Rozhodnutí NS

22 Cdo 1290/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:22 Cdo 1290/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1290.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 134, 129 a 130 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1290/2019-250


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalovaným 1) P. K., narozenému XY, a 2) K. K. K., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostu, Jaroslava Průchy 1915/24, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 41/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 12 Co 209/2018-221, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Markéty Zázvorkové Malé.


Stručné odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)



Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 17 C 41/2016-183, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem jednopodlažní zděné budovy bez podsklepení se sedlovou střechou o zastavěné ploše 45 m2 stojící v katastrálním území XY, zčásti na pozemku par. č. XY a zčásti na pozemku par. č. XY, a pozemku pod touto stavbou (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 12 Co 209/2018-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Tvrdí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda se dobrá víra držitele přerušuje v okamžiku, kdy se o sporné hranici pozemku dozví osoba, kterou držitel zmocnil k účasti na úkonech obnovy katastrálního operátu, nebo zda se tak stane teprve tehdy, kdy se o této skutečnosti dozví on sám.“ Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Podstata věci je v tomto: Žalobce nejprve užíval od 1. 9. 2003 na základě nájemního vztahu s Pozemkovým fondem ČR pozemek par. č. XY v katastrálním území XY, na němž se nacházela předmětná neevidovaná stavba; později byl z tohoto pozemku vyčleněn pozemek par. č. XY, který nabyl žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 2. 10. 2006 (s účinky vkladu ke 2. 11. 2006). Předmětnou neevidovanou stavbu užívá žalobce po celou dobu od 1. 9. 2003 až dosud. Žalovaní jsou od r. 2006 vlastníky pozemku par. č. XY, který vznikl rovněž oddělením, a to z původních pozemků par. č. XY a par. č. XY. V roce 2007 proběhla v katastrálním území XY obnova katastrálního operátu, v jejímž rámci došlo ke zjišťování průběhu hranic. Tohoto jednání se v zastoupení žalobce zúčastnila V. V., která se s žalovanými shodla na průběhu hranic a následně potvrdila svým podpisem souhlas se zjištěním průběhu hranice v terénu; bylo zjištěno, že předmětná stavba se nachází zcela na pozemku žalovaných par. č. XY. Žalovaní se následně domáhali odstranění stavby u správního orgánu; žalobce se nyní domáhá určení, že je vlastníkem předmětné stavby, jakož i pozemku pod ní, neboť vlastnické právo k nim vydržel.

Protože odvolací soud uzavřel, že žalobce pozbyl objektivní dobrou víru v roce 2007, kdy se mohl a měl seznámit se skutečnostmi, které v něm musely vyvolat pochybnosti o tom, že je vlastníkem předmětné stavby a pozemku (a nebyla tady splněna podmínka desetileté oprávněné držby ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále „obč. zák.“), zpochybňuje nyní dovolatel posouzení okamžiku ztráty dobré víry. Tvrdí, že soud se měl zabývat tím, kdy a zda vůbec se dovolatel o zaměření hranice dozvěděl. Opírá se o judikaturu Nejvyššího soudu k běhu promlčecí lhůty; konkrétně odkazuje na rozhodnutí, podle nichž pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody je rozhodující okamžik, kdy se sám poškozený (nikoli jeho zástupce) dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá (odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 308/2009, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2592/2006).

Na otázce, zda ke ztrátě dobré víry dochází již ve chvíli, kdy se o skutečném průběhu hranice dozví zástupce držitele, nebo až ve chvíli, kdy se o ní držitel dozví sám, napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na zjištění, že se dovolatel dozvěděl o průběhu skutečné hranice (ať už sám nebo prostřednictvím zástupce), nýbrž že se o něm dozvědět mohl a měl. Jinak řečeno, jde tu o ztrátu objektivní, nikoli subjektivní dobré víry držitele, že mu sporná stavba a pozemek náleží.

Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Není proto chybou, jestliže se odvolací soud nezabýval tím, kdy a zda vůbec se dovolatel o skutečném průběhu hranic dozvěděl; subjektivní přesvědčení držitele zde není významné. Z téhož důvodu není přiléhavá dovolatelem citovaná judikatura týkající se běhu subjektivní promlčecí lhůty.

Co se týká samotné úvahy ohledně existence dobré víry držitele, dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a musí vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že dovolatel věděl o obnově katastrálního operátu a pro jednání o zjišťování průběhu hranice zmocnil třetí osobu, která souhlasila se zjištěným stavem, podle kterého se předmětná stavba nachází na pozemku žalovaných. Za této situace není jistě nepřiměřená úvaha, podle níž by se dovolatel při zachování obvyklé opatrnosti musel zajímat o výsledek jednání, a zjistit tak i skutečný průběh hranice mezi pozemky účastníků. Není tak naplněn ani odvolací důvod spočívající v odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k uvedenému nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu