Rozhodnutí NS

3 Tdo 1314/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/27/2019
Spisová značka:3 Tdo 1314/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1314.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1314/2019-817


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný Z. P., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 8 To 191/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 245/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 3 T 245/2013, byl obviněný Z. P. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 4. 2015, č. j. 3 T 245/2013-396 (bod 2), který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, č. j. 8 To 264/2015-442, dne 22. 9. 2015, a sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 2. 2016, č. j. 3 T 236/2013-409, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016, č. j. 8 To 153/2016-475, dne 30. 8. 2016, byl podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě majetkové škody poškozenému B. H., nar. XY, bytem XY, XY, částku 3.000 Kč a J. A., nar. XY, bytem XY, XY, částku 3.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený J. A. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 8 To 191/2019, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný poukázal na to, že původně byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 4. 2015, č. j. 3 T 245/2013-396, mj. v bodě 3) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, kdy mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému J. A. v částce 108.500 Kč a B. H. v částce 3.000 Kč. U poškozeného J. A. částka 108.500 Kč představovala při krádeži odcizené složené zálohy od klientů, které byly v kanceláři ve spisech. U B. H. se jednalo o škodu na zařízení objektu. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2018, č. j. 3 T 245/2013-651, byla povolena obnova řízení ve prospěch obviněného. V obnoveném řízení se poškozený J. A. připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 108.500 Kč, která představovala tvrzené odcizené zálohy od klientů, a B. H. s nárokem na náhradu škody za poškození nemovitosti ve výši 3.000 Kč. Soud pak obviněnému uložil povinnost nahradit každému z poškozených škodu ve výši 3.000 Kč, která spočívala v poškození nemovitosti a jejího vybavení. Přestože obviněný v odvolání namítal, že poškozený J. A. se nepřipojil s nárokem na náhradu škody za poškození nemovitosti či jejího vybavení, odvolací soud odvolání zamítl. V dovolání proto obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebylo provedeno žádné dokazování k otázce vlastnictví poškozené sádrokartonové zdi, která je součástí nemovitosti. Zůstává tak neodůvodněný hmotněprávní závěr o osobě poškozeného z titulu poškození sádrokartonové zdi, přičemž toto skutkové zjištění je uvedeno v popisu skutku a je tedy součástí výroku o vině. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, jak bylo na základě odborného vyjádření ohodnoceno poškození nemovitosti. Dále nesouhlasí s výrokem o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. A., jelikož poškozený uplatnil toliko nárok na náhradu škody z titulu odcizení věcí ve výši 108.500 Kč, a tento nárok byl v plném rozsahu shledán jako nedůvodný a neprokázaný, a proto mu nebylo možno přiznat nárok na náhradu škody ve výši 3.000 Kč z titulu poškození zařízení nemovitosti.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, č. j. 8 To 191/2019, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 3. 2019, č. j. 3 T 245/2013-754, v plném rozsahu zrušil a Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Obviněný Z. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Prostějově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Proto nemohly být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrady obviněného, v nichž nesouhlasil se závěry odborného vyjádření ohledně výše škody způsobené na předmětném sádrokartonu, stejně jako výhrady směřující k rozsahu dokazování v otázce vlastnictví poškozené sádrokartonové zdi. Argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Přestože se obviněný snažil své námitky formulovat jako výhrady proti právnímu posouzení věci, ve skutečnosti byly jeho hmotněprávní úvahy konstruovány bez respektu k rozhodujícím skutkovým zjištěním soudů. Nelze tak s obviněným souhlasit v tom, že by již soudem prvního stupně nebyla jednoznačně vyřešena otázka vlastnictví poškozené sádrokartonové zdi. Obviněný přehlíží, že se ve skutečnosti nejednalo o zeď v pravém slova smyslu, nýbrž šlo pouze o provizorní zaslepení dvoukřídlých dveří vložením sádrokartonové desky, kdy tento díl současně tvořil zadní část v místě zárubně uchycených polic. Tuto provizorní knihovnu nechal zhotovit právě poškozený. Stejně tak jsou liché jeho úvahy, že by škoda na sádrokartonu mohla být jiná, pokud by ohodnocení poškození nemovitosti bylo provedeno komplexně ve vztahu k poškozenému B. H. Vzhledem ke skutkovým závěrům soudů je zřejmé, že obviněný při vloupání poškodil jak dvoukřídlé dveře kanceláře, tak sádrokartonovou zeď tvořící zadní díl polic umístěných v kanceláři. Tím způsobil majiteli objektu B. H. poškozením nemovitosti škodu ve výši 3.000 Kč a J. A. poškozením jeho zařízení škodu rovněž ve výši 3.000 Kč. Kvalifikaci právě takto zjištěného skutkového stavu věci jakožto přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku ovšem obviněný v dovolání žádnými právními argumenty nerozporoval. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.

Mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stála i výhrada obviněného, že poškozený svůj nárok na náhradu škody způsobené poškozením sádrokartonové zdi řádně neuplatnil. Posouzení, zda podání poškozeného odpovídá podmínkám § 43 trestního řádu, a je tak možné o něm rozhodnout způsobem uvedeným v § 228, resp. § 229 trestního řádu, je totiž otázkou procesní, nikoliv otázkou hmotněprávního posouzení. Nehledě na uvedené z předloženého spisu vyplývá, že poškozený se řádně a včas k trestnímu řízení připojil s částkou 108.500 Kč, aniž by tuto sumu vztáhl výlučně k odcizeným peněžním prostředkům (viz č. l. 689). Pokud pak bylo provedeným dokazováním prokázáno poškození vybavení kanceláře náležející poškozenému, nic nebránilo soudu podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázat obviněného k náhradě škody způsobené na sádrokartonové desce a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody za odcizení finanční hotovosti jej podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.

Veškeré dovolací námitky navíc obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s jeho výhradami přesvědčivě vypořádal, a lze v tomto směru na příslušné pasáže jeho rozhodnutí odkázat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož se však jeho konkrétní dovolací argumentace s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu míjela, zjevně nemohla naplnit ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 27. 11. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu