Rozhodnutí NS

32 Cdo 1552/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:32 Cdo 1552/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1552.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Postoupení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 524 obč. zák.
§ 525 obč. zák.
§ 526 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1552/2019-413

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně QI investiční společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, proti žalovanému P. W., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení částky 374 582,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 116 C 23/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013, č. j. 116 C 23/2013-318, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 24 Co 171/2014-374, takto:


I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013, č. j. 116 C 23/2013-318, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 24 Co 171/2014-374, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 12. 2013, č. j. 116 C 23/2013-318, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


V řízení zahájeném dne 4. 3. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení zůstatku hypotečního úvěru poskytnutého společností Raiffeisenbank a. s. podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 30. 3. 2006.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 116 C 23/2013-318, zamítl žalobu o zaplacení částky 374 582,84 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Podle zjištění soudu prvního stupně bylo mezi účastníky nesporné, že dlužníci (žalovaný a P. W.) uzavřeli dne 30. 3. 2006 se společností Raiffeisenbank a. s. smlouvu o úvěru č. 002/082/06/1/01, na jejímž základě jim banka poskytla hypoteční úvěr ve výši 500 000 Kč. Dlužníci se zavázali úvěr splácet v pravidelných splátkách po 5 251,34 Kč měsíčně, svůj závazek neplnili řádně a včas, banka proto ke dni 30. 1. 2013 prohlásila úvěr za splatný, přičemž jistina dluhu činila 374 582,84 Kč. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že Raiffeisenbank a. s. postoupila pohledávku z úvěru smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 2. 2013 společnosti IT Credit, s. r. o. a postoupení oznámila žalovanému přípisem ze dne 27. 2. 2013. Žalovaný zaplatil na účet společnosti IT Credit, s. r. o. částku 406 059 Kč dne 1. 3. 2013.

Žalobkyně rovněž předložila smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013, kterou měla být pohledávka z úvěru postoupena společností IT Credit, s. r. o. žalobkyni. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 524 odst. 1 a § 526 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a k námitce žalovaného, že žalobkyně se nestala věřitelem pohledávky, kterou v řízení vymáhá, uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť pohledávka za žalovaným nebyla platně postoupena žalobkyni a ta ve sporu není aktivně věcně legitimována k vymáhání žalované částky ani k započtení si svých dalších pohledávek za žalovaným oproti úhradě provedené žalovaným. Zdůraznil, že společnost IT Credit, s. r. o. převáděla na žalobkyni předmětnou pohledávku vůči žalovanému v době, kdy tuto pohledávku ještě nenabyla, ve smlouvě o postoupení pohledávky však tvrdila, že pohledávku za dlužníkem má a že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 pohledávku žalobkyni postupuje. Vysvětlení žalobkyně o tom, že šlo o budoucí postoupení pohledávky, považoval soud prvního stupně za účelové. Uvedl, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má, a společnost IT Credit, s. r. o. tak nemohla pohledávku převést na žalobkyni. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 je neplatná, neboť předmět plnění je nemožný. Společnost IT Credit, s. r. o. totiž předmětnou pohledávku nabyla až dne 15. 2. 2013 smlouvou o postoupení pohledávky, toto postoupení bylo žalovanému oznámeno a žalovaný také na účet společnosti IT Credit s. r. o. plnil. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud doplnil dokazování přílohou č. 2 ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013, v jejímž obsahu je odkazováno na tuto přílohu, s odůvodněním, že jde o přípustný důkaz ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Z takto doplněného důkazu nad rámec rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně zjistil, že příloha č. 2 obsahuje ujednání, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 nabývá účinnosti dne 19. 2. 2013. K uzavření tohoto dodatku, resp. k podpisu přílohy č. 2, došlo až 6. 5. 2013, tedy po datu odložené účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Poté odvolací soud rekapituloval skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž jím provedené dokazování označil za správné a úplné. Uvedl, že Raiffeisenbank a. s. postoupila pohledávku z úvěru za žalovaným a jeho manželkou společnosti IT Credit, s. r. o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 2. 2013 s ujednáním, že postoupení nabývá účinnosti dnem uhrazení dohodnuté ceny za postoupení. Společnost IT Credit, s. r. o. cenu bance uhradila dne 15. 2. 2013. Dne 6. 2. 2013 společnost IT Credit, s. r. o. jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky z úvěru za dohodnutou cenu, s tím, že postoupení pohledávky nabývá účinnosti okamžikem uvedeným v příloze č. 2 ke smlouvě. Žalovaný zaplatil na účet společnosti IT Credit, s. r. o. částku 406 059 Kč na úhradu dluhu z úvěru dne 1. 3. 2013, tedy před podáním žaloby.

Dále uvedl, že v hmotněprávních poměrech do konce roku 2013 bylo judikaturou i odbornou literaturou přijímáno, že postoupit lze i pohledávky budoucí, tedy pohledávky, které v okamžiku uzavření postupní smlouvy ještě nevznikly. V těchto případech šlo o postoupení s odkládací podmínkou vázanou na vznik budoucí pohledávky. K postoupení pohledávky z postupitele na postupníka došlo v okamžiku, kdy budoucí pohledávka postupiteli vznikla.

Odvolací soud uzavřel, že obsahem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 nebylo ujednání o postoupení pohledávky budoucí, tedy pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky spočívající ve vzniku budoucí pohledávky, ale vůlí stran bylo dohodnout se na odkladu účinnosti jimi uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky. Ujednání o odkladu účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky by bylo možné, nikoli však s účinky zpětně, jako tomu je v projednávané věci, kdy žalobkyní předložený dodatek č. 2 smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013, nazývaný jako příloha č. 2, byl prokazatelně uzavřen až podpisem druhé smluvní strany, tedy dnem 6. 5. 2013, přičemž ale podle obsahu tohoto dodatku mělo dojít k odložení účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 k datu předcházejícímu uzavření této přílohy č. 2, tj. již k datu 19. 2. 2013. Proto odvolací soud označil dodatek za absolutně neplatný podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. a uzavřel, že účastníci nesjednali platně odložení účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 k pozdějšímu datu, jímž mělo být 19. 2. 2013. Dne 6. 2. 2013 sice uzavřela společnost IT Credit, s. r. o. se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávky, ovšem k tomuto dni byla nositelem předmětné pohledávky stále Raiffeisenbank a. s., neboť společnost IT Credit, s. r. o. nabyla pohledávku až 15. 2. 2013. Předložená smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 2. 2013 je tak podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná pro nemožnost plnění a nelze k ní přihlížet při hodnocení aktivní legitimace žalobkyně.

Jestliže bylo prokázáno, že žalovaný dne 1. 3. 2013 plnil společnosti IT Credit, s. r. o. na úhradu pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu, plnil v té době nositeli pohledávky, jeho závazek vůči společnosti IT Credit, s. r. o. zanikl splněním a k datu zahájení řízení žalobkyně nebyla aktivně legitimována, neboť podle hmotného práva nebyla nositelkou vymáhané pohledávky. Zanikla-li pohledávka, její další postoupení možné není.

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýká nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož nedošlo k platnému postoupení pohledávky na žalobkyni a žalobkyně tak není aktivně věcně legitimována k vymáhání žalované částky. V té souvislosti poukazuje na „rozsudek 21 Cdo 5438/2007“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) a s odkazem na ustanovení § 524 a § 526 obč. zák. uvádí, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele věřitel nový, aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Oznámením o postoupení pohledávky adresovaným dlužníku postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko, že i v případě neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. Zdůrazňuje, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi a není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Dochází k závěru, že pro právní postavení dlužníka je nerozhodné, zda k postoupení pohledávky ve skutečnosti došlo. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje, ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá, neboť má splnit dluh podle pokynů věřitele.

Dovolatelka namítá, že otázka, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda bylo postoupení platné, může být řešena jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), uvádí, že soud zkoumá, co je dáno podle hmotného práva, a to se nemění jen proto, že dojde ke sporu. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák. dlužníkovi vůči postupníkovi nepřísluší. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelka byla v době podání dovolání zastoupena Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Legionářská 797/3, která však přípisem ze dne 9. 5. 2019 Nejvyššímu soudu sdělila, že zastupování žalobkyně bylo ukončeno.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

 Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda lze v soudním řízení zkoumat platnost smlouvy o postoupení pohledávky, podává-li žalobu o úhradu pohledávky postupník, neboť odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).

Podle ustanovení § 525 obč. zák. postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí (odstavec 1). Nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem (odstavec 2).

Podle ustanovení § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi k otázce, zda dlužník může v řízení o úhradu pohledávky namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, podává-li žalobu postupník, ve výše citovaném rozhodnutí velkého senátu R 61/2010 (na které správně  odkazuje dovolatelka), v němž zdůraznil, že otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je nerozhodná z hlediska účinku splnění dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel. V takovém případě dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a jeho závazek zaniká splněním postupníkovi, i když smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu).

Nejvyšší soud dále vysvětlil, že účelem ustanovení § 526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.

Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaným dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Samotným postoupením pohledávky však nedochází k jiné změně závazku než v osobě věřitele, a v případě, že smlouva byla neplatná, dochází k tomu, že k věřiteli přistupuje další osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele.

Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li tedy postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná.

Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje (proto jsou mu  zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení), není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele.

Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k postoupení došlo (§ 526 odst. 2 obč. zák.); pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to totiž lhostejné.

Není-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemůže být významná ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy tak s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší.

V citovaném rozsudku pak Nejvyšší soud uzavřel, že oznámil-li věřitel postoupení pohledávky dlužníkovi, pak ani případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně legitimován.

Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, in www.usoud.cz, uvedl, že teprve v případě přijetí závěru, že notifikace je neplatná, je namístě se zabývat platností smlouvy o postoupení pohledávek; závěr o neplatnosti notifikace by totiž znamenal, že by se neuplatnil mj. ani § 526 odst. 2 obč. zák. upírající dlužníkovi právo dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013 je neplatná podle ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák., žalobkyně se tak věřitelkou pohledávky nestala a není aktivně věcně legitimována k podání žaloby o úhradu pohledávky. Skutečnost, zda (a v kladném případě kdy) v pořadí druhá věřitelka společnost IT Credit, s. r. o. jako postupitelka oznámila postoupení pohledávky podle této smlouvy dlužníkovi (žalovanému), zjevně nepovažoval za právně významnou, neboť se jí nezabýval. Tato skutečnost je přitom rozhodující pro posouzení, zda vůbec a odkdy byl dlužník povinen plnit dluh namísto dosavadnímu věřiteli postupníkovi, jímž byla žalobkyně, jakož i pro správnost druhého ze závěrů odvolacího soudu, podle něhož úhradou dluhu společnosti IT Credit, s. r. o. závazek dlužníka zanikl splněním. Tento závěr obstojí pouze tehdy, nebylo-li dlužníku do doby úhrady dluhu oznámeno postoupení pohledávky společností IT Credit, s. r. o., jakožto postupitelkou ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2013.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).  

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 30. 10. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu