Rozhodnutí NS

29 ICdo 80/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:29 ICdo 80/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.80.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Incidenční spory
Žaloba vylučovací (excindační)
Neplatnost právního úkonu
Úmysl
Dokazování
Odporovatelnost
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
§ 42a obč. zák.
§ 132 o. s. ř.
§ 213 odst. 2 o. s. ř.
§ 243c o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSPA 59 INS 4379/2011
59 ICm 1313/2013
29 ICdo 80/2017-348


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Lacerna a. s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 1200, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 28773241, zastoupeného JUDr. Jiřím Holasem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Karlu Kunovi, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka "JATKA SVITAVY", spol. s r. o. v likvidaci, zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, za účasti MPU banky a. s., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25307835, zastoupeného Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, PSČ 710 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 1313/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka "JATKA SVITAVY", spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem ve Svitavách, Olomoucká 793/36, PSČ 568 02, identifikační číslo osoby 47450134, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 4379/2011, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016, č. j. 59 ICm 1313/2013, 102 VSPH 356/2016-256 (KSPA 59 INS 4379/2011), takto:

      I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 59 ICm 1313/2013-221, vyloučil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka ("JATKA SVITAVY", spol. s r. o. v likvidaci) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když první rozsudek ze dne 24. října 2014, č. j. 59 ICm 1313/2013-128, kterým insolvenční soud rovněž žalobě vyhověl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. července 2015, č. j. 59 ICm 1313/2013, 102 VSPH 691/2014-156 (KSPA 59 INS 4379/2011).

K odvolání žalovaného (Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových závěrů insolvenčního soudu a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2002“), ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2009“), ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 40/2009“, ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2011, pod číslem 10, a ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že obě smluvní strany (pozdější insolvenční dlužník a žalobce – Lacerna a. s.) uzavřely kupní smlouvu o převodu nemovitostí ze dne 29. prosince 2009 (dále též jen „kupní smlouva“) s cílem (úmyslem) „vyvést“ z dlužníka „jediný hmotný majetek“ a tím znemožnit (zkrátit) uspokojení věřitelů dlužníka nebo jen některého z nich [podle odvolacího soudu minimálně společnost Finex Real a. s. (dále jen „společnost F“) a Zemědělské obchodní družstvo Zálší (dále jen „družstvo Z“)].

K tomuto dospěl na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů, zejména toho, jaké bylo v rozhodné době (v době uzavření kupní smlouvy, resp. v době těsně před uzavřením kupní smlouvy) personální propojení pozdějšího insolvenčního dlužníka a žalobce, jaká byla ekonomická situace pozdějšího insolvenčního dlužníka, jaký byl způsob, obsah a časová návaznost úkonů vztahujících se ke změnám v jednatelské a vlastnické struktuře pozdějšího insolvenčního dlužníka a jeho majoritního společníka, k převodu nemovitostí z pozdějšího insolvenčního dlužníka na žalobce a ke konečnému způsobu úhrady kupní ceny za nemovitosti.

Odvolací soud měl za to, že obě smluvní strany s ohledem na jejich (bývalé) personální propojení věděly, že tímto právním úkonem můžou zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byly srozuměny. Na tom nic nemění ani to, že kupní smlouvu za dlužníka uzavřeli nově jmenovaní jednatelé, neboť s ohledem na to, že tyto osoby byly jmenovány do funkce jednatelů na valné hromadě, která se konala přibližně měsíc před uzavřením kupní smlouvy a na níž bylo rozhodnuto jak o převodu majoritního obchodního podílu společnosti F na společnost Kevatex, s. r. o., tak o převodu nemovitostí na žalobce, a při zohlednění toho, že tyto osoby jménem dlužníka od kupní smlouvy neodstoupily, bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že i jim bylo možné přičíst úmysl zkrátit věřitele dlužníka.

K tomu odvolací soud doplnil, že v době uzavření kupní smlouvy, jíž dlužník převedl veškerý svůj nemovitý majetek, přitom dlužník další majetek postačující k tomu, aby se z něj věřitelé (společnost F či družstvo Z) uspokojili, neměl. O tom svědčilo i to že v průběhu exekuce nařízené k vymožení pohledávky družstva Z vůči dlužníku bylo zjištěno, že dlužník žádný postižitelný majetek nevlastnil. Dlužníku se v důsledku předem připraveného započtení (rozhodující) části kupní ceny proti (postoupeným) pohledávkám žalobce nedostalo žádného reálného protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení věřitelů dlužníka.

Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a to pro obcházení zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podali dovolání žalobce a vedlejší účastník (Moravský Peněžní Ústav - spořitelní družstvo, nyní po změně právní formy MPU banka a. s.), oba shodně uvádějíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně v jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen„o. s. ř.“)], a navrhujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně žalobce formuluje tyto otázky:

1/ „Zda na základě pouze nepřímých důkazů a domněnek lze dovodit absolutní neplatnost kupní smlouvy (k souboru nemovitých věcí) ve smyslu § 39 obč. zák.“

2/ „Zda započtení (části) kupní ceny proti pohledávkám kupujícího za prodávajícím nepředstavuje řádnou úhradu kupní ceny a tedy reálné protiplnění v kontextu následného dovození absolutní neplatnosti kupní smlouvy dle § 39 obč. zák.“

3/ „Vzájemného vztahu neplatných a neúčinných právních úkonů v insolvenčním řízení, tedy zda lze zahrnout do majetkové podstaty dlužníka nemovitý majetek z důvodů, které by umožnily pouze domáhat se odpůrčí žalobou neúčinnosti právních úkonů a kdy zákonem stanovení prekluzivní lhůta uplynula.“

K jednotlivým předestřeným otázkám žalobce argumentuje takto:

Ad 1/ Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešena, k čemuž žalobce doplňuje, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněného pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2014“). Žalobce má za to, že odvolací soud postavil své závěry na pouhých domněnkách, resp. pravděpodobnosti a nikoli na jistotě. Vytýká napadenému rozhodnutí, že v něm „absentuje zdůvodnění a vysvětlení, z čeho konkrétního odvolací soud nabyl přesvědčení a naprosté jistoty, že účastníci kupní smlouvy ji uzavřeli s úmyslem zkrátit své věřitele“. Současně odvolací soud „neuměl, či nechtěl, přesně vydefinovat, kdo měli být ti údajně poškození věřitelé, včetně výše jejich pohledávek“. Podle žalobce „existence skutečně poškozených věřitelů je předpokladem toho, aby soud mohl právní úkon označit za neplatný z důvodu úmyslného zkrácení věřitelů“.

Ad 2/ Předkládá úvahy o účetním hledisku započtení a o „vynulování“ rozhodné části závazků dlužníka zápočtem. Podle jeho mínění „není zřejmé, proč by započtení pohledávek automaticky nemělo být ekvivalentním právním úkonem resp. rovnocennou přiměřenou náhradou“.

Ad 3/ Žalobce je „přesvědčen, že jeho vylučovací žaloba neměla být odvolacím soudem zamítnuta z důvodů, pro které byla zamítnuta, neboť pro tyto důvody insolvenční zákon předvídá postup přes odpůrčí žalobu a přes institut odporovatelnosti právních úkonů ve smyslu § 235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), … a že pokud je zmeškání lhůty k podání odpůrčí žaloby nahrazeno jiným krokem insolvenčního správce, a to zahrnutím majetku třetích osob do majetkové podstaty a následným řízením k žalobě o vyloučení z majetkové podstaty, jedná se o obcházení zákona, kterému nemůže být přiznána právní ochrana“.

Žalobce též uvádí, že i po uzavření kupní smlouvy dlužník dále disponoval majetkem, který v dovolání specifikuje, a zdůrazňuje, že dlužník měl i část skutečně uhrazené kupní ceny za nemovitosti ve výši 1 500 000 Kč.

Podle žalobce rozhodl odvolací soud „naprosto nepředvídaně“ a v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Žalobce konečně poukazuje na § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož by se i v tomto případě mělo na kupní smlouvu spíše hledět jako na platnou.

Vedlejší účastník v dovolání uvádí shodnou argumentaci jako žalobce.

K dovoláním se vyjádřil žalovaný, který navrhuje obě dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

K dovoláním proti druhému výroku o náhradě nákladů řízení.

Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku neobsahují dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech celého řízení.

Nadto dovolatelé ve vztahu k tomuto výroku nijak nevymezují přípustnost dovolání.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se ani z jednoho dovolání (posuzováno podle jejich obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto obě dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahují vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolání vedlejšího účastníka proti prvnímu výroku ve věci samé.

Dovolání vedlejšího účastníka proti prvnímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b/ a § 240 odst. 1 o. s. ř., jako podané osobou, která k němu není oprávněna. K tomu srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 11/2014, uveřejněný pod číslem 25/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2007, sp. zn. IV. ÚS 615/2007.

K dovolání žalobce proti prvnímu výroku ve věci samé.

1/ K nepřímým důkazům a domněnkám.

Dovolatel k otázce ad 1/ namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v R 93/2014 a současně, že jde i o otázku neřešenou.

V R 93/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost).

Odvolací soud tomuto pravidlu dostál. Jak je patrné z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, měl zjištěný skutkový stav za prokázaný. Zjevně tak neměl žádné pochybnosti o skutkovém ději, při rozhodování nevycházel z (jen) pravděpodobnostního úsudku.

Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, rozporuje je, namítá absenci uvedení „poškozených věřitelů“, tvrdí, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak, že skutkový děj se stal odlišně a že odvolací soud postavil své závěry na domněnkách, pak těmito námitkami (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že zejména tvrzení dovolatele o existenci majetku dlužníka po uzavření kupní smlouvy je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (viz str. 10 napadeného rozhodnutí). Zcela irelevantní jsou pak poukazy dovolatele na skutečnosti nastalé po uzavření kupní smlouvy, především tvrzení o tom, že družstvo Z nemohlo být uzavřením kupní smlouvy „v konečném důsledku“ poškozeno, neboť vzalo svou přihlášku do insolvenčního řízení zpět (po uzavření dohody o narovnání s žalobcem).

Poukazuje-li dovolatel na porušení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem, tak z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) není zřejmé, v čem konkrétně mělo údajné porušení spočívat. Obecné tvrzení, že dospěl k jinému skutkovému zjištění, není dostačující.

Odkaz na § 574 o. z. je pak zjevně lichý, neboť kupní smlouva byla uzavřena v roce 2009. Označené ustanovení se tak v poměrech projednávané věci neprosadí (k tomu srov. § 3028 odst. 3 o. z.).

2/ K reálnosti protiplnění při započtení části kupní ceny.

K povaze započtení se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž (s odkazem na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že započtení nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu splnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká).

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že započtením se stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 4349/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017).

Ke shodnému závěru Nejvyšší soud dospěl již při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve spojení s § 42a obč. zák., v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (navazujícím na právní závěry obsažené v R 64/2002 a R 30/2009), ve kterém formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož uzavře-li dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, poté, co jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji movitých věcí, s kupujícím dohodu o započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, byla kupní smlouva ve smyslu § 42a obč. zák. právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, neboť v době účinnosti kupní smlouvy se dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky.

Výše uvedeným závěrům, které se uplatní i v poměrech projednávané věci, se napadené rozhodnutí odvolacího soudu nijak neprotiví. Dovolatel se zjevně mýlí, má-li za to, že započtením rozhodné části kupní ceny na jeho pohledávky bylo dlužníku poskytnuto reálné protiplnění.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i v insolvenčních poměrech se prosadí závěr, podle něhož právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, je neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015, jenž vychází z R 40/2009).

Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že odvolací soud nespecifikoval, kterou „konkrétní skutkovou podstatu“ § 39 obč. zák. aplikoval, Nejvyšší soud pouze poznamenává, že dovolatel zjevně přehlíží, že odvolací soud výslovně uvedl, že kupní smlouvu shledal neplatnou pro obcházení zákona (viz str. 7 napadeného rozsudku).

3/ K námitce zahrnutí nemovitostí do majetkové podstaty z důvodů, které by umožnily pouze domáhat se odpůrčí žalobou.

Dovolatel má za to, že pro důvody, na jejichž základě byla jeho žaloba zamítnuta, tedy pro absolutní neplatnost kupní smlouvy o převodu nemovitostí dlužníka na dovolatele z důvodu obcházení zákona pro úmysl stran kupní smlouvy zkrátit věřitele dlužníka, předpokládá insolvenční zákon cestu odpůrčí žaloby a využití institutu odporovatelnosti. Je přesvědčen, že žalovaný obešel zákon, když nemovitosti sepsal do majetkové podstaty poté, co mu uplynula prekluzivní lhůta daná insolvenčním zákonem k podání odpůrčí žaloby.

Rozhodnutí odvolacího soudu avšak spočívá na jiném právním závěru. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že jak pozdější insolvenční dlužník, tak dovolatel uzavřeli kupní smlouvu s úmyslem (nepřímým) zkrátit dlužníkovy věřitele, nikoli, že by úmysl zkrátit své věřitele měl pouze dlužník a dovolatel o něm pouze věděl (či vědět musel). Proto s odkazem zejména na R 40/2009 uzavřel, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro obcházení zákona dle § 39 obč. zák. a nikoli pouze odporovatelná.

Jestliže tedy dovolatel bez dalšího pouze namítá, že v daném případě měla být podána odpůrčí žaloba, pak se jím položená otázka míjí se závěrem, na němž napadené rozhodnutí skutečně spočívá (odvolací soud totiž své závěry postavil na neplatnosti kupní smlouvy); současně dovolatel takto popírá pravidlo, že neplatnému právnímu úkonu nelze úspěšně odporovat (k tomu srov. opětovně R 40/2009).

Důvod připustit dovolání proto není dán ani pro řešení poslední z dovolatelem předestřených otázek.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i ve zbylém rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť obě dovolání byla odmítnuta, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. února 2017), určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou jsou žalobce a vedlejší účastník povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému, částku 4 114,- Kč.

S ohledem na to, že Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, staly se bezpředmětnými i návrhy žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 1. 2019


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu