Rozhodnutí NS

21 Cdo 2968/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/05/2019
Spisová značka:21 Cdo 2968/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2968.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 80/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2968/2019-272


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny č. 290/2, proti žalované Střední škole živnostenské a Základní škole, Planá se sídlem v Plané, Kostelní č. 129, IČO 48326437, zastoupené JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 58, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 19 C 267/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2019, č. j. 61 Co 115/2019-214, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Hrůzy, advokáta se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 58.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2019, č. j. 61 Co 115/2019-214, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
[může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), a má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

V posuzovaném případě nejde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelka ve svém obsáhlém dovolání uvedla, že „tímto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se všemi především na první a druhé straně tohoto dovolání uvedenými či částečně na dalších stranách v tomto dovolání zmíněnými judikáty Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR“, aniž by (v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí) vymezila rozhodné právní otázky a současně uvedla, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při jejich řešení v projednávané věci odchýlil. Namítá-li dovolatelka, že „žalobkyně neobdržela výpověď z pracovního poměru i podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce“, pak přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud vyšel ze závěru, že statutární orgán žalované, ředitel školy, rozhodl o organizační změně, která spočívala ve snížení úvazku u oboru kuchařské práce o 0,5 úvazku od 1. 9. 2018, že je tedy dána příčinná souvislost mezi přijatou organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, že jsou splněny veškeré předpoklady platné výpovědi a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje výlučně zaměstnavatel.

Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (že „ze strany odvolacího soudu jde kromě svévolného hodnocení důkazů také o ignorování či pominutí relevantních skutkových tvrzení žalobkyně“), předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „důvodem výpovědi z pracovního poměru žalobkyně byly osobní antipatie ředitele žalované a nikoliv nadbytečnost či nekvalifikovanost žalobkyně“), z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „soudy obou stupňů nerespektovaly ustanovení § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř.“, že „odvolací soud se v plném rozsahu nevypořádal s odvolací argumentací žalobkyně, kterou nijak nevyvrací a ani nijak na ni nereaguje, když ji nehodnotí a nekomentuje ani po skutkové a ani po právní stránce“, že „jeho rozhodnutí je protiprávní, nespravedlivé, překvapivé a řádně nezdůvodněné“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci); k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Ostatně otázku nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a výběru zaměstnance, který je nadbytečným, navíc odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, který byl uveřejněn pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Namítá-li žalobkyně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 862/2018, ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, že se soudy při posouzení výpovědi z pracovního poměru žalobkyně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci. Ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4654/2017 není důvodný, neboť v tomto rozhodnutí soud řešil jinou právní otázku, jiný důvod výpovědi z pracovního poměru, než v projednávané věci.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu