Rozhodnutí NS

23 Cdo 2954/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:23 Cdo 2954/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2954.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/17/2018
IV.ÚS 4153/18
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
05/21/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2954/2018-80


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Teco a.s., se sídlem v Kolíně, Kolín IV, Průmyslová zóna Šťáralka 984, PSČ 280 02, IČO 46357301, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 976/12, PSČ 170 00, proti žalované iNELS s.r.o., se sídlem v Holešově, Všetuly, Palackého 493, PSČ 769 01, IČO 02147823, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o ochranu před porušováním práv z průmyslového vzoru a ochranných známek a o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 25/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2017, č. j. 3 Cmo 191/2017-59, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. srpna 2017, č. j. 21 Cm 25/2016-45, zamítl návrh žalobkyně na spojení věci s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 10/2015 (výrok pod bodem I) a řízení přerušil do pravomocného skončení řízení ve věcí sp. zn. 21 Cm 10/2015 vedeného u Městského soudu v Praze (výrok pod bodem II).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. prosince 2017, č. j. 3 Cmo 191/2017-59, odvolání proti výroku pod bodem I. usnesení soudu prvního stupně odmítl, ve výroku pod bodem II usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku usnesení soudu prvního stupně pod bodem I s odůvodněním, že proti usnesení upravujícímu vedení řízení není odvolání podle § 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) přípustné. Ve vztahu k přezkumu výroku pod bodem II usnesení soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že pokud nedošlo ke spojení věci (což označil odvolací soud za zcela namístě, nicméně zdůraznil, že přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku pod bodem I mu nepřísluší), je z důvodu zásady efektivity a předvídatelnosti rozhodnutí soudu vhodné později zahájené řízení přerušit a vyčkat na pravomocné rozhodnutí v dříve zahájené věci, kde je již řízení ve fázi fakticky před ukončením dokazování, tedy i před rozhodnutím. Odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k faktické shodě uplatňovaných nároků v obou těchto řízeních lze předpokládat možnost využití budoucího rozhodnutí a výsledků dokazování (zejména znaleckého posudku) i pro rozhodnutí v této věci (tj. později zahájené); tím se zajistí i jednota v rozhodnutí o fakticky shodných nárocích směřovaných proti jiným účastníkům.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně pod bodem II. Podle dovolatelky se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda za situace, kdy je možné učinit jiná vhodná opatření, je soud oprávněn fakultativně přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zejména jsou-li dány podmínky pro spojení věcí podle § 112 odst. 1 o. s. ř. (dále jen „otázka č. 1“). Dovolatelka v dovolání odkázala např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 ICdo 57/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či rozhodnutí ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).

Podle dovolatelky dále dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny otázky, zda je možné fakultativně přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby než bude pravomocně rozhodnuto v paralelně probíhající kauze se shodným či velmi podobným skutkovým základem s prostým odůvodněním, že řízení v paralelně probíhající kauze se blíží vydání prvoinstančního rozhodnutí, aniž by v této paralelně probíhající kauze bylo před prvostupňovým soudem nařízeno jednání (dále jen „otázka č. 2“), zda je možné aprobovat rozhodnutí soudu první instance o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., s jehož postupem odvolací soud nesouhlasí, jen tím, že rozhodnutí v paralelně probíhajícím řízení, pro jehož výsledek je řízení přerušeno, je v určité procesní fázi, aniž by bylo v tomto řízení nařízeno další soudní jednání (dále jen „otázka č. 3“), či zda je možné přerušit řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., i pokud jsou žalobní nároky založeny na časově omezených právech žalobce, která mohou v případě prodlužování řízení v důsledku jeho přerušení expirovat (dále jen „otázka č. 4“).

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, a ve stejném rozsahu zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněný tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. jsou skutečně splněna.

Dovolatelkou formulované otázky č. 1 a č. 4 nejsou způsobilé založit přípustnost jejího dovolání, neboť u těchto otázek není splněn předpoklad, podle nějž je dovolání přípustné pouze pro řešení otázek, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud nerozhodl o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy (sám) mohl učinit jiné vhodné opatření, odvolací soud naopak přezkoumával důvodnost přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situaci, kdy již nebylo možné činit jiné vhodné opatření (neboť závěr soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na spojení věci s řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cm 10/2015 nepodléhal jeho přezkumu). Stejně tak se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval povahou žalobou uplatněných práv (tj. zda jsou založeny na časově omezených právech, která mohou v důsledku přerušení řízení expirovat).

V souvislosti s otázkami č. 2 č. 3 Nejvyšší soud předesílá, že se nejedná o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud naopak ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu přerušit řízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015).

Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, popř. ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15).

V nyní posuzované věci se odvolací soud výše uvedenými hledisky pro možnost přerušení řízení zabýval a srozumitelně své úvahy vyložil, přičemž tyto jeho úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž v kontextu posuzované věci není rozhodující, že v dříve zahájeném řízení nebylo v době rozhodnutí odvolacího soudu nařízeno jednání.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu