Rozhodnutí NS

30 Cdo 4236/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:30 Cdo 4236/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4236.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4236/2017-84


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce J. P., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 4 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 80/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 72 Co 312/2016-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 4 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 K 27/2003, v němž žalobce jako věřitel úpadce Československé státní automobilové dopravy, státní podnik Hradec Králové, uplatňoval svou pohledávku ve výši 1 388 935 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 2. 2016,
č. j. 12 C 80/2013-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 000 000 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku jejich náhradu ve výši 300 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 K 27/2003, jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku jejich náhradu ve výši 1 200 Kč (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které podle obsahu směřuje proti části výroku I napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce v dovolání uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Odkázal na skutečnost, že v průběhu posuzovaného konkursního řízení podával opakované stížnosti, přičemž místopředsedkyně Krajského soudu v Hradci Králové stížnost shledala důvodnou. Opětovně popisoval průběh konkursního řízení a incidenčního sporu o své přihlášené pohledávce. Vymezil se rovněž proti právnímu posouzení soudy nižších stupňů, když napadené rozhodnutí měl za „závažné porušení ústavního zákona“, neboť „opakované tvrzení“ o složitosti konkursního řízení „nemůže obstát ke zdůvodnění“ napadeného rozsudku.

Žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání. Nejvyšší soud přitom již opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Konstatování žalobce, že odvolací soud při právním posouzení věci pochybil, samo o sobě jako vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje.

Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“

Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s § 243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 3. 10. 2018

Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu