Rozhodnutí NS

33 Cdo 793/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/23/2019
Spisová značka:33 Cdo 793/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.793.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/08/2019
II.ÚS 2618/19
II.ÚS 2618/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 793/2019-1266


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované ČEZ Distribuce a.s. se sídlem v Děčíně IV – Podmoklích, Teplická 874/8, identifikační číslo 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, za vedlejšího účastenství ČEZ a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo 45274649 na straně žalované, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 136/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 70 Co 417/2014-1180, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.267 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 21 C 136/2007-823, zamítl žalobu požadující, aby byl zrušen „rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve sporu RSp 191/07 ze dne 4. 6. 2007“, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 70 Co 417/2014-995, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve sporu RSp 191/07 ze dne 4. 6. 2007 zrušuje, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 33 Cdo 5216/2015-1145, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu neobstojí závěr odvolacího soudu, že je podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná dohoda o náhradě škody (a tím i v ní obsažená rozhodčí doložka), podmínila-li žalovaná obnovení dodávek elektřiny zaplacením náhrady, na níž jí vznikl vůči žalobci nárok z titulu neoprávněného odběru; dovolání žalobce odmítl.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 70 Co 417/2014-1180, rozsudek soudu první stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu sice řešena byla, ale dle názoru žalobce v rozporu s hmotným právem a odvolací soud řeší navíc tuto otázku odlišně od svého prvého rozhodnutí, které je podle žalobce jediné správné odkazem na předchozí dovolací rozhodnutí, kterým je odvolací soud vázán“. Uvedené vymezení zjevně nenaplňuje obligatorní náležitost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť jím dovolatel nevystihl ani jedno z možných kritérií přípustnosti předvídaných § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání však lze dovodit, že žalobce má za to, že odvolací soud se při posouzení platnosti dohody o náhradě škody podle § 37 obč. zák. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozhodnutími ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5142/2009 a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5302/2008, i od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15.

Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval právní závěry, které Nejvyšší soud přijal ve shora citovaných rozhodnutích řešících skutkově obdobné věci. I zde totiž Nejvyšší soud dovodil, že je-li účelem právní úpravy následků neoprávněného odběru postihovat omezením nebo přerušením dodávky elektřiny ty, kteří porušují smluvní povinnosti v souvislosti s řádně měřeným odběrem elektřiny, pak za použití výkladového pravidla a minori ad maius musí platit, že nemá-li provozovatel distribuční soustavy povinnost obnovit dodávku v případě, kdy odběratel neplní své povinnosti, neboť opakovaně nedodržel smluvený způsob platby za odebranou elektřinu včetně záloh nebo nesplnil platební povinnosti vyplývající z výsledků vyhodnocení a zúčtování skutečného odběru, tj. nezaplatil za řádně měřený odběr elektřiny, tím spíše mu zákon tuto povinnost nemůže ukládat v případě uskutečněného (tj. realizovaného), avšak pro úmyslné poškození měřícího zařízení řádně nezměřeného odběru. Odporovalo by totiž obecnému pojetí spravedlnosti a morálky, aby právní postavení „černého“ odběratele (jeho právo na obnovení dodávky elektřiny) bylo výhodnější oproti tomu, kdo „jen“ nezaplatil za řádně měřený odběr a taktéž mu byla dodávka elektřiny přerušena. Nezaplacení odběru je z pohledu § 25 odst. 7 energetického zákona příčinou, pro kterou lze přerušit dodávku elektřiny. Pokud odběratel nezaplatí v souvislosti s neoprávněným odběrem vyčíslenou škodu, nemá distributor povinnost podle § 25 odst. 7 energetického zákona obnovit dodávku elektřiny. Závěry odvolacího soudu v nyní posuzované věci těmto závěrům zcela odpovídají a dovolací soud nemá důvod se od své konstantní judikatury jakkoli odchylovat.

Podporuje-li dovolatel svou argumentaci odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, přehlíží skutkovou odlišnost poměřovaných kauz. V uvedeném rozhodnutí se totiž Ústavní soud zabýval přiměřeností požadované náhrady škody, která byla vypočtena způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem (v rozhodné době jím byla vyhláška č. 51/2006 Sb., která ve svém § 14 obsahovala metodu výpočtu výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu v případech, ve kterých nebylo možno skutečně vzniklou škodu stanovit a provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy se s konečným zákazníkem nedohodl jinak). V nyní posuzované věci se účastníci na výši náhrady škody dohodli, přičemž sjednána byla náhrada, která nereflektovala výpočet stanovený prováděcím právním předpisem; byla pro žalobce příznivější. Odkaz dovolatele je tudíž nepřiléhavý.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 23. 5. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu