Rozhodnutí NS

21 Cdo 5880/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:21 Cdo 5880/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5880.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5880/2017-208




USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 3/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č. j. 62 Co 74/2017-184,

takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Langmeiera, advokáta se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017 č. j. 62 Co 74/2017-184 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4837/2010) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Z této ustálené judikatury vyplývá, že zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zákoníku práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo tuto pracovní povinnost porušil závažně, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Pro určení počátku běhu dvouměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod výpovědi zjistil. Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní povinnost v uvedené intenzitě, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu výpovědi z pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které musí být výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (a také způsobem uvedeným v ustanovení § 334 zákoníku práce doručena), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní povinnost a zda šlo o porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo o porušení závažné, a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k výpovědi z pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo o závažném porušení pracovní povinnosti mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční subjektivní lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl.

V souladu s uvedenými závěry odvolací soud dovodil, že dvouměsíční subjektivní lhůta podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce k podání výpovědi z pracovního poměru začala v posuzovaném případě běžet „nejpozději ke dni 23. 9. 2014“, kdy podle jeho skutkových zjištění nadřízený žalobce (tajemník fakulty) měl „povědomost o tom, v jaké výši a vůči jakým dlužníkům má FTVS aktuálně splatné pohledávky“, měl informaci o tom, že „vymáhání pohledávek FTVS v minulosti (kdy byl děkanem žalobce) nebylo nikterak upraveno“, a z toho důvodu 23. 9. 2014 (po vypracování stanoviska advokátní kanceláře JUDr. B.) přijal „opatření č. 2/2014, kterým byl závazným způsobem stanoven postup při řešení pohledávek po splatnosti“; na dovolatelce bylo, aby ve dvouměsíční lhůtě, jež začala běžet „nejpozději ke dni 23. 9. 2014“, provedla též jí namítané šetření o tom, zda předpis o vymáhání pohledávek „nebyl třeba vydán“ a zda žalobce nezmocnil „k řešení pohledávek nějakou externí agenturu nebo advokátní kancelář“.

Námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná získala vědomost o tom, že se žalobce dopustil jednání vytýkaného ve výpovědi z pracovního poměru, „nejpozději ke dni 23. 9. 2014“, místo něhož předestírá vlastní skutkový závěr, podle kterého tuto vědomost žalovaná získala až dne 17. 11. 2014, kdy obdržela zprávu advokátní kanceláře Mgr. S., podle které „agenda pohledávek nejen že nebyla upravena na fakultní úrovni, ale nebyla ani svěřena k finálnímu dořešení externí advokátní kanceláři“, na jehož základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, a vytýká-li soudům neprovedení důkazu svědeckou výpovědí Mgr. S.), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Vzhledem k uvedenému dovolací soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. 11. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu