Rozhodnutí NS

3 Tdo 1576/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:3 Tdo 1576/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1576.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1576/2018-25


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. L., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 111/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 3/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné M. L. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 1 T 3/2018, byla obviněná M. L. uznána vinnou zločinem těžkého ublížení a zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 13. 12. 2016, v přesně nezjištěné době po půlnoci, v Praze 4 – Podolí, XY, v 1. patře, v bytě č. 1, po předchozí slovní rozepři, kdy poškozená M. Ž. P., nar. XY, měla v úmyslu opustit byt, který trvale obývá, uchopila poškozenou oběma rukama za zápěstí, silně ji zmáčkla a zatlačila ji zpět do bytu přes předsíň až k prahu dveří do pokoje, kde ji od sebe odstrčila, v důsledku čehož poškozená neudržela rovnováhu těla a upadla zády na zem a utrpěla pertrochanterickou zlomeninu (horního konce) levé stehenní kosti, pohmoždění měkkých tkání levé okcipitální krajiny hlavy, pohmoždění měkkých tkání v oblasti kořene nosu, pohmoždění měkkých tkání v oblasti levé lopatkové krajiny zad a tečkovité krevní výronky kůže a drobné ranky obou zápěstí, tj. těžkou újmu na zdraví pro déle trvající poruchu zdraví s dobou léčení 3 až 6 měsíců, která vznikla po předmětné zlomenině levé stehenní kosti.

Za to byla obviněná odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Na Perštýně 359/6, Praha 1, škodu ve výši 110.099 Kč.

Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 1 T 3/2018, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání obviněné rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 111/2018, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.


II.

Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná M. L. dovolání (č. l. 371–375), v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Podle obviněné skutkový stav nebyl řádně zjištěn, natož aby pak mohl být správně právně posouzen. Uvádí, že od počátku poukazuje na dílčí rozpory ve výpovědích všech svědků, zejména pak mezi výpovědí svědkyně Š. a výpovědí poškozené. Svědkyně Š. vypověděla, že jí poškozená výslovně řekla, že neví, co se stalo, že neví, jak upadla, přitom před soudem poškozená vypovídala zcela rozdílně, popisovala, jak se jí měl úraz údajně stát, a to se značným časovým odstupem. Podle názoru obviněné se jedná o zásadní rozpor, který není možné přejít s odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů a zanedbatelný charakter. Má za to, že právě v případě hodnocení těchto důkazů, respektive tvrzení v nich obsažených, došlo k libovůli ze strany soudu prvního a druhého stupně a v důsledku tak byly vyzdviženy pouze důkazy svědčící o její vině. Navíc je svědectví svědkyně Š. zásadní pro závěr soudu o nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále namítá, že z lékařských zpráv soud vyzdvihl pouze ty, které svědčí v její neprospěch a lékařské zprávy, které nepotvrzovaly její vinu, nebral fakticky v potaz. Zdůrazňuje, že na lékařských vyšetřeních učiněných bezprostředně po skutku, nebyla zjištěna žádná zlomenina. V rámci dokazování soudem prvního stupně přitom nebylo žádným způsobem prokázáno, že ke zranění poškozené došlo v rámci údajného incidentu. Při návštěvě lékaře dne 13. 12. 2016 nebyla žádná zlomenina zjištěna. Poškozená se měla doma údajně pohybovat za pomocí 5 židlí a trpět bolestmi, nicméně lékaře vyhledala až dne 16. 1. 2017. Soud se spokojil s jejím tvrzením, že jindy nespadla a není si vědoma, že by si zlomeninu mohla způsobit jindy. Obviněná má za to, že zlomeninu si mohla poškozená způsobit právě při přelézání z židle na židli. Lékařské zprávy založené v soudním spise přitom dokládají časté úrazy poškozené z důvodu křehkých kostí. Na závěr shrnula rozpory ve výpovědích poškozené, kdy tato ohledně původu svých zranění vypovídala pokaždé jinak.

S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 To 111/2018, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1149/2018.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že nedovodila existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a je tak zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Námitky obviněné směřují toliko proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, nejsou tedy způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Soudy při hodnocení důkazů žádným způsobem nepochybily. Výpověď poškozené byla podpořena dalšími svědeckými výpověďmi a provedenými důkazy. Z nich vyplynulo, že vztah mezi poškozenou a obviněnou nebyl dlouhodobě dobrý. Svědkyně Š. vypověděla, že předmětné noci slyšela z bytu poškozené křik a štěkot psa, a následně našla poškozenou ležící na zemi jejího bytu, což svědčí pro výpověď poškozené, že byla obviněnou napadena v momentě, kdy se snažila odejít z bytu. Taktéž svědek B. P., vrátný z ústavu sociálních služeb, kde poškozená bydlí, se vyjádřil ke stavu obviněné a k okolnostem, za kterých byla dne 13. 12. 2016 z domu policií vykázána, jakož i k opakovaným incidentům mezi poškozenou a obviněnou. Stran zranění vycházely soudy ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, přičemž všechny tyto závěry svědčí pro skutkový děj, který byl popsán poškozenou. Tyto důkazy současně vylučují obhajobu obviněné.

Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.


III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, s. zn. 5 To 111/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. L. vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. L. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené M. Ž. P., kterou označila za vnitřně rozpornou, výpověď svědkyně V. Š., která je podle jejího tvrzení s výpovědí poškozené v rozporu, a dále výpovědi dalších blíže neurčených svědků, stejně jako lékařské zprávy vypovídající o zdravotním stavu poškozené) a vadná skutková zjištění (obecná námitka neúplného a nejasně zjištěného skutkového stavu, zejména otázky jak poškozená ke svému zranění přišla, resp. zda se nemohlo jednat o zlomeninu pozdějšího data, kterou si poškozená způsobila doma při přelézání z židle na židli, a o tom, jak měl atak na poškozenou probíhat), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nebyla dodržena zásada volného hodnocení důkazů), kdy současně předkládá vlastní verzi událostí (kdy obviněná uvádí, že při návštěvě lékaře dne 13. 12. 2016 nebyla u poškozené žádná zlomenina zjištěna a k jako takové mohlo dojít později, když se poškozená ve svém bytě pohybovala za pomoci 5 židlí, tedy při přelézání z židle na židli, kdy nelze opomenout, že poškozená má křehké kosti, v důsledku čehož měla v minulosti již řadu zlomenin).

Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny především na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů (výpovědí, lékařských práv) a z toho vyplývajících odlišných skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky obviněné proto pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. L. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak odvolacímu soudu nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se náležitě vyslovil ke všem provedeným (navrhovaným) důkazům.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu po Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Poškozená je matkou obviněné. Z provedených důkazů vyplynulo, že jejich vzájemný vztah není dobrý, a to dlouhodobě, přičemž již v minulosti mezi nimi došlo opakovaně ke konfliktům, a to i fyzického charakteru. Obviněná přitom podle výpovědí svědků často pila přes míru, což ke konfliktům s poškozenou značně přispívalo. Nalézací soud vycházel nejen z výpovědi poškozené M. Ž. P., ale i z dalších důkazů, které výpověď poškozené podpořily. Zejména se jednalo o výpověď svědkyně V. Š., která bydlela v bytě v ústavu sociálních služeb vedle poškozené, a jak poškozenou, tak obviněnou zná již několik let. Svědkyně vypověděla, že předmětného večera slyšela z vedlejšího bytu křik a štěkot psa. Když vyběhla na chodbu, byly dveře do bytu poškozené pootevřené, a když vstoupila, spatřila poškozenou ležet na zemi v chodbičce hlavou směrem ke dveřím ložnice, přičemž vše nasvědčovalo tomu, že poškozená se chystala z bytu odejít. To potvrzovalo verzi poškozené, že byla obviněnou napadena v momentě, kdy se snažila odejít z bytu a schovat se před nadávkami své dcery právě do bytu svědkyně. Soud vycházel i s výpovědi svědka B. P., vrátného v domě, kde poškozená bydlí, který potvrdil, že ke konfliktům mezi poškozenou a obviněnou došlo vícekrát, přičemž současně vypověděl, že obviněná byla v době incidentu opilá, stejně jako popsal okolnosti, za nichž byla z domu vykázána policií. Stran zranění poškozené pak vycházel soud zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který uváděl, že stav zranění (zlomenina krčku) odpovídala svým vznikem době, kdy došlo k incidentu mezi poškozenou a obviněnou. Dále vycházel i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyhotoveném na osobu obviněné, stejně jako dalších listinných důkazů (lékařské zprávy, záznam denní služby, šetření o pověsti obviněné). Z provedeného dokazování vyplynulo, že se nejednalo o ojedinělý incident. Nalézací soud uvedl, že „neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti poškozené, když s její výpovědí korespondují též další důkazy, především pak výpovědi obou vyslechnutých svědků, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, lékařská zpráva ze dne 13. 12. 2016 a záznam denní sužby. Naopak výpověď obžalované je izolovaná, nijak z ní nevyplývá, jakým způsobem mohla poškozená utrpět zranění vyplývající z lékařské zprávy vystavené téhož dne (na toto je upozorňováno též soudně lékařským posudkem) a také poněkud zmateně a nelogicky vyznívá její popis události poté, co poškozená odešla do bytu svědkyně Š.“ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu).

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše rozvedené závěry dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.


IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 1. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu