Rozhodnutí NS

8 Tdo 1165/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:8 Tdo 1165/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1165.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dobrovolné upuštění od pokusu
Dotčené předpisy:§ 21 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1165/2018-26


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání obviněného R. D. M., roz. M., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 8 To 49/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 12/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 3 T 12/2017, byl obviněný R. D. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v XY dne 21. 6. 2017 v době kolem 00.45 hod., v XY, po předchozí slovní rozepři s poškozenou M. K., nar. XY, před vchodovými dveřmi uvnitř bytového domu, ačkoliv věděl, že může poškozené způsobit smrt a s takovým následkem byl srozuměn, ji loveckým nožem o délce čepele 20 cm za užití síly velké intenzity bodl do břicha, a tímto jednáním jí způsobil bodnou ránu v oblasti přední stěny břicha ve střední čáře nad pupkem pronikající do dutiny břišní s bodným kanálem délky cca 90 mm a výhřezem části tlustého střeva, což si vyžádalo hospitalizaci poškozené ve Fakultní nemocnici v Plzni do 30. 6. 2017, včetně urgentního operačního zákroku, bez něhož by v důsledku vnitřního vykrvácení zemřela, a dále poškozená utrpěla středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu.

2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí loveckého nože a černého pouzdra. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 8 To 49/2018, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti tomu, že byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť již v řízení před odvolacím soudem se domáhal, aby bylo aplikováno ustanovení § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, čemuž však odvolací soud nepřisvědčil, přestože obviněný v reakci na tento svůj čin přivolal telefonicky pomoc vytočením linky Policie České republiky a oznámením skutku, s policií i záchrannou službou spolupracoval, navigoval je do bytu, kam poškozenou poté, co ji bodnul, odnesl. Nebýt této přivolané pomoci, mohla poškozená zemřít. Zdůraznil, že nic nebránilo, aby čin dokonal, protože na chodbě domu nikdo nebyl, nikdo nic neviděl ani neslyšel, a proto se mohl z místa činu vzdálit, uniknout mimo území České republiky, apod., což však neučinil.

5. Z uvedených důvodů podle obviněného na čin, jenž mu je kladen za vinu, dopadá ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť jednak odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého trestného činu, a jednak učinil o pokusu trestného činu oznámení policejnímu orgánu v době, kdy nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Při skutkových závěrech, že jednal úmyslně a chtěl poškozenou zavraždit, by šlo proto o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu na základě dobrovolného oznámení o učiněném pokusu, a tudíž neměl být pokusem vraždy uznán vinným.

6. V návaznosti na tyto požadavky se obviněný neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že nemůže jít o zánik trestní odpovědnosti podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť se jednalo o dokonaný pokus, a bylo jen otázkou času, kdy poškozená zemře. Podle obviněného však tento soud pominul, že k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě smrti poškozené došlo právě dobrovolným telefonátem obviněného na linku č. 158, a že dále nepokračoval v jednání, kterým by mohl poškozené způsobit nezvratné následky, a to i při veškeré odborné pomoci. Beztrestnost přitom není jediným možným důsledkem aplikace předmětného ustanovení, když přichází v úvahu vyvození trestní odpovědnosti za jiný, již dokonaný trestný čin, což odvolací soud, který jde nad rámec citovaného zákonného ustanovení a záměru zákonodárce, nerespektoval.

7. Proti výroku o trestu obviněný namítal jeho nepřiměřenost, neboť i přesto, že je recidivistou, pokus zločinu vraždy zcela vybočuje z jeho trestní minulosti a bude pro něj mít vzhledem k jeho věku fatální následky. V závěru dovolání z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího ve všech výrocích, vyjma výroku o náhradě škody, a poté aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

8. K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí publikované pod č. 16/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k požadavku obviněného na aplikaci § 21 odst. 3 tr. zákoníku zdůraznil nutnost rozlišovat mezi pokusem ukončeným a pokusem neukončeným. V přezkoumávané věci však šlo o pokus ukončený, u něhož pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v § 21 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zákoníku, resp. možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch zcela výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V tomto směru však nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného a zejména aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (viz rozhodnutí č. 7/2007 a č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).

9. V posuzované trestní věci obviněný vykonal vše, co pokládal za nezbytné k dokonání zvlášť závažného zločinu vraždy, přičemž smrt poškozené vykrvácením byla jen otázkou krátkého času. S ohledem na okolnosti, za nichž obviněný jednal, podmínky § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku splněny nebyly. Nelze odhlédnout od toho, že již v okamžiku, kdy obviněný poškozenou bodnul nožem o délce čepele 20 cm do břicha, jí způsobil zranění bezprostředně směřující k fatálnímu následku, tedy smrti vykrvácením. V době mezi telefonickým oznámením protiprávního jednání a příjezdem policie a rychlé záchranné služby obviněný ponechal naříkající poškozenou samotnou v bytě, bez jakékoli další pomoci, přičemž se nezajímal ani o její momentální zdravotní stav a jeho případné změny, ani o její základní životní funkce. Ačkoli krátce po útoku přivolal policejní hlídku, nic dalšího neudělal, zůstal před bytem a pouze vyčkával příjezdu policie a záchranné služby. Bylo tudíž zcela věcí náhody, zda v mezidobí poškozená zemře, či zůstane naživu, což svědčí o lhostejnosti obviněného. Pouhé přivolání policie (potažmo jejím prostřednictvím záchranné služby) se státnímu zástupci nejeví jako vážně míněné úsilí o záchranu života poškozené.

10. V případě tak závažného jednání a zranění, jaké dovolatel způsobil, u něhož hrozilo vykrvácení poškozené, nestačilo pro naplnění podmínek vyjádřených v ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku pouhé přivolání policie, ale byla nezbytná intenzivnější aktivita ze strany pachatele. Přivolání policie mohlo být hodnoceno nanejvýš jako okolnost polehčující, jak na to upozornil také Vrchní soud v Praze. Neobstojí v tomto směru ani tvrzení obviněného, že před bytem zůstal, neboť se mu zabouchly dveře, protože skutková zjištění nenasvědčují tomu, že se ke zraněné poškozené pokoušel dostat. Policii se přitom do bytu k naříkající poškozené podařilo vstoupit v podstatě bez problémů.

11. Z těchto důvodů státní zástupce námitky obviněného považoval za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

12. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a formální podmínky dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

14. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podaného v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

15. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, a to jak v nesprávnosti použité právní kvalifikace, tak i k nápravě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
IV. K dovolacím námitkám

16. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy jeho čin nesprávně právně posoudily, pokud jej shledaly vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a neakceptovaly jeho požadavek na zánik trestní odpovědnosti za tento čin podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, když o svém činu učinil oznámení policejnímu orgánu na telefonní linku č. 158. Zajistil tím poškozené včasnou pomoc, díky níž došlo k odvrácení škodlivého následku v podobě její smrti vykrvácením, která by jinak nepochybně nastala, a tudíž neměl být uznán vinným za pokus vraždy.

17. Takto uplatněné námitky korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože jde o námitku hmotněprávní povahy, jak uplatněný dovolací důvod předpokládá, Nejvyšší soud zkoumal, zda je s ohledem na zjištěné skutečnosti důvodná.

18. Obviněný se v průběhu řízení před soudem prvního stupně hájil tím, že nejednal v úmyslu poškozené přivodit smrt, ale poškozená na jeho nůž sama napadla. Teprve v řízení před soudem druhého stupně v podaném odvolání uvedl argumenty obdobné těm, jež užil v dovolání. S uvedenou obhajobou obviněného se soudy nižších stupňů vypořádaly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

19. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zjistil, že poté, co tento soud provedl dokazování zaměřené na objasnění všech rozhodných skutečností, mimo jiné i na to, za jakých okolností k činu obviněného došlo, čímž reagoval na obhajobu obviněného, že poškozená na nůž sama upadla, dospěl k závěru, že obviněný poškozenou úmyslně napadl srozuměn s tím, že bodnutím nožem o délce čepele 20 cm do břicha ji může usmrtit. Zjistil, že útočil razantně velkou silou v době, kdy proti sobě s poškozenou stáli v čelním postavení. Tímto bodnutím došlo u poškozené k vážnému poranění s poškozením jater, které ji bezprostředně ohrožovalo na životě, neboť zranění vedlo k masivnímu krvácení, v jehož důsledku by poškozená bez chirurgického zákroku zemřela na vykrvácení. Soud vyložil, že uvedené okolnosti vyloučily možnost posoudit čin obviněného jako zločin ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale shledal v něm po všech stránkách naplněné znaky pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku (viz stranu 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně).

20. Odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí označil právní kvalifikaci za správnou a požadavek obviněného na zánik trestní odpovědnosti podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku vyloučil jako „naprosto nepřijatelný“ s ohledem na to, že čin byl spáchán ve stadiu tzv. dokonaného pokusu, neboť obviněný ke způsobení smrtelného následku provedl vše potřebné a žádné další kroky už nebyly nutné. Bylo jen otázkou času, kdy poškozená po ráně do jater zemře. Pokud obviněný informoval o svém činu policejní orgán, neodstranil následky rány nožem do střev a jater, ani nepřispěl k tomu, že by tyto následky odstranila policie hned poté, co jí zranění oznámil. Oznámení na policii bylo v tomto případě možné pokládat za polehčující okolnost. Právě díky tomuto svému postoji byl obviněný uznán vinným pouze pokusem zločinu vraždy, a nikoli dokonanou vraždou (viz strana 2 usnesení odvolacího soudu).

21. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného, jehož obsahem byly výhrady proti závěru odvolacího soudu o nepřijatelnosti zániku trestní odpovědnosti podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože obviněný po spáchání činu přivolal policii, zkoumal správnost tohoto právního názoru.

22. Obviněný byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo bezprostředně směřuje k úmyslnému usmrcení jiného, v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k dokonání nedošlo.

23. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, resp. účinku, pokud ho daná skutková podstata vyžaduje. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Například pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 tr. zákoníku není spojen s usmrcením oběti, ale jen s nebezpečím jejího usmrcení.
    24. K podmínkám dobrovolného upuštění od pokusu, jehož se obviněný domáhal, je třeba uvést, že tyto jsou stanoveny v § 21 odst. 3 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu písm. a), nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému písm. b). Další podmínkou zániku trestnosti u upuštění od dalšího jednání je dobrovolnost, což je osobní důvod zániku trestnosti, jenž se u každého posuzuje samostatně. Podmínka dobrovolnosti je považována za splněnou, pokud pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost podle jeho představ, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, a přesto se rozhodne od dokonání upustit (či učinit oznámení). Jeho snaha upustit od dalšího jednání musí být navázána na vědomí, že by mohl čin dokonat, jak zamýšlel, avšak z vlastní vůle se rozhodne od dokonání upustit. Rozhodnutí upustit od dokonání trestného činu musí být konečné a musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Dobrovolnost tedy předpokládá, že trestná činnost je uskutečnitelná a dokonatelná, a i přesto se pachatel rozhodne od dalšího jednání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z již podniknutého pokusu. Obdobné podmínky je třeba splnit i u dobrovolného oznámení pokusu, které však musí být učiněno v době, kdy nebezpečí, jež vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část. (§ 1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 302 až 305; obdobně též JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 291 až 293].
      25. Při řešení otázky, zda trestní odpovědnost pokusu trestného činu zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu [§ 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], popř. proto, že dobrovolně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno [§ 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], je třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu. Tím, že pachatel dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraňuje současně i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu. Ukončeným je pokus v případech, jestliže pachatel učiní vše, co považuje za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v ustanovení § 21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Možnost splnit tyto podmínky má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možné následku zabránit. V takových případech obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1978 sp. zn. 1 Tzf 4/78 (uveřejněné pod č. 16/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně, ale je třeba postupovat individuálně se zřetelem na okolnosti případu a poměry pachatele a posuzovat, zda pachatel skutečně učinil vše potřebné a reálně možné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část. (§ 1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 304; obdobně též JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 291 až 293].

      26. V posuzované věci se s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, jednalo o ukončený pokus, jak správně ve svém velmi stručném vyjádření uvedl odvolací soud, jehož závěr však postrádal jakékoliv potřebné odůvodnění či vysvětlení důvodů, o něž tento závěr opíral. Proto je třeba dodat, že o ukončený pokus se jednalo zejména proto, že když obviněný poškozenou bodl velkou intenzitou nožem s délkou čepele 20 cm do břicha, zasáhl touto zbraní oblast, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a způsobil jí takové zranění, jež by si bez urychleného zásahu lékařské pomoci vyžádalo smrt poškozené. Následky svého jednání obviněný viděl okamžitě, neboť poškozená krvácela. Z hlediska záměru obviněného poškozené způsobit smrt, byť v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, již učinil vše potřebné pro to, aby poškozená zemřela. Bodnul ji do břicha nožem s dlouhou čepelí a ránu jí zasadil s velkou rasancí, takže zasáhla vnitřní orgány, zejména játra, což se okamžitě projevilo tím, že silně krvácela, a bylo jen otázkou času, kdy smrt nastane. Podle povahy použitého prostředku a podle záměru obviněného tedy již nezbývala žádná doba, ani okolnost, jak již způsobenému následku zabránit, neboť pro to, aby smrt nastala, obviněný vykonal vše, co za daných okolností ke smrti mohlo a mělo vést. S ohledem na všechny tyto souvislosti odvolací soud správně učinil závěr, že se jedná o ukončený pokus.
        27. Jednání, které po činu obviněného následovalo, spočívalo v tom, že poškozenou odvlekl ze společné chodby bytového domu, kam mělo přístup větší množství lidí, do bytu a zatelefonoval na linku č. 158 (viz č. l. 2 až 5). Sám poté, co poškozená zavřela dveře od bytu, vyčkával na chodbě domu příjezdu policie, zatímco poškozenou uvedeným způsobem zraněnou zanechal samotnou v bytě. V této době nekonal nic dalšího.

        28. Z tohoto chování obviněného je zřejmé, že nesplňuje hlediska stanovená § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože zásadně k odstranění vzniklého následku, který již fakticky nastal, neboť život poškozené byl zcela bezprostředně ohrožen, sám neučinil nic, čím by blížící se smrt oddálil. Tím, že zavolal na linku č. 158, nepřivolal lékařskou pomoc pro poškozenou, neboť tu přivolala až policie. Obviněný, přestože poškozená značně krvácela, ji sám neošetřil ani jinak se nesnažil krvácení zastavit, vlastně se o její zdravotní stav vůbec nezajímal, neboť ji opustil, když z bytu, kam ji odvlekl, sám odešel. Nesnažil se ani v obydleném domě přivolat pomoc někoho jiného (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1985-32). Navíc je třeba zdůraznit, že podle úředních záznamů ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. KRPP-96367-5/TČ-2017-030070 a KRPP-96367-11/TČ-2017-030070 (viz č. l. 2 až 5), které nalézací soud provedl postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 495), obviněný po příjezdu policejní hlídky na místo činu bez jakýchkoli dotazů této sdělil, „že doufá, že poškozená chcípne“, že si to zaslouží a že mu je jedno, co s ním bude, protože ji „chtěl zapíchnout“. Uvědomil si svůj čin, zavolal na linku č. 158 a chtěl ženě i sám pomoci, ale ta ho vyhnala za dveře, které za ním zabouchla. Proto si sednul na schody a vyčkal příjezdu hlídky, které se přiznal a vzdal (viz č. l. 2).
          29. Z těchto prohlášení obviněného plyne, že i po příjezdu policie svůj postoj k činu, který učinil, nezměnil, neboť i před policií tvrdil, že o život poškozené usiloval, a jen potvrdil, stejně i to, že od svého záměru neupustil (srov. rozhodnutí č. 7/2007 Sb. rozh. tr.).
            30. Obviněný tedy nevyhověl podmínkám § 21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nesplnil základní předpoklad, jímž je pro beztrestnost pokusu v důsledku dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu skutečnost, že ač si je pachatel vědom toho, že může trestný čin dokonat, nechce tak již učinit. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný svůj záměr dokončil. Nešlo proto o situaci, že by si objektivní možnost trestný čin dokonat uvědomoval, avšak upustil od dokonání činu pod vlivem okolností. Dále sám pasivně, lhostejně očekával příjezd policie, na což lze usuzovat z toho, že se nepokoušel dostat do bytu, aby se mohl přesvědčit, jak se poškozené aktuálně vede, zda je naživu (srov. úřední záznam na č. l. 2). Navíc je třeba poznamenat, že k zániku trestní odpovědnosti pachatele za ukončený pokus je třeba, aby pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, ale aby také dobrovolně odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (srov. i výklad shora bod 24., 26.). Rovněž je třeba zdůraznit, že v daném případě se z uvedených důvodů nejednalo o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, které musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Nešlo o zánik trestní odpovědnosti obviněného podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož podmínkou je odstranění nebezpečí vzniklého zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, protože za uvedených okolností nelze za dostatečné pro odstranění nebezpeční smrti poškozené považovat jen to, že obviněný svůj čin oznámil policii na linku č. 158, kde uvedl, že „vzal“ ženu nožem do břicha, že jí „píchnul“. Takové oznámení pro to, aby mohla být dovozena beztrestnost, nestačí, neboť nebyly splněny všechny podmínky zákonem stanovené, jelikož jen toto telefonické oznámení, byť orgánu k tomu určenému, nebylo aktivním zásahem k odstranění nebezpečí. Poškozená v té době krvácející byla ponechána na pokoji bez pomoci, kterou pro ni obviněný svým oznámením ani nežádal, ale ponechal takovou aktivitu zcela na policejním orgánu, který záchrannou službou přivolal. Obviněný ani policii nesdělil, v jak vážném stavu se poškozená nachází. Jeho veškerá iniciativa skončila právě jen uvedeným kusým oznámením svého činu.
              31. Pokud by měly být naplněny podmínky § 21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nestačí, aby obviněný, který již svůj záměr směřující k usmrcení jiného dokončil, tzn., že učinil vše, co považoval za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k dokonání nedošlo, oznámil policii v době, když byla jeho oběť již těžce zraněná, že takový čin spáchal. Pro to, aby toto ustanovení mohlo být aplikováno, je třeba, aby byly splněny i další podmínky v § 21 odst. 3 tr. zákoníku uvedené, jednak že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, což je podmínka, která musí být dána současně (kumulativně) s tím, že učinil o pokusu trestného činu oznámení některému z vyjmenovaných orgánů, a jednak, že takové oznámení učinil ještě v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.

              32. Podmínky stanovené § 21 odst. 3 tr. zákoníku uvedené v návětě (trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu) a ty, které jsou uvedeny pod písmem a) nebo b) (u kterých stačí naplnění jedné z nich, neboť u nich jde o alternativní vymezení), musí být splněny současně. V případě pokusu vraždy, kdy je osoba, vůči níž pachatel útočil, po jeho vražedném útoku, který zamýšlel a vykonal, vážně zraněna, se jedná o tzv. ukončený pokus (viz shora bod 26., 27.), a proto již nemůže být nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem odstraněno, neboť takové nebezpečí již nastalo, protože pachatel učinil vše, co pro usmrcení jiného považoval za nezbytné. Lze připomenout, že podle judikatury v situaci, kdy pachatel bodne nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, avšak k jejich zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, že nůž narazí na kost, či pachatel těsně mine důležitý orgán, je třeba považovat pouze za bezúspěšný pokus trestného činu vraždy. Jestliže pachatel v takovém případě upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu, přičemž následné přivolání pomoci je možno hodnotit pouze jako polehčující okolnost podle § 41 písm. j) tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 12. 1978 sp. zn. 1 Tzf 4/78 (uveřejněné pod č. 16/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V posuzované věci však došlo bodnutím poškozené k zásahu dutiny břišní a probodnutí jater, čímž byl pro život důležitý orgán fatálně zasažen. S ohledem na vyjádřené závěry skutečnost, že obviněný po činu spočívajícím ve skutku popsaném ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zavolal na linku č. 158 a učinil o činu oznámení policejnímu orgánu, nezpůsobuje zánik trestnosti pokusu trestného činu vraždy, neboť na takovou situaci nelze aplikovat ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 1986, sp. zn. 5 Tz 33/86 (uveřejněné pod č. 27/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

              33. Nebylo z uvedených důvodů ani možné použití § 21 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož ustanovením § 21 odst. 3, 4 tr. zákoníku není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 obviněný spáchal. V této souvislosti lze jen odkázat na bod 51. rozsudku soudu prvního stupně, kde vysvětlil, z jakých důvodů nejde o zločin ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na úvahy zde uvedené Nejvyšší soud z důvodu stručnosti pro úplnost jen odkazuje.
                34. Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obviněný je trestně odpovědný za čin, který spáchal, neboť ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku na činu jemu za vinu kladený nedopadá. Jestliže obviněný svůj čin bezprostředně po jeho spáchání ohlásil na policii a díky včasnému následnému přivolání záchranné služby ke smrti poškozené nedošlo, soudy tuto skutečnost zohlednily při ukládání trestu v rámci polehčujících okolností podle § 41 odst. 1 písm. j), k) tr. zákoníku (srov. bod 52. rozsudku soudu prvního stupně a stranu 2 usnesení soudu odvolacího). Obviněnému byl zejména z tohoto důvodu trest uložený jako osobě, která se již jiné trestné činnosti dopouštěla, při samé spodní hranici zákonné trestní sazby v trvání jedenácti let, přestože u trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je trestní sazba odnětí svobody stavena od deseti do osmnácti roků.
                V. Závěr Nejvyššího soudu

                35. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal, že soudy učinily rozhodnutí o vině obviněného i o trestu v souladu se zákonem stanovenými zásadami i podmínkami vymezenými v judikatuře soudů, a proto nemohl námitkám obviněného přisvědčit. Tyto závěry mohl učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, a proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].

                P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                V Brně dne 18. 12. 2018

                JUDr. Milada Šámalová
                předsedkyně senátu