Rozhodnutí NS

5 Tdo 309/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:5 Tdo 309/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.309.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Délka trestního řízení
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Podvod
Pomoc k trestnému činu
Propadnutí majetku
Úvěrový podvod
Zneužití informace a postavení v obchodním styku
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku
§ 211 odst. 1,6 písm. a) tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
§ 211 odst. 1,6 písm. a) tr. zákoníku
§ 255 odst. 2,4 tr. zákoníku
§ 248 odst. 1,3 písm. c) tr. zák.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 3362/19

I.ÚS 3400/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 309/2018-145

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2019 o dovoláních, která podali obviněný A. P., nar. XY v XY, bytem XY, okr. Jindřichův Hradec, obviněný P. B., nar. XY v XY, bytem XY, a poškozené Družstvo věřitelů, IČ 25182277, se sídlem Horní Stropnice, Humenice č. 31, okr. České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 4 To 73/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 13/2010, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání poškozeného odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 20 T 13/2010, byl obviněný A. P. uznán vinným pod bodem I./B./1. výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a pod bodem I./C. výroku o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky zde podrobně popsanými.

2. Týmž rozsudkem byl obviněný P. B. uznán vinným pod bodem I./C. výroku o vině pomocí k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I./D./1. výroku o vině zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017) a pod bodem I./D./2. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“). Těchto trestných činů se obviněný dopustil skutky zde podrobně popsanými.

3. Obviněný A. P. byl za shora uvedené trestné činy odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozeným částky specifikované ve výroku citovaného rozsudku a podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost MONSANTO ČR, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
    4. Obviněný P. B. byl za shora uvedené trestné činy odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozenému Družstvu věřitelů částku ve výši 15 707 765 Kč.

    5. Týmž rozsudkem byl pod body I./A./1. a I./A./2. výroku o vině odsouzen i další spoluobviněný P. P., který byl pod bodem II. výroku o vině podle § 226 písm. c) tr. řádu zčásti zproštěn obžaloby.

    6. Proti uvedenému rozsudku podali jak všichni tři obvinění, tak i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 4 To 73/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině u obviněného P. P. pod bodem I./A./1., ve výrocích o trestech ohledně obviněných P. P. a P. B. a ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému P. B. uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozenému Družstvu věřitelů částku ve výši 15 707 765 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu obviněného P. P. a o trestu obviněného P. B., kterému uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Dále podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému P. B. uložen trest propadnutí majetku, a to jeho části – nemovitostí zajištěných usnesením příslušného policejního orgánu a zapsaných na listu vlastnictví č. XY v obci XY, katastrální území XY v okrese Český Krumlov, tak jak jsou podrobně vymezeny ve výroku o trestu v rozsudku odvolacího soudu. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu odvolací soud odkázal poškozené Družstvo věřitelů s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného A. P. jako nedůvodné, přičemž ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně zůstaly nedotčeny.

    7. K tomu je třeba dodat, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve věci obviněných poprvé rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 20 T 13/2010, přičemž učinil výroky o vině a trestu. V následném odvolacím řízení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 4 To 41/2014, tak, že částečně zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl, a to v celé odsuzující části týkající se obviněného P. P., obviněného A. P. a dále ve zprošťující části týkající se obviněných A. P. a P. B. Tímto usnesením odvolacího soudu pak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen pouze částečně, a to ve zprošťujícím výroku tohoto rozsudku pod bodem II./C. týkajícím se jednání obviněných A. P. a P. B., o kterém odvolací soud nerozhodoval, neboť ve vztahu k tomuto výroku vzal státní zástupce své odvolání zpět. V návaznosti na to rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně tak, jak je uvedeno výše pod body 1. až 5. tohoto usnesení.
    II. Dovolání poškozeného

    8. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podalo dovolání prostřednictvím svého zmocněnce poškozené Družstvo věřitelů (dále jen ve zkratce „poškozený“).

    9. Nejvyšší soud jako dovolací soud (§ 265c tr. řádu) ve vztahu k poškozenému nejdříve zkoumal, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro podání dovolání a pro jeho projednání podle § 265a až § 265f tr. řádu, a shledal, že tomu tak není.
      10. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon připouští podání dovolání (§ 265a odst. 1 tr. řádu). Podle § 265d odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu mohou podat dovolání pouze nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, a dále obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Žádné jiné osoby nejsou oprávněné k podání dovolání, a to ani tehdy, kdyby šlo o rozhodnutí ve věci samé, které učinil soud druhého stupně.
        11. Z ustanovení § 265d tr. řádu je zřejmé, že poškozený není osobou oprávněnou k podání dovolání. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl dovolání poškozeného, aniž se mohl jakkoli zabývat důvodností jím podaného dovolání. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.

        III. Dovolání obviněných

        12. Proti výše zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění A. P. a P. B. prostřednictvím svých obhájců dovolání, a to obviněný A. P. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu a obviněný P. B. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu, přičemž oba obvinění se domáhali přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu.
        a) Dovolání obviněného A. P.

        13. Obviněný A. P. úvodem poukázal na judikaturu Ústavního soudu k výkladu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a dále provedl podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení.

        14. Tento obviněný vytkl nestandardní průběh řízení, neboť případ obchodních společností O., B., a dalších byl vyšetřován původně ve třech samostatných řízeních, kde se však vzájemně používaly provedené důkazy, a tím došlo k oddělení činnosti obchodní společnosti O., od činnosti obchodní společnosti B. I přesto, že nakonec byly věci spojeny, podle přesvědčení obviněného rozdělení věci v přípravném řízení, konal-li vyšetřování jediný vyšetřovatel, nebylo ku prospěchu věci. V této souvislosti obviněný poukázal na samostatně vedené trestní stíhání již odsouzeného T. Š., protože uvedená skutečnost měla podle názoru obviněného vliv na hodnocení důkazů, neboť chybí komplexní pohled soudu na celé dokazování.

        15. Podle obviněného byly opomenuty důkazy, které by objasnily postavení obchodní společnosti O., na trhu, přičemž tyto důkazy byly stěžejní pro posouzení otázky, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu, a to zejména ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu podvodu. Obviněný rovněž popsal činnost obchodní společnosti O., v období od roku 1995 a zdůraznil, že s ohledem na nutnost jejího manažerského řízení nemohl znát do detailu ekonomickou situaci této společnosti. Dále se obviněný vyjádřil k důvodům prodeje obchodní společnosti B., popřel však, že by se na této transakci jakkoliv podílel, a vyslovil přesvědčení, že mu nemůže být přičítána k tíži žádná činnost, k níž došlo po prodeji této společnosti. Obviněný se vyjádřil i k problematice plateb v zemědělství a podrobně popsal též důvody problémů, které nastaly u obchodní společnosti O.

        16. Jak dále obviněný A. P. zdůraznil, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle které obchodní partneři byli obeznámeni s tím, že obchodní společnost O., má finanční potíže, a rovněž byli do detailu seznamováni se stavem jejího možného financování. Ve svém dovolání tento obviněný rozvedl i důvody, pro které se přestal zabývat provozními záležitostmi obchodní společnosti O., popsal jednání se smluvním partnerem a motiv k převodu svého obchodního podílu, za který však nedostal zaplaceno. Podrobně se vyjádřil také k okolnostem prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti O. Z provedených důkazů podle názoru obviněného nelze vyvodit závěr, že by uzavíral obchodní transakce prostřednictvím svých zaměstnanců, protože všechny úkony v obchodní společnosti prováděli produktoví manažeři, a v této souvislosti obviněný vytkl, že dokazování zcela pominulo roli prokuristy jmenované společnosti. Trestní spis podle obviněného neobsahuje žádný důkaz prokazující jeho vědomost o tom, že obchodní společnost O., byla ke dni 31. 12. 2004 v úpadku. Obviněný vyjádřil své přesvědčení o další životaschopnosti této společnosti, přičemž se nikdy nebránil avalovat její závazky.

        17. Obviněný poukázal též na skutečnost, že banka HVB Bank Czech Republic, a. s., ověřovala schopnost obchodní společnosti O., splácet úvěr, a v případě, kdyby dospěla k závěru, že nebude uhrazen, neposkytla by jej. Obviněný odmítl propojení s osobami, jež ovládly obchodní společnosti O., a B., protože takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Podle názoru obviněného v řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle které nepodepsal smlouvu o převodu obchodního podílu, přičemž soudy nižších stupňů měly vzít v úvahu i skutečnost, že obviněný sám pro sebe nikdy neodčerpal žádné finanční prostředky.

        18. Obviněný A. P. svými výhradami zpochybnil naplnění objektivní i subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu, protože obchodní partneři znali stav obchodní společnosti O. K tomu obviněný připomněl podstatu trestného činu podvodu, jehož spáchání vyžaduje úmysl pachatele způsobit škodu a současně i obohatit sebe nebo jiného. Pokud by bylo prokázáno, že obviněný od samého počátku neměl v úmyslu poskytnout slíbené protiplnění, byl by z hlediska občanského práva takový úkon neplatný, neboť nebyl myšlen vážně, a teprve tehdy by jednání obviněného odpovídalo právní kvalifikaci trestného činu podvodu. V této souvislosti obviněný poukázal na provedené dokazování, z něhož vyplynulo, že přijaté závazky byly v době jejich uzavření právně bezvadné, a odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe a princip užití trestního práva jako „ultima ratio“. Podle obviněného se soudy nezabývaly možnou právní kvalifikací jím spáchaných skutků jako trestných činů předlužení podle § 256c tr. zák. nebo způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku (obviněný zde ovšem odkazuje na nesprávně označená zákonná ustanovení).

        19. Obviněný rovněž shrnul, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy a postrádají obsahovou souvislost s nimi. Podle obviněného v posuzované věci měla být uplatněna zásada „in dubio pro reo“, přičemž skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou údajně popřením spravedlivého řízení.

        20. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, podle přesvědčení obviněného v průběhu řízení bylo hrubě porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a tato skutečnost nebyla vůbec zohledněna při ukládání trestu, ačkoli obviněný nezavinil průtahy v řízení.

        21. Závěrem svého dovolání obviněný A. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu a řízení mu předcházející a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný požádal o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
        b) Dovolání obviněného P. B.

        22. Obviněný P. B. ve svém dovolání vytkl porušení svého základního práva na zákonného soudce. V dané trestní věci rozhodoval senát soudu prvního stupně původně složený z předsedy senátu JUDr. Aleše Koláře a přísedících Ing. arch. Jiřího Krause a Bohuslavy Mračkové a rozhodl rozsudkem ze dne 14. 5. 2013. V řízení, v němž byl vydán rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2016, rozhodovali vedle stejného předsedy senátu jiní přísedící, a to Marie Brůnová a Mgr. Bc. Lukáš Vymětal. Obviněný zdůraznil, že rozvrh práce Krajského soudu v Českých Budějovicích v letech 2014 až 2016 neobsahoval pravidla, na základě kterých by byli přísedící předem určeni, proto jejich zařazení do senátu bylo podle přesvědčení obviněného věcí subjektivního postupu předsedy senátu nebo předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích.
          23. Ve vztahu ke skutku obsaženému pod bodem I./C. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovanému jako pomoc k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněný vytkl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou týkající se naplnění podmínek trestní odpovědnosti. Odvolací soud totiž dostatečně nezdůvodnil, z čeho měla vyplývat právní povinnost obviněného nezamlčovat vůči bance podstatné údaje, a poukázal na skutečnost, že zaměstnanci banky byli před uzavřením úvěrové smlouvy informováni o stavu obchodní společnosti jako žadatele o úvěr. Podle obviněného odvolací soud neprovedl právní posouzení listin předkládaných bance, která poskytovala úvěr, ačkoliv tyto listiny nemohly mít žádnou vypovídací hodnotu a šlo pouze o pracovní dokumenty.

          24. Pokud jde o skutek vymezený pod bodem I./D./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017), obviněný P. B. vytkl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, podle které obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jak zde obviněný zdůraznil, odvolací soud pouze odkázal na důkazy provedené před soudem prvního stupně týkající se skutku vymezeného pod bodem I./A./1. výroku o vině, ve vztahu k němuž však byl obviněný zproštěn obžaloby, a proto nemělo být podle jeho názoru ohledně tohoto skutku znovu rozhodováno. Konečně obviněný poukázal na to, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkou, podle níž se daný skutek vůbec nestal.

          25. Ohledně skutku, který je obsažen pod bodem I./D./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a byl kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., obviněný P. B. vytkl odvolacímu soudu nedostatečný způsob, jímž se vypořádal s jeho námitkou, podle které obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a zopakoval také své námitky k jednotlivým úvahám soudu prvního stupně, který svým rozhodnutím podle obviněného popřel zásadu „in dubio pro reo“.

          26. Obviněný se vyjádřil rovněž k délce nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, a shledal postup odvolacího soudu nesprávným, pokud nepoužil ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Podle názoru obviněného při ukládání tohoto trestu odvolací soud nezohlednil několikaletý odstup od údajného spáchání posuzovaných trestných činů a v této souvislosti obviněný vyslovil přesvědčení, podle něhož nepřiměřená délka trestního stíhání porušila jeho základní právo na spravedlivý proces. Obviněný považuje z týchž důvodů za nepřiměřenou i dobu trvání trestu zákazu činnosti. Pokud jde o trest propadnutí majetku, obviněný se domnívá, že jeho uložením porušil odvolací soud princip „ultima ratio“ a nesprávně posoudil splnění podmínek ustanovení § 66 tr. zákoníku, neboť v důsledku trestu propadnutí majetku bylo obviněnému znemožněno, aby v trestním řízení nahradil škodu poškozeným a splnil i závazky vůči dalším věřitelům.

          27. Závěrem svého dovolání obviněný P. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Nebude-li shledán důvodným takový postup, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a aby ho zprostil obžaloby. Pro případ, že nebudou shledány důvodnými jeho předchozí návrhy, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil svým rozsudkem výrok o trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu a aby nově rozhodl tak, že se tomuto obviněnému ukládá úhrnný trest odnětí svobody snížený podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby, jehož výkon bude podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku.

          IV. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných

          28. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se převážná část námitek obou obviněných týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který opřeli svá dovolání, avšak s poukazem na tento dovolací důvod nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy.
          a) K dovolání obviněného A. P.

          29. Pokud jde o dovolání obviněného A. P., značnou část jeho námitek shledal státní zástupce obsahově neodpovídající formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ať už jde o tvrzení o nestandardním průběhu řízení, ale též o popis fungování obchodní společnosti O., z pohledu obviněného. Podle státního zástupce z námitek obviněného nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy. Námitky tohoto obviněného, které se formálně týkají subjektivních a objektivních znaků trestného činu podvodu, lze podřadit pod citovaný dovolací důvod jen se značnou dávkou tolerance a při posuzování jejich důvodnosti je nutno důsledně přihlížet pouze k těm skutkovým zjištěním, která jsou vymezena v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí.

          30. Ohledně námitky obviněného týkající se skutku kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který shrnul, že obviněný si musel být vědom špatné ekonomické situace obchodní společnosti O., již od počátku roku 2005, a nikoli až v polovině roku 2005, přičemž ze skutkových zjištění odvolacího soudu dostatečně vyplývá existence podvodného úmyslu obviněného. Jestliže obviněný poukazoval na to, že poškození věděli o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti O., i zde státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ztotožnil se s jeho závěry a připomenul též judikaturu Nejvyššího soudu. Jak dále státní zástupce zdůraznil, vyvolal-li pachatel u poškozených přesvědčení, že ve sjednaných lhůtách splní svoje závazky, je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu irelevantní, zda poškození měli vědomost o jeho špatné finanční situaci. Přitom majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu a z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je bez významu, zda podle civilního práva vznikl tento vztah platně či neplatně.

          31. Podle názoru státního zástupce lze do určité míry přisvědčit námitce obviněného A. P. v tom smyslu, že nejednal v úmyslu obohatit sebe, ale podle skutkových okolností vymezených v rozsudcích soudů nižších stupňů směřovalo jednání obviněného k obohacení obchodní společnosti O., nikoli obviněného jako fyzické osoby. V této souvislosti státní zástupce vyslovil přesvědčení, podle něhož tato nepřesnost obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného a právní kvalifikace skutku prakticky bez významu, když znaky „obohatí sebe nebo jiného“ jsou v ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku stanoveny alternativně a rovnocenně.

          32. Podle státního zástupce ze skutkových zjištění v té podobě, z níž vycházely soudy, vyplývá naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný zmiňuje ustanovení § 265c tr. zák. o trestném činu předlužení, to nijak nepostihovalo podvodné jednání pachatele, takže vůbec nedopadá na danou trestní věc, a odkaz na ustanovení § 244 tr. zák. je zcela nepřípadný.

          33. Námitku obviněného ohledně neprokázání toho, že by spáchal zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, označil státní zástupce za nedůvodnou, protože skutková zjištění soudů nižších stupňů odpovídají všem znakům skutkové podstaty zmíněného zločinu.
            34. Pokud jde o námitku obviněného, kterou se domáhal použití zásady subsidiarity trestní represe a uplatnění trestního práva jako „ultima ratio“, podle přesvědčení státního zástupce v posuzované trestní věci nelze shledat žádné konkrétní okolnosti, pro které by společenská škodlivost jednání obviněného neodpovídala ani nejlehčím v praxi se vyskytujícím případům zločinů podvodu a úvěrového podvodu, jejichž spácháním byly naplněny nejzávažnější kvalifikované skutkové podstaty.
              35. Státní zástupce dále poukázal na podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který ve svém dovolaní rovněž uplatnil obviněný A. P., přičemž při striktním výkladu tohoto dovolacího důvodu by bylo nutné vznesenou námitku týkající se nepřiměřenosti trestu z důvodu porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za obsahově neodpovídající citovanému dovolacímu důvodu. Nicméně podle názoru státního zástupce sice lze s odkazem na judikaturu Ústavního soudu takovou námitku obviněného podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak není důvodná. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, nepřiměřená délka řízení byla obviněnému při rozhodování o trestu kompenzována, byť tuto skutečnost výslovně zmínil až odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které státní zástupce odkázal. Povinnost soudu přihlédnout při rozhodování o trestu k nepřiměřené délce řízení nelze vykládat tak, že by v případě zjištěných průtahů v řízení bylo nutno „automaticky“ použít ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nebo že by dokonce bylo vyloučeno uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
              b) K dovolání obviněného P. B.

              36. Pokud jde o námitku obviněného P. B. ohledně porušení práva na zákonného soudce, kterou uplatnil s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, podle názoru státního zástupce nelze tuto námitku podřadit pod citovaný dovolací důvod. Soud by totiž nebyl náležitě obsazen jen v případě, kdyby jeho složení neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, ovšem v daném případě nedošlo k takové vadě, neboť v hlavním líčení před soudem prvního stupně rozhodoval v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 písm. a) citovaného zákona senát složený z předsedy senátu a dvou přísedících. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, obviněný nevytýká nesprávné obsazení soudu, ale napadá kvalitu rozvrhu práce Krajského soudu v Českých Budějovicích v letech 2014 až 2016. Státní zástupce se vyjádřil k otázce volby přísedících a konstatoval, že zde musí být dána větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání, a v dalším poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle názoru státního zástupce obviněný použil odkaz na své právo na zákonného soudce jako účelový prostředek ke zvrácení pravomocného rozhodnutí.

              37. Obecně k výhradám obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupce konstatoval, že jsou opakováním jeho námitek proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se údajně odvolací soud nevypořádal. Jak ovšem podle státního zástupce vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, pokud je dovolání omezeno pouze na opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na tyto skutečnosti se dále státní zástupce pouze stručně vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněného.
                38. Pokud jde o výrok, jímž byl obviněný uznán vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, podle státního zástupce je poněkud nejasná „otázka“ obviněného, z čeho měla vyplývat jeho právní povinnost nezamlčovat vůči bance podstatné údaje. K tomu státní zástupce poukázal na konstrukci ustanovení § 211 tr. zákoníku, která vychází z toho, že každá osoba, jež se bezprostředně nebo i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy, je povinna uvádět pravdivé údaje a nezamlčovat podstatné údaje, a to bez ohledu na to, jaké formální postavení – je-li žadatelem o úvěr právnická osoba – fyzická osoba vystupující při sjednávání úvěrové smlouvy zastává u této právnické osoby. Obviněný nepochybně byl takovou osobou a státní zástupce zde odkázal na to, co k úloze obviněného jako finančního ředitele obchodní společnosti O., při sjednávání dané úvěrové smlouvy uvedl odvolací soud. Přitom soud prvního stupně posoudil součinnost obviněného P. B. s obviněným A. P. nikoli jako spolupachatelství, ale jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, proto zmíněná námitka obviněného je bezpředmětná. Pro zvolenou právní kvalifikaci tedy postačovalo, jestliže právní povinnost uvádět pravdivé údaje a nezamlčovat podstatné údaje měl obviněný A. P. jako hlavní pachatel. Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož zaměstnanci banky byli před uzavřením smlouvy dostatečně informováni o stavu obchodní společnosti O., státní zástupce se s ním neztotožnil a poukázal na to, co bylo uvedeno k obdobné námitce druhého z obviněných A. P. Na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkázal státní zástupce i ve vztahu k výtkám obviněného, jimiž bagatelizuje význam nepravdivých údajů obsažených ve výkaze zisku a ztrát jmenované obchodní společnosti za rok 2004, který byl předložen bance.

                39. Námitky obviněného P. B. týkající se výroku o vině zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku pak podle názoru státního zástupce nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a obsažených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, která obviněný odmítá. Státní zástupce považuje za bezpředmětné výklady obviněného o rozhodování valné hromady, které ignorují zjištění soudů o jeho faktickém postavení v obchodní společnosti. Proto státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného jsou nejen opakováním odvolací argumentace, ale navíc směřují do oblasti skutkového zjištění a formálně ani obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Podle státního zástupce i postavení společníka s podílem 1 % v obchodní společnosti B., z formálního hlediska postačovalo k tomu, aby obviněný ve vztahu k této společnosti splňoval náležitosti subjektu trestného činu ve smyslu § 255 odst. 2 tr. zákoníku.

                40. Shodně se státní zástupce vyjádřil k námitkám obviněného týkajícím se výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Argumentace obviněného je zde založena na jeho vlastním hodnocení důkazů, přičemž s odkazem na procesní, nikoli hmotně právní pravidlo „in dubio pro reo“ označuje za nevyvrácenou svoji obhajobu, podle které skutečně předával peněžní prostředky I. P. k úhradě závazku evidovaného v účetnictví obchodní společnosti B., vůči obchodní společnosti Afrobios Pharma Ltd. Podle státního zástupce se obviněný pouze domáhá zásadní změny skutkových zjištění, a proto lze odkázat na důvody, na základě kterých odvolací soud odmítl toto tvrzení obviněného.
                  41. Podle přesvědčení státního zástupce dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají námitky obviněného P. B. zaměřené proti výroku o trestu. Jak dále v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, s poukazem na citovaný dovolací důvod sice lze vytýkat nesprávnost posouzení některých hmotně právních otázek týkajících se výroku o trestu, např. nesprávné užití ustanovení trestního zákoníku o ukládání společného a souhrnného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti druhu a výměře trestu. Výhrady vztahující se k výroku o trestu totiž mohou mít opodstatnění zásadně z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však obviněný vůbec neuplatnil. Přitom ovšem nepřiměřená délka řízení byla obviněnému dostatečně kompenzována uložením trestu odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby a odvolací soud odůvodnil snížení trestu odnětí svobody výslovně poukazem na zjištěné průtahy v řízení trvajícím 10 let. Pokud jde o trest propadnutí majetku, podle státního zástupce by soudy zřejmě měly při jeho ukládání přihlížet i k zájmům poškozených, ustanovení § 66 tr. zákoníku nicméně výslovně nezmiňuje hledisko zájmů poškozených. V nyní posuzované trestní věci je však poukaz obviněného na možnost náhrady škody poškozenému problematický, protože odvolací soud podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž podstatná část uplatněného nároku poškozeného se týká skutku, pro který byl obviněný v předcházejících stadiích řízení pravomocně zproštěn obžaloby.
                  c) Shrnutí vyjádření k dovoláním

                  42. Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnul ve vztahu k oběma obviněným, že jejich dovolací námitky z velké části neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, ve zbytku pak jde o námitky zjevně nedůvodné. S ohledem na tyto skutečnosti proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná. Pokud jde o dovolání poškozeného Družstva věřitelů, navrhl státní zástupce, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.

                  V. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
                  a) Obecná východiska

                  43. Nejvyšší soud po zjištění, že u obviněných A. P. a P. B. byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

                  44. Pokud jde o dovolací důvody, oba obvinění shodně uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn v případě, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále obviněný P. B. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a obviněný A. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

                  b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu

                  45. Podstatou dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který ve svém dovolání uplatnil obviněný P. B., je to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

                  46. Jak je z výše citovaného ustanovení patrné, tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy, přičemž vedle rozhodnutí učiněného věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný dovozoval naplnění jeho druhé alternativy, podle níž údajně rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. Obecně zde jde o posouzení otázky, zda obsazení soudu odpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „zákon o soudech a soudcích“). Citovaný dovolací důvod lze spatřovat zejména tehdy, kdyby rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále jestliže by rozhodoval senát v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce).

                  47. Obviněný P. B. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu vytkl porušení práva na zákonného soudce, protože v posuzované věci rozhodoval u soudu prvního stupně senát původně složený z předsedy senátu JUDr. Aleše Koláře a přísedících Ing. arch. Jiřího Krause a Bohuslavy Mračkové, který vydal rozsudek ze dne 14. 5. 2013, avšak po jeho zrušení odvolacím soudem v řízení, v němž byl vydán rozsudek ze dne 31. 3. 2016, rozhodovali vedle stejného předsedy senátu jiní přísedící, a to Marie Brůnová a Mgr. Bc. Lukáš Vymětal. Podle názoru obviněného rozvrh práce Krajského soudu v Českých Budějovicích v letech 2014 až 2016 neobsahoval pravidla, na základě kterých by byli přísedící předem určeni k rozhodnutí věci, tudíž jejich výběr byl údajně věcí subjektivního postupu předsedy senátu nebo předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích.

                  48. K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že obviněný touto dovolací námitkou opakuje svoji obhajobu z odvolacího řízení, kterou se odvolací soud řádně zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal, což je patrné z obsahu jeho rozhodnutí (viz odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na s. 14 a 15). Za tímto účelem si odvolací soud vyžádal vyjádření soudu prvního stupně ke způsobu, jakým byli u tohoto soudu zařazováni přísedící do jednotlivých senátů. Na tuto žádost reagoval vyjádřením místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích a podrobně vyložil, na základě jakých pravidel byl senát soudu prvního stupně obsazen přísedícími. Jak je v tomto vyjádření ze dne 18. 4. 2017 (č. l. 5928 trestního spisu) výslovně uvedeno a je to zřejmé z tehdejšího rozvrhu práce, přísedící byli v rozhodné době zařazování do jednotlivých senátů podle seznamu, na němž jsou seřazeni abecedně, přičemž jejich přidělení probíhalo systémem postupného střídání (tzv. kolečkem) při zohlednění snahy o rovnoměrné vytížení. Tento systém přidělování přísedících je založen na tom, že pokud je pro legitimní překážku (zdravotní stav, dovolená, rodinné překážky apod.) přísedící vyloučen z účasti na soudním rozhodování v termínu a podle programu připraveného předsedou senátu, nastupuje přísedící, který je v seznamu na následujícím místě. Nedostatečný počet přísedících v podstatě znemožňuje jejich rozdělení do čtyř senátů, které by s ohledem na možné legitimní překážky, a to mimo jiné i věk (65 let a více) a zdravotní stav, fakticky paralyzovalo soudní rozhodování. Rozvrh práce je koncipován i s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14, podle něhož v případě požadavku na předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení je třeba rozlišovat konkrétnost určení mezi soudci na straně jedné a přísedícími na straně druhé. Podle odvolacího soudu tak byli přísedící v posuzované trestní věci určeni na základě rozvrhu práce v souladu s pravidly, která jsou dostatečně jednoznačná a transparentní.

                  49. Ve vztahu k uplatněné námitce obviněného Nejvyšší soud v obecné rovině považuje za nutné uvést následující. Zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), která je součástí ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel pro určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Zákonná úprava kritérií rozvrhu práce je obsažena v ustanoveních § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích. Podle § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam nevyžadují takové opatření. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce
                  soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.
                  Současně je vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

                  50. V dané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat i na další judikaturu Ústavního soudu, který se zabýval porovnáním zákonných institutů soudce a přísedících a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce (viz zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). V rámci obecných východisek sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení, ovšem požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto neoznačil za porušení ústavního pořádku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). V daných souvislostech je třeba zohlednit i praktickou stránku věci, protože přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, aby předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko dva přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem.

                  51. Obdobnou problematikou, na jakou ve své námitce poukazuje obviněný P. B., se již zabýval i Nejvyšší soud, přičemž ve vztahu k pravidlům a zásadám pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů soudu dospěl k následujícím závěrům. Při volbě přísedících musí být dána větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání, a proto je třeba zohlednit i jejich osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel poskytuje v souvislosti s výkonem funkce přísedícího. Přísedící jsou předvoláváni k jednotlivým trestním věcem zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Z těchto důvodů nemohou být tato pravidla a zásady stanoveny rozvrhem práce tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Není tedy bez dalšího aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní soudní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016, přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).

                  52. Jak je tedy z výše uvedeného i z obsahu příslušného trestního spisu patrné, v nyní posuzované trestní věci složení senátu soudu prvního stupně zcela odpovídalo požadavkům citovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích i judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť zde rozhodoval věcně příslušný soud složený správně z předsedy senátu (JUDr. Aleše Koláře) a dvou přísedících (Marie Brůnové a Mgr. Bc. Lukáše Vymětala). Přísedící byli vybráni ze seznamu přísedících vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s platným rozvrhem práce tohoto soudu pro rok 2016 ze dne 29. 12. 2015, který je založen pod sp. zn. Spr 1628/2015 (totéž platí v případě rozvrhu práce pro rok 2015 ze dne 19. 12. 2014, který je založen pod sp. zn. Spr 1738/2014, a pro rok 2014 ze dne 20. 12. 2013, který je založen pod sp. zn. Spr 1774/2013). Proto Nejvyšší soud dovodil ve shodě s odvolacím soudem, že ustanovení konkrétních dvou přísedících projednávajících trestní věc obviněných nebylo aktem libovůle, jak se obviněný P. B. mylně domnívá, a nemohlo tudíž ani založit porušení práva obviněného na zákonného soudce a existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.
                  c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

                  53. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán
                  tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.


                  54. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, či prověřovat zákonnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Východiskem pro případné naplnění citovaného dovolacího důvodu jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních odvětví.
                  1. K námitkám obviněného A. P.

                  55. Obviněný A. P. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
                  písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka obviněného sice s jistou mírou tolerance formálně odpovídá citovanému dovolacímu důvodu, byť ji obviněný založil převážně na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Nejvyšší soud ji však nepovažuje za důvodnou.

                  K zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku

                  56. K tomu je třeba připomenout, že zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209
                  odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele. Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu Nejvyšší soud připomíná, že je charakterizována především podvodným jednáním pachatele, jímž někoho uvede v omyl nebo využije jeho omylu, anebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového podvodného jednání vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a současně dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky tzv. konkludentním jednáním. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout obohacení sebe či další osoby, a to zneužitím omylu jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (viz
                  Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 až 2055, 2058 a 2064). Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla uvedeného v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody.

                  57. Jak přitom vyplývá z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný A. P. se dopustil posuzovaného zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tím, že – zkráceně vyjádřeno – jako jednatel obchodní společnosti O., v období od 31. 1. 2005 do 16. 10. 2005 uzavřel, případně dal pokyn zaměstnancům společnosti uzavřít rámcové kupní smlouvy, na základě kterých odebral zboží od dodavatelů, za něž se zavázal zaplatit ve stanovených lhůtách kupní cenu, přičemž takto jednal při znalosti jak ekonomické situace obchodní společnosti O., která se k datu 31. 12. 2004 nacházela ve stavu úpadku, tak i ekonomické situace své vlastní, neboť byl směnečným výstavcem a směnečným ručitelem několika věřitelů obchodní společnosti O. Tyto skutečnosti záměrně zamlčel svým dodavatelům, ač musel s ohledem na ekonomickou situaci vědět, že nebude schopen uhradit závazky ve sjednaných lhůtách splatnosti, a způsobí tak dodavatelům škodu, což se také stalo. Konkrétně šlo o případy popsané pod písmeny a) až j) ve výroku o vině pod bodem I./B./1. v rozsudku soudu prvního stupně. Zde popsaným jednáním způsobil obviněný dodavatelům obchodní společnosti O., škodu v celkové výši 172 894 174,87 Kč.

                  58. Podle názoru Nejvyššího soudu výše zmíněné skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný A. P. uznán vinným, a to včetně znaků pokrývajících objektivní a subjektivní stránku této skutkové podstaty. Ostatně soudy obou stupňů věnovaly těmto otázkám dostatečnou pozornost, takže v podrobnostech lze odkázat na jejich závěry a podrobná odůvodnění (na s. 66 až 68 rozsudku soudu prvního stupně a na s. 21 až 23 rozsudku odvolacího soudu), s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Soudy zde shodně dospěly k závěru, podle něhož pro posouzení odpovědnosti obviněného za tento trestný čin bylo klíčové zjištění, zda obviněný věděl, či byl minimálně srozuměn s tím, že obchodní společnost O., nebude schopna dostát svým závazkům. V této souvislosti soudy poukázaly na závěry znaleckého posudku Ing. Zbyňka Ziby, znalce z oboru ekonomika, odvětví oceňování hospodářské činnosti společností, a na výslech tohoto znalce před soudem, zabývaly se však i řadou dalších důkazů, z nichž lze učinit jednoznačný závěr, podle kterého si obviněný musel být vědom špatné ekonomické situace obchodní společnosti O., již na přelomu let 2004 a 2005. Nadto odvolací soud poukázal i na důkazy vztahující se ke skutku obsaženému pod bodem I./A./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, na základě kterých byla vyvrácena obhajoba obviněného, že byl po celou dobu svého působení v obchodní společnosti O., přesvědčen o tom, že dělá vše pro stabilizaci situace této společnosti, která bude schopna dostát závazkům vůči svým dodavatelům. Konkrétně se odvolací soud zabýval převodem dceřiné obchodní společnosti B., a pohledávek obchodní společnosti O., za prvně zmíněnou společností na osobu údajného A. Ď. (vystupujícího pod falešnou identitou), navíc vše učinil bez vědomí dalších členů vedení obchodní společnosti O., (vyjma dalšího obviněného P. B.). Obviněný A. P. pokračoval v odběrech zboží od dodavatelů i poté, co údajný A. Ď. odstoupil od smlouvy o převodu a došlo k uzavření obdobných smluv se společností Afrobios Pharma Ltd. za okolností ještě méně výhodných pro obchodní společnost O., (obviněný se zavázal snížit cenu pohledávek z původních 55 000 000 Kč na 3 500 000 Kč). Odvolací soud zde správně poukázal i na neoprávněné převody finančních prostředků z obchodní společnosti O., na obchodní společnost B., (v té době fakticky ovládané údajným A. Ď.) a dále na skutečnost, že auditor již v červnu roku 2005 upozornil obviněného na nesrovnalosti v účetnictví a na nemožnost uzavřít audit účetní závěrky, aniž by na toto upozornění adekvátně reagoval, to vše za stálého odběru zboží od dodavatelů. Odvolací soud rovněž rozvedl okolnosti převodu obchodní společnosti O., na skupinu osob, která podle výpovědí svědků z řad zaměstnanců společnosti již od počátku nepůsobila seriózně a jejíž účast ve společnosti zapříčinila definitivní ukončení její činnosti. V dané věci tudíž není žádných pochyb o tom, že obviněnému byla v rozhodné době dostatečně zřejmá ekonomická situace obchodní společnosti O., a že musel vědět o její neschopnosti uspokojovat své závazky ve sjednaných lhůtách, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků. Soudy nižších stupňů proto správně shledaly naplněnou objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu a shora popsaná rozhodná skutková zjištění evidentně ani neumožňují jiný právní závěr.

                  59. Pokud jde o další výhrady obviněného A. P., v nichž poukázal na to, že dodavatelé obchodní společnosti O., znali její špatnou finanční situaci a že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu konstatování znalce Ing. Zbyňka Ziby, podle kterého se obviněný mohl dozvědět o stavu této obchodní společnosti až na přelomu května a června roku 2005, jde o námitky v podstatě totožné s těmi, jimiž se zabýval ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Ohledně první z nich odvolací soud odkázal na důkazy provedené soudem prvního stupně a shrnul, že jednotliví dodavatelé rozhodně neměli představu o komplexním stavu zmíněné obchodní společnosti, naopak tento stav před nimi zatajoval samotný obviněný, který je ubezpečoval o řádném plnění závazků, ač věděl o nedobré ekonomické situaci společnosti, jež neumožňovala takové plnění. V této souvislosti odvolací soud přiléhavě poukázal i na kroky, které obchodní společnost O., činila pod vedením obviněného v průběhu roku 2005 (viz s. 23 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud zde zdůrazňuje, že k uvedení v omyl může dojít i za použití lsti, ale není vyloučeno ani zneužití pouhé nepravdivé informace, zejména když v běžném životě není obvyklé ověřovat si pravdivost takové informace, ovšem v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. O podvodné jednání jde i tehdy, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo předestřením nepravdivých skutečností, v důsledku nichž tak neučiní (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. T 648. v sešitě 1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Vzhledem k tomu shora zmíněné tvrzení obviněného jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených nemá vliv na trestnost jeho jednání. Odvolací soud se ve svém rozsudku napadeném dovoláním obviněného zabýval i druhou z výše nastíněných námitek obviněného, přičemž poukázal na vyjádření jmenovaného soudního znalce a konstatoval, že znalec měl na mysli teoreticky nejpozdější okamžik, kdy by se obviněný musel i při naprosté pasivitě dozvědět o špatném ekonomickém stavu obchodní společnosti O. Jak ovšem bylo v daném případě spolehlivě prokázáno, obviněný se zabýval finanční situací této společnosti průběžně a byl si vědom jejího stavu předlužení již od počátku roku 2005 (viz s. 23 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto v této části odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s oběma okruhy výhrad obviněného.

                  60. Nejvyšší soud pak shledal důvodnou námitku obviněného A. P., podle které svým jednáním neobohatil sebe, ani neměl takový úmysl. Jak je totiž patrné
                  z výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I./B./1., obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti,
                  a způsobil tak na cizím majetku tímto činem škodu velkého rozsahu“. Přitom z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem I./B./1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění mimo jiné vyplývá, že jednání obviněného směřovalo k obohacení obchodní společnosti O., za kterou obviněný jednal, nikoliv tedy k obohacení samotného obviněného. Uvedená nepřesnost je ovšem ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného a z hlediska právní kvalifikace skutku prakticky bez významu, když znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu vyjádřené slovy „sebe nebo jiného obohatí“ jsou v ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku stanoveny alternativně a rovnocenně, takže jde o zcela formální drobné pochybení soudu prvního stupně bez jakéhokoli vlivu na postavení obviněného. Proto samo o sobě nemůže odůvodnit ani kasační zásah Nejvyššího soudu.


                  61. Nejvyšší soud se však neztotožnil s výhradou obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytkl chybějící úvahy o možném právním posouzení spáchaného skutku jako trestného činu předlužení podle § 256c tr. zák., či způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku. Obviněný ve svém dovolání totiž pouze zmínil možnost těchto trestných činů (navíc s poukazem na nesprávná zákonná ustanovení), aniž by konkrétně uvedl a podrobně upřesnil, z jakého důvodu by mělo být jeho jednání právně kvalifikováno takto odlišně. Nejvyšší soud se proto nemohl blíže zabývat takto obecně formulovanou námitkou obviněného. Navíc na podkladě stávajících skutkových zjištění nutno konstatovat, že uvedená ustanovení nikterak nedopadají na posuzovanou věc.
                    62. Rovněž tvrzení obviněného A. P., podle něhož by jeho jednání odpovídalo právní kvalifikaci trestného činu podvodu jen za předpokladu, kdyby obviněný od samého počátku uzavíral obchodněprávní smlouvy s úmyslem neposkytnout slíbené protiplnění, a tudíž by byl z hlediska občanského práva takový úkon neplatný, neboť nebyl myšlen vážně, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003). Navíc obviněný byl uznán vinným mimo jiné právě za to, že uzavíral smlouvy s dodavateli různého zboží za situace, kdy musel počítat s tím, že obchodní společnost O., z důvodu nedostatku finančních prostředků nebude schopna zaplatit kupní cenu za odebrané zboží, tj. s úmyslem neposkytnout slíbené protiplnění. Jeho tvrzení zpochybňující správnost uvedeného závěru je tudíž neopodstatněné.
                    K dalším námitkám obviněného A. P.

                    63. Pokud obviněný dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s poukazem na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, pak není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Přitom ze zmíněného obecného tvrzení obviněného není patrné, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy.

                    64. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, podle něhož byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip použití trestního práva jako „ultima ratio“. K výkladu některých pravidel při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, jak je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak vyplývá z jeho závěrů, trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Podle citovaného stanoviska a další dosavadní judikatury Nejvyššího soudu nelze zásadu subsidiarity trestní represe vykládat tak, že – pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost za jejich použití vynutit si splnění zákonem uložených povinností – již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ proto nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). U obviněného A. P. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu, navíc za situace, kdy se obviněný dopustil posuzovaných trestných činů v jejich nejzávažnějších kvalifikovaných skutkových podstatách. Ostatně obviněný své výhrady v uvedeném směru nijak konkrétně neodůvodnil, ale omezil se pouze na obecné tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Proto je Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.

                    65. Ve zbylé části podaného dovolání pak obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a zejména vytkl to, jak soud prvního stupně nebo odvolací soud hodnotil důkazy a jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy, a rovněž zpochybnil rozsah provedeného dokazování. To se týká zejména tvrzení obviněného o nestandardním průběhu trestního řízení či jeho popisu vývoje a činnosti obchodní společnosti O., z vlastního pohledu. Takové výhrady obviněného nelze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se totiž pouze domáhá použití hmotného práva na jím předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy obou nižších stupňů přiklonily k jiné verzi, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích.
                      66. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k výsledkům provedeného dokazování je ani mít nemohly, proto nebyl důvod, aby postupovaly v jeho prospěch.
                      2. K námitkám obviněného P. B.

                      67. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval rovněž námitkami obviněného P. B.
                      K námitkám obviněného proti výrokům o vině

                      68. Ani tento obviněný však v podstatné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu (viz body 53. a 54. tohoto usnesení), protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a v nichž vyslovil nesouhlas především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy pod body I./C., I./D./1. a I./D./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
                        69. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde
                        o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení
                        § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu.
                        Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami vztahujícími se ke skutkům, pro něž byl obviněný uznán vinným. Argumentace obviněného se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný v ní jen polemizuje s rozhodnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s jejich hodnocením důkazů.

                        70. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, prakticky všechny námitky uvedené s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný P. B. uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby a tyto námitky byly součástí i jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Nelze přitom přisvědčit tvrzení obviněného, podle něhož se odvolací soud s jeho odvolacími námitkami dostatečně nevypořádal. Pokud jde o výrok, jímž byl obviněný uznán vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, odvolací soud se podle mínění obviněného nezabýval jeho námitkou týkající se otázky, z čeho měla vyplývat právní povinnost obviněného nezamlčovat vůči bance podstatné údaje, přičemž v této souvislosti poukázal na neformální či provizorní povahu dokumentů předkládaných bance. Odvolací soud se však zabýval těmito námitkami obviněného a řádně se s nimi vypořádal, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 26 a 27). Tentýž závěr platí, i pokud jde o výhrady obviněného směřující proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Obviněný zde vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně o tom, že společnost Afrobios Pharma Ltd. byla pouze účelovým společníkem obchodní společnosti B., a že obviněný byl osobou, která měla vliv na jednání tohoto společníka. I těmito námitkami obviněného se totiž odvolací soud náležitě zabýval (viz zejména odůvodnění jeho rozsudku na s. 30). Odvolacímu soudu nelze vytknout ani to, jakým způsobem se vypořádal s námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (viz zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 31 a 32).

                        71. Jak přitom vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ten zpravidla odmítne podané dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Z obsahu dovolání obviněného P. B. a ze srovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v jeho odvolání a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, přičemž všechny výtky obviněného byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v řízení před odvolacím soudem. Nejvyšší soud proto v této části plně odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval všemi shora uvedenými námitkami obviněného a řádně a beze zbytku se s nimi vypořádal, což je patrné zejména z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na s. 26, 27, 30, 31 a 32.

                        72. K námitce obviněného P. B., podle které odvolací soud popřel pravidlo „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud odkazuje na bod 66. tohoto usnesení, v němž se vyjádřil k totožné námitce druhého z obviněných A. P.
                        K námitkám obviněného P. B. ohledně nepřiměřenosti uložených trestů

                        73. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka obviněného P. B., kterou zpochybnil přiměřenost trestů jemu uložených. Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody obviněný vytkl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s tvrzením obviněného, podle něhož mělo být užito ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Ve vztahu k trestu propadnutí majetku pak obviněný vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení podmínek podle § 66 tr. zákoníku, neboť uložením tohoto trestu bylo obviněnému znemožněno nahradit škodu poškozeným v trestním řízení, jakož i závazky vůči jiným věřitelům.
                          74. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz zejména rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Proto nepoužití ustanovení § 58 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) trestní sazby nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006).

                          75. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však Nejvyšší soud uvádí následující. V posuzované trestní věci přezkoumal přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody již odvolací soud, který uložil obviněnému P. B. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, a to namísto původních
                          6 let, přičemž tím zohlednil i průtahy v trestním řízení. Odvolací soud vzal v úvahu zejména prodlevy v činnosti soudu prvního stupně v celkové délce asi 1 roku, které byly zjištěny před vyhlášením prvního rozsudku ve věci. Odvolací soud se zabýval i možností výraznější kompenzace doby trestního řízení za použití ustanovení § 58 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že tato v případě obviněného není možná především pro vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného, který se dopustil více trestných činů za zneužití svého postavení promyšleným způsobem. Navíc celková škoda dosahující asi 40 000 000 Kč až osmkrát převyšuje minimální škodu, za kterou může být ukládán trest odnětí svobody v rozpětí od 5 do 10 let. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu (viz s. 37 jeho rozsudku), pokud jde o výši uloženého trestu odnětí svobody. Odvolacímu soudu nelze nic vytknout ani ve vztahu k uloženému trestu propadnutí majetku, resp. jeho části. Podle názoru Nejvyššího soudu byl tomuto obviněnému uložen trest propadnutí majetku v souladu se zákonem, přičemž odvolací soud náležitě zhodnotil všechna hlediska ve smyslu § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na základě kterých uložil obviněnému trest propadnutí majetku, a to jeho části – nemovitostí, které obviněný získal v souvislosti se spáchanými skutky obsaženými pod body I./D./1. a I./D./2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud podrobně vyargumentoval i závěry, podle nichž jiné závazky obviněného (než je povinnost nahradit škodu způsobenou trestnou činností) nemohou při splnění všech zákonných podmínek bránit uložení trestu propadnutí majetku. Současně odvolací soud zdůraznil, že jediný vůči obviněnému uplatněný nárok na náhradu škody, který vzneslo poškozené Družstvo věřitelů, nelze v trestním řízení přiznat, neboť část tohoto nároku se týká skutku, pro který byl obviněný zproštěn obžaloby, a navíc existovaly pochybnosti o nároku poškozeného (viz s. 39 a 40 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud tedy považuje zmíněné námitky týkající se přiměřenosti uložených trestů za takové, které nejenže neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani nejsou opodstatněné.

                          3. K dalšímu obsahu dovolání obou obviněných

                          76. S ohledem na podstatný obsah dovolání obou obviněných považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Oba obvinění ve svých dovoláních v podstatě požadovali, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v § 256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, a jak je již uvedeno výše, dovolání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhají. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

                          77. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání všech posuzovaných trestných činů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak Nejvyšší soud zdůraznil již výše. Navíc a zcela nad rámec uplatněných dovolacích důvodů lze zdůraznit, že za popsaného stavu věci soudy nižších stupňů nijak nepochybily při provádění a hodnocení důkazů. Soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů patřičnou pozornost, když jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněných, čímž vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí.
                          d) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

                          78. V nyní posuzované trestní věci podřadil obviněný A. P. pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu námitku, podle které se soudy nezabývaly otázkou nepřiměřené délky řízení a ani ji nekompenzovaly v uloženém trestu. Tato námitka obviněného však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, a to s ohledem na shora uvedený výklad a judikaturu Nejvyššího soudu (viz bod 74. tohoto usnesení).

                          79. Nad rámec dovolacího důvodu však Nejvyšší soud k námitce obviněného A. P. uvádí následující. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mají účastníci soudního řízení právo na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě.
                          V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody, přičemž ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky svěřuje ochranu základních práv a svobod soudům. Shledá-li proto soud porušení základního práva nebo svobody, je povinen učinit opatření k zabránění dalšího jejich porušování a již existující porušení odčinit prostředky v rámci své pravomoci. Pokud by tedy soudy nižších stupňů nevyvodily z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě závěry k ochraně práv jednotlivce, je ústavní povinností Nejvyššího soudu poskytnout tuto ochranu.


                          80. Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně definován, proto je nutné vycházet z judikatury, přičemž jedním z klíčových rozhodnutí je nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů
                          a usnesení Ústavního soudu. V něm Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
                          a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze tolerovat trvání trestního stíhání ve vyšší délce. Ústavní soud dovodil také povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, publikovaný pod č. 140 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace, když soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let. Ostatně i v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, publikovaném pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bylo za nepřiměřeně dlouhé označeno trestní řízení trvající 9 let, přičemž od spáchání skutku uplynulo 13 let. Na druhé straně, pokud jde o vztah proporcionality mezi výší uloženého trestu a délkou řízení, Ústavní soud se k němu vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaném pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž uvedl, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 532/06, pak Ústavní soud výslovně odmítl jako rozhodné kritérium časový úsek od spáchání vytýkané trestné činnosti do skončení trestního stíhání, tedy zahrnutí i doby před zahájením trestního stíhání. Konečně v usnesení ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2508/08, Ústavní soud nevyloučil, že i v případě nepřiměřené délky trestního řízení může při úvaze o výši trestu převážit značně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání, zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho provedení a povaze jeho následku.


                          81. S ohledem na výše uvedené, a to i s přihlédnutím ke značné složitosti posuzované trestní věci a rozsáhlosti dokazování, lze přisvědčit obviněnému A. P. v tom, že doba trestního stíhání v trvání asi 10 let byla delší a rozhodně ji nelze označit za vyhovující, navíc za situace, kdy odvolací soud konstatoval průtahy v řízení před soudem prvního stupně v celkové délce asi 1 roku. Nejvyšší soud však na tomto místě zdůrazňuje, že v nyní posuzovaném případě soud prvního stupně při ukládání trestů tomuto obviněnému zohlednil v jejich výši celkovou dobu vedení trestního řízení, byť to v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl (soud prvního stupně pouze obecně konstatoval, že přihlížel k době, která uplynula od spáchání posuzovaných trestných činů, a k délce řízení). To je ostatně patrné i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 32 a 33), který v rámci svého rozhodování věnoval náležitou pozornost otázce kompenzace neúměrné délky trestního řízení ve smyslu judikatury Ústavního soudu ve vztahu k uloženým trestům. Odvolací soud totiž s poukazem na zjištěné průtahy v trestním řízení konstatoval, že trest odnětí svobody v trvání 6 let uložený soudem prvního stupně obviněnému A. P. považuje za odpovídající. Jak dále v této souvislosti zdůraznil, pokud by trestní řízení neprobíhalo po dobu 10 let a před soudem prvního stupně by nedošlo k průtahům, bylo by na místě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody přinejmenším kolem poloviny zákonné trestní sazby, tj. asi na dobu 7,5 let, neboť obviněný byl odsouzen za dva zvlášť závažné zločiny, jimiž způsobil škodu ve výši asi 172 000 000 Kč a 22 000 000 Kč. Odvolací soud pak shledal odůvodněným i trest zákazu činnosti uložený obviněnému na dobu 7 let. Lze tedy konstatovat, že v projednávané věci soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost kompenzaci porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě a tresty jemu uložené lze označit za odůvodněné.

                          VI. Závěrečné shrnutí

                          82. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění A. P. a P. B. podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ačkoli nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které jim (resp. některým z nich) odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc oba obvinění ve svých dovoláních opětovně uplatnili námitky, s nimiž se už náležitě vypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku.

                          83. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
                            84. Pokud jde o návrh obviněného A. P. na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání tohoto obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Totéž přiměřeně platí o obdobném návrhu poškozeného Družstva věřitelů, které ovšem nebylo oprávněno k podání dovolání.

                            Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
                            V Brně dne 26. 6. 2019
                            JUDr. František Púry, Ph.D.
                            předseda senátu