2017) statutární orgán informovat o tak zásadní skutečnosti, jako bylo převzetí díla, které se svým významem a rozsahem zcela vymyká běžnému chodu žalované. Žalobce neinformoval žalovanou o svém záměru dílo převzít ani v rámci koordinačních porad, na kterých se v předchozích etapách realizace díla řešily předem jednak termíny předání konkrétní etapy, tak i případné změny k provedení díla a jiné podstatné záležitosti a kterých se účastnili zástupci zhotovitele, objednatele i technického dozoru. O skutečnosti, že dílo bylo převzato, informoval žalobce statutární orgán žalované až zpětně, pouhým oznámením prostřednictvím emailu. Lze shrnout, že žalobce svým jednáním, popsaným v okamžitém zrušení pracovního poměru, porušil povinnosti při správě majetku svého zaměstnavatele (žalované). Důsledkem žalobcova porušení povinností tedy byl útok na majetek zaměstnavatele. Skutečnost, že žalobce si musel být vědom úmyslu žalované, dokládá přinejmenším emailová zpráva ze dne 27. 1. 2017, adresovaná žalovanou žalobci, která obsahovala kopie dokumentace se zhotovitelem ve věci plánované osobní schůzky, kde žalovaná výslovně uvádí, že předmětem zamýšlené schůzky bude mimo jiné také uzavření příslušného dodatku ke smlouvě, kterým se prodlouží termín finálního předání díla.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 14 C 158/2017 -104, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou ze dne 22. 2. 2017 doručené žalobci dne 27. 2. 2017, je neplatné a žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci na „náhradě nákladů řízení částku 69.760 Kč k rukám právního zástupce žalobce“. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 12. 7. 2007 ve znění dodatku ze dne 4. 11. 2011 ve funkci zástupce ředitele pro výstavbu a že v rámci svého pracovního zařazení byl žalobce odpovědný mimo jiné za dohled nad prováděním stavebních prací při realizaci projektu rekonstrukce a dostavby centrální části areálu a stavby garáží pro osobní automobily podle smlouvy o dílo ze dne 18. 5. 2012. Dílo bylo rozděleno do čtyř etap a čtvrtá etapa ve vztahu k předchozím byla výrazně méně rozsáhlá i nákladná a nevyžadovala kolaudační rozhodnutí. V zásadě téměř celý areál, který byl předmětem smlouvy o dílo, byl již v průběhu čtvrté etapy užíván a zkolaudován v rámci 3. etapy. V rámci etap 1. až 3. bylo vyhotovováno více předávacích protokolů, které za žalovanou podepisoval žalobce bez písemného zmocnění, plné moci od žalované měl žalobce k dispozici pouze pro účely kolaudace. Kontrolní dny v rámci žalované se konaly do skončení třetí etapy (zima 2016) a v průběhu čtvrté etapy se již nekonaly, neboť by na nich nebylo de facto co řešit, když předmětem čtvrté etapy byla rekonstrukce jedné místnosti a sadové úpravy. Na poradách vedení konaných v období ledna 2017 až do poloviny února 2018 (správně 2017) nebyl projednáván konkrétní termín a podmínky převzetí celého díla, předmětem byly aktuální vady či nedodělky díla. Dále vyšel ze zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobce od žalované obdržel pokyn čtvrtou etapu nepřebírat, a to ani za situace, že takovýto záměr žalovaná sdělila již dne 10. 2. 2017 zhotoviteli díla. Během prováděného díla se sice objevily neodstranitelné skryté vady podlah, které byly i předmětem jednání pravidelných porad vedení, nicméně závěr o tom, jakým způsobem dojde k jejich odstranění či jaká bude eventuální sleva z díla, učiněn (v době konečného převzetí díla) nebyl, stejně tomu bylo i v případě řešení otázky, jakým způsobem dojde k dodatečnému provedení sadových úprav v rámci čtvrté etapy. Žalobce i stavební dozor si byli vědomi existence bankovní záruky, nicméně za dané situace neměli důvod konečné dílo nepřevzít. V řízení bylo prokázáno, že komunikace a informovanost ze strany žalované ve vztahu k žalobci od počátku roku 2017 byla záměrně naprosto nedostatečná, tedy že žalovaná s žalobcem svůj záměr či stanovisko ohledně konečného převzetí díla žalobci nesdělila. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že žalobce byl oprávněn převzít čtvrtou etapu či konečné dílo bez udělení plné moci ze strany žalované, když v minulosti neměl k takovýmto právním jednáním k dispozici písemnou plnou moc od žalované a fakticky jednotlivé předávací protokoly v minulosti za žalovanou bez protestu ze strany žalované podepisoval. Vycházeje z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. a § 60 zákoníku práce, dospěl k závěru, že „žaloba byla u soudu podána včas, před uplynutím prekluzivní lhůty“ a že (s ohledem na skutková zjištění) „…nebyly splněny předpoklady rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalované, když nastalé tvrzené nepříznivé důsledky pro žalovanou v souvislosti s konečným převzetím díla, byly z velké části zapříčiněny právě samotnou žalovanou…“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 62 Co 117/2019-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovanou zaplatit žalobci „na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Šenkýře“. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uzavřel, že „…skutek, který je popsán v listině - okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 22. 2. 2017 a jehož naplnění se stalo předmětem obsáhlého dokazování před soudem I. stupně, především nenaplňuje intenzitu hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem…“. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že (při převzetí stavby) žalobce nepřekročil „rámec pravomocí daných jeho pracovními povinnostmi,… když ani v minulosti nedostával z titulu své pracovní pozice a pochopitelně i odbornosti pokyn od žalované k převzetí 1. až 3. etapy díla, nepotřeboval ani žádné zvláštní oprávnění k zastupování žalované při tomto jednání…“. Dovodil, že „…skutečnost, že vůle žalované musela být žalobci zřejmá z nespokojenosti žalované s průběhem výstavby (zásadní vady podlah a neuzavřeného způsobu při řešení této vady a fáze díla, které již bylo převzato) sama o sobě nemůže být důvodem, pro který by žalobce nemohl jednat za žalovanou v rámci plnění svých pracovních povinností. Jakási úvaha o právním povědomí žalobce z hlediska právních záměrů (tzv. „zamýšlených postupů“) žalované a případných dalších konsekvencí nemůže bez dalšího obstát. Žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci nevytýká v souvislosti s jeho jednáním ztrátu možnosti bankovní záruky, které si žalobce převzetím díla musel být vědom a konkrétní škodu, která jí převzetím 4. etapy díla či díla jako celku postupem žalobce vznikla. Je totiž třeba vycházet jen z toho skutku, který je v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovanou vylíčen…“. Námitku žalované, že důsledky jednání žalobce mu musely být známy, když tyto byly prokázány z konkrétních důkazů, pak neshledal odvolací soud důvodnou, neboť „…za situace, kdy skutkové vymezení daného okamžitého zrušení pracovního poměru je koncipováno zcela obecným způsobem, bylo by naopak v rozporu s platnou soudní judikaturou, pokud by soud dospěl k nahrazování a doplnění vůle žalované, kterou v době okamžitého zrušení pracovního poměru sice mohla mít, ale neprojevila ji…“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvody pro přípustnost a odůvodněnost dovolání spočívají v nesprávném výkladu projevu vůle žalované, kterou žalovaná projevila v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce a dále v nesprávném právním posouzení jednání žalobce z pohledu naplnění intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Závěr odvolacího soudu o tom, že skutek vymezený žalovanou v odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru nenaplňuje intenzitu hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, je však založen na nesprávném právním posouzení otázky výkladu vůle žalované, projevené v odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru. Z dokazování vyplynulo, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze strany žalované bylo jednání žalobce spočívající v protokolárním převzetí díla, které se událo bez vědomí žalované a které bylo v rozporu s oprávněnými zájmy žalované, přičemž důsledkem bylo ohrožení právního postavení žalované vůči zhotoviteli díla. Takto vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je v souladu s § 60 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, neboť je důvod vymezen dostatečně, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, přičemž z uvedeného odůvodnění navíc jasně vyplývá, že předmětné jednání žalobce zapříčinilo ohrožení právního postavení žalované vůči zhotoviteli díla. Skutečnost, že v odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru není uveden vyčerpávající výčet důsledků předmětného jednání žalobce, především výslovné uvedení nemožnosti čerpat bankovní záruku a konkrétní škoda, která jednáním žalobce vznikla, nemůže mít vliv na platnost či neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. nemůže mít vliv na posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Dovozuje, že opačný závěr odvolacího soudu je „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“ a zejména poukazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, a rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3572/2013“. Na podkladě uvedených rozhodnutí dovozuje, že „…tvrzení odvolacího soudu, že není důvodné tvrzení žalované, že důsledkem jednání žalobce byla nemožnost čerpat bankovní záruku ze strany žalované, neboť by se jednalo o „nahrazování a doplnění vůle žalované, kterou v době okamžitého zrušení pracovního poměru sice mohla mít, ale neprojevila ji“, je tak v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, neboť přihlédnutí k těmto okolnostem nepředstavuje nahrazování či doplňování vůle žalované, ale pouze podrobnější rozvinutí důsledků a výklad vůle žalované, kterou žalovaná projevila v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce…“. Dále poukázala na to, že také posouzení intenzity jednání žalobce je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovozuje, že jednání žalobce, který za žalovanou úmyslně převzal nedokončené dílo, které trpělo zásadními vadami podlah, čímž žalobce způsobil významné zhoršení postavení žalované ve vztahu ke zhotoviteli díla, a to vše za situace, kdy žalobce svůj záměr nikomu z vedení žalované nesdělil ani nijak nenaznačil, představuje útok na majetek žalované. Takové jednání je nutno posoudit jako takovou okolnost, která zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Odkázala na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3400/2018“, ve kterých byl uvedený závěr publikován. Dále poukázala na skutečnost, že i v situaci, kdy dojde k narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce, je též dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Odkázala na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016“ a „rozhodnutí ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 “, ve kterých byl uvedený závěr publikován. Navrhla, aby dovolací soud rozhodl tak, že „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 62 Co 117/2019-154, se ve výroku pod bodem I. mění tak, že se žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením zamítá a ve zbývajícím rozsahu se zrušuje, a dále se ruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 14 C 158/2017-104“.

Žalobce v písemném vyjádření dovozuje, že dovolání žalované není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v namítaných důvodech v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014. Dále v textu poukazuje na nedůvodnost dovolání a věnuje se skutkovým okolnostem případu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je závislé, jak vyplývá z jeho odůvodnění, na řešení otázek hmotného práva, a to rozsahu skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a dále, jaké skutečnosti jsou významné pro posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které mu bylo doručeno dne 27. 2. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 27. 2. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti (srov. z novějších rozhodnutí například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 497/2019).

Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena (srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).

Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, z novějších rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016).

Při zkoumání intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci soud přihlíží k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015).

K základním povinnostem zaměstnanců náleží zejména povinnosti upravené v ustanovení § 301 písm. a) až d) zák. práce, jako je povinnost plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Uvedené povinnosti představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86, ročník 2006, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených teoretických východisek vyplývá, že v listině – okamžitém zrušení pracovního poměru – je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, resp. ve všech podrobnostech popsány být nemusí (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.).

V projednávané věci právní jednání žalované – okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 22. 2. 2017 – výkladové potíže nečiní; je zřejmé, že žalovaná žalobci vytýká (stručně řečeno) profesní pochybení ve formě hrubě nedbalostního či dokonce úmyslného jednání („…musel jste si být vědom toho, že…“), které bylo v přímém rozporu se zájmy zaměstnavatele („…že protokolární převzetí díla není v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele…“) a ohrožovalo „právní postavení zaměstnavatele vůči zhotoviteli“; o časové, místní či věcné identifikaci žalobci vytýkaného jednání není pochyb.

Z tohoto hlediska lze však odvolacímu soudu vytknout, že, na rozdíl od soudu prvního stupně, neučinil žádný závěr o tom, zda žalobce se skutečně vytýkaného porušení povinností dopustil [vyjma shody se soudem prvního stupně v tom, že v okamžitém zrušení vytýkaného dalšího jednání - převzetí stavby bez oprávnění k takovému jednání - se žalobce nedopustil; tento závěr však, s ohledem na obsah a důvody dovolání dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.)] a zda vůbec lze posoudit vytýkané jednání jako porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.

S odvolacím soudem lze souhlasit potud, pokud dovozuje, že jen ve vztahu k takto popsanému jednání se posuzuje, zda takto popsaným skutkem došlo k porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a kterých, a zda toto porušení dosahuje zákonem vyžadované intenzity, avšak již se nelze ztotožnit s jeho závěrem, že při posouzení intenzity porušení povinností nelze přihlédnout k dalším okolnostem, tedy např. „v okamžitém zrušení nevytýkané ztrátě bankovní záruky“, a to proto, že, jak správně podotýká žalovaná v dovolání, „ztráta bankovní záruky“ je (tvrzeným) následkem vytýkaného porušení právních povinností, nikoliv vlastním porušením povinností (stručně řečeno „protiprávním jednáním“). Jinak řečeno, v této úvaze [tedy v úvaze o nemožnosti přihlédnout k „ztrátě bankovní záruky či jiným škodám, které převzetím čtvrté etapy díla žalované vznikly (mohly vzniknout)“] odvolací soud zaměnil vylíčení vlastního porušení právních povinností ze strany žalobce, jakožto obligatorní náležitosti (řádného) okamžitého zrušení pracovního poměru, s následkem tohoto porušení pro zaměstnavatele (typicky půjde o ohrožení škodou či jejím vznikem, ohrožení zájmů zaměstnavatele v různých např. obchodních vztazích, ztráta dobrého jména zaměstnavatele apod.), k němuž je však třeba přihlédnout při posuzování intenzity vytýkaného porušení právních povinností (srov. například mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, nebo v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000). Pro tyto úvahy je tedy významné (určující) skutkové tvrzení žalované o následcích v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaného porušení povinností, a zda lze tyto následky (také) přičítat jednání zaměstnance, což je většinou odvislé od tvrzené (v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezené) formy zavinění [srov. teoretická východiska k teorii tzv. adekvátnosti kauzálního nexu, vyložená v Nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, která jsou již i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přijímána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, uveřejněný pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Pokud tedy sám odvolací soud v této věci dovodil, že „žalobce si musel být vědom ztráty možnosti bankovní záruky a konkrétní škody, která žalované převzetím čtvrté etapy díla vznikla“, resp. „důsledky svého jednání žalobci musely být známy“, je zjevné, že tyto následky jsou z hlediska výše uvedených teoretických úvah vytýkanému porušení právních povinností žalobcem přičitatelné a při úvaze o intenzitě porušení právních povinností nepřehlédnutelné.

Vytěsnil-li odvolací soud ze svých úvah o tom, zda žalovanou vytýkané porušení povinností žalobcem dosahuje požadované intenzity „zvlášť hrubým způsobem“, též i tvrzený následek (ve formě „ztráty bankovní záruky, či jiné škody, která žalované vznikla“), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a dovolání žalované je opodstatněné.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízené a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu