Rozhodnutí NS

23 Cdo 1929/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:23 Cdo 1929/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1929.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1929/2019-707
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu, z. s., se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1608/15, identifikační číslo osoby 00552518, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce MusicJet s. r. o., se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1391/11, identifikační číslo osoby 24139181, oba zastoupeni JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, proti žalované Uloz.to cloud a. s., se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, identifikační číslo osoby 04172159, zastoupené Mgr. Janem Krabcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 5/2014, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, č. j. 3 Cmo 295/2015-685, t a k t o :

      Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 15 Cm 5/2014-536, řízení o uložení povinnosti žalované uveřejnit na své náklady rozsudek v rozsahu: záhlaví rozsudku, výrok rozsudku a datum vydání rozsudku na domovské stránce http://www.ulozto.cz, www.uloz.to, www.ulozto.info, www.ulzto.org, www.ulozto.biz, www.ulozto.net, www.ulozto.sk a www.zachowajto.pl a dále na internetových stránkách http://technet.cz a dále v deníku Mladá fronta DNES písmem o velikosti nejméně 2 mm zastavil.

K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, neboť má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil dle § 241a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li
o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka v dovolání zcela nekonkrétně namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc, když požadavek žalobce vznesený v jeho závěrečném návrhu je podstatně širší než uložení původně požadované povinnosti žalované“. Tvrdí, že „nemůže ovlivnit finanční stránku zveřejnění rozsudku, což může mít na žalovanou závažný ekonomický dopad v řádu statisíců až milionů korun“. V rámci své polemiky ohledně nesouhlasu žalované s částečným zpětvzetím zmiňuje jediné rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02), přičemž však jde o rozhodnutí skutkově zcela nepřiléhavé, a rozhodnutí odvolacího soudu tak s ním nemůže být v rozporu. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že „vzhledem k tomu, že v předmětné věci bylo plnění pohledávky zajištěno exekucí a stěžovatel s touto pohledávkou nesouhlasil, následně pak bylo meritorní rozhodnutí zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu, měl obecný soud blíže zkoumat, zda jsou dány důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby na straně stěžovatele jako žalovaného. Tomuto zkoumání se měly obecné soudy věnovat i s ohledem na věcnou argumentaci odvolacího soudu obsaženou v usnesení […], jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí přitom poukázal na řadu pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně se závěrem, že právní posouzení věci s ohledem na skutečnost, že plně žalobě vyhověl, je vnitřně rozporné, když také poukázal na nesprávný postup při vedeném dokazování […]. Za dané situace nic nebrání, aby obecné soudy ve věci samé pokračovaly v řízení již zahájeném a v jeho rámci posoudily argumentaci obou stran a ve věci rozhodly, obzvláště i proto, že samy (odvolací soud) svým postupem vytvořily stav, který neznamená, že v projednávané věci bylo rozhodnuto s konečnou platností […]. Pokud obecné soudy této otázce nevěnovaly náležitou pozornost, lze mít za to, že svým postupem neposkytly za daného stavu řízení stěžovateli dostatečnou ochranu jeho práv. Ta nemůže jednoduše spočítat v závěru, že stěžovatel ve snaze dobrat se svých práv má v dané věci vyvolat další řízení (uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení), když řízení stran vedeného sporu může být věcně skončeno právě v řízení, jež bylo zastaveno“.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu