Rozhodnutí NS

28 Cdo 4207/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2020
Spisová značka:28 Cdo 4207/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4207.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhradní pozemek
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 153 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4207/2019-536


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) B. V., narozené dne XY, bytem XY, b) V. K., narozeného dne XY, bytem XY, c) V. S., narozené dne XY, bytem XY, a d) J. S., narozené dne XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 414/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 Co 330/2018-499, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.073 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 3 C 414/2013-258, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků se žalobci dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), do jejich podílového spoluvlastnictví každému ve výši id. ¼ z celku, a to parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci XY, kat. území XY a parc. č. XY v obci a kat. území XY, žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v obci a kat. území XY, parc. č. XY v obci XY, kat. území XY, a pozemku parc. č. XY v obci XY, kat. území XY, zamítl (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 183.272,- Kč k rukám jejich zástupce (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 Co 330/2018-499, rozsudek soudu prvního stupně „v částech výroku I. o věci samé, ve kterých jsou vymezeny pozemky ve vlastnictví státu, které Státní pozemkový úřad spravuje a které k uspokojení nároku oprávněných osob do spoluvlastnictví žalobců převádí“, změnil tak, že „jde o pozemky v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY a v kat. území XY parc. č. XY“, přičemž „ve zbývající vyhovující části výroku I.“ jej potvrdil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 106.359 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny (výrok II.) a dále žalovaného uznal povinným zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40.172 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců, kteří jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě a mají nárok na převod náhradních pozemků za pozemky, které nebyly jejich právnímu předchůdci vydány, nejen liknavě, ale její chování nese i znaky libovůle a diskriminace. O restitučním nároku žalobců, který byl uplatněn již v roce 1992, bylo rozhodnuto až v roce 2009, žalobci se přitom opakovaně zúčastnili veřejných nabídek, jejich nárok však nebyl dosud z velké části uspokojen, a nabídka pozemků v oblasti, ve které se nacházely pozemky nevydané, byla v období od roku 2011 zcela nedostatečná. Žalovaná navíc v průběhu odvolacího řízení připustila, že ve vztahu k restituentům, kteří se domáhají vydání náhradních pozemků žalobou na nahrazení projevu vůle, je uplatňován metodický pokyn, jehož existenci žalobci namítali již v řízení před soudem prvního stupně, který jim znemožnil účast ve veřejné nabídce. Žalovaná sice tvrdí, že metodický pokyn směřuje jen k tomu, že účastníci veřejných nabídek jsou připuštěni pouze s takovou výší nároku, která převyšuje cenu náhradních pozemků nárokovaných ve sporném řízení, avšak takový postup žalobcům fakticky znemožňuje, aby svůj nárok řádně uspokojili prostřednictvím veřejných nabídek, neboť nemohou usilovat o převod pozemků, které svou hodnotou celkové výše odpovídají jejich nároku, a uspokojit je tak v plném rozsahu způsobem, který žalovaná považuje za prioritní. Možnost uspokojení restitučních nároků žalobců prostřednictvím veřejných nabídek je tak výše popsaným postupem žalované významně ztížena. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, když žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného o převodu náhradních pozemků vyhověl. Ke stejnému závěru dospěl i Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 149/2010, jehož rozsudek byl potvrzen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 29 Co 366/2011, proti kterému podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl s tím, že nebyly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání. Žalobcům rovněž nelze podle odvolacího soudu vytýkat, že v průběhu tohoto řízení sami přistoupili na možnost převodu náhradního pozemku, který původně součástí veřejné nabídky byl, neboť tak učinili s odstupem času při uvažované „restituční tečce“ a stále se zužujícím počtu pozemků, které připadají v úvahu jako náhradní za pozemky nevydané. Dále odvolací soud vyšel z toho, že řízení o vydání náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě je řízením, ve kterém soud není vázán žalobním petitem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.; ukáže-li se tedy v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného vhodného pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007). V případě, že nelze vydat žalobcům pozemek, jehož vydání se žalobou domáhali, musí jim žalovaná v rámci tohoto soudního řízení nabídnout všechny pozemky, kterými disponuje, a soud musí vést žalobce k tomu, aby bylo možné uložit žalované převést na žalobce náhradní pozemek či pozemky tak, se aby hodnota pozemku (pozemků) vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality co nejvíce přiblížila hodnotě původního pozemku (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07), přičemž soud musí dbát výše zůstatku restitučního nároku, aby na straně oprávněných osob nedošlo k bezdůvodnému obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010). V posuzované věci žalobci navrhli v odvolacím řízení „s ohledem na skutečnosti zjištěné v průběhu řízení a na námitky žalované týkající se pozemků, o kterých bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně nebo které žalobci jako náhradní později navrhovali“, vydání následujících pozemků: v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY, v kat. území XY parc. č. XY a v kat. území XY parc. č. XY, přičemž u všech těchto pozemků bylo mezi účastníky nesporné, že jde o pozemky ve vlastnictví státu s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad. Odvolací soud se proto zabýval tím, zda jde o pozemky vhodné k převodu, přičemž ohledně pozemků uvedených ve výroku I. jeho rozsudku žádnou překážku jejich převodu nezjistil (což u každého z pozemků podrobně s ohledem na učiněná skutková zjištění, včetně znaleckého posudku, zdůvodnil). Podotkl též, že hodnota těchto pozemků činí celkem 480.376,14 Kč, z toho ¼ činí 120.094,035 Kč, a že je nesporné, že žalovaná eviduje výši nároku u každého žalobce v rozmezí částky 538.331,76 a 538.331,78 Kč, z čehož dovodil, že hodnota převáděných pozemků současnou výši zůstatku restitučních nároků žalobců nepřevyšuje. Z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně „v částech výroku I. označujících převáděné pozemky“ tak, že jde o pozemky vyjmenované ve výroku I. jeho rozsudku; „ve zbylé vyhovující části výroku I. (o tom, že se nahrazuje vůle žalovaného a o zbylém obsahu takového projevu vůle) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil“.

Opravným usnesením ze dne 24. 10. 2019, č. j. 30 Co 330/2018-499, Krajský soud v Praze rozhodl tak, že „výše nesporné ceny pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY v odstavci 27 a 28 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, a výše celkové hodnoty převáděných pozemků a ¼ z takové částky v odstavci 33 odůvodnění tohoto rozsudku se podle § 164 občanského soudního řádu opravuje pro chyby v psaní tak, že správně zní: 172 658,30 (parc. č. XY v katastrálním území XY), 81.298,80 Kč (parc. č. XY v katastrálním území XY), 9 898 Kč (parc. č. XY v katastrálním území XY), celkem 507 983,95 Kč, z toho ¼ činí 126 995,99 Kč“. Dále odvolací soud zamítl „návrh žalované na opravu výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 30 Co 330/2018-484, tak, aby bylo zřejmé, které pozemky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně se nepřevádí“, neboť ve výroku rozsudku nejsou chyby v psaní ani v počtech ani jiné zřejmé nesprávnosti a podmínky pro postup podle § 164 občanského soudního řádu tak nebyly splněny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné „k řešení otázky procesního práva, která je dle dovolatelky řešena dovolacím soudem pouze okrajově, takže se dá říci, že nebyla dovolacím soudem řešena vůbec“. Konkrétně se podle ní jedná a to 1)„zda je přípustné, aby v rámci odvolacího řízení byly navrhovány nové skutečnosti a důkazy a aby odvolací soud prováděl skutková a důkazní zjištění na místo soudu prvního stupně, a to v celém rozsahu předmětu řízení“; „Zda je přípustné, aby odvolací soud připustil změnu žaloby v celém rozsahu předmětu řízení“; „Je možné učinit tak řízení před soudem jednoinstanční bez možnosti podání opravného prostředku?“; a 2) „Je správné, aby liknavost a svévole byla v individuálním případě odvozována od toho, že se dovolatel nebo jeho právní předchůdce vůči některým osobám takto choval a že pokud se tak choval, jeho chování tak trvá dále a vůči všem?“

Dovolatelka k otázce ad 1) namítá, že odvolací soud připustil změnu žaloby v takovém rozsahu, že došlo v rámci odvolacího řízení ke změně všech žalobci označených náhradních pozemků, které byly předmětem řízení u soudu prvního stupně, v důsledku čehož byla jejich „převodu schopnost“ posuzována pouze odvolacím soudem, čímž došlo k porušení ustanovení zákona o tom, že v rámci odvolacího řízení nelze navrhovat nové skutečnosti a důkazy, a žalované tak byla odňata možnost bránit se běžným opravným prostředkem. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a že z jeho rozhodnutí není zřejmý názor na „převodu schopnost“ pozemků, o kterých bylo rozhodováno před soudem prvního stupně. Postupem odvolacího soudu tudíž došlo k tomu, že o „převodu schopnosti“ pozemků bylo rozhodnuto jen soudem druhého stupně, čímž byl porušen princip zákonnosti, když se z dvoustupňového řízení stalo řízení jednostupňové.

K otázce ad 2) dovolatelka podotýká, že „zákon o půdě stanoví zákonnou povinnost restituentů pro nabývání náhradní pozemky ve veřejných nabídkách“, a že „nabývání pozemků přímým převodem pozemků by měl být způsob i podle názoru dovolacího soudu, zcela výjimečný“. Soudy však běžně bez individuálního dokazování obvykle pouze konstatují, že žalobci mají nárok na přímý převod pozemků, aniž by restituenti museli prokazovat svévoli a liknavost ve vztahu k jejich konkrétní osobě, a „navíc, pokud je jednou konstatováno, že k liknavosti a svévoli vůči konkrétní osobě došlo, má se automaticky za to, že tato trvá a bude trvat dál“. Proti takovým rozhodnutím tak žádná obrana neexistuje a k žádnému řádnému přezkoumávání rozhodnutí nedochází. Dovolatelka tento postup nepovažuje za správný, protože soudy nižších stupňů žádná skutková zjištění ohledně liknavosti a svévole v individuálním případě obvykle neposuzují, dokazování se neprovádí, pouze se formálně konstatuje, že podmínky liknavosti a svévole naplněny byly, a navíc trvají neomezenou dobu. S touto problematikou se Nejvyšší soud vypořádává obvykle tak, že „se jí nehodlá vůbec zabývat“; posouzení této otázky je podle něj věcí soudů nižších stupňů a „tato zjištění přezkumu nepodléhají, protože se nejedná o právní otázku“. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla dovolacím souden zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně.

V doplnění dovolání, doručeným dovolacímu soudu dne 31. 12. 2019, dovolatelka navrhla, aby byla odložena vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů, neboť žalobci u příslušného katastrálního úřadu podali návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí jak ohledně pozemků, které jim byly přisouzeny rozsudkem odvolacího soudu, tak i pozemků, ohledně jejichž převodu bylo rozhodnuto vyhovujícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně. K tomu dovolatelka předložila dopis zaslaný jí Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, ze dne 10. 12. 2019, a její písemné námitky ze dne 12. 12. 2019 proti zahájení vkladového řízení vedeného pod sp. zn. V 15669/2019, ohledně pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a XY v k. ú. XY.

Žalobci v písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolacím soudem bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž ocitovali konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [srov. bod 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“)], a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle § 11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem - jde-li o určení okruhu převáděných pozemků - vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Z citovaných rozhodnutí nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo právě v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými, a v nichž byl totožný postup odvolacího soudu namítán dovolatelkou, přičemž dovolací soud uzavřel, že takový - dovolatelkou kritizovaný - postup byl zcela v intencích ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Nejde-li o nový nárok, nejedná se (ani) v daném případě o to, že by „odvolací soud připustil změnu žaloby v celém rozsahu předmětu řízení“, jak se dovolatelka mylně domnívá (odvolací soud nevydal usnesení dle § 95 odst. 1 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatelka, že „došlo k porušení ustanovení zákona o tom, že v rámci odvolacího řízení nelze navrhovat nové skutečnosti a důkazy, a žalované tak byla odňata možnost bránit se běžným opravným prostředkem“, pak jde o uplatnění jí tvrzených vad řízení. Ty však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011) rovněž vyplývá, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu § 213 odst. 2 a 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu dle § 220 odst. 1 o. s. ř., nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi pořadí při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018).

Souhlasit tedy nelze ani s výtkou dovolatelky brojící proti tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti civilního soudního řízení tím, že odvolací soud ohledně pozemků požadovaných žalobci k převodu až v odvolacím řízení prováděl veškerá skutková zjištění k učinění závěru o jejich vhodnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nad to patrné, že odvolací soud se s ohledem na vzniklou situaci - kdy žalobci vzhledem k námitkám žalované o nevhodnosti některých pozemků jakožto náhradních k převodu na ně, ohledně nichž rozhodl soud prvního stupně vyhovujícím výrokem jeho rozsudku, sami označili celkem 17 pozemků k převodu na ně - komplexně zabýval otázkou vhodnosti převáděných pozemků, přičemž své závěry uceleně ve vztahu ke každému z nich podrobně odůvodnil (ostatně dovolatelka ani nevhodnost těchto pozemků k převodu v dovolání nenamítá); uvedený postup (který byl, jak je vyloženo výše, souladný se zákonem i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) nemohl být v žádném ohledu na újmu dovolatelky. S ohledem na vyložené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelkou vymezená otázka ad 1) přípustnost dovolaní nezakládá.

K námitce dovolatelky, že z rozhodnutí není zcela zřejmý názor odvolacího soudu na „převodu schopnost“ pozemků, „o kterých bylo rozhodováno před soudem prvního stupně“, dovolací soud podotýká, že z výrokové části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i z jeho odůvodnění, je s ohledem na znění vyhovující části výroku rozsudku soudu prvního stupně zřejmá určitost jeho výroku I. rozsudku ve vztahu k tomu, které konkrétní pozemky byly jakožto náhradní na žalobce převedeny, a to namísto (nikoliv vedle) pozemků specifikovaných ve vyhovující části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud proto zastává názor, že by postrádalo smyslu, aby se odvolací soud zabýval otázkou vhodnosti pozemků, ohledně jejichž převodu na žalobce bylo rozhodnuto vyhovující částí výroku I. rozsudku soud prvního stupně, a o jejichž převod žalobci právě s ohledem na námitky žalované o jejich nevhodnosti již v odvolacím řízení neusilovali.

Druhá dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu - jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).

K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu