Rozhodnutí NS

11 Tvo 14/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/10/2019
Spisová značka:11 Tvo 14/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.14.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vazba předstižná
Vazba útěková
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 67 písm. a) tr. ř.
§ 67 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tvo 14/2019-16197

USNESENÍ


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 stížnosti obviněných 1. O. D., nar. XY, 2. D. I., nar. XY, 3. S. J., nar. XY, a 4. S. V., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, a rozhodl t a k t o :


Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnosti obviněných O. D., D. I., S. J. a S. V. zamítají.

O d ů v o d n ě n í :


1. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 9. 5. 2019 usnesením č. j. 11 To 27/2019-16121 a dále téhož dne v neveřejném zasedání usnesením č. j. 11 To 27/2019-16144 tak, že podle § 72 odst. 3 tr. řádu se obvinění O. D., D. I., S. J. a S. V. ponechávají ve vazbě, neboť důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu trvají i nadále. Proti těmto usnesením podali všichni jmenovaní obvinění stížnost.


I. Obsah jednotlivých stížností


2. Obviněný O. D. napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16121, když prostřednictvím svého obhájce uvedl, že vrchní soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě dne 9. 5. 2019, ačkoli předchozí vazební zasedání proběhlo dne 5. 2. 2019, kdy Městský soud v Praze vydal usnesení č. j. 48 T 6/2018-15825, kterým rozhodl o dalším trvání jeho vazby. Tohoto dne se obviněný při vazebním zasedání na místě vzdal práva stížnosti i za osoby oprávněné, pročež dne 5. 2. 2019 nabylo předmětné usnesení o dalším trvání vazby vůči jeho osobě tzv. relativní právní moci. Dle § 60 tr. řádu tak mělo být o dalším trvání jeho vazby rozhodnuto nejpozději dne 5. 5. 2019. Vrchní soud však o dalším trvání vazby rozhodl až dne 9. 5. 2019, tedy déle než tři měsíce od posledního rozhodování o vazbě. S ohledem na tuto skutečnost nelze dle obviněného postupovat jinak, než jej z vazby propustit.
    3. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby Vrchní soud v Praze v rámci autoremedury podle § 146 odst. 1 tr. řádu s ohledem na požadavek rychlosti řízení, zejména ve vazebních věcech, sám této stížnosti vyhověl a propustil jej z vazby na svobodu, a pokud tak neučiní, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 11 To 27/2019, o ponechání ve vazbě ve vztahu k jeho osobě v celém rozsahu zrušil a propustil jej z vazby na svobodu, neboť nebyla dodržena zákonná lhůta pro rozhodování o dalším trvání vazby.

    4. Obviněný D. I. podal prostřednictvím svého obhájce obsáhlou stížnost, ve které napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, č.j. 11 To 27/2019-16144, z důvodů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, tedy pro nesprávnost některého výroku, jakož i pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, neboť mohlo způsobit nesprávnost výroku napadeného usnesení. Hned v úvodu své stížnosti předeslal, že nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který uvedl, že „dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchali jmenovaní obvinění“. Stěžovatel má za to, že toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování, neboť většina stíhaných skutků se jej netýká buď vůbec, nebo je s nimi spojen pouze prostřednictvím ojedinělých a osamocených důkazů.
      5. Ke skutku popsanému pod bodem II. stěžovatel namítl, že v průběhu trestního řízení nebyl ani jedním důkazem prokázán závěr soudu prvního stupně o tom, že by se měl dopustit v rozsudku uvedených skutků jako člen organizované zločinecké skupiny. Městský soud ve svém odůvodnění ani nespecifikoval, jakou roli měl stěžovatel v této skupině hrát. Ačkoli byly v projednávané věci nasazeny odposlechy, bylo nařízeno sledování osob, stejně jako byly provedeny domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor, nebyl opatřen jediný důkaz, který by prokázal závěr soudu o tom, že by obviněný I. přijímal od M. I., M. L., příp. od jiných osob, jakékoli pokyny či instrukce, ze kterých by mohlo být dovozováno jeho zapojení do této organizované zločinecké skupiny. Provedeným dokazováním nebyla dle obviněného prokázána ani samotná existence této skupiny tak, jak jí definuje ustanovení § 129 tr. zákoníku.
        6. Stěžovatel dále namítl, že jeho účast na skutku popsaném ve výroku III. pod písm. D odvoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je prokazována pouze stopou č. 4, kde byl zajištěn profil jeho DNA, zachyceným na pánské botě nejasného původu, která byla nalezena v objektu D. L. Stěžovatel zdůraznil, že žádný jiný důkaz spojující jej s tímto objektem neexistuje, nehledě na to, že se jedná o zcela izolovaný důkaz, který není podepřen žádnými dalšími důkazy.
          7. Podobně také jedinou stopou, která stěžovatele váže ke skutku popsanému ve výroku III. pod písm. E je skutečnost, že na stopě č. 2 a č. 3 byly zajištěny jeho daktyloskopické otisky a na stopě č. 2 byl zajištěn i jeho profil DNA. Obě stopy však byly sejmuty z láhve od piva, která byla nalezena v bytě č. 5 v P., ul. O., tzn. že se opět jedná o důkaz zcela izolovaný.
            8. Ke skutku popsanému pod bodem III. písm. F výrokové části odsuzujícího rozsudku městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, stěžovatel uvedl, že byl právně kvalifikován jednak jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zároveň jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu však namítl, že v bytě č. 11 na adrese O., P., byly nalezeny jen 15 dní staré rostliny konopí s obsahem 10 gramů THC. Společenská škodlivost je u tohoto skutku tedy nepoměrně menší, než je tomu u jiných, v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně popsaných skutků dalších osob. K trestnému činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že neexistuje jediný důkaz prokazující jeho spáchání, neboť elektrická energie byla po celou dobu řádně hrazena, pročež nemohla vzniknout žádná škoda. Jelikož se v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí, jakým jednáním se obviněný měl tohoto trestného činu dopustit, má za to, že předmětné rozhodnutí je v tomto bodu nepřezkoumatelné. K trestnému činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kdy poškozené společnosti Letná House s. r. o. měla vzniknout majetková škoda ve výši minimálně 5.000 Kč, obviněný namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo interiér dotčeného bytu poškodil, když on sám v Praze pobýval až od konce února do 12. 6. 2017. Za tohoto stavu je stěžovatel přesvědčen o nepřezkoumatelnosti i této části rozsudku, a to pro nedostatek důkazů.

            9. Ke skutku popsanému pod bodem III. písm. G odsuzujícího rozsudku městského soudu (který se rovněž týká bytu č. 12 na adrese O., P.) obviněný dodal, že jediné stopy s tímto skutkem související a týkající se jeho osoby je smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny PRE č. SoSSE/7276804 na jméno P. Z., který byl zastoupený D. I. a dále zmínka ze sledování osob a věcí, konkrétně pohyby osob vstupujících do a vystupujících z bytu č. 12. Obviněný opět namítl, že tyto dva důkazy jsou zcela izolované a s ostatními důkazy nikterak propojené.
              10. K výroku pod bodem III. písm. I. odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně (týkajícího se bytu č. 4 na ul. K., P.) stěžovatel dodal, že jediným důkazem, který se pojí s jeho osobou, je stopa č. 60 umístěná na pánské mikině, na které byl zajištěn jeho profil DNA a dále stopy THC. Tato mikina však mohla být do tohoto bytu přinesena a navíc i toto je jediný, a tedy izolovaný důkaz, který ho spojuje s tímto objektem.
                11. Ze shora uvedených důvodů obviněný D. I. vyjádřil nesouhlas se závěry Vrchního soudu v Praze v tom směru, že jsou zřejmé důvody vedoucí k podezření, že tyto trestné činy spáchala právě jeho osoba, neboť z obsahu trestního spisu a provedeného dokazování nikterak nevyplývá souvislost mezi obviněným a hned několika stíhanými skutky. Za tohoto důkazního stavu obviněný nesouhlasí ani s výší citelných trestů, jež byly nepravomocně uloženy Městským soudem v Praze, ze kterých „Vrchní soud v Praze dovodil důvody pro prodloužení trvání vazby“. Jak totiž vyplývá ze shora uvedených námitek obviněného, u většiny stíhaných skutků neexistují žádné přímé důkazy, které by prokázaly jeho zapojení do těchto skutků, a proto také nemůže existovat ani důvodná obava z ohrožení vyšším trestem odnětí svobody v případě jeho odsouzení.
                  12. Obviněný dále namítl, že vrchní soud odůvodnil důvody pro prodloužení vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. řádu tak, že v ČR nepracoval, ze Srbska si přivezl cca 2.000 EUR a bydlel v hostelu s tím, že těsně před zadržením se přestěhoval do bytu v ul. O. v P., kde byl zadržen. Mimo to mu byl nepravomocně uložen vysoký trest odnětí svobody, což vede k důvodné obavě, že v případě propuštění na svobodu by se mohl dopustit útěku. Obviněný k tomu namítl, že pokud v trestním řízení nebyly u většiny skutků provedeny žádné důkazy svědčící v jeho neprospěch, nemůže ani existovat důvodná obava z útěku, pročež není-li ohrožen vysokou trestní sazbou trestu odnětí svobody, nemá ani důvod k útěku.
                    13. Důvody pro prodloužení vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu dle odvolacího soudu vyplývají z rozsahu trestné činnosti, pro kterou byli všichni obvinění nepravomocně odsouzeni, když navíc na území ČR ani neměli legální zdroj příjmů. Proti tomu obviněný namítl, že si s sebou přivezl hotovost 2.000 EUR, tudíž měl dostatek finančních prostředků na překlenutí doby, než si najde práci. Část této hotovosti byla navíc Policií ČR zadržena, díky čemuž by v případě svého propuštění z vazby rozhodně neměl důvod k opakování trestné činnosti, neboť má dostatek prostředků pro svoji obživu.
                      14. Z výše uvedených důvodů proto obviněný D. I. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019, o dalším trvání vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu jako nezákonné ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu zrušil a sám rozhodl tak, že obviněný se propouští na svobodu, event. aby podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení zrušil a uložil orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
                        15. Obviněný S. J. ve své stížnosti namítl, že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, kterým byl uznán vinným, chybí popis toho, jakým způsobem se podílel na spáchání trestných činů, kterými byl nepravomocně uznán vinným. K tomu dodal, že z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že soud posuzující daný případ má povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, zejména má povinnost uvést, které skutečnosti vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil při svém rozhodování. Nicméně v rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným, takovéto řádné odůvodnění postrádá, pročež je přesvědčen, že tento rozsudek je vadný a nepřezkoumatelný, a jako takový nemůže být podkladem pro jeho další držení ve vazbě. Dále stěžovatel namítl, že v případě trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku byl obžalován a dokonce odsouzen, ačkoli v tomto případě nebylo vůči jeho osobě usnesením Policie ČR zahájeno trestní stíhání.
                          16. Následně stěžovatel uvedl, že samotná skutečnost, že byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, nemůže být dostatečným důvodem pro jeho držení ve vazbě, a to ani s ohledem na odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. S odkazem na ustanovení Výboru Ministrů Rady Evropy č. R (80) ze dne 27. 6. 1980 namítl, že v průběhu řízení je možné na obviněného uvalit vazbu pouze v případě, že je to nutné, neboť se jedná o výjimečné opatření. Vazba však nikdy nesmí vykazovat znaky trestu. Obviněný je však neoprávněně ve vazbě již 24 měsíců, přičemž během probíhajícího trestního řízení navíc došlo k porušení ustanovení § 72a odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel byl usnesením Městského státního zastupitelství č. j. 1KZV107/2017 informován o tom, že dne 12. 6. 2018 byla podána obžaloba Městskému soudu v Praze. Stěžovatel se tak domnívá, že pokud byla obžaloba skutečně podána tohoto dne, tak došlo k porušení § 72a odst. 2 tr. řádu, neboť byl zadržen 12. 6. 2017 v 05:05 hod., tzn. že zákonná lhůta uběhla dne 11. 6. 2018.
                            17. Na závěr stěžovatel dodal, že v průběhu hlavního líčení se přiznal ke spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku, za což mu hrozí až tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že je ve vazbě již dva roky, považuje další trvání vazby s ohledem na společenskou škodlivost této trestné činnosti za nepřiměřeně dlouhou. Za tohoto stavu obviněný S. J. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a rozhodl tak o jeho propuštění z vazby, a to až do konečného rozhodnutí soudu v rámci odvolacího řízení. Pakliže by soud vyhověl tomuto návrhu, obviněný sděluje, že by bydlel v místě svého trvalého pobytu na adrese, kterou má uvedenu v cestovním pase, na které provozuje vlastní restauraci jménem „U.“, která mu zajišťuje dostatečné příjmy k tomu, aby se mohl opakovaně dostavovat k trestnímu řízení. A jelikož se žádné majetkové trestné činnosti nedopustil, nemá ani v čem pokračovat nebo co opakovat.
                              18. Obviněný S. V. ve své stížnosti namítl, že v pátek 14. 6. 2019 obdržel usnesení soudu o neveřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2019. V tomto usnesení se však nacházejí následující chyby. Za prvé je v napadeném usnesení uvedeno, že při vzetí do vazby věděl, že se na území ČR zdržoval již delší dobu. Stěžovatel však namítl, že správně má být uvedeno, že při vzetí do vazby uváděl, že v České republice není ani rok. Navíc během hlavního líčení jasně řekl, že do České republiky přicestoval v roce 2016. Za druhé, je v tomto dokumentu nesprávně uvedena jeho adresa, neboť stěžovatel bydlel se svojí přítelkyní na adrese O., a nikoliv na adrese N. Za třetí, v předmětném usnesení je uvedeno, že před orgány činnými v trestním řízení vystupoval pod smyšlenou identitou. Tato informace se však nezakládá na pravdě, neboť policii při svém vzetí do vazby uvedl své pravé jméno. Za čtvrté, je zde nesprávně uvedeno jméno „P. P.“, ačkoli správně dané jméno zní „M. P.“.
                              III. Důvodnost podaných stížností


                              19. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podaných stížností přezkoumal správnost výroků obou napadených usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16121 a č. j. 11 To 27/2019-16144, jakož i řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněnými podané stížnosti nejsou důvodné.


                              III. 1. Stížnost obviněného O. D.

                              20. Obviněný O. D. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 48 T 6/2018-15450, uznán vinným jednak zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a dále přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Mimo to mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 let, dále peněžitý trest a trest propadnutí věci.

                              21. Jmenovaný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 20 Nt 1034/2017. Naposledy bylo o vazbě rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16121, kterým bylo shledáno, že obviněný O. D. se ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu trvají i nadále. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly skutečně spáchány, mají všechny znaky trestných činů a jsou zřejmé důvody vedoucí k podezření, že je spáchal právě obviněný D. společně s dalšími spoluobviněnými.

                              22. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. řádu Vrchní soud v Praze konstatoval, že obviněný je cizí státní příslušník, k České republice nemá žádný trvalejší vztah, ani zázemí, které by bylo dáno rodinnými či pracovními vazbami. Navíc byl před vzetím do vazby uživatelem drog. Obviněnému byl, byť dosud nepravomocně, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5 let, přičemž v současné době je s ohledem na odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch stále ohrožen trestem odnětí svobody v trestní sazbě od 8 do 12 let. Výše uvedené skutečnosti pak vedou vrchní soud k důvodné obavě, že v případě jeho propuštění na svobodu by se obviněný mohl dopustit útěku či by se mohl skrývat pobytem na neznámém místě v tuzemsku či v zahraničí. Ve vztahu k vazebnímu důvodu popsanému v § 67 písm. c) tr. řádu, tedy k obavě, že by v případě propuštění z vazby na svobodu mohl trestnou činnost opakovat, vrchní soud konstatoval, že z dosavadního řízení je zřejmé, že obviněný neměl na území ČR žádný legální zdroj příjmů. A pokud tvrdí, že údajně žil z úspor a podpory své rodiny, na území ČR evidentně nepracoval a místo toho se měl dle shromážděných důkazů dopouštět rozsáhlé a výnosné trestné činnosti.
                                23. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry po prostudování příslušného spisového materiálu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání obviněného ve vazbě vrchní soud přesvědčivě vymezil a jasným a srozumitelným způsobem objasnil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. řádu. Závěrům Vrchního soudu v Praze tedy nelze ničeho relevantně vytknout.

                                24. Jde-li o konkrétní námitky obviněného, ty Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za důvodné. Je pravdou, že vazební zasedání u Městského soudu v Praze proběhlo dne 5. 2. 2019, a soud v jeho rámci shledal, že důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. řádu nadále trvají (č. l. 15825). Z protokolu o vazebním zasedání bylo ověřeno, že za obviněného D. nebyl u vazebního zasedání přítomen jeho obhájce (č. l. 15815). Je také pravdou, že tohoto dne se bezprostředně po vyhlášení tohoto usnesení obviněný vzdal práva stížnosti, a to i za oprávněné osoby (č. l. 15822). Vzhledem k tomu, že se tohoto vazebního zasedání osobně neúčastnil státní zástupce, bylo mu usnesení oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení dne 6. 2. 2019 (č. l. 15828 p. v.). V souladu s ustanovením § 140 odst. 1 písm. b), písm. aa) tr. řádu třídenní lhůta pro podání stížnosti uplynula dnem 9. 2. 2019, resp. vzhledem k tomu, že toho dne byl den pracovního klidu, připadl poslední den lhůty na nejbližší následující pracovní den, tedy na pondělí 11. 2. 2019. Za tohoto stavu tak předmětné usnesení nabylo právní moci marným uplynutím třídenní lhůty pro podání stížnosti na straně státního zástupce, tj. až dne 12. 2. 2019.
                                  25. V souladu s ustanovením § 73 odst. 1, 3 tr. řádu je soud povinen rozhodnout o dalším trvání vazby nejpozději každé tři měsíce od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě. Vzhledem k této zákonné lhůtě bylo tedy nutné konat vazební zasedání nejpozději 12. 5. 2019. Jelikož bylo vazební zasedání konáno dne 9. 2. 2019 a téhož dne Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. 11 To 27/2019-16121 rozhodl o tom, že důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu na straně obviněného O. D. trvají i nadále, byla zákonná tříměsíční lhůta pro další rozhodnutí o vazbě řádně zachována.
                                    26. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že otázkám počátku a běhu vazebních lhůt se věnoval tento soud např. v rozsudku ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 4 Tz 29/2019. V tomto rozhodnutí mimo jiné zmínil i nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3028/14, a ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3287/14, ve kterých Ústavní soud rozhodl ve prospěch obviněných, kteří byly ponecháni ve vazbě v rozporu s § 72 odst. 1 tr. řádu. Soud, který rozhodl o prodloužení vazby, v dané věci své usnesení písemně vyhotovil až s odstupem více než čtyř měsíců po jeho vyhlášení, přičemž toto rozhodnutí navíc nabylo právní moci až po jeho doručení státní zástupkyni. Toto závažné nezákonné prodlení proto ústavní soud vyhodnotil jako průtahy na straně soudu, které nemůže nést obviněný ke své tíži. V návaznosti na to se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí jasně vyjádřil k otázce počátku běhu zákonné tříměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k tzv. relativní i absolutní právní moci rozhodnutí o existenci vazebních důvodů. Výše nastíněné případy nicméně na stížnost obviněného D. nikterak nedopadají, neboť v jeho případě nedošlo k žádným nezákonným průtahům, na základě kterých by musel být v souladu s § 72a odst. 2 tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu, neboť usnesení městského soudu o dalším trvání vazby ze dne 5. 2. 2019 bylo státnímu zástupci, který se vazebního zasedání nezúčastnil, doručeno v písemné podobě již následující den, tj. 6. 2. 2019. Lhůta pro podání stížnosti tak státnímu zástupci marně uplynula dne 11. 2. 2019, pročež usnesení o dalším trvání vazby, vůči němuž se obviněný vzdal práva stížnosti, a to i za osoby oprávněné, již bezprostředně po jeho vyhlášení dne 5. 2. 2019, tak nabylo právní moci dne 12. 2. 2019.

                                    27. Z výše uvedených důvodů tak byla stížnost obviněného O. D. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

                                    III. 2. Stížnost obviněného D. I.

                                    28. Obviněný D. I. byl stejným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, dále zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zločinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let, peněžitý trest a trest propadnutí věci.

                                    29. Jmenovaný obviněný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 20 Nt 1037/2017. Naposledy pak bylo o vazbě rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16144, který shledal, že obviněný D. I. se ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu trvají i nadále. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti stále nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny zákonné znaky výše uvedených trestných činů a jsou zřejmé důvody vedoucí k podezření, že je spáchal obviněný I. společně s dalšími spoluobviněnými.

                                    30. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. řádu vrchní soud konstatoval, že obviněný je příslušníkem státu, který není členem Evropské unie, k České republice nemá žádný trvalejší vztah ani zázemí, které by bylo dáno rodinnými, majetkovými či pracovními vazbami. Do ČR přicestoval jako turista bez povolení k pobytu. Proto zde nepracoval a žil pouze z částky 2.000 EUR, kterou si s sebou přivezl. Skutečnost, že jeho rodina žije v Srbsku a že mu byl uložen, byť dosud nepravomocně, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, vedla vrchní soud k důvodné obavě, že by se v případě propuštění na svobodu obviněný mohl zachovat způsobem, který předpokládá předmětný vazební důvod. Ve vztahu k vazebnímu důvodu popsanému v § 67 písm. c) tr. řádu, tedy k obavě, že by v případě propuštění z vazby mohl obviněný I. trestnou činnost opakovat, vrchní soud konstatoval, že z dosavadního řízení je zřejmé, že na území ČR neměl legální zdroj příjmů. Ačkoli obviněný měl údajně žít z úspor, z provedených důkazů vyplynulo, že na území ČR nepracoval a místo toho se měl dopouštět rozsáhlé a výnosné trestné činnosti.

                                    31. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze plně ztotožnil. Vrchní soud, stejně jako v případě obviněného D., přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného D. I. ve vazbě, když zcela jasně vyložil, které skutečnosti jej vedly k těmto závěrům. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí je naprosto v souladu se zákonnými požadavky ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. řádu. Nejvyšší soud tedy závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho podstatného nevytkl.
                                      32. Pokud jde o konkrétní námitky obviněného, ty Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za relevantní. Obviněný D. I. ve své stížnosti v podstatě tvrdí, že dosud zjištěné skutečnosti tak, jak vyplynuly z dokazování provedeného před nalézacím soudem, nenasvědčují tomu, že by skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly jeho osobou skutečně spáchány. Za tohoto stavu také vyjádřil svůj nesouhlas s výší uložených trestů, které mu byly nepravomocně uloženy soudem prvního stupně a ze kterých Vrchní soud v Praze dovodil existenci důvodů pro prodloužení vazby. Dlouhá řada výše popsaných námitek skutkového i hmotněprávního charakteru však budou předmětem přezkumu vrchního soudu v rámci odvolacího řízení. Klíčovou je však skutečnost, že ve vztahu k osobě obviněného D. I. stále trvá podezření ze spáchání velmi závažné trestné činnosti, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že byl, byť dosud nepravomocně, odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Za této situace jsou výše uvedené námitky prezentované obviněným zcela neopodstatněné, a to mimo jiné i ve světle platné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy je rozhodováno o vazbě po vynesení rozsudku soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení, nadto za situace, kdy je obviněný prvoinstančním soudem odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody, je riziko útěku či skrývání se zvýšeno a je zde tedy dána důvodná obava z naplnění důvodu útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Za daného stavu lze dospět k závěru, že na straně obviněného jsou dány veškeré skutečnosti odůvodňující závěr o nutnosti setrvání jeho osoby ve vazbě, a jelikož intenzita těchto důvodů je mimořádně vysoká, není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky a opatřeními.

                                      33. Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedenému stížnost obviněného D. I. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítnul.

                                      III. 3. Stížnost obviněného S. J.

                                      34. Obviněný S. J. byl týmž rozsudkem Městského soudu v Praze nepravomocně uznán vinným jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, dále zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Mimo to mu byl uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let, peněžitý trest a trest propadnutí věci.

                                      35. Jmenovaný obviněný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 20 Nt 1031/2017. Naposledy pak bylo o jeho vazbě rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16121, kterým bylo shledáno, že se obviněný S. J. ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu trvají i nadále. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestných činů a jsou dány zřejmé důvody vedoucí k podezření, že je obviněný S. J. společně s dalšími spoluobviněnými skutečně spáchal.
                                        36. Ve vztahu k vazebnímu důvodu popsanému v § 67 písm. a) tr. řádu vrchní soud konstatoval, že rodina S. J. žije v Srbsku a ve V. Obviněný po celou dobu (v trvání čtyř měsíců), co se zdržoval na území ČR, neměl na tomto území povolení k pobytu, nepracoval zde, ani nepodnikal, navíc se zdržoval v různých lokalitách. V době svého zadržení se nadto prokazoval pozměněným cestovním pasem vydaným na jméno T. V. Vrchní soud vzal dále v úvahu jeho prohlášení, že v případě propuštění by se zdržoval v místě svého trvalého pobytu v Srbsku. Vzhledem k tomu, že byl, byť dosud nepravomocně, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a navíc je cizím státním příslušníkem, který nemá k České republice žádný trvalejší vztah, ani zázemí, jež by bylo dáno rodinnými či pracovními vazbami, je dle vrchního soudu dána důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by obviněný mohl uprchnout nebo by se mohl skrývat před následujícími fázemi trestního řízení. Ve vztahu k vazebnímu důvodu popsanému v § 67 písm. c) tr. řádu, tedy k obavě, že by v případě propuštění z vazby na svobodu obviněný S. J. mohl trestnou činnost opakovat, vrchní soud konstatoval, že z dosavadního řízení je zřejmé, že na území ČR neměl žádný legální zdroj příjmů. Ačkoli obviněný měl údajně žít z úspor, na území ČR evidentně nepracoval a místo toho se měl dopouštět rozsáhlé a výnosné trestné činnosti.

                                        37. Také v případě obviněného S. J. se Nejvyšší soud s výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze plně identifikoval, neboť vrchní soud, stejně jako u předešlých obviněných, přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného J. ve vazbě a zcela srozumitelně vyložil, které skutečnosti jej vedly k těmto závěrům. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil, neboť jsou zcela správné, přičemž ani z formálního hlediska nelze odůvodnění jeho rozhodnutí ničeho podstatného vytknout.
                                          38. Pokud jde o konkrétní námitky obviněného, ani ty nelze považovat za oprávněné. Vznesené výhrady směřující k údajně nedostatečnému popisu skutků a k neúplnému odůvodnění tohoto rozhodnutí se zjevně nevztahují k předmětu tohoto řízení, jímž je rozhodování o stížnosti proti usnesení o dalším trvání vazby, nikoli přezkum vlastního rozhodnutí ve věci samé. Podobně je to i s jeho námitkou, že v projednávaném případě dle jeho názoru nebylo usnesením Policie ČR zahájeno trestní stíhání jeho osoby.
                                            39. K další námitce obviněného vztahující se k údajnému porušení ustanovení § 72a odst. 2 tr. řádu v jeho neprospěch Nejvyšší soud konstatuje, že obžaloba byla Městským státním zastupitelstvím v Praze podána u Městského soudu v Praze dne 11. 6. 2018 (dle prezenčního razítka na č. l. 13968), a to pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tomuto trestnému činu odpovídá zákonná trestní sazba v rozmezí od 10 do 18 let odnětí svobody. Podle ustanovení § 72a odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu platí, že pokud je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, tj. podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku pro úmyslný trestný čin, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, pak celková doba trvání vazby nesmí překročit tři roky. Z této doby pak jedna třetina připadá na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem.
                                              40. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu zjistil, že obviněný S. J. byl zadržen dne 12. 6. 2017 v 5:05 hod. (č. l. 2062), načež byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 20 Nt 1031/2017, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. řádu, přičemž vazba byla započítána dnem a hodinou zadržení, tj. od 12. 6. 2017 v 5:05 hod. (č. l. 3130). Z výše uvedeného tak plyne, že v souladu s pravidly o počítání lhůt (§ 60 tr. řádu) nejpozději do 12. 6. 2018 bylo nutné podat obžalobu, neboť k tomuto dni uplynula jedna třetina z celkové doby trvání vazby, jež je zákonem vymezena pro fázi přípravného řízení. Ustanovení § 72a odst. 2 tr. řádu stanoví, že „není-li přípravné řízení nebo řízení před soudem před uplynutím této doby skončeno, musí být nejpozději poslední den této lhůty obviněný propuštěn z vazby“. Jelikož však obžaloba byla podána dne 11. 6. 2018, tedy den před uplynutím roční lhůty zákonem vymezené pro přípravné řízení, k porušení § 72a odst. 2 tr. řádu jednoznačně nedošlo.
                                                41. S ohledem na výše uvedené byla stížnost obviněného S. J. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

                                                III. 4. Stížnost obviněného S. V.


                                                42. Obviněný S. V. byl výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným jednak zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, dále zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let, dále peněžitý trest a trest propadnutí věci.

                                                43. Jmenovaný obviněný byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 20 Nt 1033/2017. Naposledy bylo o vazbě rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16144, kterým bylo shledáno, že se obviněný S. V. ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. řádu trvají i nadále. I v tomto případě vrchní soud konstatoval, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly tímto obviněným spáchány, mají všechny zákonné znaky trestných činů a jsou dány zřejmé důvody vedoucí k podezření, že je spáchal právě obviněný V. společně s dalšími spoluobviněnými.
                                                  44. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. řádu vrchní soud konstatoval, že obviněný S. V. údajně pobýval na území ČR již delší dobu, a to se svojí přítelkyní v P. na adrese N. Před orgány činnými v trestním řízení však vystupoval pod smyšlenou identitou P. P., přičemž při domovní prohlídce byl zajištěn cestovní pas vystavený na jméno D. D., který byl evidován jako odcizený a byl opatřen fotografií S. V. Na obviněného byl vydán zatýkací rozkaz soudem v Bělehradě, nicméně vydání jeho osoby bylo Městským soudem v Praze prozatím odloženo. Skutečnost, že obviněný V. byl, byť dosud nepravomocně, městským soudem odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, přičemž je cizím státním příslušníkem, který nemá k České republice žádný trvalejší vztah, ani zázemí, které by bylo dáno rodinnými či pracovními vazbami, vedla Vrchní soud v Praze k důvodné obavě, že v případě jeho propuštění na svobodu by mohl uprchnout nebo se skrývat před dalšími fázemi trestního řízení. Ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. c) tr. řádu, tedy k obavě, že by v případě propuštění z vazby na svobodu mohl obviněný S. V. trestnou činnost opakovat, vrchní soud konstatoval, že z dosavadního řízení je zřejmé, že na území ČR neměl žádný legální zdroj příjmů. Ačkoli měl obviněný údajně žít z úspor, eventuálně z finanční podpory své rodiny, na území ČR evidentně nepracoval a místo toho se měl dopouštět rozsáhlé a výnosné trestné činnosti.

                                                  45. Rovněž v případě obviněného S. V. se Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze zcela ztotožnil, neboť vrchní soud, stejně jako u předešlých obviněných, přesvědčivě vymezil důvody pro ponechání obviněného V. ve vazbě a zcela srozumitelně vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly. Taktéž z formálního hlediska nebylo možné odůvodnění jeho rozhodnutí ničeho podstatného vytknout.
                                                    46. Konkrétní námitky obviněného, které uvedl ve své stížnosti proti usnesení o svém ponechání ve vazbě, pak nelze považovat za jakkoliv relevantní. Obviněný v nich upozornil na chyby, které dle jeho názoru vykazuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, č. j. 11 To 27/2019-16144. Konkrétně negoval své sdělení o délce svého pobytu na území ČR, jakož i adresu, na které se zdržoval se svojí přítelkyní. Rovněž namítl, že před policií nevystupoval pod smyšlenou identitou, nýbrž uvedl své pravé jméno, které správně zní – M. P. Všechny tyto výhrady však nemají žádnou argumentační sílu, aby mohly zpochybnit věcně správný výrok Vrchního soudu v Praze o dalším trvání důvodů vazby útěkové a předstižné ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. řádu na straně jeho osoby.
                                                      47. S ohledem na výše uvedené tak byla stížnost obviněného S. V. v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.



                                                          IV. Argumentace Nejvyššího soudu společná všem stěžovatelům

                                                      48. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud v souvislosti s námitkami obviněných k existenci tzv. útěkové vazby odkazuje mimo jiné na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem. V každém případě je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) či sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).

                                                      49. V nyní projednávané trestní věci byl přitom obviněnému D. I. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 10 let, obviněnému S. J. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody rovněž ve výměře 10 let a obviněnému S. V. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 13 let. V těchto případech je tedy existence důvodu tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. řádu i z tohoto hlediska nepochybně plně oprávněná. Pouze obviněnému O. D. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 48 T 6/2018, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5 let. Nicméně i tento obviněný je v důsledku odvolání podaného v jeho neprospěch státním zástupcem i nadále reálně ohrožen trestem odnětí svobody vyměřeným v trestní sazbě v rozmezí od 8 do 12 let, pročež i v jeho případě je existence důvodů vazby útěkové zcela odůvodněna. Lze tedy shrnout, že i s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům je intenzita vazebních důvodů mimořádně na straně obviněných vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky či opatřeními.

                                                      50. Navíc obecně platí, že byl-li obviněnému, byť dosud nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny se povaha omezení osobní svobody mění. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
                                                        51. Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58, či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).

                                                        V. Závěrečné vyjádření
                                                          52. Námitky všech obviněných týkající se neoprávněnosti či absence konkrétních skutečností odůvodňujících jejich ponechání ve vazbě byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako nedůvodné a zcela účelové. Jak bylo již výše uvedeno, vrchní soud se v souvislosti s rozhodováním o dalším trvání vazby ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, důsledně zaobíral nejen okolnostmi páchané trestné činnosti, ale i osobními poměry každého z obviněných, včetně významného faktoru v podobě (dosud) nepravomocného odsouzení každého z nich k citelnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Stížnostní námitky všech obviněných Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od napadených závěrů Vrchního soudu v Praze.

                                                          53. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu podané stížnosti obviněných O. D., D. I., S. J. a S. V. jako nedůvodné zamítl.


                                                          P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

                                                          V Brně dne 10. 7. 2019


                                                          JUDr. Antonín Draštík
                                                          předseda senátu




                                                          Vypracoval:
                                                          JUDr. Tomáš Durdík
                                                                                              soudce