Rozhodnutí NS

6 Tdo 271/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:6 Tdo 271/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.271.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 271/2020-289


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 11 To 371/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 44/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 1 T 44/2019, byl obviněný V. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „v obci XY, okr. Jičín, v místní sokolovně čp. XY, v předsálí umístěném v patře budovy, dne 10. 2. 2019 v době kolem 03.30 hod. po předchozím požití alkoholu a slovní rozepři fyzicky napadl V. K., nar. XY, kterého udeřil pěstí do hlavy tak, že upadl na zem a způsobil mu vícečetnou zlomeninu horní čelisti vlevo a tržnou ránu na levém obočí, přičemž tato poranění byla poškozenému ošetřena v Oblastní nemocnici Jičín na chirurgickém oddělení a otorinolaryngologickém oddělení, kdy poškozený V. K. v důsledku tohoto zranění se nacházel týden v pracovní neschopnosti, následně na témže místě, na schodišťové podestě mezi dveřmi vedoucími do předsálí a k výčepu sokolovny uchopil oběma rukama v oblasti ramen S. V., nar. XY, která mu vyčítala jeho chování a zabraňovala mu v návratu do předsálí za V. K., a tuto odstrčil oběma rukama za sebe, kde se udeřila zády o dveře vedoucí k výčepu, přičemž v důsledku tohoto odstrčení S. V. utrpěla kompresivní zlomeninu těla 1. bederního obratle – prolomení horní krycí plotny a deformitu předního okraje horní třetiny obratlového těla s nutností hospitalizace na chirurgickém oddělení Oblastní nemocnice v Jičíně od 10. 2. 2019 do 12. 2. 2019, a následnou pracovní neschopností, která ke dni 30. 9. 2019 stále trvala, kdy po dobu pracovní neschopnosti pociťovala při pohybu silnou bolest v oblasti zad a do 3. 6. 2019 musela nosit zpevňující korzet,

přičemž obžalovaný se popsaného jednání dopustil i přesto, že byl odsouzen mimo jiné i za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 T 123/2007, s nabytím právní moci dne 10. 8. 2007 k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dva a půl roku“.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, na náhradě škody částku 22.676 Kč a poškozené S. V. na náhradě škody částku 64.206 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 25.000 Kč.
    3. Odvolání, jež proti uvedenému rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 11 To 371/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
      II.

      4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že prvostupňový i odvolací soud se dostatečně nezabývaly mírou ovlivnění alkoholem u poškozené S. V., když tato otázka je zásadní pro zjištění, zda si zranění nemohla způsobit sama, popřípadě měl být určen rozsah spoluviny a toto mělo být promítnuto do výroku o trestu i do výroku o náhradě škody. U poškozené nebyla zjišťována míra alkoholu v krvi, ačkoli sama uvedla, že alkohol požila. Okresní soud uzavřel, že jakékoliv ovlivnění alkoholem neprokazuje ani lékařská zpráva, avšak v tomto případě došlo k pochybení lékařů, kteří míru alkoholu u poškozené nijak nezjišťovali, byť u poškozeného V. K. zjišťována byla a je uvedena v lékařské zprávě. V daných souvislostech obviněný poznamenal, že mu odvolací soud dal za pravdu, že nebyla zjišťována míra alkoholu u jmenované poškozené, ačkoli s ohledem na dobu a místo, kde došlo k incidentu, nelze vyloučit, že by nějaký alkohol vypila. Ani ze znaleckého posudku není zřejmé, jaký vliv měla míra ovlivnění alkoholem na případný dopad poškozené, na její stabilitu a motoriku. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval podrobněji a nikterak se s ní ve svém usnesení nevypořádal. Dovolatel se proto domnívá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a dovolání je tak plně odůvodněné.

      6. Dále obviněný prezentoval, že znalec ve svém posudku uvedl, že při zranění poškozené trvá pracovní neschopnost v řádu 6–8 týdnů od vzniku poranění, avšak poškozená byla v pracovní neschopnosti až do 31. 8. 2019, tj. cca 6,5 měsíce. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytkl, že nevzal v potaz jeho námitku, že délka pracovní neschopnosti poškozené byla zcela nepřiměřená. Skutečnost, že pracovní neschopnost byla řádně doložena, neznamená, že byla oprávněná. Poškozená nedodržovala klidový režim. Obviněný je přesvědčen, že poškozená pouze chtěla dosáhnout finančního odškodnění a jemu se tak pomstít. Pokud ho před potyčkou neznala, je s podivem, že se začala vměšovat do předmětného incidentu.

      7. Obviněný pak ještě namítl, že v případě, že by bylo u poškozené prokázáno ovlivnění alkoholem, nejednalo by se o těžkou újmu na zdraví, neboť značný podíl na svém zranění by měla i poškozená, a on by byl souzen pouze za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a nikoliv odst. 3 tr. zákoníku. Dodal, že co se týče výroku o náhradě škody, již dříve poškozené nabízel odškodnění, což odmítla. Pokud by bylo zjištěno, že si za své zranění poškozená může sama kvůli svému neobratnému chování a alkoholu, pak by mu nemohla být uložena povinnost nahradit škodu v plné výši. Připomněl zde rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 68/2002.

      8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, č. j. 11 To 371/2019-241, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 1 T 44/2019-210, zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
        9. Obviněný dále sám bez obhájce učinil u soudu prvního stupně podání adresované Nejvyššímu soudu označené jako „dovolání“.
          10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjadřuje. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
            III.
              11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

              12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 11 To 371/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

              13. To však neplatí pro podání, které obviněný učinil sám bez obhájce. K obsahu tohoto podání obviněného označenému jako „dovolání“ Nejvyšší soud nepřihlížel. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§ 265b odst. 2 věta první tr. ř.). Tento požadavek se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné doplňky. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, která obviněný zpracoval sám, právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 35/2007, č. T 993).
                14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
                15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
                  16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                    17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                      VI.
                        18. V posuzované věci však námitky uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v první řadě nesprávná (nedostatečná) skutková zjištění. Výhradně ze skutkových námitek (sekundárně) pak dovozuje případnou možnost mírnějšího právního posouzení jeho činu, potažmo mírnějšího trestu a také menšího rozsahu jeho povinnosti k náhradě škody.

                        19. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
                          20. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
                            21. V tomto kontextu je namístě předně uvést, že obviněný naznačený extrémní nesoulad ve svém dovolání explicitně nenamítl. Dále pak je zapotřebí konstatovat, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.

                            21. Je zřejmé, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace. Provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Z odůvodnění jeho rozsudku je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými (a také právními) závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
                              22. Nelze tudíž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. V těchto souvislostech je možno poznamenat, že pokud mají skutkové závěry soudů nižších stupňů patřičný základ ve výpovědi poškozené S. V. jako přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími důkazy (mimo jiné listinnými důkazy), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                              23. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Čl. 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

                              24. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.

                              25. Vzhledem ke konstatovanému zjištění, že dovolací argumentace se s věcným vymezením uplatněného dovolacího důvodu (ale i ostatních důvodů dovolání) zcela rozešla (nebylo ji možno ani z formálního hlediska pod žádný z dovolacích důvodů podřadit), Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


                              Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                              V Brně dne 25. 3. 2020


                              JUDr. Vladimír Veselý
                              předseda senátu