Rozhodnutí NS

22 Cdo 2826/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2020
Spisová značka:22 Cdo 2826/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2826.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Součást věci
Stavební řízení
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2826/2019-264


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovaným: 1) P. Š., narozené XY, a 2) M. Š., narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Henrietou Hovanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 41/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 30 Co 32/2019-201, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 30 Co 32/2019-201, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 9 C 41/2016-166, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem zdi umístěné na pozemku parc. č. XY nacházející se u hranice s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, vedoucí od hranice pozemku parc. č. XY a parc. č. XY až do místa vzdáleného 730 cm od hranice pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 30 Co 32/2019-201, rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil ve výroku II o nákladech řízení a ve zbývající části výroku II a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 C 41/2016-209, opravil chybně označený pozemek ve výroku I. rozsudku ze dne 11. 9. 2018, č. j. 9 C 41/2016-166, ve znění „ … je výlučným vlastníkem zdi umístěné na pozemku parc. XY nacházející se u hranice s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, tak, že se nahrazuje takto: „… je výlučným vlastníkem zdi umístěné na pozemku parc. XY nacházející se u hranice s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY…“.

Podstata věci je v tomto: Účastnící jsou vlastníky sousedících pozemků a domů na nich zřízených, které jsou součástí pozemku. Žalobce se domáhá určení vlastnictví ke zdi, která je součástí jeho domu č. p. XY. Žalovaní tvrdí, že sporná zeď minimálně v části obložení polystyrenem zasahuje na pozemek žalované 1) a ta je její spoluvlastnicí. Žalobce, který hodlá rekonstruovat dům č. p. XY, jehož součástí je i sporná zeď, podal žalobu na uvedené určení; paralelně se soudním řízením probíhalo stavební řízení o povolení rekonstrukce. Ve stavebním řízení pak Krajský úřad Středočeského kraje usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. 183312/2016/KUSK, rozhodl, že odvolací řízení se přerušuje „do pravomocného rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ ve věci soudního sporu vedeného pod sp. zn. 9 C 41/2016, který je předběžnou otázkou v odvolacím řízení.“ Uvedl, že účastníci řízení - stavebník a manželé Š. jsou v rozporu ohledně vlastnictví zdi domu č. p. XY. Stavební úřad si však nemůže udělat úsudek o rozsahu vlastnických práv, jak plyne z § 89 a § 114 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Žalovaní výlučné vlastnictví zdi žalobce zpochybnili a stavební úřad není tuto otázku ve stavebním řízení oprávněn řešit.

Žalobce nemusel podle soudů prokazovat naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke zdi podle § 80 o. s. ř., neboť se jedná o žalobu jinou, v § 80 neuvedenou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1458/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 888/2012). Odvolací soud uvedl, že neobstojí námitka žalovaných, že řízení, které nebylo zahájeno po výzvě stavebního úřadu, nelze za řízení o předběžné otázce považovat. Je nerozhodné, kdo zahájil řízení, v němž bude předběžná otázka pro stavební úřad závazně vyřešena. Kromě toho správní řád výslovně počítá se situací, že řízení o takové otázce probíhá a stavební řízení může přerušit (§ 57 a § 64 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Soud není oprávněn přezkoumávat správnost postupu správního orgánu. Je také zřejmé, že stavební úřad odmítá bez vyřešení uvedené otázky rozhodnout a tak nelze ani uvažovat o zneužití práva žalobcem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, o němž uvedli, že směřuje proti části výroku I. jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnického práva žalobce ke zdi. Uvádějí, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné a že uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to jím odkazovaných rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1458/2011 a sp. zn. 22 Cdo 888/2012, neboť na daný případ nedopadají. Obě rozhodnutí řešila situace, kdy účastníci stavebního řízení byli odkázáni na soud k podání žaloby o určení existence práva. Žalobce však k podání žaloby stavebním úřadem vyzván nebyl. Otázku, kdy žalobce podá tzv. procesní žalobu na určení sporné skutečnosti, řešil Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006. V daném případě nejde ani o právo, které mělo být ve stavebním řešeno jako předběžná otázka, neboť stavební úřad nebyl oprávněn v řízení o vydání stavebního povolení rozhodovat o bouracích pracích předmětné zdi, když řízení o odstranění stavby na základě ohlášení záměru stavebníka řádně neproběhlo. Odvolací soud tedy nesprávně považoval žalobu o určení práva za žalobu jinou, v § 80 o. s. ř. neuvedenou. V rozsudku ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1474/2004, Nejvyšší soud také uvedl, že „…stavební úřad je podle § 137 odst. 2 stavebního zákona oprávněn odkázat účastníka řízení o povolení stavby na soud s jeho námitkami, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám. Odkáže-li soud účastníka stavebního řízení, který se domáhá vydání stavebního povolení a který ve stavebním řízení námitky uvedeného druhu nevznáší, činí tak nad rámec svého oprávnění a tudíž neoprávněně. Řídí-li se účastník tímto nepatřičným odkazem stavebního úřadu a podá u soudu v jeho intencích určovací žalobu, aby soud vymezil blíže existující právní vztah mezi účastníky, pak nejde o žalobu v § 80 o. s. ř. neuvedenou, ale o určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby je naléhavý právní zájem takové již je.“

Dovolatelé poukazují na to, že v daném případě stavební úřad nemohl rozhodnout v řízení o stavebním povolení o zboření předmětných zdí, neboť by tak mohl učinit jen v řízení o odstranění stavby. Určení vlastnického práva ke zdi tak nemůže být předběžnou otázkou v řízení o stavebním povolení. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou žalovaní považují, zda je povinností soudu prověřovat, zda jde o předběžnou otázku v řízení o vydání stavebního povolení, jakožto základního předpokladu pro podání žaloby na určení námitek vznesených ve stavebním řízení, když žalovaní předloží důkazy, že se o předběžnou otázku nejedná.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na určení vlastnického práva žalobce ke zdi zamítá, případně zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se vyjádřil k dovolání tak, že není přípustné. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Není pochyb, že předmětem řízení je předběžná otázka podle § 57 správního řádu, kterou není stavební úřad oprávněn sám rozhodnout. Z § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu je zřejmé, že se nemusí jednat o řízení zahájené na základě výzvy správního orgánu nebo z jeho podnětu, ale může dojít k přerušení řízení, vzhledem k již probíhajícímu řízení o předběžné otázce, a to bez ohledu na to, který z účastníků návrh na zahájení podal. Žalobou na určení, že je výlučným vlastníkem zdi, vystihl žalobce námitky vznesené žalovanými ve stavebním řízení, kteří tvrdli existenci společného práva. Bylo tak zahájeno řízení, v němž mělo být rozhodnuto o sporné otázce uplatněné žalovanými. Jde tak o žalobu jinou v § 80 o. s. ř. neuvedenou. Judikatura také dovozuje, že účastníkem řízení musí být všichni účastníci stavebního řízení
- aktivně legitimován je žalobce, pasivně legitimování jsou žalovaní.

Pokud žalovaní uvádějí, že v řízení o vydání stavebního povolení nemůže být řešena otázka odstranění stavby, pak v civilním řízení nepřísluší soudům přezkoumávat postup správních orgánů v rámci správního řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazují, nejsou pro daný případ použitelná. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1474/2004, byl vydán za účinnosti stavebního zákona č. 50/1976 Sb. a rovněž nebyl účinný zákon č. 500/2014 Sb., správní řád. Rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2561/2006 se týkalo skutkově rozdílné věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, případně pokud by je považoval za přípustné, dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K posouzení žaloby, k jejímuž podání stavební úřad žalobce nevyzval, jako „žaloby jiné, v § 80 o. s. ř. neuvedené“:

Žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., není určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod § 80 o. s. ř., ale je žalobou jinou v § 80 o. s. ř. neuvedenou. Není tu třeba prokazovat naléhavý právní zájem, protože byla učiněna v důsledku odkázání žalobce příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000). To přiměřeně platí i v poměrech zákona č. 183/2006 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 888/2012).

Uvedené závěry vyplývají z toho, že sám odkaz stavebního úřadu na soud supluje potřebné tvrzení o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení; věc by bylo možno podat i tak, že samotný odkaz stavebního úřadu na soud naléhavý právní zájem na požadovaném určení zakládá; judikatura však vychází z toho, že jde o speciální typ žaloby.

V nyní projednávané věci nebyla žaloba podána na základě výzvy stavebního úřadu k vypořádání námitek, které stavební úřad není oprávněn řešit, ale z iniciativy žalobce, který se v žalobě o stavebním řízení ani nezmínil. Nešlo tak o žalobu speciální, ale o určovací žalobu upravenou v § 80 o. s. ř.; předpokladem její úspěšnosti tak byl naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Samotná skutečnost, že správní orgán později přerušil stavební řízení s tím, že je třeba vyčkat výsledku soudního řízení, který je významný pro stavební řízení, z této žaloby ještě nečiní „žalobu jinou v § 80 o. s. ř. neuvedenou“. I když lze s odvolacím soudem souhlasit, že v soudním řízení je řešena otázka, která je ve stavebním řízení otázkou předběžnou a že krajský úřad řízení přerušil v souladu se správním řádem, neznamená to, že taková žaloba je bez dalšího „žalobou jinou, v § 80 o. s. ř. neuvedenou“.

Až potud je dovolání důvodné, rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

K naléhavému právnímu zájmu žalobce na požadovaném určení se uvádí:

Existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 635/2003). Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. soud vždy zkoumá podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř., viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 667/2011).

V dané věci žalobce již v žalobě uvedl, že žalovaní tvrdí, že zeď je ve společném vlastnictví; již tento spor byl způsobilý založit naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ke dni vyhlášení rozsudku pak byl naléhavý právní zájem nepochybně dán tím, že krajský úřad považoval rozhodnutí soudu za významné pro rozhodnutí o stavebním povolení pro žalobce s tím, že jde o otázku vlastnického práva, kterou nemůže stavební úřad řešit sám, a řízení přerušil do pravomocného skončení soudního řízení.

Soudy nepřijaly tvrzení žalovaných, že žalovaný 2) není pasívně věcně legitimován, neboť není vlastníkem sousedních nemovitostí; tuto námitku odmítly s tím, že okruh účastníků řízení je dán okruhem účastníků stavebního řízení. Tak by to však bylo „bez dalšího“ jen v případě, že by šlo o žalobu podanou z podnětu stavebního úřadu; protože tomu tak není, bude třeba se pasívní legitimací žalovaného 2) a zejména naléhavým právním zájmem na určení vůči němu znovu zabývat.

K otázce, zda je „povinnosti soudu prověřovat, zda jde o předběžnou otázku v řízení o vydání stavebního povolení, jakožto základního předpokladu pro podání žaloby na určení námitek vznesených ve stavebním řízení, když žalovaní předloží důkazy, že se o předběžnou otázku nejedná“.

Tato otázka vyplývá z toho, že žalovaní tvrdí, že ve věci neprobíhá řízení o odstranění stavby zdi a že nyní probíhající řízení o vydání stavebního povolení k rekonstrukci budovy se tak zdi netýká. Nemůže však založit přípustnost dovolání, obecně vzato nejde o otázku neřešenou a soudy ji řešily v souladu s judikaturou dovolacího soudu. „Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).

Neobstojí námitky žalovaných, že soudy měly vyjít z toho, že stavební úřad nebyl oprávněn takto rozhodnout v řízení o vydání stavebního povolení, a že mu mělo předcházet řízení o odstranění stavby.

Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že bylo v pravomoci stavebního úřadu rozhodnout v řízení o rekonstrukci domu, jehož součástí byla sporná zeď, o přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí soudu o vlastnictví této zdi; dovolatelé netvrdí, že by šlo o akt nepravomocný nebo nevykonatelný. Proto je právní názor soudů v nalézacím řízení o tom, že je třeba vyjít z rozhodnutí krajského úřadu o přerušení řízení a z jeho důvodů, správný.

K věci a k dalším námitkám dovolatelů lze ještě uvést: Je vedeno stavební řízení ohledně záměru stavebníka provést rekonstrukci domu č. p. XY s příslušenstvím. Součástí domu je podle skutkových zjištění i sporná zeď. Jde-li o součást domu, nemůže být její právní režim jiný, než právní režim celé budovy (stavby ve smyslu stavebního práva). Pak se ovšem řízení o rekonstrukci stavby týká i této zdi; soud pak nemůže přezkoumávat postup stavebního úřadu ohledně toho, zda tato zeď jako nesamostatná součást bude odstraněna v rámci rekonstrukce, anebo bude přestavěna, anebo zda je potřeba nejprve rozhodnout o jejím odstranění. Nicméně poslední uvedená možnost je značně nepravděpodobná, neboť pak by v rámci rekonstrukce nebylo možno odstranit nic a vlastně by tak o rekonstrukci nešlo.

K formulaci žalobního návrhu a výroku rozsudků:

Ty znějí na určení, že žalobce „je výlučným vlastníkem zdi“ v žalobě uvedené, ač z rozhodnutí soudů je zjevné, že tato zeď je součástí domu č. p. XY. Nelze v zásadě určit vlastnické právo k nesamostatné součásti věci; pokud se však taková potřeba v praxi objeví, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalobce je vlastníkem určitého objektu (zde zdi) jako součásti věci hlavní, v petitu uvedené (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4670/2008). Protože soudy vyhověly žalobě na určení vlastnictví k součásti věci, ačkoliv podle dosavadních výsledků řízení šlo o nesamostatnou součást věci, zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je zčásti důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), ve kterém budou mít účastníci možnost se vyjádřit k právnímu názoru dovolacího soudu ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a ev. navrhnout důkazy; bude též třeba upravit žalobní návrh a tím i výrok rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu