Rozhodnutí NS
8 Tdo 63/2018
![]() | ![]() ![]() |
Název judikátu: | Dopravní nehoda; míra účasti spoluobviněného; povinnosti řidiče s právem přednostní jízdy (např. sanitka) |
Právní věta: | Jestliže je u přečinů podle § 143 odst. 1 nebo § 147 odst. 1 tr. zákoníku nedbalost spatřována v porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, je nutné zjistit ty konkrétní okolnosti, kterým byl řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy a které s ohledem na konkrétní situaci v době nehody mohl objektivně předvídat. Za okolnost, již pachatel nemohl podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, lze u řidiče s právem přednostní jízdy, jenž dodržel všechny povinnosti podle § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a vjel do křižovatky na červený světelný signál, považovat situaci, kdy jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, kterého v daných souvislostech tento řidič nemohl vidět, nesplní povinnosti stanovené v § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu (zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy) přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje). |
Soud: | Nejvyšší soud |
Důvod dovolání: | § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. |
Datum rozhodnutí: | 03/14/2018 |
Spisová značka: | 8 Tdo 63/2018 |
ECLI: | ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.63.2018.1 |
Typ rozhodnutí: | USNESENÍ |
Heslo: | Nedbalost Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Usmrcení z nedbalosti |
Dotčené předpisy: | § 147 odst. 1 tr. zákoníku § 143 odst. 1 tr. zákoníku § 16 odst. 1 tr. zákoníku |
Kategorie rozhodnutí: | A |
Publikováno ve sbírce pod číslem: | 28 / 2019 |
8 Tdo 63/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 120/2013, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2013, ohledně obviněného J. J..
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 120/2013, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a zproštění obviněného P. P., který byl v této věci obžalován.
dne 25. 7. 2012 v době kolem 10.13 hodin řídil osobní vozidlo zn. Volkswagen Transporter, majitele Zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje se sídlem Karlovy Vary, Závodní 390/98C (dále také „vozidlo VW“), tedy vozidlo s právem přednostní jízdy, a to v Ch. po ulici E., ve směru jízdy od křižovatky s ulicí M. směrem ke křižovatce s ulicí V., kterou chtěl projet v přímém směru, a při projíždění touto křižovatkou na signál s červeným světlem „Stůj!“ rychlostí 42 km/hod., kdy objížděl vlevo vozidla stojící v jeho jízdním pruhu a najel tak částečně do protisměrného pruhu, sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení, avšak nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a vjel do uvedené křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, a to v době, kdy z ulice V. za domovní zástavbou, ve směru jízdy do křižovatky s ulicí M. směrem k zimnímu stadionu, vjelo nákladní vozidlo zn. Ford Transit, majitele Stavební společnosti VARO, s. r. o., se sídlem Cheb, Hviezdoslavovo náměstí 534/5, které řídil P. P. (dále také „vozidlo Ford“), a následně došlo v prostoru křižovatky ulic E. a V. ke střetu obou vozidel, kdy vozidlo VW narazilo přední částí do pravého boku vozidla Ford v prostoru korby a došlo k odražení a rotaci, nákladního vozidla Ford a následnému sražení cyklistky E. P., která jela po ulici V., ve směru jízdy od zimního stadionu směrem ke křižovatce s ulicí E., a která utrpěla mnohá zranění v oblasti hlavy a další popsaná poranění, a přestože byla po dopravní nehodě letecky transportována do Fakultní nemocnice Plzeň, zejména z důsledku pohmoždění mozku při zlomenině spodiny lební zemřela dne 26. 7. 2012 v 3.10 hodin, a dále při dopravní nehodě došlo na pravém chodníku ulice E. u přechodu s ulicí V. ke sražení chodkyně M. K., která utrpěla zlomeninu přední stěny horní čelisti a další zranění, dne 1. 8. 2012 se podrobila operaci pravé horní končetiny, a ohledem na vážnost stavu byla hospitalizována až do 9. 11. 2012, obviněný porušil ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v aktuálním znění (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“).
3. Za tyto přečiny obviněného J. J. odvolací soud odsoudil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozhodl též o náhradě škody. Trestní věc obviněného P. P. podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Obviněný poukázal na celkovou dopravní situaci na křižovatce, kde podle výpovědi svědků P. Č. a I. L. na křižovatce stálo v jízdním pruhu určeném pro jízdu rovným směrem jiné vozidlo, které pouštělo do křižovatky sanitku obviněného, což mělo být pro P. P. signálem předtím, než ve svém pruhu vjel do křižovatky a velmi riskantním způsobem na hranici povolené rychlosti i do jízdního pruhu, který nebyl určen pro jízdu rovným směrem, porušil zákaz předjíždění v křižovatce podle § 17 odst. 5 písm. b), c) a f) zákona č. 361/2000 Sb. Nemohlo se jednat o objíždění (rozsudek Nejvyšší správní soud ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 1 As 196/2016). Takový způsob jízdy těsně před střetem byl zcela nevhodný, obzvláště, když P. P. rychlostí 50 km/h projížděl do nepřehledné křižovatky kolem v té době již stojícího vozidla, a když měl slyšet zvukové znamení ve vzdálenosti nejméně 45 až 55 metrů od místa střetu a střetu zabránit.
7. K významu a podstatě zavinění ze strany P. P. dovolatel též poukázal na skutečnosti plynoucí rovněž ze znaleckého posudku, že při rychlosti 49 km/h, jíž jel, by k ujetí 100 m tento řidič potřeboval 7,3 sekundy při zjištěné době světelného signálu na semaforu v trvání 6 sekund. Proto, když P. P. viděl rozsvítit zelené světlo na semaforu ve vzdálenosti 100 metrů při rychlosti 49 km/h od křižovatky, musel značně zvýšit rychlost, aby stihl tuto křižovatku projet ještě na zelený světelný signál. Vyjádřil však též pochybnost, zda v době, když křižovatkou tento řidič projížděl, ještě zelená vůbec svítila.
11. Státní zástupce se neztotožnil s právními úvahami odvolacího soudu, protože je považoval za povrchní a nedostatečně odůvodněné. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že dovolatel jel rychlostí nepřiměřenou, takový závěr pro nedbalost nepostačuje, neboť jí je třeba vždy posuzovat komplexně, a se zřetelem na potřebnou míru opatrnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 Tdo 286/2017, sp. zn. 5 Tdo 540/2012 či sp. zn. 8 Tdo 1028/2014), která se odvíjí od povinnosti konkrétní osoby, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného trestněprávně relevantního následku. Povinnost této předvídavosti představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry opatrnosti, zatímco možnost a schopnost předvídat je subjektivní hledisko. Je potřeba vzít do úvahy takovou míru opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. O nedbalost pachatele jde tehdy, jestliže měl možnost předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Podle státního zástupce J. J. co do objektivního hlediska potřebnou míru opatrnosti zachoval, neboť zapnul jak světelnou, tak i zvukovou výstražnou signalizaci (§ 41 odst. 1 zákona č. 361/2000) a při jízdě inkriminovanou křižovatkou zpomalil.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud, když jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zjistil, že netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto podle § 265i dost. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
IV. K námitkám obviněného
21. Nejvyšší soud se s těmito závěry Krajského soudu v Plzni neztotožnil, neboť jsou předčasné, jednostranné a neobjektivní. Nečerpají ze všech rozhodných okolností, k nimiž bylo s ohledem na průběh dopravní nehody třeba přihlížet, a to především se zřetelem na účast a vinu obviněného P. P. Odvolací soud nesprávně o každém tomto účastníku dopravní nehody rozhodoval samostatně, což za daných souvislostí vedlo k vadnému posouzení viny obviněného J. J., který již byl uznán vinným v době, kdy bylo odděleně rozhodováno o vině P. P., a to rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, jenž u P. P. shledal porušení ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., protože nedbal náležité ohleduplnosti a opatrnosti při řízení svého motorového vozidla. Spatřoval u něj též porušení ustanovení § 16 zákona č. 361/200 Sb., protože viděl na hranici křižovatky, že v jeho jízdním pruhu stojí na hranici křižovatky vozidlo a „nepokračuje v jízdě, což ho mohlo vést k tomu, že dává přednost houkající sanitce, protože minimálně 45 metrů před hranicí křižovatky tento obviněný již musel houkání sanitky slyšet“. Obviněnému P. P. rovněž kladl za vinu, že nebyl oprávněn objíždět vozidlo stojící na hranici křižovatky v levém odbočovacím pruhu a nerespektování povinnosti o dodržení přiměřené rychlosti (viz strana 11, 12 citovaného rozsudku ze dne 21. 11. 2017; č. l. 959, 960 spisu).
23. Soudy totiž nebraly do úvahy, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 16 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63 (uveřejněné pod č. 46/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.
25. Je tak vhodné zmínit, že při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl. Závěr o vědomé nedbalosti musí vyplývat z osoby pachatele a konkrétních okolností případu jím vnímaných nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. Tz 38/65 (uveřejněný pod č. 45/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K tomu je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané [povětrnostní podmínky, stav a povrch vozovky, výhledové poměry, mimořádný průběh události atd.; přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81 (uveřejněné pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. To vše ale jen za předpokladu, že povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně, neboť jen tehdy může jít o zavinění z nedbalosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279)].
27. Nejvyšší soud vedle toho, že soudy nevzaly při posuzování viny obviněného J. J. do úvahy význam zavinění ze strany obviněného P. P., a nestanovily, o jakou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku se u obviněného J. J. jednalo, pochybily i při určení povinnosti, jíž měl dovolatel porušit. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2017 tak plynou i další nedostatky. Na jeho straně 13 je patrné, že odvolací soud spatřoval ve způsobu jízdy obviněného J. J. porušení i v ustanovení § 18 zákona č. 361/2000 Sb., o němž se jen zmiňuje s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nevylučuje porušení i v nepřizpůsobení rychlosti jízdy. Pokud však shledával uvedenou povinnost ze strany obviněného J. J. rovněž za porušenou, bylo by to v rozporu se skutkovými závěry uvedenými ve výroku o vině, kde je uvedeno jen porušení ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a to nejen jeho zákonným označením, ale i slovním vyjádřením podle něhož „… sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy a zvláštního zvukového výstražného znamení, avšak nedbal potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a vjel do uvedené křižovatky, aniž by měl jistotu, že tak může bez nebezpečí učinit, a to v době, kdy z ulice V. za domovní zástavbou, ve směru jízdy do křižovatky s ulicí M. směrem k zimnímu stadionu, vjelo nákladní vozidlo zn. Ford Transit …“. Pro závěr o nepřizpůsobení rychlosti ve smyslu § 18 zákona č. 361/2000 Sb. ve skutkových zjištěních, jak z jejich obsahu plyne, není potřebný podklad, protože pro něj nepostačuje jen údaj uvedený v popisu skutku o tom, že obviněný projížděl „uvedenou křižovatkou na signál s červeným světlem ,Stůj‘ rychlostí 42 km/h …“.
37. Existují tak pochybnosti o nedbalostním zavinění dovolatele, protože soudy prozatím dostatečně nezkoumaly subjektivní okolnosti na straně obviněného J. J. ze všech výše rozvedených hledisek. V potřebné míře nebraly do úvahy hranice okolností, které mohl či nemohl jako řidič předvídat, a bylo vadou, pokud je jen dovozovaly. Nevycházely totiž důsledně z objektivních okolností konkrétní dopravní situace. Z hlediska jeho zavinění z nedbalosti nezvážily míru povinné opatrnosti řidiče s předností v jízdě vyplývající z pravidel silničního provozu, a to do jaké míry za daných okolností byl schopen opatrnost v konkrétním případě vynaložit [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012 (uveřejněný pod č. 5/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Závěry soudů v přezkoumávaných rozhodnutích kritérium potřebné míry opatrnosti neřešily důsledně i proto, že neurčily, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost, a proto nemohly dostatečně objektivně uvážit s ohledem spojení objektivního a subjektivního hlediska u dovolatele možnost předvídání způsobení poruchy (přim. srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 238, 239). Současně je třeba předeslat, že se nezabývaly ani hranicí mezi nevědomou nedbalostí a trestní neodpovědností, která se v této věci nabízí zejména s ohledem na výraznou spoluúčast na nehodě u P. P., který byl jako druhý řidič podílející se na kolizi obou vozidel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013 (č. l. 915), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017 (č. l. 949). Nerespektovaly tím zásady příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a druhého z řidičů a neposuzovaly dostatečně, neboť nezvážily všechny skutkové okolnosti, za nichž k činu došlo, nebraly do úvahy zákonná ustanovení, která povinnosti obviněného J. J. jako řidiče vozidla s právem přednostní jízdy ve smyslu § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a dalších upravují, a to s ohledem na zásady o zavinění podle § 16 tr. zákoníku.
V. K dalšímu postupu soudu
39. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k novému rozhodnutí, bude, aby poté, co na základě výsledků dosud provedeného dokazování, a též i po provedení dalších důkazů, zejména rozsudky Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 2 T 120/2013, a Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 9 To 413/2017, vztahujících se k vině obviněného P. P., případně dalších důkazů, pokud taková potřeba pro správné a spravedlivé rozhodnutí při provádění dokazování vyplyne, znovu objektivně se zřetelem na výše vyslovené názory rozhodl. Přitom bude nutné, aby bral do úvahy v rámci právního posouzení viny obviněného všechny zásady pro nedbalostní jednání a také to, že závěr o subjektivních znacích se musí vždy zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972/IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], která budou následně blíže rozvedena a vysvětlena v odůvodnění soudního rozhodnutí.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu