Rozhodnutí NS

6 Tdo 1214/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/17/2019
Spisová značka:6 Tdo 1214/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1214.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1214/2019-1977



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, č. j. 3 To 66/2019-1896, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 1/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2019, č. j. 49 T 1/2018-1751, byl obviněný Z. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 90 T 159/2010-485, ze dne 18. 10. 2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, č. j. 8 To 7/2012-538, ze dne 24. 1. 2012, odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., kdy za tento a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 2 T 95/2010, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 23. 8. 2013 na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 1 PP 298/2013, se stanovenou zkušební dobou 4 roků, tj. do 23. 8. 2017, a dále peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, jenž byl zaplacen 17. 7. 2012, přesto

v období nejméně od 24. 4. 2014 do 7. 12. 2015 v Ostravě, XY či jinde, poté, co s A. M. navázal intimní vztah, využívaje tak její důvěry, veden záměrem vylákat finanční prostředky a sebe obohatit, pod smyšlenými záminkami blokace svých peněžních prostředků na účtech ve Švýcarsku, odkoupení výhodných pohledávek, nákupu vozidla, úhrady střešní izolace na domě A. M., lékařského operačního zákroku, různých podnikatelských aktivit, jakož i pod záminkami nutnosti investic na devizových trzích, opravy auta a osobních výdajů, opakovaně oslovil A. M. s žádostí o poskytnutí půjček s příslibem navrácení finančních prostředků nejpozději do srpna roku 2016, kdy mělo dle jeho tvrzení dojít k údajnému uvolnění peněz na švýcarských účtech, přestože věděl, že vzhledem ke své tíživé finanční situaci a dalším závazkům tyto půjčky nebude schopen řádně vrátit, přičemž A. M. žádosti akceptovala a v níže specifikovaných případech obž. Z. Š. poskytla celkem 5 768 585 Kč, a to:
- jednak formou hotovosti, kterou mu A. M. předala v Ostravě dne 24. 4. 2014 ve výši 2 800 000 Kč, a kterou bezprostředně před tím vybrala ze svého účtu č. XY, vedeného u Moneta Money Bank a.s. (dříve GE Money Bank a.s.),
- jednak formou bezhotovostních převodů finančních prostředků z účtu A. M., číslo XY, vedeného u Moneta Money Bank, a.s. (dříve GE Money Bank, a.s.) na účet V. Š., číslo XY, vedený u Air Bank, a.s., s nímž však disponoval obž. Z. Š., kdy finanční prostředky byly příjemci na účet připsány dne 20. 5. 2014 ve výši 74 558 Kč, dne 26. 5. 2014 ve výši 28 227 Kč a dne 10. 6. 2014 ve výši 34 300 Kč,
- jednak formou bezhotovostních převodů finančních prostředků z účtu A. M., číslo XY, vedeného u Air Bank, a.s. na účet V. Š., číslo XY, vedený rovněž u Air Bank, a.s., s nímž však disponoval obž. Z. Š., kdy finanční prostředky byly příjemci na účet připsány dne 9. 9. 2014 ve výši 100 000 Kč, dne 18. 9. 2014 ve výši 360 000 Kč, dne 16. 10. 2014 ve výši 330 000 Kč, dne 20. 11. 2014 ve výši 270 000 Kč, dne 6. 1. 2015 ve výši 20 000 Kč, dne 19. 1. 2015 ve výši 90 000 Kč, dne 31. 1. 2015 ve výši 68 000 Kč, dne 5. 2. 2015 ve výši 220 000 Kč, dne 18. 2. 2015 ve výši 17 000 Kč, dne 18. 2. 2015 ve výši 6 500 Kč, dne 3. 3. 2015 ve výši 47 000 Kč, dne 12. 4. 2015 ve výši 15 000 Kč, dne 16. 4. 2015 ve výši 143 000 Kč, dne 19. 4. 2015 ve výši 32 000 Kč, dne 11. 5. 2015 ve výši 260 000 Kč, dne 31. 5. 2015 ve výši 15 000 Kč, dne 28. 6. 2015 ve výši 25 000 Kč, dne 29. 6. 2015 ve výši 6 000 Kč, dne 30. 6. 2015 ve výši 2 000 Kč, dne 8. 7. 2015 ve výši 100 000 Kč, dne 31. 7. 2015 ve výši 110 000 Kč, dne 6. 8. 2015 ve výši 380 000 Kč a dne 24. 8. 2015 ve výši 190 000 Kč,
- jednak formou bezhotovostního převodu finančních prostředků z účtu A. M., číslo XY, vedeného u Komerční banky, a. s. na účet V. Š. číslo XY, vedený rovněž u Komerční banky a. s., kdy finanční prostředky byly příjemci na účet připsány dne 7. 12. 2015 ve výši 25 000 Kč,
kdy z takto vylákaných peněz, které následně použil pro svou potřebu, vrátil pouze převodem dne 9. 1. 2015 částku ve výši 13 000 Kč, dne 17. 2. 2015 částku ve výši 17 000 Kč a dne 29. 6. 2015 částku ve výši 20 000 Kč, nic dalšího nesplatil, čímž poškozené A. M., nar. XY, způsobil škodu ve výši nejméně 5 768 585 Kč.

2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené A. M. částku 5 668 585 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. 3 To 66/2019-1896, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Jaroslava Majovského dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný uvedl, že odvolání podal do všech výroků rozhodnutí soudu prvního stupně. Interpretace skutkových zjištění tímto soudem totiž neodpovídá provedenému dokazování, některé okolnosti jsou opomíjeny a jiné jsou účelově vykládány v jeho neprospěch, přestože mohou být ve spojení s dalšími skutečnostmi vykládány spíše v jeho prospěch. Opomíjí tak vznikající pochybnosti, které mají být hodnoceny ve prospěch obviněného. Soud se dále nezabýval jeho důkazními návrhy a ani je ve svém odůvodnění nezmiňuje.

6. Ohledně dílčích skutků není soudem uváděna souvislost s provedeným dokazováním a o dílčích převodech peněžních prostředků není uvedeno fakticky nic a objasněnost je tak velmi malá. Veškeré platby pak soud pokládá za půjčky, a to přestože obviněný poskytl listiny, jimiž prokázal jiné okolnosti. Poškozená sepisovala smlouvy o půjčkách i s velice blízkými osobami, a přestože v době pořízení nahrávky ze září 2015 se jejich vztah bortil, o půjčkách na nich není žádná zmínka. Podle mínění obviněného není žádný přímý ani nepřímý důkaz, že k jakýmkoli půjčkám došlo. Svědci uvedli, že o existenci půjček slyšeli až po skončení jeho vztahu s poškozenou. Soud uvedl, že se obviněný o prodeji zlata poškozené ve své výpovědi před policejním orgánem dne 23. 4. 2018 nezmínil, tuto skutečnost však uvedl již dne 22. 6. 2017 při podání vysvětlení. Dále soud uvádí, že jej usvědčuje výpověď poškozené, a to i přesto, že obviněný soudu uvedl důvody, proč mu poškozená peníze zasílala. Soud tedy nesprávně právně posoudil jednání obviněného jako spáchání zločinu podvodu. Vrchní soud se s tímto názorem pak ztotožnil.

7. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud obě uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Přitom jeho jednání je především prokázáno věrohodnou výpovědí poškozené A. M., kdy její podaná verze je na rozdíl od obviněného logická a je podepřena důkazy, a to jak subjektivního tak objektivního charakteru.

9. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání (správně zřejmě dokazování) a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a státní zástupkyně má tedy za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání


11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

      a) obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
      b) vlastní posouzení dovolání

18. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který ani nebyl dovolatelem uplatněn, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Toliko nad rámec nezbytného, neboť dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající námitky obviněného nevyvolaly přezkumnou činnost dovolacího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud na podporu závěrů učiněných soudy nižších stupňů uvádí následující skutečnosti.

19. Obviněný k odůvodnění svého dovolání uvedl toliko rekapitulaci námitek, které vznesl již ve svém řádném opravném prostředku s tím, že odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu. Obsahem podaného dovolání tak je pouze opakování jeho argumentace známé soudům nižších stupňů jak z jeho obhajoby před nalézacím soudem, tak před soudem odvolacím. Tyto soudy se s ní dostatečně vypořádaly a není důvod k tomu, aby Nejvyšší soud pouze opakoval již závěry těmito soudy zmíněné. Je tudíž na místě na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkázat.

20. Dovolatel sice namítl, že interpretace skutkových zjištění soudem prvního stupně neodpovídá provedenému dokazování, případně že určité okolnosti byly vykládány v jeho neprospěch, nedoplnil však k takto obecně formulované námitce jakoukoli konkrétní argumentaci stran toho, v čem měla uvedená nesprávnost procesního postupu soudu spočívat či jak se měla uvedená vada projevit v dovoláním napadených rozhodnutích. Z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování. Ve věci byla vyslechnuta řada svědků a provedeno množství listinných důkazů, a to včetně rozsáhlého souboru listin předloženého obviněným. Nalézací soud pak své rozhodnutí založil na pečlivém zvážení všech provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

21. Pokud jde o dovolatelem navržené doplnění dokazování, které údajně nebylo soudem realizováno, lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“

22. Nalézací soud zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování odůvodnil v bodě 7. svého rozhodnutí (viz str. 28), kde uvedl, že provedení těchto důkazů považuje za nadbytečné, přičemž se podrobně vyjádřil k jednotlivým návrhům obviněného. V odvolacím řízení obviněný navrhl doplnit dokazování přečtením rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 18 C 373/2016, který však v té době ještě nebyl písemně vyhotoven, a předseda senátu proto provedl důkaz protokolem o jednání v dané věci. Je tedy zřejmé, že se důkazní návrhy obviněného neocitly mimo úvahy či odůvodnění soudů obou stupňů, ale že se s nimi naopak tyto soudy uspokojivě vypořádaly.

23. Dovolatel dále namítá, že v rozsudku nalézacího soudu bylo uvedeno 29 dílčích skutků, avšak téměř u žádného z nich není uváděna souvislost s provedeným dokazováním. Obviněný byl uznán vinným, že z poškozené vylákal pod smyšlenými záminkami celkem 5 768 585 Kč, a to formou bezhotovostních převodů na účty matky obviněného, se kterými však sám disponoval, a rovněž formou převzetí hotovosti. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 7.) věnuje jednak převzetí hotovosti ve výši 2 800 000 Kč, kdy zcela vyvrací obhajobu obviněného stran předání této hotovosti poškozenou ze strachu při převozu s tím, že jí tuto poté vrátil. Následně tento soud odkazuje na bankovní výpisy k jednotlivým účtům poškozené a matky obviněného, s nimiž on disponoval, z nichž jasně vyplývá tok financí od poškozené k obviněnému. Přestože se obviněný snažil i tyto převody peněz různými způsoby vysvětlit, ať už se mělo jednat o převod peněz, které pak byly vybrány v hotovosti a předány, či se mělo se jednat o převod peněz pro platby za poškozenou, nebo platbu za předané zlato (k tomu více v bodě 26.), i tato jeho obhajoba byla vyvrácena jak výpovědí poškozené, tak ji podporujícími výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Z obsahu odůvodnění je zřejmé, že se nalézací soud rozboru skutkového děje podrobně věnoval, přičemž náležitou pozornost věnoval také reakci na obhajobu obviněného.

24. Přestože tedy obviněný ve svém dovolání uvádí, že „uvedl důvody, proč mu poškozená zasílala peníze“ a „prokázal existenci jiných okolností, jež vedly k převodům těchto částek“, nelze mu v tomto dát za pravdu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že přestože obviněný uvedl mnoho důvodů, údajně opodstatňujících převzetí částek, které mu poškozená poskytla, soudy jeho verzi událostí neuvěřily. Nalézací soud poukázal (viz bod 7., str. 27) na značné rozpory ve výpovědích obviněného a především uvedl, že výpověď poškozené je podporována výpověďmi dalších slyšených svědků, na rozdíl od výpovědi obviněného, která je v řadě případů svědky vyvrácena. Odvolací soud dodal, že u obviněného „nelze nevidět snahu o vytvoření vlastního skutkového děje, který by hovořil v jeho prospěch, avšak zcela nekorespondující s provedeným dokazováním a zásadami elementární logiky“.

25. Totéž platí o námitce dovolatele, že soud veškeré platby posoudil jako půjčky, přestože obviněný dokázal opak. Ohledně této skutečnosti nalézací soud taktéž vycházel z výpovědi poškozené, podporované výpověďmi svědků. Pokud obviněný uvádí, že tito svědci vypovídali o existenci půjček až na základě toho, co jim pověděla sama poškozená poté, kdy jejich vztah skončil, lze odkázat např. na výpověď svědkyně N. J. (viz protokol o hlavním líčení konaném ve dnech 3. – 4. 12. 2018, č. l. 1544), která uvedla, že jí poškozená již během vztahu s obviněným řekla, že obviněnému půjčila „snad 5 – 7 milionů Kč“, přičemž půjčku má krytou směnkou, nebo na výpověď svědka P. V. (viz protokol o hlavním líčení konaném ve dnech 3. – 4. 12. 2018, č. l. 1556), který uvedl, že mu obviněný řekl, že má od poškozené půjčený větší obnos.

26. Ohledně údajného prodeje zlata poškozené obviněný namítl, že není pravdou, že poprvé o uvedeném vypovídal až 23. 4. 2018, když ve skutečnosti se tak stalo už 22. 6. 2017. Obviněnému lze sice dát za pravdu, že při podání vysvětlení uvedeného dne skutečně zmínil zakoupení zlata pro poškozenou (č. l. 255), tato skutečnost však ničeho nemění na tom, že toto tvrzení, které obviněný opakoval několikrát v průběhu trestního řízení, nijak nedoložil, přestože to opakovaně avizoval, a vždy pouze posouval termín dodání, jak vyplývá z opakovaných úředních záznamů policejního orgánu ve spise (viz č. l. 257, 275, 276, 277, 278, 279, 281 a 287). Obviněným nakonec žádný důkaz v tomto směru během trestního řízení předložen nebyl – ovšem s výjimkou grafů získaných z internetu, monitorujících vývoj výkupní ceny zlata, které však jeho výpověď nijak nepodporují. Naopak poškozená jednoznačně uvedla, že od obviněného nikdy žádné zlato nekupovala, a ostatní slyšení svědci shodně uvedli, že nikdy o tom, že by měl pro poškozenou kupovat zlato, neslyšeli a nikdy u něj žádné ani neviděli (s výjimkou matky obviněného, jejíž výpověď nalézací soud neshledal věrohodnou – viz str. 27 rozsudku nalézacího soudu).

27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 17. 10. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu