Rozhodnutí NS

5 Tdo 548/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:5 Tdo 548/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.548.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Úmysl nepřímý
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/27/2019
IV.ÚS 2821/19
IV.ÚS 2821/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 548/2019-2026


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovoláních, která podali obvinění A. R., nar. XY v XY, bytem XY, a R. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných A. R. a R. M. odmítají.


Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 62 T 2/2016, byli obvinění A. R. a R. M. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jim oběma byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle § 59 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim oběma byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost G., IČ: XY, se sídlem XY, nyní se sídlem XY (dále jen „G.“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, státní zástupce i poškozená obchodní společnost G. odvolání, o nichž nejprve rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, tak, že z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost G. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu byla odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti G. zamítnuta.
    3. Na podkladě podaného dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obou obviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
      4. Po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem Vrchní soud v Praze ve věci znovu jednal a rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu z podnětu podaného odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti G. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku jim uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim oběma uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil oběma obviněným společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené obchodní společnosti G. ve výši 472 091 Kč. Dále odvolací soud podle § 256 tr. zákoníku odvolání obou obviněných zamítl.
        5. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. V období od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011 v Hradci Králové a ve XY jako statutární zástupci a od 18. 2. 2010 jako prokuristé obchodní společnosti W., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „W.“), objednávali a odebírali od obchodní společnosti G. hutní materiál, ačkoliv již v té době obvinění věděli, že tento materiál nebudou schopni uhradit, neboť v uvedené době byli jako osoby odpovědné za hospodaření společnosti srozuměni s nepříznivým ekonomickým stavem obchodní společnosti W., stejně tak věděli o splnění zákonných podmínek pro podání návrhu na konkurz nejpozději k 31. 12. 2009 z titulu platební neschopnosti. Obchodní společnost W. splňovala zákonné znaky úpadku uvedené v § 3 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jelikož měla více věřitelů a celkový souhrn nesplacených závazků, který je tvořen závazky z obchodních vztahů a závazky z mezd zaměstnanců, činil 54 071 186,87 Kč, přičemž z této částky byla celková výše závazků starších tří měsíců po lhůtě splatnosti ve výši 21 368 440 Kč a tvořila 39,52 % z celkového souhrnu nesplacených závazků, čímž došlo k zastavení plateb podstatné části peněžních závazků. V daném období za objednaný a odebraný hutní materiál nezaplatili, vystavené faktury společnosti G. konkretizované ve skutkové větě výroku rozsudku, neuhradili a tím obchodní společnosti G. způsobili škodu v celkové výši 19 146 774 Kč.
          II. Dovolání obviněných

          a) Dovolání obviněného A. R.

          6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, podali oba obvinění dovolání. Obviněný A. R. opřel své dovolání podané prostřednictvím svého obhájce o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve svém dovolání nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a upozornil, že orgány činné v trestním řízení ve věci zaujaly protikladné postoje, nejprve bylo dokonce trestní stíhání odloženo, pak byli obvinění odsouzeni, poté zproštěni obžaloby a posléze opět byli oba obvinění uznáni vinnými. Obviněný A. R. byl přesvědčen, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jelikož absentuje úmyslné zavinění. Namítal, že tvrzení poškozeného, jímž zřejmě mínil svědka D. G., o tom, že mu obvinění zamlčovali informace, jež vyžadoval, jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Poškozený totiž sám nepožadoval poskytnutí relevantních informací. Obviněný upozornil na rozpor spočívající v tom, že poškozený neměl mít žádné informace, avšak zpracovatel odborného vyjádření Ing. Jaromír Půlpán měl vycházet při zpracování odborného vyjádření také z informací od D. G. Obviněný R. dále konstatoval, že po dobu několika let docházelo k intenzivním jednáním obviněných a dalších představitelů obchodní společnosti W. s poškozeným. Upozornil na vyjádření znalce, který uvedl, že obvinění z jimi řízené obchodní společnosti nevyváděli majetek nebo finance, ale do poslední chvíle se snažili plnit přijaté závazky, kdy výroba byla dokončována ještě v průběhu roku 2011. Znalec přitom uvedl, že obdobná situace jako ve společnosti W. je zcela běžná v 80 % obchodních společností. Podtrhl vyjádření znalce, který uvedl, že obvinění mohli zjistit úpadkovou situaci k 25. 1. 2011, a nikoliv, že ji museli zjistit. Z toho dovodil, že nebylo možno dovodit jeho úmyslné zavinění, ale nanejvýš jeho nedbalost, a to dokonce nevědomou. Upozornil také na tabulku dodávek a plateb mezi poškozeným a společností W. založenou ve spise, která podle názoru obviněného vyvrací tvrzení poškozeného a naopak podporuje verzi obhajoby. Judikáty citované v napadeném rozhodnutí pak podle názoru dovolatele A. R. na předmětný případ nedopadají a v tomto odkázal na své odvolání a odvolání druhého obviněného R. M. a na úvahy odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že daný skutek nelze právně posoudit jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, příp. aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl v tomto smyslu.

          b) Dovolání obviněného R. M.

          7. Druhý obviněný R. M., který uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byl přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení. Nejprve podrobně shrnul dosavadní průběh řízení a k jednotlivým jeho fázím uvedl své námitky. Podle něj odvolací soud rozhodl, aniž by byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, skutková věta podle obviněného je „neprokázaná a neodpovídá objektivní pravdě“. Odvolací soud si za základ pro své rozhodnutí vzal pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněného a zcela pominul širší okolnosti případu, zejména že se jednalo o dlouhodobý obchodně-závazkový vztah mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Připomněl, že obchodní společnost W. byla dlouhodobě (již od roku 2005) ve skluzu s úhradou faktur obchodní společnosti G. Obdobným způsobem jako obchodovala obchodní společnost W. si počíná většina podnikatelských subjektů za účelem vytvoření optimálního provozního „cash flow“ na pokrytí svého provozu. Na žádost poškozené snížil obviněný R. M. její finanční riziko tím, že vystavil nevyplněnou blankosměnku ve prospěch poškozené obchodní společnosti avalovanou obviněným. Tedy ručil za eventuální dluhy obchodní společnosti W. z dodávek materiálu osobně celým svým majetkem. Připomněl, že obě obchodní společnosti vedly po celou dobu úzkou obchodní spolupráci a podstupovaly podnikatelské riziko. Obchodní společnost G. byla kvalifikovaným velkododavatelem hutního materiálu, vědomě podstupovala riziko, když byla jediným dodavatelem, který byl fiskálně nejistému obchodnímu partnerovi W. ochoten prodávat, což bylo kompenzováno vyšším ziskem pro obchodní společnost G. Obdobný názor o podnikatelském riziku při tomto stylu podnikání vyjádřil sám znalec Ing. Josef Michálek, který sdělil, že v praxi tak podniká až 80 % podnikatelů. Až v roce 2011 na základě dozvuků hospodářské krize z důvodů poklesu zakázek natolik, že obchodní společnost W. již nebyla schopna pokračovat v podnikatelské činnosti, se připojila k návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Rovněž insolvenční správce na činnosti obviněných neshledal nic neobvyklého nebo nezákonného. Soudy podle obviněného opomněly, že obchodní společnost W. byla až do doby zahájení insolvenčního řízení funkčním podnikem, dokonce v roce 2010 uhradila poškozenému více, než za kolik si zboží v témže roce odebrala.

          8. Dovolatel R. M. upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 556/2013, v němž bylo dovozeno, že samotná okolnost eventuálního existujícího úpadku ještě nestačí k tomu, aby bylo možno bez dalšího dovodit i podvodný úmysl pachatele. Podvodný úmysl pachatele lze dovodit pouze tam, kde bude pachateli prokázáno, že nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici další zdroje ke splnění svého závazku.

          9. Dále obviněný upozornil na tabulku z vyjádření k obžalobě, kterou prokazoval obchodní činnost (obrat, nesplacené závazky) mezi obchodními společnostmi W. a G. v jednotlivých letech 2005 až 2011. Vyzdvihl, že v roce 2010 lze z hospodářských výsledků obchodní společnosti W. (slušná zakázková naplněnost, úhrady poškozené ve výši 17 300 776 Kč) dovodit, že i přes vysokou zadluženost představitelé obchodní společnosti W. věřili, že situaci obchodně zvládnou. Obviněný R. M. vystavil již v roce 2008 nevyplněnou blankosměnku pro obchodní společnost G. avalovanou jím samým. Obchodní společnost G. ji také na konci roku 2011 vyplnila a vůči obviněnému uplatnila ve výši celého dluhu z neuhrazených faktur. Nyní se vede o této směnce civilní směnečné řízení a je pravděpodobné, že dovolatel M. bude osobně tento dluh poškozené po celý život splácet. Z toho je podle něj zřejmé, že neměl předem v úmyslu poškozené cokoliv z podnikání dlužit, jestliže přijal osobní ručení za závazky obchodní společnosti W..

          10. Obviněný M. byl přesvědčen, že napadeným rozsudkem soud druhého stupně porušil zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, objektivní zjištění skutečností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), zásadu pečlivého uvážení všech okolnost případu (§ 2 odst. 6 tr. řádu), zásadu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „LZPS“). Dále došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (čl. 8 LZPS). Namítal rovněž porušení čl. 36 LZPS, neboť měl za to, že skutek nebyl posouzen nezávisle, naopak byl hodnocen jednostranně pouze okolnostmi svědčícími v neprospěch dovolatele. Domníval se, že tímto rozsudkem byl vytvořen nebezpečný precedent, jenž stanoví, že podvodníkem ve smyslu trestního práva je každý podnikatel, který ač formálně v úpadkové situaci okamžitě nerezignuje a neukončí své podnikání, ale podniká dále při vědomí této situace i ostatních dlouholetých obchodních partnerů, kteří jsou mu ochotni dodávat zboží s odloženou lhůtou splatnosti.

          11. Namítal, že je potřeba mít praktickou představu o fungování strojírenského podniku s 60 až 70 zaměstnanci v praxi. Podotkl, že v roce 2010 obchodní společnost W. měla uspokojivý objem zakázek, což potvrdil i znalec Ing. Josef Michálek, a domnívala se, že situaci zvládne.

          12. Obviněný měl za to, že v tomto případě byla překročena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nežádal, aby justice rezignovala na uplatňování trestní represe, avšak ve vztazích mezi podnikateli je nutno přihlédnout ke specifiku podnikatelského prostředí. Na místě bylo také třeba posuzovat jednání poškozené, která zboží po celá léta obchodní společnosti W. dodávala na dluh, a to, jaká byla její motivace dodávat takovému riskantnímu obchodnímu partnerovi. Poškozená obchodní společnost G. měla sjednány vysoké smluvní pokuty a agresivním způsobem podnikání získala obchodováním s obchodní společností W. zaplacenou částku 271 702 840 Kč z obratu 286 998 293 Kč.

          13. Dovolatel R. M. brojil také proti výroku o náhradě škody. Byl přesvědčen, že veškerá výše neuhrazených faktur poškozené je uplatněna ve směnce, která byla poškozenou vyplněna a uplatněna ke konci roku 2011 (tedy po době 2. 8. 2011, kdy se podniku ujal insolvenční správce) a je vymáhána v civilním řízení.

          14. Na základě shora uvedeného dovolatel R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Požádal rovněž o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.

          III. Vyjádření k dovolání a replika

          15. K dovolání obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dovolací argumentace státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud ve věci již jednou rozhodoval, a to za situace, kdy byl soudy prvního a druhého stupně úplně a správně zjištěn skutkový stav, což ani obvinění nerozporovali. Nejvyšší soud k průběhu skutkového děje při svém prvním rozhodování žádné vady nezjistil, byť jeho přezkumné možnosti jsou v tomto směru omezené. Pochybení bylo naopak shledáno stran hmotněprávního posouzení skutkového děje. Nejvyšší soud vyjádřil ve svém prvním usnesení jednoznačný právní názor ve věci, který odvolací soud respektoval.

          16. Státní zástupce uvedl, že je zásadně nutné odlišit situaci běžného podnikatelského rizika značícího možnost, že sjednané závazky nebudou řádně a včas splněny (podle vývoje trhů, koupěschopnosti a další významných a průběžně, tedy i po vzniku závazku, se vyvíjejících a obtížně ovlivnitelných okolností), od situace, kdy si je jednající osoba již při vstupu do závazku vědoma, že jej nesplní, resp. nejméně nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by takovému průběhu děje mohla zabránit. Zatímco situace první neobsahuje žádnou trestněprávní rovinu (pokud nejsou dány některé jiné specifické okolnosti – srov. zejména § 223 a § 224 tr. zákoníku) a trestní postih jednající osoby pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku by skutečně byl v rozporu s ústavními zásadami, situace druhá již může (s přihlédnutím k dalším znakům skutkové podstaty ve smyslu citovaného ustanovení) značit nutnost trestního postihu. Není totiž žádného důvodu k nespravedlivému a nerovnému uplatňování trestní represe pouze vůči nepodnikatelským subjektům (pouze proto, že v podnikatelské oblasti mohou v některých směrech existovat vyšší rizika než v běžném občanském životě), pokud osoba v podnikatelských vztazích jinak naplňuje všechny znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku, např. zjevně jedná podvodně ve smyslu § 209 tr. zákoníku.

          17. Jinak řečeno v dané kauze obvinění k určitému momentu a bez ohledu na dřívější obchodní vztahy (s přihlédnutím ke konečným skutkovým zjištěním, jimiž byl definován nejzazší časový okamžik) věděli, že nebudou schopni uhradit poškozenému (jím ovládané obchodní společnosti) za dodávky zboží (což se také v podstatě nevyhnutelně stalo), přesto zboží nadále odebírali, čímž ke škodě poškozené obchodní společnosti obohatili vlastní obchodní společnost. Tím obvinění s přihlédnutím k výši škody naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

          18. Státní zástupce doplnil, že soud druhého stupně skutečně změnil svůj předchozí postoj k věci, ovšem zcela v souladu se závazným právním názorem nadřízeného soudu, a tedy též v souladu se zákonem, když současně Nejvyšší soud, pokud právě takový názor vyslovil, postupoval plně v souladu se svou dlouhodobou a již ustálenou rozhodovací praxí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1350/2018, 3 Tdo 890/2018, 8 Tdo 586/2018 nebo 7 Tdo 1351/2017), aniž by došlo k tvrzenému následku v podobě extrémního množství trestně postižených podnikatelů.

          19. S ohledem na charakter jednání obviněných, jeho dlouhodobost a výši škody, která násobně přesahuje hranici stanovenou v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nelze podle státního zástupce ve věci vůbec uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

          20. Závěrem státní zástupce konstatoval, že předložené námitky obviněných, pokud k nim lze vůbec v dovolacím řízení přihlížet, shledal zjevně neopodstatněnými. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Zároveň souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.

          21. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého obhájce obviněný R. M., podle nějž není pravdou, že by nerozporovali správnost zjištění skutkového stavu. Napadli jak hmotněprávní posouzení věci, tak (a to zejména) nedostatečná a nesprávná skutková zjištění a dále neprovedení důkazů navrhovaných obviněným. Souhlasil se státním zástupcem, že i podnikatel se může dopustit podvodu, což se však nestalo v posuzovaném případě. Znovu připomněl situaci obchodní společnosti W. v posuzovaném období, resp. se tázal, proč tedy nebylo jejich jednání soudy považováno za trestné i v předchozích letech 2008, 2009, kdy byla situace podobná. Ohradil se proti tvrzení, že rozhodnutí v této věci je plně v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Obviněný prokazatelně dodaný materiál dále využíval ve výrobním procesu. Přístup státního zástupce pak označil za formalistický a nepřípustně rozšiřující meze trestní represe. Obviněný zdůraznil, že se považuje za podnikatele, který pouze nezvládl své podnikání a který bude osobně splácet závazky společnosti v řádech desítek miliónů korun. V žádném případě se nejednalo o úmyslné podvodné jednání obviněného, a proto by měl být viny zproštěn. Obviněný M. tedy setrval na svých námitkách uplatněných v dovolání.

            IV. Posouzení důvodnosti dovolání

            a) Obecná východiska

            22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

            23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

            24. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

            b) K námitkám obviněných neodpovídajícím dovolacím důvodům
              25. Oba obvinění z velké části ve svých dovoláních uplatňovali námitky proti řádnému zjištění skutkového stavu, jenž byl zjištěn a popsán nejprve v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 22. 2. 2017), následně pak v druhém rozsudku soudu druhého stupně (ze dne 17. 12. 2018), především nesouhlasili s těmi pasážemi, že by svědka D. K. uváděli v omyl, resp. že by v době objednávek zboží v rozhodném období (od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011) objednávali a odebírali od poškozené obchodní společnosti G. zboží s vědomím, že za něj nezaplatí, a že s tím byli srozuměni, stejně tak s tím, že věděli o nepříznivém ekonomickém stavu obchodní společnosti W., který jim neumožní tyto objednávky splatit, a byli s tím srozuměni. To dokládali svou vlastní argumentací založenou na jiném hodnocení důkazů, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Další velká část námitek obviněných se týkala tvrzeného porušení celé řady procesních zásad soudy nižších stupňů, konkrétně odvolacím soudem. Především obviněný R. M. namítal, že soud druhého stupně měl porušit základní zásady trestního řízení, jimiž je ovládáno dokazování, především zásadu in dubio pro reo (jež je ale vyvozena ze základní zásady presumpce neviny - § 2 odst. 2 tr. řádu), volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu), ale též zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (tzv. materiální pravdy - § 2 odst. 5 tr. řádu). Ve skutečnosti ale i většina námitek chybného hmotněprávního posouzení vycházela ze zcela jiného skutkového děje prezentovaného obviněnými, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování (zejména pokud jde o znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale též pokud jde o zavinění, zejména pak tzv. podvodný úmysl).

              26. K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

              27. Obvinění především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházeli ze značně jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávali se tak případné aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi skutkového děje (že nikoho v omyl neuváděli, že nevěděli o nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti W., resp. se spoléhali na to, že se jim nepříznivé hospodářské výsledky podaří zvrátit etc.), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obou obviněných a obsahem jimi podaných odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména body 16., 19. a 20. na str. 9 až 11 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

              28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

              29. Převážnou část námitek obou obviněných je tak možno označit za výhrady neodpovídající uplatněnému, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jde jen o pokračování obhajoby obou obviněných spočívající v jejich nesouhlasu se skutkovými zjištěními, jež nalezly odraz v popisu skutku (ve skutkové větě) v enunciátu napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jenž posléze byl předmětem přezkumu soudem druhého stupně. Obviněnými uplatněné výhrady tak jsou skutkového a procesního charakteru, tj. proti skutkovým zjištěním a proti procesu jejich utváření, avšak jako takové nemají oporu nejen v uplatněném dovolacím důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani v žádném jiném dovolacím důvodu. Proto by bylo namístě taková dovolání (kdyby nebylo některých námitek, jež pod uplatněný dovolací důvod s určitou mírou tolerance bylo možno podřadit) odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

              30. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natož extrémní) neshledal. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základních práv namítaných (avšak nijak blíže specifikovaných) obviněným R. M., který porušení těchto práv shledává především v tom, že byl v tomto trestním řízení uznán vinným, což nepovažuje za správné a spravedlivé.

              31. V podstatě zcela nad rámec shora uvedeného a bez možnosti přezkumu na podkladě obviněnými formulovaných námitek uvedených v dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů a jimi učiněným skutkovým závěrům nemají opodstatnění. Na základě provedených důkazů vyplývajících jednak z výslechů svědků (zejména E. B., účetní obchodní společnosti W., P. S. a M. Š. zaměstnanců obchodní společnosti W.), jednak ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, se specializací na účetnictví, znalce Ing. Josefa Michálka (viz zejména č. l. 487 – 505 trestního spisu), lze dovodit, že již od roku 2005 se obchodní společnost W. nacházela v nepříznivé ekonomické situaci. Je pravdou, že tuto se jí podařilo částečně překonat v letech 2006 až 2008, avšak nepochybně od počátku roku 2010 bylo i s ohledem na výhled zakázkové náplně na další období zřejmé, že závazky obchodní společnosti W. jsou podstatně vyšší než její majetek, a že při shodné správě majetku s ohledem na další provozování podniku nebude tato obchodní společnost schopna svůj stav zvrátit. V duchu zásady in dubio pro reo tak nebylo období let 2005 až 2009, tj. do doby, než se uvedená obchodní společnost prokazatelně dostala do stavu úpadku (splňovala zákonné znaky úpadku a bylo namístě podat insolvenční návrh), kladeno obviněným za vinu, neboť obvinění v té době mohli subjektivně věřit v záchranu jejich podnikání, i když i v tomto období nebyla platební morálka uvedené obchodní společnosti uspokojivá. Znalec Ing. Josef Michálek, z jehož posudku soudy nižších stupňů důvodně vycházely, stanovil, že obchodní společnost W. nejpozději k datu 31. 12. 2009 naplnila zákonné podmínky úpadku (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů). Tuto skutečnost měli obvinění zjistit nejpozději se zpracováním a podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za prosinec 2009, tj. ke dni 25. 1. 2010. Avšak i po tomto datu obvinění nadále přijímali dodávky od poškozené obchodní společnosti G. Činili tak až do doby rozhodnutí o úpadku obchodní společnosti W. a prohlášení konkurzu na její majetek (s jeho účinky ke dni 29. 8. 2011), ačkoliv oba obvinění museli být minimálně srozuměni s tím, že z důvodu platební neschopnosti obchodní společnosti W. nebudou schopni uhradit faktury za dodaný materiál od obchodní společnosti G. Současně si byli vědomi toho, že tímto způsobí poškozené obchodní společnosti majetkovou škodu. Oba obvinění z titulu své funkce v obchodní společnosti W. věděli o nesplacených závazcích jimi ovládané obchodní společnosti. Zároveň nebylo zjištěno (a ani obvinění nepředložili takovou argumentaci), že existovaly nějaké relevantní konkrétní okolnosti, na základě nichž mohli obvinění důvodně předpokládat, že dojde v rozhodné době k záchraně jejich společnosti a k úhradě jejích závazků. V tomto směru je tak nepřípadný odkaz obviněného R. M. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 556/2013, které právě takové požadavky, jež ale v tomto řízení nebyly zjištěny, stanovuje. Obvinění v době, kdy od poškozené obchodní společnosti G. odebírali hutní materiál, nepočítali s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit vzniku následku (způsobení škody).

              c) K námitkám nenaplnění znaků trestného činu podvodu

              32. Jak již bylo uvedeno shora, jen s velkou mírou tolerance lze některé námitky obou obviněných označit za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, jež ale též z velké části vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů (v tomto směru by dovolacím důvodům neodpovídaly). Především jde o námitky, že nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v jednání, jímž měli obvinění svědka D. G., resp. jím reprezentovanou poškozenou obchodní společnost G., uvést v omyl, dále že nejednali s podvodným úmyslem.

              33. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že ve věci nyní rozhoduje podruhé, poté, co svým předchozím usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud byl následně při svém novém rozhodování vázán závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve zrušovacím usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu), který také dodržel. Od tohoto svého názoru se nemůže odchýlit ani Nejvyšší soud, který pro to ani nemá žádný důvod. Na své předchozí rozhodnutí proto může již nyní v plné míře odkázat.

              34. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedeno způsobení takovým činem škody velkého rozsahu, čímž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5 000 000 Kč. Obviněným bylo (z uvedených více alternativních znaků) konkrétně kladeno za vinu, že ke škodě cizího majetku jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

              35. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku lze vyčíst, že oba obvinění v období od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011 nejprve jako členové představenstva (ve skutkové větě uvedení jako „statutární zástupci“) a od 18. 2. 2010 jako prokuristé obchodní společnosti W. objednávali a odebírali od obchodní společnosti G. hutní materiál, ačkoliv již v té době obvinění věděli, že tento materiál nebudou schopni uhradit, neboť v uvedené době byli jako osoby odpovědné za hospodaření společnosti srozuměni s nepříznivým ekonomickým stavem obchodní společnosti W., která se nacházela již ke konci roku 2009 ve stavu, kdy byly splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na konkurz pro platební neschopnost, tedy vykazovala znaky úpadku (což bylo jednotlivými ekonomickými ukazateli konkretizováno). Tedy stručně řečeno uváděli poškozenou obchodní společnost G., resp. jejího reprezentanta D. G., v omyl ohledně platební schopnosti obchodní společnosti W., resp. možnosti zaplatit za dodané zboží. Přitom bylo zřejmé, že poškozená obchodní společnost při dodání hutního materiálu obchodní společnosti W. počítala s jeho uhrazením, byť byla seznámena se špatnou platební morálkou objednatele, rozhodně však požadovala uhrazení svého dluhu a z tohoto důvodu byla také s odběratelem, tj. s obviněnými, v častém kontaktu.

              36. Na tomto místě je též nutno zdůraznit, že znak objektivní stránky spočívající v uvádění v omyl může spočívat v prostém objednání zboží s úmyslem za něj nezaplatit, tedy zahrnuje také zamlčení podstatné skutečnosti ohledně platební neschopnosti objednatele. V podrobnostech je možno odkázat na bod 23. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, aniž by bylo třeba tuto argumentaci znovu opakovat.

              37. Naplnění subjektivní stránky jednání obviněných podrobně posuzoval zejména soud prvního stupně (viz str. 21 odůvodnění jeho rozsudku), stejně tak i odvolací soud (bod 20. na str. 11 odůvodnění jeho rozsudku). Soudy nižších stupňů správně shledaly u obou obviněných úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění nutně museli vědět o závazcích obchodní společnosti, o jejím nepříznivém ekonomickém stavu, jakož i o tom, že jsou dány důvody pro podání insolvenčního návrhu z důvodu platební neschopnosti, že jimi řízená obchodní společnost W. vykazovala znaky úpadku, přesto i nadále za této situace odebírali hutní materiál od poškozené obchodní společnosti G., jež pochopitelně počítala s tím, že za dodané zboží jí též bude (třebaže opožděně) zaplaceno, což se však nestalo. Obvinění tak svým nesprávným a protiprávním postupem spočívajícím v objednání zboží za takové situace (s imanentně obsaženým příslibem zaplacení kupní ceny) uvedli poškozenou v omyl a způsobili jí škodu ve výši 19 146 774 Kč. S takovou možností předem počítali a též s ní byli srozuměni, když nepočítali s žádnou relevantní okolností, pro kterou by taková škoda neměla nastat.

              38. K tomu je třeba připomenout, že pro naplnění znaků základní skutkové trestného činu podvodu postačí úmysl nepřímý – srov. § 13 odst. 2, § 15 odst. 1 písm. b) a § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis). Pokud si je pachatel vědom možnosti existence určité okolnosti, je pak zapotřebí v závislosti na naplnění volní složky zavinění odlišit: 1) úmysl přímý, při němž si pachatel takovou okolnost přeje, chce ji, 2) úmysl nepřímý, při němž je s takovou okolností srozuměn (a to alespoň tak, že je s ní smířen ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku), a 3) vědomou nedbalost, při níž se bez přiměřených důvodů spoléhá, že taková skutečnost nenastane (a on tak neporuší či neohrozí zájem chráněný trestním zákonem).

              39. Pro odlišení eventuálního úmyslu a vědomé nedbalosti lze pak vycházet v souladu s odbornou literaturou a uznávanou judikaturou především z toho, zda pachatel (zde obvinění) počítal s nějakou konkrétní okolností, která by mohla zabránit vzniku následku, jenž si pachatel představoval jako možný. Přitom eventuální úmysl nevylučuje ani situace, kdy pachatel sleduje cíl souladný s právním řádem (např. provozovat určitý podnik, zaměstnávat řadu osob a dosáhnout zisku) a eventualita vzniku následku (např. způsobení škody na cizím majetku) je mu nepříjemná.

              40. O eventuální úmysl jde i tehdy, je-li pachatel s takovou možností smířen, pokládá-li ji za vážně možnou (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Definice ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku přitom má pomoci zejména při řešení případů lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Připomenout vedle dostupných komentářů a učebnic (např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 222-223) je možno i známý článek Dolenského (Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.), jenž pojednává o pojetí eventuálního úmyslu, které je nejrozšířenější v německy mluvících zemích a mělo vliv na formulaci § 5 rakouského trestního zákoníku upravujícího zavinění, jež zase bylo vzorem pro českého zákonodárce při formulaci § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Dolenský upozorňoval na potřebu naplnění vědomostní složky zavinění v té podobě, že pachatel musí brát riziko vážně (brát za vážně možné), v případě volní v té podobě, že pachatel se musí s tímto rizikem vyrovnat, neboli nynějším termínem smířit (německy „sich damit abfindet“). V takovém případě jedná s eventuálním úmyslem. Taková varianta však není naplněna, pokud pachatel pouze o riziku ví a spolehne se, že následek nenastane, ani v případě, bere-li riziko vážně, ale spoléhá se, že následek nenastane (zde se zpravidla ale žádá, aby se spoléhal na nějakou konkrétní okolnost), ani pokud pachatel pouze ví o riziku, ale nebere jej vážně, ačkoliv je s ním vyrovnán, protože vědomostní složka zavinění není naplněna v požadované intenzitě. V uvedených případech jde o vědomou nedbalost.

              41. Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou navzájem propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna). Z judikatury z poslední doby s výkladem k odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015 (zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).

              42. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 236).

              43. O takové důvody, na které by se mohli obvinění oprávněně spolehnout, však v daném případě nešlo, obvinění se ani žádných takových důvodů nedovolávali. I v tomto směru jde ale především o závěry skutkové, které musí učinit na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů, které prováděly dokazování a hodnotily provedené důkazy. Tak v daném případě nebylo zjištěno, že by obvinění například očekávali příchod silného strategického partnera, který by doposud ztrátové podnikání dotoval, případně následně radikálně změnil strategii, objevila se nějaká naprosto zásadní zisková zakázka, z níž by bylo oprávněně možno očekávat takový zisk, který by zcela pokryl dosavadní ztrátu a z něhož by bylo možno uspokojit největšího věřitele, tj. poškozenou obchodní společnost G. Žádné takové konkrétní okolnosti a důvody, na které by se oprávněně oba obvinění mohli spoléhat, ale v řízení před soudy nižších stupňů nebyly zjištěny. Proto s nimi i v tomto ohledu lze souhlasit, že za daných okolností byl splněn i znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu v podobě zavinění, a to ve formě nepřímého úmyslu. Byl tak naplněn i požadavek tzv. podvodného úmyslu jejich jednání.



              d) K subsidiaritě trestní represe

              44. Obviněný R. M. vznesl též námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně užily, resp. vůbec neužily zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Domníval se, že na věc lze nahlížet pouze jako na obchodněprávní spor z pohledu nevydařeného podnikání, kde by měly plně postačovat prostředky civilního práva.

              45. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

              46. Připomenout je možno též další bohatou judikaturu zejména Nejvyššího soudu k této otázce. Z rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu z poslední doby je možno odkázat především na rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr. Podle něj při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující kritéria uvedená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu, avšak není zcela vyloučeno, aby s poukazem na ni nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.

              47. Se zřetelem na výše uvedené ale nelze v případě obviněných dovozovat, že by se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace a činil by jej tak bagatelním, že by to opravňovalo dospět k závěru, že není třeba s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyvodit jejich trestní odpovědnost. Obvinění v tomto konkrétním případě svým podvodným jednáním prováděným v období více jak roku a půl spočívajícím v postupném odběru zboží s úmyslem za něj nezaplatit, a to celkem v 75 obchodních případech samostatně fakturovaných, způsobili celkovou škodu dodavateli ve výši 19 146 774 Kč (tj. dosahující téměř čtyřnásobku spodní hranice škody velkého rozsahu). Již ze samotného důvodu rozsahu jejich činu, především pak výše způsobené škody, ale též s ohledem na délku časového období, po které k jejich činnosti docházelo, ale též počtu jednotlivých případů dodávek, není vůbec jakýkoliv prostor pro úvahy, že by vůči obviněným neměla být vyvozena trestní odpovědnost za takové podvodné jednání. Nevyvodit trestní odpovědnost v případě naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty je možno jen v případech skutečně výjimečných, mimořádných, mezi něž tento nepatří. To vše vede k závěru, že je namístě vůči obviněným uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené, neboť nelze rezignovat na vyvození trestní odpovědnosti a dodržení principů rovného zacházení a spravedlnosti jen proto, že se jedná o podnikatelské prostředí, které je spojeno s určitou mírou podnikatelského rizika, a tím tak de facto omlouvat pachatelovo trestné jednání.



              e) K výroku o náhradě škody

              48. Neobstojí ani argumenty dovolatele R. M. proti výroku o náhradě škody. Soud druhého stupně svůj výrok o náhradě škody, kterým stanovil povinnost oběma obviněným společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti G. částku ve výši 472 091 Kč, řádně odůvodnil (viz bod 22. odůvodnění jeho rozsudku), srozumitelně vysvětlil, jak k uvedené částce dospěl a proč uplatněný nárok poškozené považuje v této výši za důvodný. Na jeho odůvodnění tak lze beze zbytku odkázat. Dovolatel sice toto odůvodnění podrobil kritice, nicméně žádnou svou vlastní argumentaci nad rámec tohoto odůvodnění, s níž by se dovolací soud musel vypořádat, nepřinesl.


              V. Závěrečné shrnutí

              49. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům tak lze uzavřít, že z převážné části oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky ryze skutkové a procesní, které neodpovídají deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pouze v malé části bylo některé jejich námitky (s notnou mírou tolerance) možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy sice formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak zároveň zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl obě dovolání obviněných ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.



              Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

              V Brně dne 29. 5. 2019

              JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
              předseda senátu