Rozhodnutí NS

22 Cdo 42/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:22 Cdo 42/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.42.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 42/2020-185


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce W. K., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Staňkova 103/18, proti žalovanému statutárnímu městu Frýdek-Místek, se sídlem ve Frýdku-Místku, Radniční 1148, IČO: 00296643, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 214/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2019, č. j. 71 Co 181/2019-159, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 12 C 214/2017-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že M. H., roz. M., nar. XY, zemř. 17. 2. 1945, naposledy bytem ve XY, byla od 8. 11. 1940 vlastníkem ideální 1/2 pozemku parc. č. XY (dříve parc. č. XY), jehož součástí je stavba č. p. XY (dříve č. p. XY), vše v k. ú. XY, obci XY (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 71 Co 181/2019-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkazoval na judikaturu, která se projednávanému případu blíží jen vzdáleně. Za nesprávný považuje postup, kdy se názor soudu opírá pouze o judikaturu, i postup, kdy je právo aplikováno poukazováním na judikaturu s projednávaným případem pouze zdánlivě související. Řešený případ shledává natolik individuálním, že nemůže být v judikatuře vůbec obsažen a nelze na něj aplikovat dosud vydané názory o vlastnictví a restitucích v obecné rovině. Za procesní vadu považuje rovněž to, že odvolací soud nezohlednil odlišné stanovisko F. B. ve věci sp. zn. 31 Cdo 154/2006. V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu pak v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. shledává nesprávné posouzení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud řídil neúplnými a zkreslenými odkazy na judikaturu, a neřídil se ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Má za to, že skutečnosti, které jsou individualizovány pro tento případ, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně). Cíl dovolání spatřuje v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce je v otázce použití judikatury odvolacím soudem rozporné. Má naopak za to, že soudy obou stupňů použily přiléhavou judikaturu, kterou bylo možné z důvodu shody v podstatných znacích v daném případě použít. Dovolání podle něj obsahuje pouze parafrázované znění § 237 o. s. ř., nicméně v něm již nejsou uvedeny žádné konkrétní argumenty, které by vedly k naplnění kteréhokoliv z předpokladů přípustnosti dovolání. Rovněž má za to, že žalobce dovolání dostatečně neodůvodnil ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání vymezit, který z v § 237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.

Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), týkajícím problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolání žalobce proto není přípustné zejména z toho důvodu, že žalobce dostatečně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jedné z jeho obligatorních náležitostí. V závěru dovolání sice odkazuje na ustanovení § 237 o. s. ř., nicméně logicky rozporně uvádí všechny čtyři možné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř., ovšem bez bližší argumentace, v čem konkrétně jejich naplnění v postupu odvolacího soudu spatřuje.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu použití judikatury na projednávaný případ nedopadající a tudíž v dané věci nepoužitelné a současně uvádí, že se odvolací soud neřídil ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak pro řádné vymezení přípustnosti dovolání je nezbytné, aby v dovolání bylo konkrétně uvedeno, od které rozhodovací praxe, resp. jakého rozhodnutí dovolacího soudu, se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, případně jakou judikaturou se měl správně řídit (pokud podle názoru dovolatele odvolacím soudem citovaná judikatura na daný případ nedopadá).

Jediné rozhodnutí, které žalobce v dovolání blíže konkretizoval, byl rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006 (dostupný na www.nsoud.cz), na který však odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkazoval a správně jeho závěry pro své rozhodnutí použil; o odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy hovořit nelze. A pokud dovolatel naznačuje, že odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu by mělo spočívat v tom, že odvolací soud nezohlednil odlišné stanovisko F. B. v dané věci, je třeba zdůraznit, že odlišná stanoviska soudních rozhodnutí nejsou právně závazná, a proto skutečnost, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s tímto odlišným stanoviskem, nelze v žádném případě považovat za naplnění přípustnosti dovolání.

Dovolatel dále spolu s námitkou, že soudy nižších stupňů použily pro daný případ nepřiléhavou judikaturu, současně uvádí, že projednávaný případ je natolik individuální, že v judikatuře dovolacího soudu nemohl být vůbec řešen. Uvedené se sice blíží předpokladu přípustnosti podle § 237 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nicméně dovolatel v rámci dovolání konkrétně nespecifikoval, o jakou právní otázku by se přesně mělo jednat. Uvádí sice, že judikaturu, na kterou v napadeném rozhodnutí odkazoval odvolací soud, na daný případ nelze použít, nevyjádřil už však, z jakého důvodu tomu tak má být, ani o jaká konkrétní specifika projednávaného případu by se mělo jednat, aby bylo možné právní otázku (kterou nicméně dovolatel ani neformuluje) považovat za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. S ohledem na to, že takové údaje se z dovolání žalobce nepodávají, nelze mít ani druhý z předpokladů přípustnosti dovolání za řádně vymezený.

Co se týče další poznámky z dovolání žalobce, a sice že skutečnosti, které jsou individualizovány pro tento případ, jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, lze pouze konstatovat, že ani v tomto případě se nejedná o řádným způsobem vymezený předpoklad přípustnosti dovolání. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že argumentace dovolatele je v tomto směru rozporná, když žalobce zároveň tvrdí, že okolnosti projednávaného případu jsou natolik specifické, že v rozhodovací praxi dovolacího takový případ nemohl být dosud řešen, a současně dodává, že takové případy jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Aby byl řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozdílném řešení určité právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu, musel by dovolatel nejprve řádně vymezit, o jakou právní otázku se má vůbec jednat, a následně uvést konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, která se v řešení této právní otázky rozchází. Nic z toho však žalobce ve svém dovolání neuvedl, tudíž ani tento předpoklad přípustnosti nelze považovat za řádně vymezený.

Závěrem dovolatel uvádí, že cílem tohoto dovolání je, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání se ale – jak již bylo zmíněno výše – nepodává, o jakou právní otázku by se mělo jednat, a žalobce ani, s ohledem na tvrzené specifické okolnosti tohoto případu, neuvádí (např. ve vztahu k citovanému rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 154/2006) žádnou konkrétní právní argumentaci, proč by dovolací soud měl svou dosavadní judikaturu změnit. Z formulace uvedené v závěru dovolání žalobce se spíše podává, že dovolatel směřuje především k tomu, aby dovolací soud daný případ posoudil jinak, než jak jej posoudil odvolací soud, tedy aby bylo návrhu žalobce vyhověno. V takovém případě ovšem nejde o žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Z důvodu, že žalobce v dovolání řádně nevymezil konkrétní právní otázku a patřičně nezdůvodnil, v čem spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k takové právní otázce, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání pro tuto vadu odmítnout.

Zcela nad rámec odůvodnění dovolací soud dodává, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou správná a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. V řízení o žalobě na určení, tak jak byla žalobcem formulována, soudy neshledaly naléhavý právní zájem žalobce na tomto určení, neboť takto formulovaný výrok soudního rozhodnutí by v rámci dědického řízení žalobci zamýšlený význam stejně nemohl přinést, protože se nedomáhal určení vlastnického práva zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, nýbrž k jinému datu. Zároveň – opět v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – oba soudy nižších stupňů správně zohlednily, že pokud se žalobce svého nároku mohl domáhat podle restitučních předpisů, nemůže se nyní (po uplynutí veškerých lhůt podle těchto předpisů) daného nároku s úspěchem domáhat podáním obecné žaloby na určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť postup podle zvláštních právních předpisů má před obecnou určovací žalobou přednost. Soud prvního stupně závěry svého rozhodnutí navíc podpořil tím, že zohlednil námitku vydržení předmětných nemovitostí vznesenou žalovaným, přičemž tuto námitku shledal důvodnou, z čehož vyplývá, že i kdyby se žalobce prostřednictvím žaloby na určení mohl svého nároku domáhat, nebylo by možné takové žalobě vyhovět.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je pro vady odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 3. 2020


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu