Rozhodnutí NS

22 Cdo 1963/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 1963/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1963.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Věcná břemena
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 35 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/21/2018
ECLI:CZ:US:2019:1.US.4250.18.1 JUDr. David Uhlíř odmítnuto 02/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1963/2018-412 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. T., b) T. T., zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Pražská 255/35, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a. s., IČO 259 17 773, se sídlem v Praze - Čakovicích, Kostelecká 879/59, zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, o určení práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 67/2012, o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016. č. j. 30 Co 339/2016-364, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Marcely Kislingerové. Odůvodnění: Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 6 C 67/2012-219, určil, že „pozemek parc. v k. ú. B. n. L., zapsaný u Katastrálního úřadu pro S. k. na LV, není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která by byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku parc. v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1. 2010 vyhotoveném Ing. Tomášem Jehličkou“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že „pozemek parc. v k. ú. B. n. L. zapsaný u Katastrálního úřadu pro S. k. na LV není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístit část dešťové kanalizační přípojky a splaškové kanalizační přípojky, která by byla tvořena pouze potrubím umístěným pod povrchem země, na část pozemku parc. v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1. 2010 vyhotoveném Ing. Tomášem Jehličkou“ (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 29. 5. 2013, č. j. 6 C 67/2012-68, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 555/203-139, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud predikoval další postup soudu prvého stupně, který se měl zabývat obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene a skutečnou vůlí smluvních stran, které ji uzavíraly. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců R. S. uzavřela s žalovanou smlouvu o zřízení věcného břemene (dále jen „smlouva“) trubního vedení v rozsahu určeném geometrickým plánem na pozemku parc. v k. ú. B. n. L. Mezi účastníky bylo sporné, zda má být trubní vedení kvalifikováno jako kanalizace či kanalizační přípojka, tedy zda povede pod pozemkem žalobců bez jakýchkoli poklopů a šachet či nikoli. Žalobci se dovolávali definic uvedených v zákoně č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Naopak žalovaná tvrdila, že je třeba mít na zřeteli různý výklad pojmů v soukromém a veřejném právu, kdy pojmové rozlišení mezi „kanalizací“ a „kanalizační přípojkou“ činí především orgány veřejné správy a že v běžném občanskoprávním styku je vnímán pojem „kanalizace“ v širším smyslu, tedy jakékoli zařízení sloužící k vedení odpadních vod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je oprávněna zřídit pod pozemkem žalobců jakékoli trubní vedení v rozsahu podle geometrického plánu, a to bez ohledu na skutečnost, zda by bylo podle zákona definováno jako kanalizace či kanalizační přípojka. Břemeno bylo zřízeno za podmínek nastavených žalovanou a podle jejího účelového určení, tedy bez jakýchkoli poklopů či šachet. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku parc. v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování a zopakoval výslechy R. S., V. S., J. M. a Z. H. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva o zřízení věcného břemene spočívá v oprávnění žalované umístit dešťovou a splaškovou kanalizaci, když žalovaná není omezena tím, že by kanalizace, respektive její příslušenství v podobě poklopů a šachet, měla být umístěna pouze pod povrchem země, jak se toho domáhali žalobci. Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, se zabýval posouzením toho, zda má být výpověď statutárního orgánu účastníka řízení vedena a hodnocena jako výpověď svědecká či účastnická. S ohledem na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, rozsudek ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 22 Cdo 1749/2017-345, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze svým druhým rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Co 339/2016-364, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek není zatížen věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která byla umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku parc. v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud po zrušení předcházejícího rozsudku dovolacím soudem přistoupil k odstranění vytýkaných nedostatků liknavě a opětovně M. na několika místech označil jako svědka a jeho účastnickou výpověď nadále hodnotil jako svědeckou. Dovolatelé dále napadají nesprávné právní posouzení obsahu a rozsahu věcného břemene, jež smlouva přesně nespecifikuje. Uvádějí, že podle judikatury dovolacího soudu platí, že „v případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí i bez výslovné úpravy, že povinný má být omezován spíše méně než více.“ Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy podle dovolatelů založeno na otázce procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2398/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2043/2015). Proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje jej za správné. Uvádí, že chybu v „označení výpovědi“ M. nelze považovat za vadu řízení a smlouva je podle ní dostatečně konkrétní. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že hodnocení výpovědi M. proběhlo v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu. Skutečnost, že na některých místech odůvodnění je M. i nadále označen jako svědek, je jen písařskou chybou, kterou nelze považovat za vadu řízení. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75, publikovaném pod č. 6/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo dovozeno, že na vadu řízení lze usuzovat jen tehdy, pokud členové statutárního orgánu byli jako svědci prokazatelně vyslechnuti, ač je měl soud vyslechnout jako účastníky řízení. Pro úplnost pak dovolací soud odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1565/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle něhož k takové vadě řízení může dovolací soud přihlédnout jen ku prospěchu subjektu (obchodní společnosti), jejíž statutární orgán byl takto vyslechnut, neboť jen jí (a nikoliv jinému účastníku řízení) mohla být tímto postupem způsobena procesní újma. Podstata sporu v projednávané věci spočívá v možnosti vyústění kanalizace na povrch ve formě šachet a poklopů. Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení obsahu a rozsahu věcného břemene odvolacím soudem. Ten uzavřel (str. 7 napadeného rozsudku, odst. 21, 22), že ve smlouvě není uvedeno nic o tom, že kanalizace nebude zasahovat nad povrch pozemku nebo že nebude na pozemku viditelná. Účastnice smlouvy svědkyně Skořepová se o to, zda část kanalizace, zejména kanalizační šachty nebo poklopy, bude zasahovat nad povrch země, nezajímala. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by si smluvní strany vyhradily, aby kanalizace nezasahovala nad povrch země a kanalizační šachty nebo poklopy nebyly viditelné. Dovolací soud vychází v této souvislosti z ustálené judikatury potud, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009). Námitky dovolatelů jsou tedy námitkami skutkovými. Žalobci v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizují s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formulují (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřují (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje následující: Z judikatury dovolacího soudu plyne, že oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně, a v případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004); na smlouvu je však nutno nahlížet i optikou náležitostí vyžadovaných pro právní úkony v § 35 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V případě pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba tuto pochybnost odstranit jeho výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 129/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016). Z jazykového vyjádření a logického výkladu smlouvy spočívajících v „oprávnění oprávněného umístit dešťovou a splaškovou kanalizaci po celou dobu její právní i fyzické i právní životnosti a dále vstupovat a vjíždět jakýmkoli dopravním prostředkem za účelem provádění nezbytných prací spojených se zřízením, opravami, revizemi, rekonstrukcemi kanalizace nebo s odstraněním její havárie po celou dobu životnosti kanalizace“ se i podle názoru Nejvyššího soudu podává, že k naplnění obsahu smlouvy, tedy zajištění oprav, revizí a rekonstrukcí je nutný přístup do kanalizace, k jehož zajištění slouží (jak je to v obdobných případech obvyklé) kanalizační šachty a poklopy vystupující nad povrch pozemku. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v části týkající se posouzení výpovědi M. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., proto dovolání není v této části přípustné. V části posouzení obsahu smlouvy o věcném břemeni dovolatelé řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti, proto dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 18. 9. 2018 Mgr. David Havlík předseda senátu