Rozhodnutí NS

6 Tdo 303/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Spisová značka:6 Tdo 303/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.303.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 303/2019-497


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 6 To 297/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 104/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 27 T 104/2013, byl obviněný P. T. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil skutkem popsaným ve výroku daného rozhodnutí.

2. Za tento přečin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 7 T 186/2014, byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 3. 2015, č. j. 7 T 186/2014-160, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. T. náhradu majetkové škody ve výši 80.000 Kč.

    3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 6 To 355/2017, zamítnuto. K dovolání obžalovaného bylo toto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 234/2018 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušeno, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 6 To 297/2018 rozhodnuto tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 27 T 104/2013, částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.

    II.
      4. Proti shora citovanému (druhému) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení se shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem podal obviněný P. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g), h) a l) tr. ř.

      5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledává v tom, že byl odňat svému zákonnému soudci a že v prvním stupni rozhodoval nesprávně obsazený soud, přičemž soudy se touto námitkou nezabývaly, a to i přes jeho výhrady vznesené minimálně v rámci dovolání podaného dne 3. 1. 2018 (pozn.: ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 234/2018). K uvedenému dodal, že v předchozím řízení došlo k nevysvětlené změně soudce okresního soudu.

        6. Další výtky dovolatel poté směřoval proti meritornímu rozhodnutí, které podle jeho názoru stojí na jediném důkazu (biologické stopě), přičemž se jedná o nepřímý důkaz. K tomuto uvedl, že biologická stopa je snadno přenositelná, nedokládá bližší časovou souvislost mezi jejím zanecháním na místě a konkrétním skutkem. Nelze tak na jejím základě nepochybně dospět k závěru, že se dopustil vloupání popsaného v napadeném rozhodnutí. Připustil svou přítomnost v prodejně a restauraci v době předcházející vloupání a k podpoře svého tvrzení odkázal jak na svou výpověď, kterou shledal logickou, tak na další důkaz (výpověď jeho matky, přičemž hodnocení její výpovědi soudem shledal jako nesprávné). Soudům vyčetl, že některé důkazy (výpověď M. T., která měla být obdarována zakoupenou hračkou) odmítly provést. K výpovědím části svědků (zaměstnanců restaurace) se vyjádřil tak, že tito vypovídali účelově, neboť tvrdili, že v restauraci nikdy nebyl, přestože jak restauraci, tak prodejnu opakovaně navštívil, což může doložit videozáznamem, který pořídil na svůj mobilní telefon a který nebyl v rámci dokazování proveden. Zdůraznil, že není možné, aby si svědci, vzhledem k množství hostů v restauraci za den, mohli pamatovat každého, kdo tuto navštíví, resp. nenavštíví. Soudům rovněž vytkl, že neprovedly jím navržené důkazy stran použití vozidla, ve kterém byl Policií České republiky před skutkem v obci XY kontrolován, ačkoli z těchto bylo možno vyvodit jeho přítomnost v prodejně před skutkem, včetně motivu této přítomnosti. Ze zmíněného dovodil, že provedené řízení nebylo nestranné a spravedlivé. Shledal, že z důkazní situace nebylo možné dospět k závěru, že by se jednání dopustil, a dále, že hodnocení jednotlivých důkazů bylo v příkrém rozporu se základními zásadami řízení a se zásadami logického hodnocení, což podle jeho přesvědčení zakládá možnost přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšším soudem. Nižší soudy se podle jeho názoru zpronevěřily zásadě zákonnosti tím, že odmítly provést významné obhajobou navržené důkazy a tím znemožnily řádné zjištění skutkového stavu. Vyjádřil názor, že nebylo možné, aby odvolací soud takto neprovedené důkazy hodnotil jako bezvýznamné či účelově navržené, a proto nebyl dán důvod zamítnutí podaného odvolání.

        7. Shrnul, že postup soudů nižších stupňů neodpovídá požadavkům řádného procesu, a to zejména s odkazem na vyvozování jeho viny z jednoho nepřímého důkazu, odmítnutí provedení úplného dokazování a především na pochybné závěry po zhodnocení části provedených důkazů, což odporuje požadavkům vtěleným do Listiny základních práv a svobod.

        8. Na závěr svého dovolání konstatoval, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odsouzením rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 6 T 20/2017, ačkoli předmětem tohoto řízení je skutek z roku 2011 a v Karlových Varech byl odsouzen za podstatně novější jednání. V tomto směru shledává i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

          9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem „ze dne 2. 10. 2017 č. j. 6 To 355/2017-344,“ v celém rozsahu zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc znovu projednat a znovu o odvolání rozhodnout.
            10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), přičemž takto učinil k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že dovolatel se k tomuto pouze stručně vyjádřil, a to odkazem na své dovolání ze dne 3. 1. 2018, přičemž takové odkazy s ohledem na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud nepřipouští. Z tohoto hlediska shledává, že dovolání bylo podáno z jiného než uvedeného důvodu, protože nebyla uvedena žádná konkrétní okolnost. Okrajem doplnil, že v předchozím dovolání obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v neodůvodnění změny soudce a v tom, že tento soudce „postupoval účelově“. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, změna ve složení senátu, která by měla být dostatečně a včas signalizována stranám, není podřaditelná pod zmíněný dovolací důvod. Rozhodné totiž je, zda byla změna provedena v souladu s rozvrhem práce. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že se patrně jedná o pozůstatek z předchozího dovolání, neboť k tomuto není vůbec argumentováno a patrně byl uveden omylem. K argumentaci týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 písm. g) tr. ř. konstatoval, že tato byla uplatněna již v prvním dovolání a obviněný nesouhlasí pouze se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu, přičemž namítané porušení zády in dubio pro reo je toliko námitkou procesní, nadto se oba soudy s jednotlivými výhradami již ve svých rozhodnutích vypořádaly. K uplatněnému dovolacímu důvodu pod § 265b odst. 2 písm. l) tr. ř. vyjádřil, že tento naplněn být nemohl, neboť odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání důvodně. Závěrem shrnul, že konkrétní důvody uvedené obviněným tak zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

            11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a rozhodl tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

            III.

            12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

            13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 6 To 297/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
              14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
                15. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je skutečnost, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. První varianta spočívá v tom, že rozhodl soud, který nebyl věcně příslušný, tj. v rozporu s ustanoveními § 16 a § 17 tr. ř. Druhá varianta je vázána k tomu, že soud nebyl náležitě obsazen, tudíž obsazení neodpovídá § 27, § 31 a § 35 zákona o soudech a soudcích. Pod náležité obsazení soudu se řadí i skutečnost, že všichni soudci projednávající věc odpovídají kritériím zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
                  16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
                    17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
                      18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod obsažený v tomto ustanovení může být ve dvou alternativách, nepřípustným druhem trestu je pak třeba rozumět trest jiný než uvedený v § 52 tr. zákoníku a uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem.

                      19. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                        20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                        21. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                        IV.

                        22. K dovolací argumentaci vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá o námitky ryze skutkové a procesní povahy. Dovolatel soudům nižších stupňů totiž vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění s tím, že o jeho vině rozhodly na základě jediného nepřímého důkazu (biologické stopy na květináči), jehož význam pro rozhodnutí o jeho vině relativizuje. Současně přitom zpochybňuje i výpovědi svědků (zaměstnanců restaurace) stran jeho (ne)přítomnosti v restauraci, namítá neúplné důkazní řízení (neprovedení jím navržených důkazů) a nesprávné hodnocení výpovědi své matky. Ve zmíněném pak spatřuje porušení zásad spravedlivého procesu. Právě z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                        23. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                        24. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, o takový případ se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).

                        25. V nyní projednávané věci však není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení. K tomu lze ve stručnosti zmínit, že soudy obou stupňů se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabývaly, když své úvahy opřely o provedené důkazy (svědecké výpovědi majitele objektu, zaměstnanců restaurace a obchodu, dále biologickou stopu), přičemž jejich hodnocení věnovaly patřičný prostor (str. 11 – 14 rozsudku nalézacího soudu a bod 7. až 9. rozsudku soudu odvolacího). Důkazy hodnotily jak samostatně, tak zejména ve vzájemných souvislostech a skutečnosti, k nimž dospěly, z nich logicky vyplývají, přičemž tyto jednotlivé nepřímé důkazy tvoří ucelený a uzavřený řetězec. Soudy rovněž řádně zdůvodnily neprovedení dalších navrhovaných důkazů (str. 11 rozsudku nalézacího soudu a bod 9. rozsudku soudu odvolacího), když tyto shledaly nadbytečnými, tudíž v tomto případě nelze hovořit o opomenutých důkazech.

                        26. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu s jeho skutkovými a rovněž s právními závěry ztotožnil (srov. bod 7. jeho rozsudku).

                        27. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                        28. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                          29. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

                          30. Co se týče deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pak k tomuto není v dovolání uvedena žádná argumentace a není zde tedy žádný podklad pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. V případě dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný ani konkrétně nevyjádřil, jaký vliv by tvrzené pochybení soudu mělo mít na konečný závěr o jemu uloženém trestu (tj. zda byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným). V souvislosti s tím je na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.
                            31. K tomu je možno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněnému přitom byl v rámci souhrnného trestu uložen přípustný druh trestu v trestní sazbě stanovené pro trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným.
                              32. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci nemohl být vůbec uplatněn, jelikož zde chyběla jeho základní podmínka, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.
                                33. Naproti tomu je možno konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Konkrétně se jedná o námitku, že byl odňat svému zákonnému soudci tím, že v předchozím řízení došlo k nevysvětlené změně soudce okresního soudu.

                                34. V obecné rovině platí, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III ÚS 293/98).

                                35. Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“ tedy nelze redukovat výlučně na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 trestního řádu, nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudce, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popřípadě zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

                                36. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1.), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
                                  37. Z hlediska věcného však Nejvyšší soud nemohl výše uvedené námitce přiznat žádné opodstatnění.
                                    38. Ve věci obviněného původně v prvním stupni jednala soudkyně Mgr. Ing. Monika Fraňková, po vrácení věci soudem odvolacím k novému projednání a rozhodnutí došlo ke změně soudce a v prvním stupni rozhodoval JUDr. Jiří Blažek. Rozhodné přitom je, že k popsané změně došlo v souladu s rozvrhem práce. Z dodatku č. 3 k rozvrhu práce Okresního soudu v Ústí nad Labem na rok 2015 rozvrhu pod I. Trestní oddělení, bod 10 totiž plyne, že soudkyně Mgr. Ing. Monika Fraňková, předsedkyně senátu soudního oddělení 27 byla dne 1. 3. 2015 dočasně přidělena ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, čímž došlo k uvolnění zmíněného oddělení, ke kterému byl následně dne 11. 11. 2015 přidělen JUDr. Jiří Blažek (srov. dodatek k rozvrhu práce Okresního soudu v Ústí nad Labem na rok 2015 č. 14 v I. Trestní oddělení). Ke změně soudce tak došlo řádným způsobem a právo obviněného na zákonného soudce nebylo porušeno.

                                    39. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
                                      40. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.



                                      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                      V Brně dne 30. 5. 2019


                                      JUDr. Vladimír Veselý
                                      předseda senátu