Rozhodnutí NS

23 Cdo 1583/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/26/2019
Spisová značka:23 Cdo 1583/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1583.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3619/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1583/2019-386


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTO ŠPINAR s. r. o. se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jihlavská 3278, PSČ 580 01, IČO 26012774, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovanému J. K., narozenému XY, trvale bytem XY, PSČ XY, zastoupenému Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o zaplacení částky 3 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2019, č. j. 47 Co 213/2018-348, t a k t o :


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 25 894 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. srpna 2018, č. j. 105 C 37/2016-249, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 47 Co 213/2018-348, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť žádná z otázek a námitek předestřených dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání (k jednotlivým otázkám a námitkám viz níže).

První otázka dovolatelky (bod 1 dovolání) se týkala odpovědnosti advokáta jako schovatele za škodu či bezdůvodné obohacení způsobené nakládáním svěřenými prostředky v rozporu režimem advokátní úschovy. Dovolatelka u této otázky namítala, že odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, a dále rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013. Odvolací soud se ovšem nemohl od citovaných rozhodnutí odchýlit, neboť závěry těchto rozhodnutí nelze vztáhnout na řešenou věc. Oba citované rozsudky se totiž zabývaly otázkou charakteru odpovědnosti advokáta vůči jeho klientovi za škodu mu způsobenou při poskytování právní služby. Nyní řešený případ se od citovaných rozsudků liší skutkově i právně, neboť se v něm nejedná o otázku odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi při poskytování právní služby. V řešené věci totiž nebyl prokázán vznik právního vztahu (konkrétně vznik smlouvy o úschově) mezi žalobkyní a žalovaným advokátem, nelze tedy aplikovat judikatorní závěry vztahující se k odpovědnosti advokáta vůči jeho klientovi, na které dovolatelka odkazovala. Dovolatelka nadto při formulaci uvedené právní otázky vycházela z vlastního tvrzení, že žalovaný advokát byl v řešeném případě schovatelem, což ovšem v řízení před soudy nebylo prokázáno; naopak soudy obou stupňů dospěly na základě skutkových zjištění k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným smlouva o úschově nevznikla. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové. První otázka proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu.

Ve druhém bodě dovolání namítala dovolatelka nesprávné právní závěry odvolacího soudu, který neshledal odpovědnost žalovaného advokáta za protiprávní činnost jeho syna, který byl účetním žalovaného. Dle dovolatelky je žalovaný odpovědný za jednání svého syna jakožto svého zástupce, a to na základě § 2914 o. z. Ačkoliv dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné, neboť se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve vztahu k nakládání s účtem advokátní úschovy řešena, nelze jí v tomto přisvědčit. Dovolatelka totiž neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, která by splňovala kritéria § 237 o. s. ř., pouze rozporovala právní posouzení odvolacího soudu. Jestliže dovolatelka pouze vyjádřila nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu, aniž by formulovala konkrétní právní otázku splňující jedno z kritérií § 237 o. s. ř., pak neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podle něhož má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

V dalším bodě dovolání (bod 3) dovolatelka namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když v situaci, kdy se protiprávně nakládalo s účtem advokátní úschovy, neshledal porušení prevenční povinnosti na straně advokáta ve smyslu § 2900 o. z.; podle dovolatelky je dovolání v tomto bodě přípustné, neboť jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by uvedená námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka ani v tomto bodě neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala kritéria § 237 o. s. ř. Dovolatelčina argumentace v uvedeném bodě představuje pouhý nesouhlas s právním posouzením odvolacího soudu, aniž by zde byla formulována konkrétní právní otázka. Dovolatelka tedy ani v této části dovolání tedy neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.

Ve čtvrtém bodě svého dovolání dovolatelka formulovala několik námitek, přičemž všechny směřovaly proti právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně platně uzavřela se synem žalovaného smlouvu o zápůjčce. Dovolatelka nejprve namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu právních jednání, když jednání mezi žalobkyní a synem žalovaného posoudil jako smlouvu o zápůjčce. Dovolací soud k této námitce uvádí, že pro výsledek řešeného sporu je nerozhodné, jak odvolací soud právně kvalifikoval právní jednání mezi žalobkyní a synem žalovaného, tedy třetí osobou, která není účastníkem probíhajícího řízení. Odlišná právní kvalifikace takového jednání by neměla žádný vliv na výsledek nyní řešeného sporu, neboť pro výsledek tohoto řízení je stěžejní především závěr o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným nevznikla smlouva o úschově, a závěr o tom, že žalovaný neodpovídá ani z titulu odpovědnosti za škodu. Z uvedených důvodů dovolatelčina námitka vztahující se k právnímu posouzení smlouvy o zápůjčce není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť její odlišné posouzení by nevedlo k jinému výsledku řízení a napadené rozhodnutí tak na jejím řešení nespočívá. K povinnosti dovolatelky formulovat v dovolání právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí (tj. která je pro dané řízení relevantní), viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.

Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce možnosti plnění dluhu na bankovní účet třetí osoby, konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, a dalších rozhodnutí, v nichž byla řešena uvedená otázka a v nichž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. Dovolatelka svoji otázku postavila na tom, že v řešené věci se strany smlouvy o zápůjčce nemohly platně dohodnout na platebním místě na účtu třetí osoby, k němuž příjemce zápůjčky neměl dispoziční oprávnění. Nadto dovolatelka uvedla, že v řízení ani nebyla prokázána dohoda smluvních stran o plnění na bankovní účet třetí osoby. Dovolací soud k této otázce dovolatelky uvádí, že uvedená otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka při její formulaci vycházela z vlastních skutkových tvrzení odlišných od skutkových závěrů soudů obou stupňů, zejména z tvrzení, že syn žalovaného neměl přístup k předmětnému účtu, a z tvrzení, že nebyla prokázána dohoda stran smlouvy o zápůjčce o plnění na bankovní účet třetí osoby. Právní otázka formulovaná na základě vlastních skutkových tvrzení dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání, neboť z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Další námitka dovolatelky směřovala k tomu, zda je možné platně sjednat zápůjčku, u níž bude sjednán jako platební místo účet advokátní úschovy. Dle dovolatelky právní režim účtu advokátní úschovy vylučuje, aby byl takový účet sjednán jako platební místo zápůjčky. Dle dovolatelky je pak v tomto bodě dovolání přípustné, neboť se jedná o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Dovolatelce ani v této námitce nelze přisvědčit v tom, že by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka stále namítá, že za daných okolností nemohla být zápůjčka platně sjednána. Na otázce, jaký byl vztah mezi žalobkyní a třetí osobou, která není účastníkem řízení (syn žalovaného), a zda byl tento vztah založen platnou smlouvou o zápůjčce, ovšem napadené rozhodnutí nespočívá (viz výše argumentaci k první námitce bodu 4 dovolání).

Dovolatelka dále považovala za nesprávné právní závěry odvolacího soudu o tom, že byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, a to za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že domnělý příjemce zápůjčky byl veden podvodným záměrem. Rovněž k této námitce dovolací soud odkazuje na výše uvedené – tedy to, že otázka, zda mezi žalobkyní a synem žalovaného byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, nezaloží přípustnost dovolání z toho důvodu, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Nadto dovolací soud uzavírá, že při formulaci této námitky dovolatelka vycházela z vlastních skutkových tvrzení o tom, že příjemce zápůjčky byl veden podvodným záměrem, nikoli ze skutkových závěrů soudů obou stupňů. Uvedená otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání jednak proto, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá (viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013), jednak proto, že dovolatelka při její formulaci vycházela z vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení. Dovolací soud pro úplnost připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů, a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po skutkové stránce. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud.

Ve své poslední námitce v bodě čtvrtém dovolání namítala dovolatelka nesprávnost závěru odvolacího soudu, z něhož dle názoru dovolatelky vyplývá, že je možné užít bankovní účet k provádění finančních transakcí třetích osob bez vědomí a souhlasu majitele předmětného účtu. Dovolatelka tvrdila, že dovolání je v tomto ohledu přípustné, neboť jde o otázku hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Ani tato námitka dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka neformulovala konkrétní právní otázku, která by naplňovala kritéria § 237 o. s. ř.; pouze rozporovala právní posouzení odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka v tomto bodě neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když neformulovala konkrétní právní otázku, která by splňovala kritéria § 237 o. s. ř. K tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.

Zbývající námitky dovolatelky uvedené v pátém bodě dovolání (námitka nesprávného hodnocení důkazů, námitka rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, námitka nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku) představovaly námitky vad řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Námitky vad řízení proto z tohoto důvodu samy o sobě nezaloží přípustnost dovolání.

Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 8. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu