Rozhodnutí NS

6 Tdo 1418/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/22/2020
Spisová značka:6 Tdo 1418/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1418.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1418/2019-551
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 5 To 261/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 24/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2019, sp. zn. 2 T 24/2018, byl obviněný R. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zák. a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 13. 1. 2017 v čase kolem 15:23 hodin až 15:25 hodin v prostoru služebny Obvodního oddělení Policie České republiky Město XY, na ulici XY, Město XY, při výkonu pravomoci velitele hlídky Obvodního oddělení Policie České republiky Město XY, zcela vědomě, bezdůvodně a neoprávněně použil fyzické násilí proti nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému XY, který v této době dobrovolně vyčkával na Obvodním oddělení Policie České republiky Město XY na předání do rukou zákonného zástupce z důvodu zjištění jeho předchozího požití alkoholických nápojů, a to tak, že poté, co s obžalovaným nezletilý AAAAA provokujícím způsobem odmítl komunikovat a sdělit bližší informace k osobě, která mu umožnila požití alkoholických nápojů, a dopustila se tak přestupkového jednání, naprosto neadekvátně reagoval tím, že v záměru vyjádřit svou nadřazenost a neúctu vůči nezletilému AAAAA, s cílem jej ponížit a vyvolat v něm pocit strachu a zjednat si tak u nezletilého patřičný respekt, při současné snaze si na nezletilém AAAAA neoprávněně vynutit uvedení údajů ke zjištění případného pachatele přestupkového jednání, zneužil jeho nízkého věku, nezkušenosti a tísnivé situace, v níž se nezletilý nacházel, neboť byl fakticky v moci policejního orgánu, vyvedl jej z místnosti recepce služebny až ke schodišti na přilehlé chodbě, o níž věděl, že je mimo dosah kamerového systému a mimo výhledové možnosti dalších osob nacházejících se na služebně, kde nezletilého AAAAA oběma rukama uchopil za bundu v oblasti hrudníku pod krkem, natlačil ho zády na stěnu schodiště vedoucího do suterénu a dlaní pravé ruky jej udeřil na jeho levou tvář, potom jej za použití stejného úchopu přesunul a narazil zády na středovou část zábradlí tohoto schodiště, kde se nezletilý sesunul k zemi, odkud jej za stálého držení oběma rukama vyzvedl a zády přitlačil zpět na protější stěnu schodiště vedoucího do suterénu, kde ho nakonec uchopil pravou rukou za přední část krku v oblasti tzv. „ohryzku“, sevřel prsty a takto jej přidržel u stěny schodiště po dobu několika vteřin, když toto fyzické násilí doprovázel slovním upozorněním nezletilého, aby nebyl drzý a aby mu sdělil, kdo mu alkoholické nápoje poskytl, tímto útokem poškozenému způsobil lehká poranění v podobě zarudnutí, zhmožděnin a povrchních oděrek kůže v oblasti přední strany krku, bez nutnosti následného lékařského ošetření, přičemž po ukončení tohoto fyzického útoku ještě zachytil odcházejícího nezletilého za pravý rukáv jeho bundy tak silně, že u ní došlo k roztržení švu v pravém podpaží, a tímto bezdůvodným hrubým a ponižujícím jednáním významným způsobem zasáhl oblast lidských práv nezletilého AAAAA, když snížil jeho lidskou důstojnost,

kdy takto jednal vědomě, v rozporu se základními zákonnými povinnostmi policisty ohledně služební zdvořilosti, slušnosti a přiměřenosti postupu, se zvláštním zřetelem a důrazem na postup s osobami nezletilými, o služební kázni a nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností, jež pro něj vyplývaly jednak z ustanovení § 9 a ustanovení § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jednak z ustanovení § 45 odstavec 1 písmeno a), e) a ustanovení § 46 odstavec 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jakož i z interních aktů řízení v podobě rozkazu policejního prezidenta č. 154/2011 o profesní etice Policie České republiky, jehož součástí je Etický kodex Policie ČR a z čl. 15 odstavec 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 221/2011, kterým se upravují některé postupy v řízení o přestupcích.“

2. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zák. a § 82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů ČR v trvání pěti let.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 5 To 261/2019. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 329 odst. 2 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zák. a § 82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů ČR v trvání tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.

4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že svou argumentaci opírá o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením obecnými soudy. Má za to, že v jeho případě se jedná o extrémní vybočení ze zákonného postupu obecných soudů, z čehož vyplývá důvodnost jeho dovolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 398/97) konstatoval, že ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující rozhodnutí. Odvolacímu soudu poté vytkl, že nerespektoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a porušil zásadu, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně s výjimkou těch, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl, a vycházel-li tedy ve skutkových zjištěních z důkazů, které neprovedl nebo nedoplnil, porušil tak zásadu přímosti a bezprostřednosti.
    6. Obviněný kategoricky popřel svou vinu a shrnul, že k žádnému fyzickému ani slovnímu napadení poškozeného vůbec nedošlo, což vyplynulo i z výpovědi svědka H., který celou událost sledoval z dozorčí místnosti otevřenými dveřmi. Svědek K. potvrdil, že vytěžení svědků občas probíhalo i na chodbě u dozorčí místnosti, a že zadokumentované zranění poškozeného poté, co se „vrátil cca 50-60 min. z venku“ na policejní stanici nevypadalo shodně s fotodokumentací, která je součástí spisu.
      7. Namítl, že odvolací soud podstatnou část skutkových zjištění ponechal stranou a neodstranil nedostatky soudu prvního stupně. Nezákonně totiž přihlédl k výpovědi obviněného z přípravného řízení, aniž by postupoval podle § 207 odst. 2 tr. ř., přičemž však v případě zákonného postupu tuto okolnost náležitě vysvětlil. K porušení zásady uvedené v § 263 odst. 7 tr. ř. došlo, když odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění neuvedeného v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž neprovedl žádný důkaz nebo jeho doplnění v tomto smyslu. Proto zjištění o cíleném prohlížení krku poškozeného před odjezdem do parku porušuje zmíněné ustanovení a závěr odvolacího soudu, že tato skutečnost svědčí o předchozím napadení, je vadný, zkreslený a vzbuzuje vážné pochybnosti. K poranění krku doplnil, že se jednalo o malý červený šrámeček, kdy k tomuto se dotázal poškozeného, zda vyžaduje lékařské vyšetření. K uvedenému poranění však mohlo dojít při záchytném manévru padajícího poškozeného před restaurací T. Ze skutečnosti prohlížení krku tak nelze určit přesný okamžik vzniku poranění. Fotografická dokumentace byla pořízena až 60 min. po opuštění policejní stanice, kdy zranění po návratu svědka zpět bylo vážnější, než při odchodu. Soudní znalkyně MUDr. Smatanová pak uvedla, že nejpravděpodobnější pro vznik zranění se jeví tlak a tangenciální ohyb materiálu v oblasti výstřihu bundy na kůži, úchop krku se proto jeví jako nepravděpodobný.

      8. Soud druhého stupně se pak nezabýval kardinálními rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků (matky poškozeného, poškozeného, Ž., K., R.), přičemž konstatoval účelovost výpovědí policistů (H. a K.). Proto obviněný navrhl vypracovat znalecký posudek na věrohodnost svědka H., což bylo bezdůvodně zamítnuto. Vadný závěr shledal i v tom, že ze záznamu je zjevné, že jmenovaný svědek se celou dobu setrvání poškozeného na chodbě v přítomnosti obviněného nezdržoval v dozorčí místnosti. Záznam naopak prokazuje, že svědek byl celou dobu v dozorčí místnosti, stále tak měl poškozeného a obviněného na očích a sledoval je, když až ke schodišti ani nedošli. Kamerové záznamy pak vyvrací výpověď svědka Ž., že poškozený šel okamžitě po odchodu z chodby za ním a ukázal mu zranění, což rovněž vypověděl sám poškozený. Výpověď poškozeného a svědka Ž. je v absolutním rozporu s kamerovým záznamem a je zcela nepravděpodobné, že by svědek Ž. vypověděl lživý skutkový děj „shodný, s lživým skutkovým dějem poškozeného, čili aby svědek Ž. vypověděl děj, který se vůbec nestal“. Vyvstává zde otázka ovlivnění svědků.
        9. Soud svědka H. shledal nevěrohodného, byť je bezúhonný, plnící řádně své veřejné a služební povinnosti. Za zcela vadný považoval obviněný závěr odvolacího soudu, že ze záznamu plyne, že po opuštění chodby si obviněný prohlíží roztrženou bundu a chytá se za oblasti krku.
          10. Podle obviněného se soud druhého stupně nezabýval, případně velmi povrchně, rozpory ve výpovědi poškozeného. Konkrétně přitom uvedl rozpor mezi výpovědí poškozeného a kamerovým záznamem z recepce policejní stanice, mezi jeho výpovědí a rekonstrukcí z 11. 9. 2018, jeho výpovědí a výpovědí svědků (jeho kamarádů), resp. mezi výpovědí svědka Ž. a kamerovým záznamem, výpovědí poškozeného a svědka K., R. Dále pak namítl vyloučení tvrzení o úchopu krku poškozeného soudní znalkyní MUDr. Smatanovou, místo pošpinění bundy poškozeného, umístění vypínače světel nad schodištěm, který by při nárazu na stěnu rozsvítil uvedená světla, nebo problematickou osobu poškozeného. Nevěrohodnost poškozeného je pak podpořena i znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Khulové.
            11. Rozsudek soudu prvního stupně shledal obviněný nedostatečný z toho pohledu, že v něm absentují konkrétní skutková zjištění ohledně vysvětlení toho, že se svědek Ž. nezmiňuje o facce poškozenému. Odvolací soud tak porušil zásady v ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když neprovedl důkazy v tomto směru a vycházel ze skutkového zjištění neuvedeného v rozsudku soudu I. stupně. Současně absentují rovněž i zjištění ohledně světelných podmínek na schodišti.
              12. Důkazy, které byly v řízení provedeny, tak podle obviněného nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů, a to zejména objektivní i subjektivní stránky, a které by obecným soudům umožnily učinit bez důvodných pochybností závěr o vině obviněného. Obecné soudy měly použít zásadu in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.

              13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2019, č. j. 5 To 261/2019-504, a podle § 226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby v celém rozsahu, in eventum podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2019, č. j. 5 To 261/2019-504, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř., v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
                14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již před soudem nalézacím. S těmito námitkami se však soudy vypořádaly, a to zejména soud odvolací v odstavcích 21. a násl. Z hlediska dovolání považoval za podstatné, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplnily žádný z důvodů dovolání. Za právně relevantní by mohla být považována toliko námitka extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, avšak obsah dovolání nasvědčuje tomu, že jí bylo myšleno spíše porušení zásady in dubio pro reo. Z tohoto hlediska odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016 aj., podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Námitky uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Vznesené námitky obviněného neobstojí ani stran odvolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním namítá toliko formálně, nikoliv obsahově.

                15. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
                  16. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že vznesl námitku extrémního nesouladu a na její podporu poukázal na konkrétní, přesná a kardinální skutková zjištění, která soudy neuvedly ve svých rozhodnutích, ponechaly je tak zcela stranou a nezahrnuly do hodnocení důkazů, byť vyplynula z provedeného dokazování. Dále konstatoval, že dovolání směřoval primárně proti extrémnímu rozporu, teprve v případě jeho odstranění by pak mohl být zvolen postup podle zásady in dubio pro reo, kdy navrhoval následně věc vrátit odvolacímu soudu. Zdůraznil, že v dovolání poukázal na to, že v řadě konkrétních případů odvolací soud nerespektoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., a porušil tak zásadu, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně s výjimkou těch, které ve veřejném zasedání znovu provedl. S ohledem na uvedené měl za to, že dovolání je důvodné a setrval na svém dovolacím návrhu.
                  III.

                  17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

                  18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 5 To 261/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
                    19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
                      20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

                      21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                      22. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                      IV.

                      23. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, fakticky se však opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Činí tak zejména snahou o prosazení vlastní verze skutkového stavu na základě vlastního přehodnocení provedených důkazů. Za tímto účelem uvádí, že poškozeného nenapadl, část jeho zranění a roztržení bundy vzniklo v důsledku záchranného chvatu při pádu poškozeného, rozsáhlejší zranění však vznikla v době opuštění policejní stanice, navíc celé vytěžení sledoval svědek H. Dodává pak, že jeho verze skutkového děje je podpořena řadou důkazů a přispívá jí i nevěrohodnost poškozeného a jeho přátel, kteří v řízení vypovídali jako svědci. Obecné soudy proto měly použít zásadu in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Soudu druhého stupně rovněž vytýká, že v několika případech porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když hodnotil důkazy a doplňoval skutková zjištění, aniž by důkazy znovu sám provedl. Právě (výhradně) z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                      24. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné hmotně právní výhrady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                      25. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

                      26. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

                      27. Co se týče námitky obviněného o bezdůvodném zamítnutí jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku na věrohodnost svědka H., je možné předně v obecnosti poznamenat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V návaznosti na to lze uvést, že z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že považoval obsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností (učinil závěr, že nalézací soud postupoval při objasňování věci v souladu mj. s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.), a proto důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl. Nejvyšší soud neshledal postup odvolacího soudu vadným, a proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

                      28. Námitce obviněného, že odvolací soud poukazuje na výpověď obviněného z přípravného řízení ohledně možnosti jiného vzniku poranění poškozeného, avšak bez provedení protokolu o výslechu obviněného z přípravného řízení, a tedy při absenci postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř., sice lze přisvědčit, je však nutné konstatovat, že tento nedostatek v postupu odvolacího soudu nemohl být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Jednalo se totiž, z hlediska komplexu hodnotících úvah rozvedených v napadeném rozhodnutí, pouze o dílčí a nikoliv zásadní pochybení, jež nedosáhlo takové intenzity, která by odůvodnila závěr, že dané trestní řízení jako celek (a tím i napadené rozhodnutí) pozbylo charakteru spravedlivého procesu. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že ne každý procesně vadný postup má za následek porušení pravidel spravedlivého procesu a tím i nezákonnost rozhodnutí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2930/18).
                        29. Dále je na místě konstatovat, že v posuzované věci není dán ani žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soudy obou stupňů se provedenými důkazy, potažmo významnými skutkovými okolnostmi dostatečně zabývaly. V daných souvislostech je třeba v kontextu jejich hodnotících úvah a závěrů zdůraznit, že z kamerových záznamů je zřejmé, že poškozený nezl. AAAAA byl po celou rozhodnou dobu (tj. do opuštění policejní služebny v 15:09:52) v neustálé přítomnosti policistů (srov. bod 22. a 39. rozsudku soudu druhého stupně). Výjimku tvoří pouze krátký časový úsek, kdy se po příchodu z parku odebral na toaletu, přičemž si však nechal pootevřené dveře, není tudíž možné, aby si v tomto okamžiku sám způsobil předmětná zranění a roztržení bundy, aniž by si toho někdo z přítomných pohybujících se ve vestibulu služebny všiml. Porovnáním fotografií zranění pořízených po návratu poškozeného po hodinovém opuštění policejní služebny (č. l. 164-166) a fotodokumentace pořízené z kamerového záznamu (č. l. 396 a 397) je možné konstatovat, že předmětné poranění krku je ve stejném rozsahu před opuštěním služebny v 15:09 a při následném návratu na služebnu o hodinu později. Toto porovnání vylučuje možnost, že by poškozenému byla zranění způsobena až po opuštění služebny.
                          30. Z tohoto pohledu nelze přisvědčit námitce, že poškozený se nakonec na policejní stanici vrátil s vážnějším zraněním, než když z ní odcházel. Pokud tedy uvedené zranění odpovídá dokumentaci pořízené z kamerového záznamu, není možné přisvědčit ani argumentaci, že při prohlídce krku poškozeného, před nástupem do vozidla a odjezdem do parku, obviněný spatřil pouze „škrábaneček, šlo o malou zarudlou čárečku“, a proto nechal na poškozeném, zda bude chtít vyhledat, resp. zavolat lékařské ošetření. V té době totiž již muselo být poranění většího rozsahu. Vzhledem k těmto skutečnostem a skutečnostem rozvedeným v rozhodnutích soudů nižších stupňů nelze těmto vytýkat, jestliže dospěly k závěru, že jako jediný možný způsob vzniku zranění poškozeného je ten, jenž byl pojat do skutkové věty výroku rozsudku soudu prvého stupně.

                          31. Obviněný uvedl, že nezletilý poškozený byl drzý, z policistů neměl strach a stále se choval arogantně. Současně uvádí, že na poškozeného nezvyšoval hlas, choval se k němu slušně a celkově se choval klidně. Tato jeho tvrzení lze spolehlivě vyvrátit na základě kamerového záznamu. Ačkoliv kamerový záznam není spojen se záznamem zvukovým, z gestikulace obviněného lze spolehlivě dovodit, že rozhovor s poškozeným neproběhl zcela klidně a bez větších emocí. Ze skutečností, které uvádí sám obviněný, vyplývá jeho motivace k uvedenému jednání. Skutečnost, že obviněný poškozeného vytěžoval na chodbě, a to za situace, kdy na služebně je k dispozici výslechová místnost monitorovaná kamerovým systémem se jeví jako značně nestandardní. Obhajobou uvedený důvod, že k tomuto došlo z důvodu, aby na sebe poškozený se svědkem Ž. neviděli, se za situace, kdy toto se dalo zajistit i při využití dané výslechové místnosti, jeví jako zcela neudržitelný. Z kamerového záznamu pořízeného na služebně je rovněž zřejmé, že poškozený si bezprostředně po návratu z chodby, kam byl zaveden obviněným, upravuje a prohlíží bundu, mne si rukou krk a tvář. Takové chování poškozeného rozhodně neodpovídá obviněným tvrzenému klidnému rozhovoru.

                          32. Co se týče obviněným namítaného porušení zásady obsažené v § 263 odst. 7 tr. ř. odvolacím soudem, postačí konstatovat, že tento soud sice důkazy neprováděl a neopakoval, nicméně neprováděl ani změnu či doplnění skutkových zjištění. To je očividné z faktu, že svým rozhodnutím ponechal skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela nedotčena. Ve svém rozsudku se v rámci své argumentace zaměřil (v reakci na odvolací námitky obviněného) „toliko“ na rozvinutí či doplnění hodnotících úvah soudu nalézacího, přičemž se však nijak neodchýlil od jejich konečného významu (smyslu). Nelze tak shledat vytýkanou vadu.
                            33. Na základě uvedeného lze konstatovat, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                            34. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                              35. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

                              36. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatele nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

                              Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                              V Brně dne 22. 1. 2020
                              JUDr. Vladimír Veselý
                              předseda senátu