Rozhodnutí NS

5 Tdo 799/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:5 Tdo 799/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.799.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Padělání a pozměnění (pozměňování) peněz
Podvod
Dotčené předpisy:§ 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku
§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 799/2018-39
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. U., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 12 To 442/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 70/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. U. odmítá.


Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 70/2017, byl obviněný T. U. uznán vinným pod bodem I. 1) – 44) výroku o vině jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem II. výroku o vině přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku a nakonec pod bodem III. přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 233 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále soud uložil obviněnému podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu osmi roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným obchodním společnostem Penny Market, s. r. o., Kaufland ČR, v. o. s., Billa spol. s r. o., Norma, k. s., a Ahold CZ, a. s., v konkretizovaných částkách, celkem ve výši 118 888 Kč.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 12 To 442/2017, tak, že odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné, a z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v bodech I. a III., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině obviněného T. U. pod body 1) až 43) zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za které byl podle § 233 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro výkon tohoto trestu soud obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud uložil obviněnému trest vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku na dobu osmi let. Také o povinnosti obviněného nahradit poškozeným obchodním společnostem škodu krajský soud rozhodl stejně jako okresní soud s výjimkou náhrady škody poškozené obchodní společnosti Billa, spol. s r. o., jíž mělo být zaplaceno ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně méně, a to 18 914 Kč. Ve zbývajícím rozsahu zrušení napadeného rozsudku [tj. v bodech I. 34) a III. jeho výroku o vině] krajský soud podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

3. Uvedených trestných činů padělání a pozměnění peněz a podvodu se obviněný T. U. podle nově vysloveného výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) útoky popsanými krajským soudem pod body 1) až 43) tak, že v přesně nezjištěné době, na neznámém místě a nezjištěným způsobem si opatřil nejméně 43 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 EUR různých sériových čísel, následně těmito bankovkami v době od 25. 1. 2017 do 15. 2. 2017 v celkem ve 43 případech platil jako pravými za drobné zboží u pokladen ve skutkové větě blíže specifikovaných prodejnách poškozených obchodních společností Penny Market, s. r. o., Kaufland ČR, v. o. s., Billa spol. s r. o., Norma, k. s., a Ahold CZ, a. s., a to vždy 1 ks padělané bankovky v nominální hodnotě 100 EUR, přičemž konkrétní zaměstnankyně u pokladny nerozeznaly, že se jedná o padělek, a obviněnému vrátily peněžní prostředky v české měně, čímž způsobil poškozeným obchodním společnostem škodu, a to Penny Market, s. r. o., ve výši 64 848 Kč, Kaufland ČR, v. o. s., 21 616 Kč, Billa s. r. o., 18 914 Kč (krajský soud zjevně v důsledku nepozornosti napsal 21 616 Kč, když z celkového součtu škody i z výroku o náhradě škody je patrné, že škoda způsobená obchodní společnosti Billa, spol. s r. o., byla soudem ve srovnání se škodou z rozsudku okresního soudu snížena o 2 702 Kč), Norma, k. s., 2 702 Kč a AHOLD CZ, a. s., ve výši 8 106 Kč, tedy celkem 116 186 Kč.

4. Trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku, který popsal okresní soud pod bodem II. výroku o vině svého rozsudku, a který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, obviněný spáchal stručně uvedeno tak, že si v přesně nezjištěné době, na neznámém místě a nezjištěným způsobem opatřil jeden kus padělané bankovky v nominální hodnotě 200 EUR, již u sebe vědomě přechovával až do zadržení policejním orgánem dne 14. 4. 2017.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Obviněný podal dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze v rozsahu odsuzujícího výroku o vině i výroku, jímž zůstal nezměněn výrok rozsudku okresního soudu v Kutné Hoře (bod II.), a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Špitze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. Dovolatel nejprve uplatnil výhrady k nově formulovaným útokům pod body 1) až 43) v rozsudku Krajského soudu v Praze. Namítl, že v průběhu trestního řízení se soudům obou stupňů nepodařilo jednoznačně prokázat, že skutečným pachatelem je právě on. Videozáznamy z jednotlivých obchodů jsou nekvalitní, pokladní, jež přebíraly bankovky, popisovaly pachatele značně rozdílně, nebylo prokázáno, že by cestoval automobilem, a „všechny skutky, kde není totožnost pachatele zřejmá, se automaticky připsaly dovolateli“. Podle obviněného tedy nebylo pro jeho odsouzení předloženo dostatečné množství důkazů. Odvolacímu soudu vytkl, že se vůbec nezabýval jeho námitkou krádeže identity, aniž by však současně obviněný blíže specifikoval, v čem měla krádež jeho identity spočívat. Dále se ohradil proti té části odůvodnění napadeného rozsudku, v níž mu krajský soud vytýkal opožděné uplatnění obhajoby spočívající v tom, že skutek mohl spáchat jeho bratr (jednovaječné dvojče) I. Podle názoru obviněného bylo jeho právem odepřít výpověď z toho důvodu, aby svému příbuznému nepřivodil nebezpečí trestního stíhání, a současně je jeho právem, jakou zvolí taktiku obhajoby.

7. Pokud byl obviněný pod bodem II. výroku rozsudku okresního soudu uznán vinným přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž se odvolací soud ztotožnil, přičemž odmítl obhajobu, podle níž obviněný nevěděl o tom, že u něho nalezená bankovka je padělek. Ani tento skutek nepovažoval obviněný za dostatečně prokázaný a vinu soudy založily na své volné úvaze, event. s poukazem na předcházející udávání falešných bankovek v obchodech. U tohoto skutku však spatřoval dovolatel významné pochybnosti o skutečném pachateli, tudíž o jeho vinu pod body 1) až 43) výroku o vině rozsudku krajského soudu nemohly být opřeny úvahy o úmyslném zavinění u skutku pod bodem II. výroku rozsudku okresního soudu. Dále obviněný poukázal na odlišnosti obou skutků, když v tomto případě se jednalo o bankovku v nominální hodnotě 200 EUR a nikoli 100 EUR, již měly bankovky udávané na prodejnách. Stejně tak i stupeň jejich nebezpečnosti nebyl shodný, když u 200eurové bankovky se jednalo o stupeň 2 a u 100eurové o stupeň 3. Dovolatel proto tvrdil, že se ocitl v právním omylu, myslel, že disponuje pravou bankovkou nominální hodnoty 200 EUR.

8. Ze shora uvedených důvodů dovolatel závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

9. Dovolání obviněného bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k vyjádření, ten svého oprávnění nevyužil. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková písemně vyrozuměla dovolací soud, že se k dovolání obviněného T. U. nebude vyjadřovat, souhlasila s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu.

11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem skutečně odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

12. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto dovolacího důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou jeho naplnění proto může být pouze vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, uveřejněné pod č. 22 ve svazku 33 Sb. n. a us. Ústavního soudu), což však dovolací argumentace obviněného nesplňuje. Jak je patrno z obsahu dovolání obviněného, jeho námitky se týkaly výhradně skutkových zjištění a procesu dokazování, na nichž až následně založil velmi neurčitá tvrzení, že není pachatelem (v podstatě to ani netvrdí, pouze poukazuje na jistou teoretickou možnost, že pachatelem mohl být jeho bratr I.). Z formálního pohledu právní výhradu týkající se jednání v právním omylu, obviněný rovněž opřel o argumenty, které spočívají ve způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, případně v rozsahu dokazování („nebylo prokázáno“). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Jak již bylo naznačeno, dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., a to nejen z obviněným uplatněného důvodu, ale z žádného dalšího, jak jsou taxativně vyjmenovány v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Přestože konkrétní námitky obviněného nespadají pod žádné dovolací důvody, Nejvyšší soud se k nim nad rámec dovolacího přezkumu stručně vyjádří.
b) Námitky proti osobě pachatele

13. Obviněný T. U. se v dovolání snažil prosadit svou představu o průběhu skutku popsaného ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu pod body 1) až 43) tak, že místo něho mohl platit padělanými bankovkami jeho bratr I. Jedná se o stěžejní dovolací námitku, jejímž obsahem je tvrzení formulované obviněným tak, že v trestním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že je osobou zachycenou na jednotlivých kamerových záznamech z prodejen, tedy tím, kdo v každém jednotlivém případě platil za nákup v hodnotě maximálně několik stovek korun českých padělanou bankovkou v nominální hodnotě 100 EUR, tudíž pak obdržel vrácené bankovky vždy v české měně. Aniž by to dovolatel vysloveně uvedl, naznačil, že existuje teoretická možnost, že se skutků pod body 1) až 43) výroku o vině rozsudku krajského soudu dopustil jeho bratr I., neboť jsou jednovaječnými dvojčaty. Dovolací soud však shodně se soudem druhého stupně považoval tuto obhajobu za účelovou vzhledem k nezpochybnitelné shodě vizuální podoby dovolatele s osobou zachycenou na kamerových záznamech. V trestním spise se nachází kromě jiného i fotografie I. U. vytištěné z jeho facebookového profilu. Na první pohled je mezi I. a T. výrazná podoba, avšak nelze tvrdit, že by byli zcela nerozeznatelní. I u jednovaječných dvojčat mohou v průběhu času nastat okem pozorovatelné vizuální rozdíly. V dané věci je u obou bratrů viditelně odlišná jejich fyziognomie, I. má plnější rysy v obličeji, robustnější postavu a vlasy ne tolik výrazně tmavé jako obviněný. Sice je třeba připustit, že ne všechny kamerové záznamy jsou kvalitní, ale pokud ano, pak záměna byť s jednovaječným dvojčetem I. je vyloučena. Na č. l. 1275 je např. v trestním spise založena velmi zdařilá fotografie obviněného pořízená z kamerového záznamu v Kauflandu v K. V. Lze na ní rozeznat jasně zřetelné znaménko (popř. bradavici) na levé tváři, které naopak není znatelné na snímcích jeho bratra I. Právě mateřská znaménka jsou podle odborných studií jednou z viditelných tělesných odlišností jednovaječných dvojčat, stejně jako pihy nebo bradavice (dále např. vír ve vlasech, otisky prstů a chodidel aj.; srov. Vítková Rulíková, K. Dvojčata, 2. rozšířené vydání. Nakladatelství CPress. Brno. 2016. 1. vydání. str. 31). S přibývajícími roky života se jednovaječná dvojčata od sebe geneticky neustále vzdalují. Tomu odpovídají rozdíly, které je možné pozorovat na obou snímcích bratrů U. Na méně kvalitních záznamech je však také možné rozeznat tvar obličeje, rysy, pro obviněného typickou počínající lysinku na temeni, střih a barvu vlasů, postavu a také minimálně částečně se opakující oblečení a doplňky (batoh, dioptrické brýle a čepice), z nichž lze s velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou označit obviněného T. U. jako pachatele stíhané trestné činnosti.

14. Současně je však třeba zdůraznit, že obrazové záznamy, byť by jejich kvalita byla vysoká, netvořily osamocený důkazní prostředek, jenž napomohl k usvědčení osoby obviněného jako pachatele v každém jednotlivém případě udání padělané bankovky popsané pod body 1) až 43) výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za procesní situace, kdy je pachatel uznán vinným na podkladě nepřímých důkazních prostředků, tyto musí utvořit logickou soustavu (řetězec) vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku svědčí pro vinu obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy o jiném skutkovém závěru. Podstatné tak bylo, že se v trestní věci obviněného nejednalo o ojedinělý nepřímý důkaz o identitě osoby platící u pokladen falešnou bankovkou 100 EUR. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení celou řadu nepřímých důkazů, mezi nimiž důvodně shledal logickou souvislost, která vyústila v jasný skutkový závěr. Velkou skupinu tvořily listinné důkazy prokazující mj. to, že obviněný se ubytoval celkem třikrát na různých místech České republiky, jeho společníci, s nimiž sdílel pronajatý pokoj, si půjčili auto, s nímž bylo najeto od 25. 1. do 27. 1. 2017 celkem 715 km a v období od 7. 2. 2017 do 16. 2. 2017 celkem 3087 km (viz č. l. 1104). Z vyhodnocení kamerových záznamů (č. l. 1108 a násl. tr. spisu) je zřejmé, že v tomto půjčeném vozidle se přepravoval i pachatel, v němž lze podle oblečení, lysinky a batohu za současného porovnání kamerových záznamů (fotografie na č. l. 1099 a 1030 tr. spisu) rozeznat obviněného. Jeden ze společníků obviněného, M. P., byl odsouzen pro použití padělaných peněz v Itálii a v Dánsku v roce 2016, v Litvě v roce 2008, při zadržení měl u sebe obviněný padělanou bankovku, byť se nejednalo o bankovku v nominální hodnotě 100 EUR a její zpracování bylo zdařilejší, jistě i to má význam při hodnocení míry pravděpodobnosti, zda páchal trestnou činnost spočívající v manipulaci s falešnými bankovkami. V tomto ohledu není ani bez významu, že se jeho otisky prstů nacházely na padělaných bankovkách udaných ve Švýcarsku (viz č. l. 184 – 193 tr. spisu) nebo na falešné bankovce 100 EUR, jíž bylo placeno za zboží pár dní po posledním stíhaném skutku v této trestní věci, tedy 22. 2. 2017 v prodejně Albert ve V. (srov. č. l. 1400 verte tr. spisu). Způsob provedení skutků (tzv. modus operandi) byl ve všech případech stejný, telefon, který byl zadržen u obviněného, měl stejný IMEI jako byl zaznamenán na místech a v době páchání trestné činnosti apod. Lze uzavřít, že nepřímých důkazů měl soud k dispozici poměrně dost, navzájem na sebe navazovaly, tvořily dostatečně ucelený, spojitý řetězec důkazů a ve svém důsledku vylučovaly jakoukoli pochybnost o vině obviněného T. U. Soudy obou stupňů v rámci hodnocení jednotlivých opatřených a provedených důkazů nevybočily nijak z rámce logického uvažování při respektování platné judikatury. Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve svém rozsudku ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikovaném pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr., se mj. vyjádřil i k hodnocení nepřímých důkazů tak, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (proto nestačí jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (shodně se např. vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 602/01). Přesně takový případ nastal v trestní věci obviněného T. U., a proto bylo možné dospět k závěru o jeho vině pod body 1) až 43) rozsudku krajského soudu na podkladě nepřímých důkazů.

15. Obviněný poprvé vznesl námitku, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s verzí spáchání činu jeho bratrem - jednovaječným dvojčetem, až v rámci odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud nemůže souhlasit s dovolatelem, že by odvolací soud na tuto výtku reagoval příliš stručně. Krajský soud zcela objektivně konstatoval, že obviněný se tímto způsobem začal hájit až ve stadiu řízení před soudem druhého stupně, a proto se okresní soud nevěnoval objasňování skutečnosti, zda nemohlo dojít k záměně bratrů na kamerových záznamech. Dále k této otázce krajský soud upozornil na nezpochybnitelný výskyt právě obviněného T. U. v blízkosti míst, kde došlo ke stíhané trestné činnosti. Nejvyšší soud pro úplnost uvede výčet zjištěného pobytu obviněného v ubytovacích zařízeních. Dovolatel, který se prokázal stejným průkazem totožnosti, jaký byl u něho nalezen při zadržení, se ubytoval od 25. do 26. 1. 2017 spolu s osobou jménem M. P. v hotelu T. H. ve S. (okres J.). Přitom skutky pod body 1) až 8) výroku o vině rozsudku krajského soudu byly spáchány dne 25. 1. 2017 na trase K. – J.. M. P. si od společnosti Renecar v P. od 25. 1. do 27. 1. 2017 půjčil auto, kterým bylo v obou dnech najeto celkem 715 km (viz č. l. 1104 tr. spisu). V období od 10. do 14. 2. 2017 byl obviněný ubytován pod svým jménem v hotelu P. L. v B., jeho spolubydlícím byl R. S., který převzal ve stejné autopůjčovně firmy Renecar v P. vozidlo na dobu od 7. do 16. 2. 2017, jímž najeli celkem 3087 km (viz č. l. 1104 tr. spisu). Skutky pod body 24) až 34) citovaného výroku pak byly spáchány v období od 10. do 13. 2. 2017 v blízkosti B. V dubnu se dne 13. 4. 2017 obviněný a I. B., zapsali na recepci v P. V. V., K. B.-N. B. Když se krátce po půlnoci 14. 4. 2017 vraceli na pokoj, byl obviněný zadržen (č. l. 89, 105 a protokol o výslechu na č. l. 140 tr. spisu). Pokud je vzato v úvahu, že obviněný byl zachycen na kamerových záznamech, byla k jeho osobě (ale i k osobám, které s ním byly ubytované) učiněna zjištění o páchání obdobné trestné činnosti v zahraničí i v České republice a provedena byla řada dalších nepřímých důkazů (viz bod 16. tohoto usnesení) svědčících o pachatelství obviněného, nesdílí ani dovolací soud názor obviněného, že by bylo nutné blíže prověřovat osobu I. U. a jeho možné protiprávní jednání, za něž byl odsouzen dovolatel. V trestním spise na č. l. 1456 a násl. jsou založeny kopie fotografií z facebookového účtu I. U., z nichž je zřetelné, že mezi bratry lze vnímat rozdíly v podobě, jak už Nejvyšší soud uvedl shora v bodě 13. tohoto usnesení.

16. Nejvyšší soud připomíná také náležité hodnocení skutkových zjištění u každého ze skutků, resp. útoků jednotlivě, a to zejména soudem druhého stupně, který velmi pečlivě posuzoval vypovídací hodnotu důkazních prostředků ve vztahu ke každému z případů udávání padělků bankovek. O důslednosti při hodnocení všech důkazů svědčí i fakt, že skutek původně popsaný pod bodem I. 43) výroku o vině rozsudku okresního soudu odvolací soud zpochybnil a v této části výrok o vině zrušil a vrátil Okresnímu soudu v Kutné Hoře k novému hlavnímu líčení. Soudy zkoumaly místní a časovou souvislost jednotlivých skutků, nad rámec jejich jinak přesvědčivých závěrů je možné připomenout, že prvních 8 případů bylo spácháno postupně za sebou na přímé ose z K. do J. v jeden den 25. 1. 2017, přičemž přes noc z 25. 1. 2017 do 26. 1. 2017 byl obviněný ubytován v J. Skutky popsané odvolacím soudem ve výroku o vině pod body 9) až 14) ze dne 7. 2. 2017 následovaly po sobě na trase dálnice D5 z B. do P. a skutky pod body 15) až 23) se udály ve dnech 8. a 9. 2. 2017 v oblasti severozápadních Čech s tím, že časové údaje odpovídají možnostem přejezdu mezi prodejnami motorovým vozidlem, které měl obviněný k dispozici. V období, kdy se dovolatel ubytoval v B. (od 10. 2. do 13. 2. 2017), byly na Moravě v blízkosti B. spáchány skutky popsané pod body 24) až 34) výroku o vině, přičemž těmto případům se zcela vymykal z místního i časového hlediska právě skutek uvedený původně v rozsudku okresního soudu pod bodem I. 34), následně zrušený v odvolacím řízení (více k tomu viz str. 11 rozsudku krajského soudu). Dne 14. 2. 2017 se obviněný dopustil dvou skutků [body 35) a 36)] v P. a během jednoho dne 15. 2. 2017 došlo ke spáchání posledních skutků uvedených pod body 37) až 43) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, a to v K. V. a jeho okolí. Také z tohoto pohledu je nutné odmítnout výhrady dovolatele, podle něhož mu byla vina za jednotlivé skutky přičítána automaticky.

17. Z formulace dovolání není zcela jasné, co konkrétně měl na mysli obviněný, pokud okrajově zmínil tzv. krádež identity. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by k takové krádeži v posuzované trestní věci došlo. Krádež identity spočívá v nedovoleném shromažďování a používání osobních údajů, pachatel se vydává za někoho jiného s pomocí jeho soukromých informací za účelem nezákonného získání neoprávněného finančního zisku či jiného prospěchu. Mezi nejčastější příklady patří úvěrové či platební podvody s využitím odcizených osobních dokladů. Výsledkem žádného ze skutkových zjištění v projednávané trestní věci však nebylo, že by jiná osoba neoprávněně disponovala osobními údaji dovolatele, nebo by je dokonce zneužila ke svému prospěchu nebo prospěchu jiného. Naopak je vhodné připomenout, že to byl právě obviněný T. U., který disponoval cestovním dokladem znějícím na jinou fyzickou osobu jménem R. B., ačkoli na fotografii průkazu byl zachycen obviněný T. U., který se tak podle dostupných zjištění jako jediný mohl dopustit krádeže identity.

18. Pokud dále obviněný tvrdil, že pozdní uplatnění námitky záměny s bratrem bylo součástí taktiky obhajoby, přiklání se Nejvyšší soud k úvaze soudu druhého stupně, nadto lze snad dodat, že pokud by šlo skutečně ze strany obhajoby o záměr, je třeba na něj nahlížet přinejmenším jako na „nešťastný“ a zejména velmi nepřesvědčivý s ohledem na okolnosti případu. V situaci, kdy obviněnému jako osobě s cizí státní příslušností a trvalým bydlištěm mimo území České republiky, podezřelému ze spáchání poměrně závažné trestné činnosti, za niž mu hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve vyšší výměře, je skutečně téměř vyloučeno, aby již při samotném rozhodování o uvalení vazby neuplatnil obhajobu spočívající v záměně osoby pachatele udávání padělané cizí měny na území České republiky. Každý průměrně rozumně uvažující člověk by při hrozícím omezení osobní svobody nepochybně použil k vyvrácení podezření bezodkladně vše, co by reálně napomohlo k objasnění skutečného viníka stíhaného jednání. Tímto logickým způsobem se však obviněný nezachoval, námitku, že by pachatelem mohl být jeho bratr, předložil až ve svém odvolání, tedy po ukončení hlavního líčení a vyslovení viny soudem prvního stupně. Nicméně, jak již bylo uvedeno, v rámci trestního řízení bylo opatřeno dostatek důkazů svědčících o správnosti určení osoby pachatele jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, a oba rozsudky soudů nižších stupňů tak nejsou zatíženy vytýkanou vadou.
c) Námitky proti úmyslnému opatření a přechovávání padělané bankovky

19. Ohledně držení padělané bankovky v nominální hodnotě 200 EUR, která byla u obviněného zajištěna po jeho zadržení, je v dovolání zpochybněna znalost o nepravém původu peněz formou nesouhlasu obviněného se způsobem, jakým na tuto část obhajoby reagoval v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. K tomu obviněný připojil poznámku o možném jednání v právním omylu, s čímž se podle jeho přesvědčení krajský soud nevypořádal vůbec. Především je třeba poznamenat, že jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné. Dovolatel tvrdil, že nebylo prokázáno, že by věděl o nepravosti jím držené bankovky. Zcela formálně, aniž by uvedl bližší vysvětlení, namítl, že se ocitl v právním omylu, což však také nebylo možné považovat za právní výhradu, když ani nebylo jasné, z jakých okolností svůj údajný právní omyl dovodil. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Z povahy právního omylu plyne, že se jeho podstata dotýká právě vědomostní složky zavinění pachatele. Při respektování průběhu skutkového děje, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, však může být podstatou právního omylu vnímání skutku obviněným pouze v té podobě, že držení padělané bankovky není trestným činem. Za takové situace však by se jednalo o právní omyl negativní o trestnosti činu, který pachatele neomlouvá, podle zásady ignorantia iuris nocet (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 267 a násl.). Taková neznalost práva by tedy dovolatele ani viny zbavit nemohla. Kromě toho se v tomto případě argumenty obviněného míjí s podstatou omylu právního, jehož definice byla popsána shora, ale blíží se spíše omylu skutkovému, neboť obviněný současně tvrdil, že nevěděl o tom, že by jím držená bankovka byla padělkem (tedy nikoli, že by opatření a přechovávání padělaných bankovek nebylo trestným činem!). Ustanovení § 18 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Dovolatel však existenci skutkového omylu netvrdil a Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nicméně otázka prokázání znaku zavinění ve vztahu k tomuto protiprávnímu jednání neodpovídá výsledkům dokazování a zjištění soudů, které na podkladě všech objasněných okolností vyloučily možnost, že by obviněný nevěděl, že u sebe nosí padělanou bankovku. Hodnocení nepřímých důkazů i u tohoto skutku tvoří logickou součást celkového rámce skutkových závěrů soudů obou stupňů a jejich správného právního posouzení. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně připomíná, že není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, vychází zásadně z konečných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižšího stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování. Nejvyšší soud nemůže měnit skutková zjištění, není třetí soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť těžiště dokazování spadá do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat nebo korigovat jen soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (srov. shora citované usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

20. Zcela stručně obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku okresního soudu vytkl, že soudy svým závěrem o vině přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku porušily zásadu presumpce neviny. Ani tato námitka, však nemohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zásada presumpce neviny je zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a § 2 odst. 2 tr. řádu a vyplývá z ní i zásada in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch (viz § 2 odst. 5 tr. řádu). Evidentně tak má zásada presumpce neviny stejně jako zásada in dubio pro reo procesní charakter, týká se jen způsobu hodnocení důkazů a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny a in dubio pro reo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
IV. Závěrečné shrnutí

21. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti dovolací námitky měly výlučně skutkovou (procesní) povahu a opíraly se o takový způsob provedení činu, který byl zcela odlišný od zjištění soudů obou stupňů. Obviněný nepředložil žádnou konkrétní výhradu, která by směřovala proti vadě mající původ v právním posouzení skutkového stavu, který se stal podkladem odsuzujících výroků o vině. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného T. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu