Rozhodnutí NS

3 Tdo 1058/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/19/2018
Spisová značka:3 Tdo 1058/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1058.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Kázeňské potrestání
Ne bis in idem
Nebezpečné vyhrožování
Vyhrožování s cílem působit na úřední osobu
Výkon trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 11 odst. 1 písm. m) tr. ř.
čl. 10 předpisu č. 1/1993Sb.
čl. 4 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb.
§ 28 odst. 1 předpisu č. 169/1999Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/28/2018
I.ÚS 4308/18
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
12/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1058/2018-27


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2018 o dovolání obviněného R. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 To 112/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 85/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. H. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 19 T 85/2017, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) ve Věznici VS ČR H. S., okr. S., dne 2. 1. 2017 napsal dopis adresovaný příslušníku VS ČR pprap. J. K., který mu nechal doručit prostřednictvím vychovatele J. G. a ve kterém mj. uvedl: „Ještě jednou mně necháš v mrazu mrznout více jak hodinu a půl, nebo si ještě někdy dovolíš mi dát málo jídla, tak ti ty zkurvypotrate slibuji, že až vylezu, tak za tebou přijdu a vyrazím ti ty tvoje zuby z té tvé smradlavé držky a myslím to vážně, ty mrdko. Zapamatuj si, ty cype, že pan H. je chlap, který když něco řekne, tak to také udělá. Venku bych tě okamžitě a na místě vyřešil, ale jak říkám, co není, může být. Na B. byl také jeden takový blbeček, jako jsi ty a vydržel pouze jednu sekundu a skončil s dírou v hlavě. Tu díru jsem mu udělal holou rukou, mé ruce jsou zbraň, jsi ještě poměrně mladý a byla by škoda, kdybys skončil jako mrzák.“,
2) ve Věznici VS ČR H. S., okr. S., poté, co mu vedoucí oddělení výkonu trestu mjr. Bc. M. N. nedoporučila návštěvu ve Vazební věznici Ostrava, tak dne 5. 1. 2017 při oznámení této skutečnosti se vulgárně vyjadřoval o její osobě, o tom byl sepsán záznam o kázeňském přestupku, ke kterému obžalovaný napsal své vyjádření, v němž mj. uvedl: „Okamžitě pošli ten fax do O., ty smradlavá děvko, hned, jak vylezu ven, tak za tebou, ty metlo, přijedu do tvého bydliště a roztrhnu ti tu tvou smradlavou píču až ke krku, zapamatuj si, ty dementní děvko, že jsem čistokrevný ostravák a že si na rozdíl od tebe nikdy nedělám ze své huby řiť, jako ty a co řeknu nebo napíši, tak to také udělám.“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 19 T 85/2017, podal obviněný odvolání.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 To 112/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 To 112/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 361–365), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle písm. e) spatřuje obviněný v tom, že byla porušena zásada ne bis in idem, neboť jednání, pro které byl odsouzen a které měl spáchat ve výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „VTOS“), bylo již před tím v rámci vnitřní diferenciace věznice hodnoceno kázeňským trestem. Došlo tak k porušení jeho práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), stejně jako mezinárodními závazky České republiky, ve kterých je tato zásada vyjádřena. Současně připomíná, že totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v jeho následku. Zároveň je nepřípustné, aby byl obžalován a odsouzen za skutek, který není podle trestního zákoníku trestným činem, neboť není splněna podmínka ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že trestný čin musí být spáchán v souvislosti s pravomocí úřední osoby, avšak případné tykání, urážky, vyhrožování a bránění v návštěvě blízkých osob nepatří mezi pravomoci úřední osoby, ale jedná se o hrubé porušení zákona ze strany příslušníků Vězeňské služby ČR. V tom, že se odvolací soud nezabýval možnou právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pak spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný dále poukazuje na to, že z odůvodnění rozhodnutí vyplývá nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, že výhružka musí být obecně způsobilá vzbudit důvodnou obavu z její realizace. Dále pak namítá, že trestný čin podle § 353 tr. zákoníku lze stíhat pouze se souhlasem osoby poškozené.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 To 112/2018, na základě § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soud v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 8. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 744/2018.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že kázeňský postih osoby ve výkonu trestu odnětí svobody netvoří pro trestní řízení, byť by v něm byl projednáván týž skutek, překážku věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud se v odůvodnění obou svých rozhodnutí zabýval i otázkou právní kvalifikace jednání obviněného podle § 353 tr. zákoníku a dále i podle § 324 tr. zákoníku. Nalézací i odvolací soud dospěly k tomu závěru, že obviněný svým jednáním (vyhrožováním) působil na příslušníky Vězeňské služby ČR pro výkon jejich pravomoci. Tito příslušníci přitom své pravomoci, jak vyplývá z provedeného dokazování, nepřekročili a nejednali vůči obviněnému protiprávně. Byť odvolací soud polemizuje s tím, zda jednání obviněného nemělo být spíše právně kvalifikováno jako přečin, resp. dva přečiny vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 tr. zákoníku, je toho názoru, že přiléhavější je právní kvalifikace podle § 326 tr. zákoníku, neboť výhružky obviněného směřovaly, byly adresovány, dvěma konkrétním příslušníkům Vězeňské služby ČR, tedy jedincům, kteří měli postavení úředních osob, nikoli orgánu veřejné moci jako takovému. Státní zástupce současně neshledal extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Sokolově a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, je proto namístě vycházet.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 To 112/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 tr. ř., přičemž obviněný v rámci podaného dovolání neodkazuje na konkrétní důvod. Argumentace obviněného je však zaměřena na porušení zásady „ne bis in idem“, kterážto spadá pod ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., s účinností od 1. 7. 2017.

Obviněný namítl, že jeho jednání bylo hodnoceno v rámci vnitřní diferenciace věznice kázeňským trestem, čímž byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Obviněný tuto okolnost považuje za porušení zásady „ne bis in idem“. Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.

Podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.

Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).

Kázeňský trest je trestem uloženým v rámci výkonu trestu, resp. je důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu trestu a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu trestů odnětí svobody mají povinnost řídit. V rámci kázeňského trestu se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit. Obviněný podle záznamů o kázeňském přestupku (č. l. 78, 80) porušil ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., které zní: „Odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice“. Kázeňské řízení tak bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Případný kázeňský trest nepostihuje obviněného za následek jeho jednání, například jako v projednávané věci vyhrožování usmrcením a ublížením na zdraví v úmyslu působit na úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřuje proti jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu trestu odnětí svobody, tedy zejména za vyvolání situace narušují řádný průběh výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Kázeňským trestem není prodloužen výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému v rámci soudních rozhodnutí, kdy nelze s takovouto možností ani hypoteticky počítat, neboť není v pravomoci ředitele věznice jakkoli prodlužovat trest odnětí svobody. Nejvyšší soud tak konstatuje, že kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „podle soudního i vědeckého výkladu není kázeňský postih pro týž skutek překážkou věci rozhodnuté, jelikož kázeňský postih reaguje na porušení podmínek výkonu trestu odnětí svobody a nevztahuje se k obecné úpravě postihu méně závažných jednání, která nedosáhla závažnosti a škodlivosti předpokládané trestním zákoníkem pro trestné činy“ (str. 5 napadeného usnesení).

Předmětná námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný namítl, že soudy se nezabývaly možnou právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Současně je nepřípustné, aby byl obžalován a odsouzen za skutek, který není podle trestního zákoníku trestným činem, neboť není splněna podmínka ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že trestný čin musí být spáchán v souvislosti s pravomocí úřední osoby.

Obviněný se předmětného jednání dopustil ve vztahu k příslušníkům Vězeňské služby ČR, kteří mají ve službě postavení úředních osob, neboť jsou příslušníky bezpečnostních sborů. Jeho jednání bylo směřováno vůči těmto dvěma konkrétním osobám, adresně, přičemž výhrůžky jim adresované byly v kontextu vztaženy k výkonu jejich pravomocí. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že příslušníci Vězeňské služby pprap. J. K. a mjr. Bc. M. N. svoje pravomoci nepřekročili a vůči obviněnému nejednali v rozporu s právními předpisy.

Odvolací soud shledal, že argumentace nalézacího soudu, byť se se skutkovými zjištěními a právními závěry ztotožnil, je nedostatečná, a proto některé argumenty doplnil. Vyčerpávajícím způsobem pak rozebral oba skutky, přičemž opakovaně upozornil na to, že jednání obviněného by bylo možno posoudit jako trestný čin vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle § 324 odst. 1 písm. a), resp. písm. b) [ve vztahu ke skutku pod bodem 2)] tr. zákoníku, což by s ohledem na systematiku trestního zákoníku bylo ve vztahu k osobě obviněného zhoršením jeho postavení. S ohledem na princip reformationis in peius však k tomuto nemohl přistoupit, neboť rozhodoval z podnětu řádného opravného prostředku obviněného, nikoli státního zástupce. Je tak zřejmé, že odvolací soud shledal jednání obviněného závažným a naplňujícím znaky skutkové podstaty § 324 odst. 1 tr. zákoníku, „avšak obě projednávaná jednání naplňují i znaky přečinu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku“ (str. 7 napadeného usnesení).

Odvolací soud se taktéž pečlivě zabýval výpověďmi obou poškozených, přičemž zvláštní pozornost věnoval poškozenému pprap. J. K. a tvrzením, která vůči jeho osobě a chování obviněný vznesl (zejména str. 7 až 9 napadeného usnesení). Stejně tak se zabýval možným porušením pravomoci poškozené mjr. Bc. M. N. při povolení návštěvy ve věznici (str. 10 napadeného usnesení), přičemž dospěl k závěru, stejně jako nalézací soud, že „svědkyně N. jako vedoucí oddělení výkonu trestu tedy jednala v rámci své kompetence a v souladu s předpisy“ (tamtéž).

Nelze přisvědčit obviněnému, že se soudy nezabývaly možností aplikace ustanovení § 353 tr. zákoníku, tedy posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu nebezpečného vyhrožování. Jak správně uvedl odvolací soud na str. 11 napadeného usnesení, „nejednalo se o nebezpečné vyhrožování jiné osobě, ale právě úřední osobě, pročež je na místě použití speciálního ustanovení poskytujícího ochranu úředním osobám“.

Nad rámec uvedeného je možno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajové mající nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, přičemž lze zejména odkázat na vyčerpávající odůvodnění odvolacího soudu. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud nedovodil právní relevantnost uplatněných námitek, ani existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. H. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 9. 2018


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu