Rozhodnutí NS

22 Cdo 4799/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/17/2017
Spisová značka:22 Cdo 4799/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4799.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 150 odst. 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 4799/2015
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, proti žalované V. P., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2015, č. j. 19 Co 1202/2015-553, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2015, č. j. 19 Co 1202/2015-553, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 17 C 133/2013-497, z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též „SJM“), přikázal do vlastnictví žalobce zůstatek 29.883,96 Kč na běžném účtu č. 693588083/0800, vedeném u České spořitelny a. s., zůstatek 111.944,30 Kč na účtu č. 120000839, vedeném u AXA penzijní společnost, a. s., částku 9.000,- Kč jako ekvivalent vozidla zn. Škoda Forman, RZ: 1C7 8303, větší chatku nacházející se na pozemku parc. č. 3177/1 v k. ú. D., v hodnotě 17.800,- Kč, tedy věci a majetkové hodnoty ve výši 168.628,26 Kč [výrok I. písm. a)]. Do vlastnictví žalované přikázal budovu v obci D., postavenou na pozemku parc. č. 3177/3, zapsaném na LV č. 1752 v k. ú. D., rodinný dům zapsaný na LV č. 3515 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, pro k. ú. a obec D. (dále jen „předmětný dům“), v hodnotě 1.612.000,- Kč, menší chatku nacházející se na pozemku parc. č. 3177/1 v k. ú. D. v hodnotě 8.100,-Kč, osobní automobil zn. Škoda Felicia, rok výroby 1998, RZ: CBO 89-90, v hodnotě 30.000,-Kč, zůstatek 122.007,21 Kč na běžném účtu č. 918138003/0800, vedeném u České spořitelny, a. s., zůstatek 78.313,50 Kč na účtu č. 120000840, vedeném u AXA penzijní společnost, a. s., zůstatek 180.386,20 Kč na účtu č. 4959871701/7960, vedeném u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., tedy věci a hodnoty v celkové částce 2.030.806,91 Kč [výrok I. písm. b)]. Dále uložil žalované povinnost uhradit úvěr u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši 500.000,- Kč vedený na účtu č. 4959871402/7960 (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 563.089,24 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).

Soud prvního stupně uvedl, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 25. 10. 1986. Tímto dnem vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, které bylo následně transformováno na společné jmění manželů. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 19. 10. 2012. Součást SJM tvoří předmětný dům, zůstatky na běžných účtech vedených na jméno každého z účastníků, jakož i zůstatky na účtech vedených u AXA penzijní společnost, a. s. Dále do něj náleží prostředky na vkladovém účtu stavebního spoření, existující závazek v podobě nesplaceného úvěru ze stavebního spoření v částce 500.000,- Kč, jakož i vozidlo zn. Škoda Felicia, dvě chatky stojící na pozemku parc. č. 3177/1 v k. ú. D., částka 9.000,- Kč představující ekvivalent hodnoty vozidla zn. Škoda Forman, které žalobce sám prodal. Soud nepovažoval za prokázaná tvrzení žalované o tom, že obdržela na vkladní knížce částku 100.000,- Kč a hotovost od svých rodičů ve výši 300.000,- Kč, neboť tvrzení svědka V. K. považoval za nevěrohodné, protože svědek se domlouval na své výpovědi s obecnou zmocněnkyní žalované, výpověď byla příliš obecná a nekonkrétní, nadto oproti žalované uvedl, že se mělo jednat o půjčky. Soud nepřisvědčil tvrzení, že žalovaná se zasloužila o částku získanou za prodej družstevního bytu, neboť oba manželé se stali společnými členy družstva a společnými nájemci družstevního bytu. Příjem získaný z prodeje tak musel nutně směřovat do SJM účastníků. Ohledně otázky, komu jaké věci přikázat, soud vycházel jednak z dílčí dohody účastníků, jednak z hlediska účelnosti. Na základě toho rozdělil věci a hodnoty mezi účastníky tak, jak bylo uvedeno ve výroku, kdy žalobce obdržel věci a hodnoty ve výši 180.386,20 Kč a žalovaná ve výši 2.030.806,91 Kč. Jelikož žalovaná získala předmětný dům postavený na pozemku jejího otce, je logickým závěr, že jí byl rovněž přikázán dluh ve výši 500.000,- Kč. Součet aktiv a pasiv činí 1.699.435,- Kč, pročež každému z účastníků by se mělo dostat 849.717,50 Kč. Při odečtení hodnot, které žalobce obdrží a částky na vypořádání, kterou již obdržel (168.628,26 Kč), má žalovaná žalobci na vyrovnání vypořádacích podílů doplatit 563.089,24 Kč, kterou s ohledem na její výši uložil k zaplacení do 90 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 19 Co 1202/2015-553, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli účastníci v SJM, přikázal do vlastnictví žalobce zůstatek 29.883,96 Kč na běžném účtu č. 693588083/0800, vedeném u České spořitelny a. s., zůstatek 111.944,30 Kč na účtu č. 120000839, vedeném u AXA penzijní společnost, a. s., částku 9.000,- Kč jako ekvivalent vozidla zn. Škoda Forman, RZ: 1C7 8303, zahradní domek – bývalou mobilní buňku nacházející se na pozemku parc. č. 3177/1 v k. ú. D. v hodnotě 17.800,- Kč, tedy věci a majetkové hodnoty ve výši 168.628,26 Kč [výrok I. písm. a)], do vlastnictví žalované přikázal předmětný dům v hodnotě 1.612.000,- Kč, zahradní domek o rozměrech 2,8 × 2,15 m nacházející se na pozemku parc. č. 3177/1 v k. ú. D. v hodnotě 8.100,- Kč, osobní automobil zn. Škoda Felicia, rok výroby 1998, RZ: CBO 89-90, v hodnotě 30.000,- Kč, zůstatek 122.007,21 Kč na běžném účtu č. 918138003/0800, vedeném u České spořitelny, a. s., zůstatek 78.313,50 Kč na účtu č. 120000840, vedeném u AXA penzijní společnost, a. s., tedy věci a hodnoty v celkové částce 1.850.420,71 Kč [výrok I. písm. b)]. Dále uložil žalované povinnost uhradit úvěr u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši 259.790,10 Kč včetně příslušenství, vedený na účtu č. 4959871701/7960 (výrok II.), povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 513.316,17 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.) a o doplacení soudního poplatku z odvolání (výrok VI.).

Odvolací soud doplnil dokazování zprávami Českomoravské stavební spořitelny, a. s., z nichž zjistil, že na základě smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřenému mezi účastníky a uvedenou finanční institucí existoval ke dni právní moci rozvodu manželství vkladový účet č. 4959871701 se zůstatkem 180.386,20 Kč, když meziúvěrový účet č. 4959871402 k tomuto dni vykazoval zůstatek -500.000,- Kč. Ve fázi meziúvěru byly hrazeny pouze účtované úroky z meziúvěru, jistina byla po celou dobu trvání meziúvěru až do doby přidělení úvěru ve stejné výši. Dne 30. 11. 2013 byl poskytnut řádný úvěr, meziúvěrový účet byl splacen naspořenými prostředky z vkladového účtu ve výši 206.926,40 Kč a prostředky z úvěru č. 4959871701 ve výši -293.073,60 Kč. Ke dni podání zprávy vykazoval uvedený úvěrový účet zůstatek -259.790,10 Kč, umořovací částka činí 2.930,- Kč měsíčně, úroková sazba 4,8 % p. a. Za předpokladu pravidelného měsíčního splácení bude úvěr splacen v srpnu 2024 a na jeho umoření bude zaplaceno 322.303,- Kč. Žalovaná od rozvodu manželství do 3. 7. 2015 zaplatila na vkladový účet, meziúvěrový účet a na úvěrový účet celkem 96.857,10 Kč. Další žalovanou navržené důkazy pak soud neprovedl s tím, že byly uplatněny v rozporu s § 205a občanského soudního řádu, ani nepřihlížel k novým tvrzením za odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správný závěr o vzniku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jakož i jeho následné transformace na SJM. Neshledal přitom, že by zásluha manželů byla různá, když nebylo prokázáno, že žalobce se na rodině pouze přiživoval a na vytvoření SJM se nijak nepodílel. V rámci rozsahu SJM vyšel z rozhodnutí soudu prvního stupně, když se zejména ztotožnil s tím, že SJM tvoří předmětný dům a že žalovaná i přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu neprokázala tvrzené vnosy ve výši 400.000,- Kč. Soud prvního stupně však pochybil, pokud do vypořádání SJM zahrnul úvěr u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši zůstatku ke dni právní moci rozvodu, ačkoliv podle judikatury mají být společné závazky účastníků vypořádány podle výše v době rozhodování soudu. Z dokazování navíc vyplynulo, že vkladový účet č. 4959871701, který soud prvního stupně přikázal žalované, již ke dni rozhodování soudu neexistoval, stejně tak i meziúvěrový účet č. 4959871402, který byl splacen naspořenými prostředky na vkladovém účtu a úvěrem č. 4959871701, který ke dni rozhodování odvolacího soudu vykazoval zůstatek včetně příslušenství ve výši -259.790,10 Kč, což bylo nezbytné promítnout do výroku rozhodnutí. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud vypořádal tento dluh včetně dosud nesplatného příslušenství, když celkem má být na úvěr zaplaceno 322.303,- Kč. Při vypořádání je pak nezbytné zohlednit částku 96.857,10 Kč, kterou žalovaná na společný dluh od právní moci rozsudku o rozvodu manželství již zaplatila. V rámci rozdělení masy SJM mezi účastníky pak odvolací soud vyšel z rozhodnutí soudu prvního stupně. Na základě toho žalobci připadnou aktiva ve výši 168.628,26 Kč a žalované ve výši 1.850.420,71 Kč, tedy aktiva SJM představuje celkem 2.019.048,97 Kč, od níž je nezbytné odečíst hodnotu pasiv ve výši 322.303,- Kč, výsledkem je tedy částka 1.699.745,97 Kč, z níž každému z účastníků přináleží ½, tedy 848.972,98 Kč. S ohledem na žalobci přikázané hodnoty a dříve od žalované obdrženou částku 118.000,- Kč by měl žalobce nárok na vyplacení 561 744,72 Kč; od ní je však třeba ještě odečíst ½ částky žalované, kterou použila na splácení společného dluhu, a proto žalobci na vypořádání jeho podílu přináleží částka 513.316,19 Kč. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považoval za přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti 90 dnů.

Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 14/2006. Za nesprávné a rozporné s judikaturou dovolatel považuje rozhodnutí soudu o přikázání závazku zaplatit dluh z úvěru pouze jednomu z bývalých manželů. Zdůrazňuje, že pokud se jedná o vyčíslení úroků do dne zaplacení celého úvěru, není dána žádná fixace těchto úroků, tedy jistota jejich konkrétní výše až do celkové úhrady dluhu. Dluh proto představují i úroky, jejichž výši či nárůst v budoucnu nelze s určitostí stanovit, přesto je nezbytné je vypořádat. Za daného stavu je tak namístě přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků včetně jeho příslušenství k úhradě každému z nich rovným dílem. Poukazuje na důsledky současného rozhodnutí v případě předčasného splacení dluhu, kdy by se podíl na vyrovnání žalobce tímto nedůvodně snížil. Naopak při přikázání dluhu každému z účastníků včetně příslušenství rovným dílem má pak každý účastník možnost zaplatit na něho připadající část dluhu v dřívějším termínu, a tím zamezit nárůstu výsledné dlužné částky o budoucí úroky z úvěru. Shrnuje, že rozhodnutí odvolacího soudu tak znamená jednoznačný nedůvodný odklon od zásady rovnosti podílů obou manželů v rámci vypořádání SJM, což je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí a napadená rozhodnutí považuje za správná. Na vypořádání SJM žalobce obdržel 513.316,17 Kč, dále obdržel částku za dobu splácení úvěru 118.000,- Kč od 17. 1. 2008, odkdy úvěr platí žalovaná sama. Částka, kterou žalobce obdržel, zdaleka převyšuje jeho investice, které do SJM vložil. Žalovaná se snažila dokázat, jaké prostředky a od koho do stavby rodinného domu vložila, přičemž žalobce nic neprokazoval a obdržel ½. Úvěr u České spořitelny byl 500.000,- Kč, stavební spoření dcery činilo 100.000,- Kč a finanční prostředky za prodej bytu činily 652.000 Kč. Součet tvoří částku 1.252.000,- Kč, která na stavbu domu nestačila, ale soud tuto skutečnost neuznal, ani se jí nezabýval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z nich je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Dovolatel namítá nesprávné vypořádání úvěru u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., s tím, že tento úvěr měl být přikázán oběma účastníkům, každému ve výši ½ namísto toho, aby byl přikázán žalované; rovněž nesouhlasí s „dopočtením“ v budoucnu vzniklých úroků do vypořádacího podílu.

Dovolání je v této otázce přípustné a i důvodné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že soud v rámci vypořádání zaniklého SJM vypořádá dosud nezaplacený společný dluh u banky, zatížený vyšším příslušenstvím, zpravidla tak, že povinnost zaplatit zůstatek dluhu uloží oběma manželům jednou polovinou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1881/2001 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85)]. Není ovšem vyloučeno, aby tam, kde jsou pro to dány okolnosti případu, byl dluh vypořádán i tím způsobem, že bude přikázán jen jednomu z manželů, zejména v situaci, kdy je dluh úzce spjat s nemovitostí přikázanou jednomu z manželů a tento manžel s přikázáním dluhu souhlasí.

Právní posouzení způsobu vypořádání úvěru u Českomoravské stavební spořitelny je neúplné, a tudíž nesprávné, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem nevyplývá odůvodnění způsobu vypořádání a jeho vysvětlení ve vazbě na závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1881/2001 potud, proč odvolací soud nezvolil vypořádání tohoto úvěru každému z účastníků jednou polovinou, ale přikázal úhradu úvěru žalované. Odůvodnění tohoto postupu bylo namístě tím spíše, že v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná výslovně vyjádřila nesouhlas s uloženou povinností uhradit úvěr u Českomoravské stavební spořitelny ve výši 500.000,- Kč.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), se podává závěr, že „stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, přičemž není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků).“ [Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V usnesení ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292), pak Nejvyšší soud (s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 14/2006) vysvětlil, že pokud nelze „výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat“, neboť není zřejmá částka k vypořádání. Tím však Nejvyšší soud nevyjádřil, že by o tomto příslušenství vůbec nemělo být ve výroku rozhodnutí soudu rozhodnuto, ale vystihl skutečnost, že výši těchto objektivně neurčitelných budoucích úroků nelze promítnout do vypořádání potud, že by v případě jejich přikázání některému z bývalých manželů byla druhému manželovi uložena povinnost v rámci vypořádání podílet se na těchto úrocích konkrétně stanovenou částkou, k jejímuž zaplacení vůči druhému manželovi by byl zavázán již v rozsudku o vypořádání SJM.

V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), pak Nejvyšší soud opětovně vysvětlil, že pokud v rámci vypořádání SJM dochází k vypořádání dluhu, je třeba vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu a nikoliv v době zániku SJM s tím, že v případě rozhodování odvolacího soudu je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud pak v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil, a aby rozhodl i o příslušenství vypořádávané částky.

Uvedenými závěry judikatura dovolacího soudu zdůraznila tu skutečnost, že je třeba vypořádat celý dluh, který byl předmětem řízení o vypořádání SJM, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Judikatura dovolacího soudu ovšem nechtěla vést soudy k tomu, že by vedle zjištění aktuální výše dluhu a výše příslušenství, které vzniklo (případně přirostlo k jistině) ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí, měly složitě dopočítávat či jakkoliv odhadovat výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení úvěru. Pomine-li dovolací soud obtíže s tímto zjišťováním jakkoliv spojené, je nutno upozornit zejména na tu skutečnost, že úvěrové produkty často umožňují předběžné splacení úvěru, mění se tzv. fixační období, dochází ke změnám v úročení, ke změnám v délce následných fixačních období, změnám bankovních ústavů poskytujících daný úvěr apod., což jsou okolnosti, které neumožňují ke dni rozhodování soudu zjistit výši budoucího příslušenství. Pokud by přitom došlo např. k dřívějšímu splacení úvěru, pak by ten manžel, kterému byl přikázán nejen dluh, ale i příslušenství v dopředu odhadnuté a do vypořádacího podílu posléze zahrnuté výši, dostal v konečném důsledku na vypořádání SJM více, než by mu mělo přináležet.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016 (uveřejněný v časopise Jurisprudence, 2016, č. 4, str. 45), dospěl k závěru, že soudy jsou „při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši kapitalizovaných úroků ke dni svého rozhodnutí, a následně dluh přikázat k uhrazení oběma manželům, tj. každému jednou polovinou, či jen některému z nich. Úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak třeba vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikážou k úhradě oběma manželům či jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jejich konkrétní výše a ani k zanesení příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu“.

V dané věci odvolací soud správně poukázal na judikaturu dovolacího soudu v tom ohledu, že je třeba vypořádat dluh v jeho aktuální výši ke dni vydání rozhodnutí a nikoliv ve výši v době zániku SJM s tím, že je třeba zohlednit částky, které byly po zániku manželství jedním či oběma manžely na zaplacení tohoto dluhu použity. Odvolací soud rovněž zcela správně dovodil, že je třeba vypořádat celý dluh, tedy nejen jeho jistinu, nýbrž i jeho příslušenství. Pochybení odvolacího soudu však v dané věci spočívá v tom, že nejen že stanovil aktuální výši dluhu společně s aktuální výší příslušenství (-259.790,10 Kč), nýbrž, že dopočítal částku, která bude muset být při pravidelném průběhu na splacení tohoto dluhu do srpna 2024 na tento dluh vynaložena (322.303,- Kč); takto zjištěnou částku následně odvolací soud zahrnul do vypořádacího podílu.

Takový postup při vypořádání úročeného dluhu ovšem neodpovídá dosavadní judikatuře dovolacího soudu, která zdůrazňuje, že společné dluhy mají být zpravidla přikázány oběma účastníkům k zaplacení rovným dílem a jen výjimečně jen jednomu z manželů, což je významné zejména z toho důvodu, že vypořádání SJM nemá vůči věřiteli účinky, a proto pokud podle smlouvy jsou dlužníky oba manželé, zůstanou jimi i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání). Zásadní pochybení však spočívá v tom, že odvolací soud nevypořádal dluh s příslušenstvím v aktuální výši ke dni vydání rozhodnutí, nýbrž ve výši odhadnuté ke dni předpokládaného splacení dluhu; na tom ničeho nemění ani skutečnost, že odvolací soud měl ve výroku svého rozhodnutí správně stanovit, že vedle již splatného dluhu je účastník, jemuž byl dluh přikázán zčásti či zcela k uhrazení, povinen platit i v budoucnu vzniklé příslušenství.

V další fázi řízení proto odvolací soud znovu bude zkoumat aktuální výši jistiny a příslušenství na úvěrovém účtu č. 4959871701/7960 ke dni rozhodnutí soudu, přičemž o v budoucnu vzniklém příslušenství rozhodne toliko v obecné rovině bez složitého dopočítávání či odhadování toho, kolik bude muset být skutečně na dluh uhrazeno.

Dovolací soud podotýká, že pokud v budoucnu vzniklé úroky u společného dluhu bude platit výlučně jen jeden z manželů, lze případně vzniklý nárok na příslušnou náhradu uplatnit v samostatném řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, str. 292)].

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).


Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. května 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu