Rozhodnutí NS

28 Cdo 665/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/17/2020
Spisová značka:28 Cdo 665/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.665.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Rybník
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 665/2020-92


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Velké Heraltice, se sídlem ve Velkých Heralticích, Družstevní 43, identifikační číslo osoby: 47813636, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23C 49/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2019, č. j. 5 Co 21/2019 – 65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

                  O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 23 C 49/2016 – 37, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, ze dne 3. 4. 2016, č. j. SPU 158848/2016/Uh, sp. zn. SP 16443/2014-571102, tak, že žalobkyni vydal pozemek parc. č. 1114/2 a dále části pozemků parc. č. 1114/1 a parc. č. 1115 v geometrickém plánu G. S. č.447-120/2016, jenž se stal nedílnou součástí rozsudku, označené jako pozemky parc. č. 1114/1 o výměře 1.585 m2 a parc. č. 1115/1 o výměře 12.993 m2, vše v katastrálním území a obci Velké Heraltice – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 12.342,- Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 5 Co 21/2019 - 65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.382,30 Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jež restituční nárok uplatnila řádně a včas ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. u povinné osoby. Účastnice řízení je povinnou osobou podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., předmětné pozemky jsou původním majetkem církevní právnické osoby ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 428/2012 Sb. a oprávněné osobě byly odňaty v rozhodném období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) za okolností uvedených v ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Vydání předmětných pozemků nebrání výluka z naturální restituce upravená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť rybník jako vodní dílo, který se na předmětných pozemcích nachází, není z hlediska soukromého práva samostatnou věcí (je součástí pozemku), a není výsledkem stavební činnosti, jež by bylo možné označit za stavbu ve smyslu občanského práva (na podporu uvedené argumentace odvolací soud odkázal na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008; tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Odvolací soud dále dovodil, že vydání předmětných pozemků nebrání ani stavebně technické provedení hráze rybníka, neboť z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že se jedná o jednoduchý konstrukční typ vodní hráze, kde stavební úpravy (hráz vzniklá navršením zeminy a osetím, později částečně zpevněná kamennou dlažbou a kamenným pohozem) splývají s pozemkem jako takovým. Na konto odvolacích námitek účastnice řízení poukazující na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 2 As 18/2010 (tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), uvedl, že v rozsudku přijaté konkluze do poměrů projednávané věci nelze promítnout, neboť ty se dotýkají pojmu stavby rybníka ve smyslu veřejného práva [zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 99/2004 Sb.“]. Naopak odvolací soud shledal relevantními závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, z nichž zdůraznil přijatou tezi, že nádrž ve smyslu ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. tvoří jako objekt i dno zatopených pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť a.) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 (dovolatelka uvádí pouze spisové značky těchto rozhodnutí dovolacího soudu), b.) jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (možnost vydat pozemek, který v mezidobí po odnětí státem je na základě stavebních úprav pozemkem jiného druhu i způsobu využití, o což se oprávněná osoba nezasloužila, c.) rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, která je dovolacím soudem posuzována rozdílně [právní povaha rybníkem zatopených pozemků v kontextu výkladu ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb., přičemž rozdílnost v řešení předestřené otázky prezentují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 2 As 18/2010], d) dovolací soud by měl posoudit odchylně otázku možnosti vydat oprávněné osobě kromě odňatého pozemku i stavbu (zde rybníka), která byla na pozemku vybudována až po jeho odnětí. Dále dovolatelka dovozuje z blíže nespecifikované judikatury dovolacího soudu nerovné postavení vlastníka pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, a vlastníka pozemku zatopeného vodní masou (rybníka). Uvádí, že v prvním případě zůstává vlastníku pozemku pod pozemní komunikací zachováno pouze tzv. holé vlastnictví, zatímco vlastníku zatopeného pozemku je zachována i vlastnictví rybníka. Dále dovolatelka ve prospěch argumentace o absenci podmínek pro vydání předmětných pozemků argumentuje i institutem paušální finanční náhrady (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu prezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97 (rozsudek byl publikován pod číslem 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 663/2001, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 416/2010 (z nichž cituje), vyvrací opodstatněnost dovolací argumentace účastnice řízení akcentující názor, že rybník a pozemek, jenž tvoří rybniční dno, jsou dvě samostatné věci v právním slova smyslu. Má tudíž za to, že vydání předmětných pozemků nic nebrání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 9. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že byl v dovolání uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání účastnice řízení všechny předepsané náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání účastnice řízení není – z hlediska uplatněného důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné již jen proto, že dovolatelka v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného či procesní práva, na jejímž řešení by dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisel. Z judikatury dovolacího soudu se přitom již konstantně podává, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Popsaný požadavek však dovolání účastnice řízení (ve vztahu k vymezenému důvodu přípustnosti dovolání nesouladu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) nesplňuje. Nelze rovněž přehlédnout, že odkaz účastnice řízení na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, není případný, neboť označená rozhodnutí dovolacího soudu řešila právní otázku oceňování náhradního pozemku, jenž je oprávněné osobě vydáván v režimu ustanovení § 11 odst. 2, popřípadě § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“).

Dovolání účastnice řízení není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem přípustné ani z hlediska důvodu přípustnosti dovolání založeného na potřebě řešit rozdílnost v rozhodování určité právní otázky dovolacím soudem (jeho jednotlivými senáty, popřípadě týmž senátem dovolacího soudu). Dovolatelka sice v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání vymezuje konkrétní právní otázku (právní poměr rybníka a pozemku, jenž tvoří rybniční těleso), nicméně rozdílnost v posuzování této otázky shledává na straně jedné v rozhodnutí Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení [srovnej §10a o. s. ř.; § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] a na straně druhé v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kasačního v řízení o soudním přezkumu správních rozhodnutí (srovnej § 11 a § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů). Z jednoznačného znění zákonného textu ustanovení § 237 o. s. ř. přitom vyplývá, že rozdílnost v rozhodování musí být dána u dvou, popřípadě více, rozhodnutí dovolacího soudu (nikoliv Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu). Ostatně sluší se uvést, že možný odchylný pohled na právní povahu stavby rybníka prezentovaný v rozhodnutích obou nejvyšších soudů je založen na odlišném chápání pojmu stavba předpisy veřejného (vodohospodářského) práva a soukromého (občanského) práva, o čemž bude podán výklad dále.

Dovolání účastnice řízení není přípustné ani z hlediska (obsahově) vymezených důvodů přípustnosti dovolání spočívajících v požadavku na řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené a v potřebě již (dovolacím soudem) vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Sluší se uvést, že dovolatelka v souvislosti s oběma důvody vymezuje totožnou otázku (možnost vydání pozemku, jenž v době odnětí oprávněné osobě byl v pozemkové evidenci veden a také užíván jako role, a nyní se jedná o pozemek, na němž se nachází rybník, včetně hráze a technického zařízení, vybudovaný stavební činností po odnětí pozemku státem). Pomine-li dovolací soud, že pro tutéž otázku nemůže nalézt současné uplatnění důvod přípustnosti dovolání spočívajícího v potřebě řešit nově otázku dosud neřešenou a v požadavku již vyřešenou otázku posoudit jinak (z logiky věci je vyloučeno, aby bylo posouzeno odchylně něco, co ještě nebylo řešeno), považuje dovolací soud za nezbytné připomenout, že právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu skutečně závisí [zda je dán výlukový důvod obsažený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tehdy, nachází-li se na nárokovaných pozemcích nádrž rybníka (vodní plocha) a zda lze rybník považovat za stavbu (v občanskoprávním smyslu), jež by naturální restituci ve smyslu citovaného ustanovení bránila], vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech posuzované věci.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).

Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), mohla, být samostatným předmětem práv a povinností (§ 120 odst. 2 obč. zák.), a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).

Jestliže tedy odvolací soud v individuálně daných poměrech projednávané věci při řešení otázky, zda existence rybníka na vydávaných pozemcích představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., dospěl k negativnímu závěru, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi tak korespondují závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci existence rybníka (vzduté vodní plochy) na posuzovaných pozemcích nebrání jejich vydání oprávněné osobě [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], když zde samotná vodní plocha nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně koresponduje i těm závěrům judikatury, dle nichž rybník [jak je chápán vodním (veřejným) právem] nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný pod č. 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).

Překážkou vydání předmětných pozemků pak může být i skutečnost, že jejich užívání podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by neumožňovalo oprávněné osobě realizovat žádnou nebo některou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat či zcizit. Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého vlastnictví. Argumentace o podobnosti postavení vlastníka pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, a vlastníka pozemku tvořícího rybniční těleso zjevně neobstojí, neboť na rozdíl od pozemku, na němž se nachází vodní plocha (vodní masa), pozemek zastavěný pozemní komunikací podléhá režimu obecného užívání (srovnej ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů).

Bez souvislosti s projednávanou věcí je námitka dovolatelky, že dovolací soud se ve své judikatuře důsledně nevyrovnává s otázkou povahy odňatého a požadovaného pozemku. Touto námitkou dovolatelka zcela zřejmě pomíjí, co bylo uvedeno výše, tj. že rybník, včetně hráze a technického zařízení, není samostatnou věcí v občanskoprávním slova smyslu, ale součástí vlastního rybničního tělesa tvořeného zatopeným pozemkem. Samotná dovolatelkou namítaná okolnost, že rybník byl zřízen až po převzetí pozemků státem, pak na závěrech formulovaných výše také ničeho nemění (srov. též ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., dle něhož se věc vydává ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy). Do poměrů projednávané věci nedopadá ani závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, že „v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které na věci v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období (resp. v době před účinností zákona)“. Je zřejmé, že se jedná o obecnou tezi vážící se k motivům, pro které zákonodárce včlenil do zákona č. 428/2012 Sb. výlukové ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nelze jej ovšem označit za interpretační a aplikační kritérium, jež by mělo být jako vodítko pro rozhodování soudu zohledněno v podmínkách každé konkrétní věci.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument dovolatelky finanční náhradou poskytovanou církvím (srovnej ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb.), která nepopiratelně plní zčásti i funkci restituční (náhrada za majetek, jenž oprávněným osobám nelze vydat in natura), jejíž výše však byla petrifikována již v okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí, přičemž takto vyplácená paušální náhrada nikterak nevylučuje ba ani nemodifikuje možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku za zákonem stanovených podmínek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018).

Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

        Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. 3. 2020


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu