Rozhodnutí NS

20 Cdo 2841/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:20 Cdo 2841/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2841.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Rozhodčí doložka
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb.
§ 9 odst. 1 předpisu č. 145/2010Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2841/2018-92


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému D. M. narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 114 540 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 EXE 2426/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Co 724/2017-50, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Co 724/2017-50, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 1. 8. 2017, č. j. 26 EXE 2426/2015-22, zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 2426/2015, a rozhodl, že oprávněná je povinna uhradit povinnému náklady řízení ve výši určené samostatným usnesením a že oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi náklady exekuce ve výši určené samostatným usnesením. Soud prvního stupně zjistil, že v rozhodčí smlouvě uzavřené mezi oprávněnou a povinným bylo sjednáno, že veškeré spory z této smlouvy budou řešeny rozhodci, čímž dle soudu prvního stupně došlo k vyloučení práva spotřebitele podat žalobu k soudu a tato skutečnost způsobuje neplatnost rozhodčí doložky. Soud prvního stupně dále dovodil, že rozhodčí smlouva má povahu tzv. formulářové smlouvy, jejíž znění nemůže spotřebitel žádným způsobem ovlivnit, a obsahuje taxativní výčet rozhodců, kteří mohou ve věci rozhodovat; z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že rozhodčí smlouva obsahuje nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků spotřebitelské smlouvy a vzhledem k tomu, že taková ujednání odporují dobrým mravům, nelze rozhodčí nález vykonat.

K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Co 724/2017-50, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného ze dne 3. 3. 2017 na zastavení exekuce vedené podle pověření Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 26 EXE 2426/2015-8, soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., se zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro vyslovení neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi oprávněnou a povinným pro zjevný rozpor s dobrými mravy, neboť v projednávané věci není naplněno kriterium „zjevné nespravedlnosti“, jehož naplnění je dle judikatury Ústavního soudu důvodem pro odepření soudní ochrany. Sjednaná výše smluvního úroku z úvěru a RPSN byly ve smlouvě o úvěru dohodnuty na 110,49 % po dobu splácení úvěru sjednanou na 30 měsíců, přičemž úroková sazba úroku z úvěru byla sjednána vyšší než u banky, neboť se jednalo o střednědobý úvěr poskytnutý nebankovním subjektem, a to při sjednání minimálního zajištění ve formě zřízení inkasa z účtu povinného a dohodnutých smluvních pokut. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil vysokou míru rizikovosti úvěru pro oprávněnou, která je nebankovním subjektem, a tedy i důvodnou kompenzaci vyšším úrokem než u bankovního subjektu. Dle odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy ani výše smluvních pokut, neboť jde o jednorázovou smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky za nesplacení úvěru v dohodnuté lhůtě 60 dnů po zesplatnění úvěru, která je nárokem vzniklým v důsledku předchozího opakovaného porušení povinností dlužníka ze smlouvy, a dále o smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou dluhu, jejíž výše však byla aprobována i ustálenou judikaturou a absolutní výše je pak způsobena dlouhodobým prodlením dlužníka. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy uzavřené mezi oprávněnou a povinným, neboť v rozhodčí smlouvě byla sjednána pravidla rozhodčího řízení i volby rozhodce z konkrétního výčtu rozhodců, a neobsahuje tak žádná netransparentní pravidla pro výběr rozhodce. Neplatnost rozhodčí smlouvy nemůže založit ani skutečnost, že v rozhodčí smlouvě uvedení rozhodci rozhodovali pro oprávněnou velké množství sporů, neboť pouze z této samotné skutečnosti nelze dovozovat ekonomickou či jinou závislost konkrétního rozhodce na oprávněné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že nemohl ovlivnit podobu smlouvy o úvěru ani rozhodčí smlouvy a výběr rozhodců, neboť šlo o formulářové smlouvy a tyto smlouvy odporují dobrým mravům, že úrok ve smlouvě o úvěru ve výši 110,49 % p. a. a RPSN ve výši 114,6 % se zjevně příčí dobrým mravům, neboť několikanásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné, neboť odměna za reálné poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč na dobu 30 měsíců činí 50 930 Kč. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost způsobuje rovněž neplatnost úvěrové smlouvy. Povinný dále namítá, že kumulace smluvních pokut ve výši 25 % z jistiny úvěru po jeho zesplatnění a 0,25 % denně z jistiny úvěru po jeho zesplatnění je excesivní a v rozporu dobrými mravy a s judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11), neboť v jejich součtu činí celková smluvní pokuta cca 120 % nezaplacené částky při prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatel konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005) a toto odchýlení neodůvodnil. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a s poukazy na rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, dovolatelem uváděná judikatura dovolacího soudu je nepřiléhavá, neboť v projednávané věci je odlišný skutkový stav věci, když závazek povinného nebyl zajištěn biankosměnou, a otázky formulované dovolatelem již byly judikatorně vyřešeny a směřují k věcnému přezkumu exekučního titulu a smlouvy o úvěru, kterýžto však není ve vykonávacím řízení přípustný. V projednávané věci povinný nevznášel žádné námitky proti rozhodčí smlouvě ani vůči navrhovaným rozhodcům, neuplatňoval svou argumentaci v rozhodčím řízení a své námitky uplatnil až ve vykonávacím řízení a nelze mu nyní v tomto řízení poskytnout ochranu tak, jak předpokládá judikatura dovolacího a Ústavního soudu. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovoláním napadené rozhodnutí záviselo též na posouzení právní otázky, zda exekuční soud v rámci úsudku, jestli jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., má mimo jiné vyhodnotit nejen to, zda rozhodčím nálezem přisouzená jednotlivá plnění jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ale i to, jestli tato plnění nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve svém úhrnu (v dovolání se píše o „kumulaci“). Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem v úplnosti vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je přípustné též proto, že odvolací soud i při posouzení, zda rozhodcem přiznaná smluvní pokuta a smluvní úrok jsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy, se důsledně nevypořádal s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž je třeba přihlédnout nejen k nominální výši sjednané smluvní pokuty a úroku, ale mimo jiné i k tomu, zda věřitel (oprávněný) před uzavřením smlouvy o úvěru se spotřebitelem (povinným) splnil povinnost předepsanou ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a posoudil úvěruschopnost spotřebitele (povinného) s odbornou péčí a povinnému za přiměřených podmínek poskytl úvěr pouze v případě, že bylo zřejmé, že bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).

Ačkoli tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není v rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018). Proto je namístě zabývat se posouzením přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“. Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).

Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Po dílčím závěru o mravnosti přisouzeného dílčího plnění tedy odvolací soud měl přistoupit i k posouzení mravnosti rozhodčím nálezem přiznaného plnění jako celku.

V projednávané věci byla dne 29. 4. 2014 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 40 000 Kč. Na jejím základě rozhodčím nálezem Mgr. Jana Fišera, který je exekučním titulem, ze dne 15. 10. 2014, č. j. 103 Rozh 6727/2014-7, bylo rozhodnuto, že povinný je povinen zaplatit oprávněné částku 114 540 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 22. 8. 2014 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 90 930 Kč ode dne 22. 7. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 15 620 Kč.

Při posouzení, zda rozhodčím nálezem přiznaná smluvní pokuta ze smlouvy o úvěru je či není sama o sobě v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž plyne, že sjednání smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z dlužné částky ještě nevede k jednoznačnému závěru o nemravnosti smluvní pokuty a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006). Nejvyšší soud však v uvedeném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že přiměřenost (mravnost) smluvní pokuty je namístě prověřovat s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla sjednána, a teprve na jejich základě a i s přihlédnutím k její nominální výši učinit závěr o její případné nemravnosti. K okolnostem sjednání smluvní pokuty odvolací soud uvedl, že smluvní pokuta v daném případě není nemravná proto, že šlo o střednědobý úvěr poskytnutý nebankovním subjektem, a to při sjednání minimálního zajištění pouze ve formě zřízení inkasa z účtu povinného a ve formě dohodnutých smluvních pokut a že tato rizikovost byla oprávněně kompenzována právě smluvní pokutou a rovněž i úrokem z úvěru. Odvolací soud však též měl přihlédnout k existenci ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinnému je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty. Jestliže odvolací soud takové posouzení neprovedl, bylo posouzení souladu výše smluvní pokuty s dobrými mravy neúplné a tudíž i nesprávné.

Dovolací soud zdůrazňuje, že potřeba přihlédnout k obsahu úvěrové smlouvy nesměřuje k tomu, že by ve vykonávacím řízení měla být přezkoumávána věcná správnost exekučního titulu. K jejímu obsahu exekuční soud přihlíží jen při vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí smlouvy, úvěrové smlouvy a dále k vydání rozhodčího nálezu, ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postižen stigmatem kolize se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy, které však odvolací soud vzhledem ke svému názoru, že přihlédnutí k nim by znamenalo nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu, uvažovat odmítl, ačkoli dovolatelka na ně poukazovala rovněž (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).

Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře je zřejmé, že v úvěrové smlouvě sjednaný a rozhodčím nálezem přisouzený úrok ve výši 110,49 % obvyklou úrokovou sazbu zjevně a výrazně překračuje, přičemž odůvodnění odvolacího soudu, že jde o nebankovní úvěr s minimálním zajištěním a tedy i značnou mírou rizikovosti, není s ohledem na existenci povinností oprávněné podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyčerpávající, protože odvolací soud se s existencí této povinnosti na straně oprávněné nevypořádal.

Ze shora uvedeného plyne, že dílčí závěry odvolacího soudu o mravnosti smlouvou o úvěru sjednaných a rozhodčím nálezem přiznaných smluvních pokut a úroků nejsou provedeny v úplnosti. Již tento fakt sám o sobě vede k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, když odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že neučinil úsudek o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění jako celku. Teprve po uskutečnění celkového úsudku o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění přitom odvolací soud může přistoupit k posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce plnění z rozhodčího nálezu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to podle výše vyzdvihnutých kritérií uvedených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku souladu plnění přiznaného rozhodčím nálezem (smluvního úroku a smluvních pokut) s dobrými mravy posoudil neúplně a tudíž nesprávně, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu