Rozhodnutí NS

8 Tdo 48/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:8 Tdo 48/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.48.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Krádež
Pokus trestného činu
Úmysl nepřímý
Vloupání
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 125, 134 tr. ř.
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 205 odst. 2 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 48/2019-33


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného Š. M., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 61 To 116/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 89/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 T 89/2017, byl obviněný Š. M. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným P. H., jehož se dopustil tím, že
dne 2. 6. 2017 kolem 23.40 hod. v XY, XY ulici, před domem č. p. XY nezjištěným předmětem a způsobem, patrně za pomoci skeneru na dálkové ovládání či univerzálního klíče, bez poškození otevřeli osobní motorové vozidlo tovární značky Volvo XC 60, bílé barvy, r. z. XY, které je majetkem poškozené firmy Texen, s. r. o., vnikli do vozidla, které v té době užíval poškozený A. N. O., nar. XY, přičemž z vozidla se jim nepodařilo nic odcizit,
a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 1. 2013, právní moc 26. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, avšak mu byl nařízen dne 10. 11. 2014, a trest vykonal dne 27. 12. 2015, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2014, pravomocným dne 13. 8. 2014, sp. zn. 1 T 47/2014, byl odsouzen pro pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu šedesáti měsíců a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který byl vykonán 18. 9. 2014, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 3 T 68/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 7 To 256/2016, byl odsouzen kromě jiného i pro pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 3 T 36/2013, a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 51 T 83/2014, kterým byl odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a, b), odst. 2 tr. zákoníku, kdy z tohoto naposledy ukládaného trestu byl podmíněně propuštěn dne 24. 3. 2017.
    2. Za nyní přezkoumávaný pokus přečinu byl obviněný Š. M. odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí uvedených věcí ( zajištěných klíčů) a bylo rozhodnuto o náhradě škody, jakož i o vině a trestu spoluobviněného P. H.
      3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 61 To 116/2018, odvolání obviněných Š. M. a P. H. podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
        II. Dovolání obviněného

        4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Š. M. prostřednictvím obhájců JUDr. Petra Pustiny a JUDr. Lucie Hrdé s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání.
          5. V dovolání zpracovaném obhájkyní JUDr. Lucií Hrdou obviněný soudům obou stupňů vytýkal, že zjištěný skutkový stav byl ustálen na základě svědecké výpovědi ve spojení s předměty, které u něj byly policií zajištěny, s čímž se neztotožnil, protože setrval na své obhajobě prezentované i v podaném odvolání, že se přečinu, který mu je kladen za vinu, neúčastnil, což soudy nebylo vyvráceno a ani se těmito námitkami dostatečně nezabývaly. Napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť závěr o vině se zakládá na nedostatečných a vadně provedených důkazech. Soudy nevzaly v potaz veškeré zjištěné skutečnosti a vyšly především z jediné výpovědi O. M., proti jehož věrohodnosti obviněný namítá, že neměl nepřetržitou kontrolu nad tím, co se děje na ulici, protože auto bylo zaparkované pod stromem, kvůli němuž dostatečně svědek na automobil neviděl, s pachateli ztratil vizuální kontakt, když scházel schody, na což soudy dostatečně nereagovaly stejně jako na rozpory ve výpovědi poškozeného O. A. N. Brojil i proti tomu, že by věci, které byly u něj zajištěny, sloužily konkrétně k otevírání dveří předmětného vozidla, a zdůraznil, že žádné důkazy nepotvrzují, že by uvedený čin spáchal, když ve vozidle jeho DNA ani jiné jím zanechané stopy nebyly nalezeny. Jeho vinu nelze dovozovat jen z toho, že byl v minulosti odsouzen pro majetkové delikty. Za situace, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, že čin spáchal, mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, což se nestalo, a soudy proto porušily i další zásady trestního řízení vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 tr. ř.
            6. V doplnění dovolání obviněný uvedl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako „trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku“ a „přiznává, že skutečně otevřel vozidlo Volvo poškozeného prostřednictvím univerzální čtečky kódu zámku (předmět je také veden jako vysílačka), ale nikoli za účelem krádeže vozidla. Jeho úmyslem bylo předmět vyzkoušet, zda funguje, neboť byl zakoupen přes internetové stránky, a chtěl se tímto ujistit, zda se nenechal prodejcem oklamat“. Proto se nechtěl zmocnit předmětů ve vozidle nebo dokonce vozidla samotného, ale pouze vyzkoušet jím zakoupený předmět. Po otevření vozidla se nesnažil si ho uchovat násilím, a proto je použitá právní kvalifikace vadná. Navrhl proto, aby s ohledem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud „přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí“.

            7. V dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. Petrem Pustinou obviněný vytýkal, že ve věci existuje extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III 166/95, nebo ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Výroku o vině vytkl, že se soud nezabýval hodnocením protiprávnosti jeho jednání, zaviněním ani příčinnou souvislostí mezi jednáním a následkem, a tvrdil, že rozhodnutí byla vydána při porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv, v čemž shledal porušení práva na spravedlivý proces. V obecné rovině obviněný poukázal na pojmové znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, definici trestného činu ve smyslu § 13 tr. zákoníku, objektivní stránku a definici pokusu. Zdůraznil poté, že trvá na své obhajobě a obsahu podaného odvolání, a není pravdou, že by byl jednoznačně usvědčován výpovědí svědka O. M. Rovněž není pravdou, že by tento svědek obviněné po celou dobu podrobně sledoval, a to minimálně když se přemisťoval z parku do svého bytu v nedalekém domě, a ze svého bytu v 5. patře zpět na ulici, kdy s nimi v této době rozhodně ztratil vizuální kontakt. Poukázal na rozpory v jeho výpovědi, když na jedné straně tento svědek tvrdil, že na obviněné dobře neviděl, protože mu výhled zakrýval strom, a na straně druhé vypověděl, že viděl dobře díky veřejnému osvětlení. Z výpovědi poškozeného nevyplynulo nic, co by svědčilo o trestné činnosti obviněného, ale jen to, že své vozidlo při odchodu uzamkl. Zdůraznil, že žádná z věcí, které měli obvinění u sebe v době zadržení, nemohla sloužit k otevření předmětného vozidla, neztotožnil se se soudem, že by radiostanice mohla být použita k blokování povelu uzamčení vozidla.
              8. Obviněný zdůraznil, že není pravdou, že by vnikli do vozidla „za použití násilí“, a vzhledem k tomu, že z vozidla nic nebylo odcizeno, nebylo spolehlivě zjištěno, zda chtěli odcizit celé vozidlo nebo jen věci z něj, anebo použít vozidlo k tomu, aby se jeho pomocí přepravili z místa na místo, aniž jej chtěli odcizit. Soudy nebraly v potaz důkazní materiál vypovídající v jeho prospěch, za nějž lze považovat i to, že ani speciálně vycvičení policejní psi po jejich zadržení 100 m od místa činu žádného z nich jako pachatele činu neoznačili, a ve vozidle nebyly zajištěny žádné daktyloskopické stopy či DNA, jež by je ze spáchání činu usvědčovaly, přičemž nedošlo ani ke znaleckému posouzení odemknutí vozidla univerzálním klíčem nalezeným u obviněných. Obviněný měl být obžaloby zproštěn v celém rozsahu, neboť pouhý fakt, že v minulosti již byl pro obdobnou trestnou činnost odsouzen, neodůvodňuje závěr, že je pachatelem i v nyní posuzované trestní věci. Naopak od posledního odsouzení žije řádným životem a znovu se začlenil do společnosti. Protože trestná činnost nebyla v posuzované věci spolehlivě prokázána, včetně toho, že se jí dopustil právě obviněný, byly popřeny základní zásady trestního řízení a práva na spravedlivý proces, pokud soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

              9. V závěru tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 61 To 116/2018, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 T 89/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, případně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
                III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
                  10. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. k oběma dovoláním podaným jak prostřednictvím JUDr. Lucie Hrdé, tak i JUDr. Petrem Pustinou poukázalo na jejich obdobnou argumentaci, v níž obviněný primárně namítal nesprávné právní posouzení, avšak zásadně vyjadřoval nesouhlas s tím, že soudy vzaly za základ svého rozhodnutí o jeho vině výpověď svědka O. M., a takové námitky pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Ačkoli totiž obviněný formálně namítal nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve skutečnosti vůbec netvrdil, že by zjištěné a ve skutkové větě popsané jednání nenaplnilo znaky pokusu přečinu krádeže. Výhrady zaměřil výlučně proti hodnocení jednotlivých důkazů soudy a učiněným skutkovým zjištěním, pro což vycházel z vlastní verze skutkového děje založené na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil, a teprve ve vazbě na to dovodil, že pokud soudy dospěly k závěru opačnému, nutně se tak muselo stát porušením základních zásad trestního řízení a pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
                    11. Státní zástupce obviněným uplatněné námitky považoval za nedopadající na žádný z dovolacích důvodů, přičemž zdůraznil, že Obvodní soud pro Prahu 6 věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu, veškeré důkazy hodnotil řádně, striktně podle zásad vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Odsuzující rozsudek pak také logicky a srozumitelně odůvodnil. Obdobně i Městský soud v Praze podaná odvolání řádně přezkoumal a vyjádřil se v podstatě ke všem výhradám obviněného, včetně přiléhavého zdůvodnění svého zamítavého rozhodnutí. O spáchání pokusu přečinu činu obviněným svědčí přesvědčivá výpověď svědka O. M., který oba pachatele při vniknutí do vozidla a jeho následném prohledávání pozoroval a posléze i přivolal policii. To, že obviněný je s hodnocením jednotlivých důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními nespokojen a dožaduje se zásahů do nich, rozhodně neznamená, že závěry soudů jsou vadné a že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak dovolatel v obecné rovině dovozuje. Tutéž povahu mají podle státního zástupce také námitky obviněného založené na tvrzení, že vzhledem k tomu, že z vozidla nebylo nic odcizeno, je otázkou, zda ze strany skutečného pachatele šlo o pokus krádeže, event. o pokus jaké krádeže, či zda nešlo jen o pokus neoprávněného užívání cizí věci. Obviněný totiž i zde vychází z primárního předpokladu rozporného se skutkovými zjištěními, že se jednání nedopustil, a proto u něj nelze dovozovat ani úmysl.
                      12. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že se obvinění v autě „hrabali“ a dívali se, co tam je a není, bylo jejich úmyslem nějakou hodnotnou věc odcizit. S přihlédnutím k tomu, že jednání bylo posouzeno pouze jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, je bez praktického významu hodnota věcí, které pachatelé hodlali odcizit. Bezpředmětnou byla i výhrada ohledně užití násilí, s níž se vypořádal již odvolací soud na straně 4 napadeného usnesení. Protože dovolací námitky obviněného Š. M. stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. K doplnění dovolání obviněného se Nejvyšší státní zastupitelství odmítlo věcně vyjadřovat.
                        13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
                          IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                          14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného (včetně jeho doplnění ze dne 10. 12. 2018) je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto základních formálních podmínek posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
                            15. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                              16. O důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro jeho naplnění zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

                              17. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě § 265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
                                18. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
                                  19. Na základě těchto kritérií posuzoval, zda v přezkoumávané věci došlo k dodržení všech podmínek stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., který obsahuje pravidla pro řádné a spravedlivé provedení a hodnocení důkazů, a to i se zřetelem na výhrady, jež obviněný v dovolání uplatnil.
                                    V. K výhradám obviněného zaměřeným proti nedostatkům ve skutkových zjištěních

                                    20. Nejvyšší soud zkoumal podaná dovolání obviněného z hlediska jejich obsahu, podle něhož shledal, že se v zásadě shodují podání sepsaná prvotně JUDr. Lucií Hrdou a posléze JUDr. Petrem Pustinou, protože obě tyto verze se opírají o obdobné argumenty, zásadně založené na tvrzení obviněného, že se činu, který mu je kladen za vinu, nedopustil. Vady spatřoval zejména v hodnocení věrohodnosti svědka O. M., k níž poukazoval na jím shledávané rozpory, zmiňoval nedostatek dalších usvědčujících důkazů (stop DNA a daktyloskopických stop na místě činu) a v souvislosti s tím poukazoval na porušení principu in dubio pro reo i dalších zásad spravedlivého procesu. Jde o námitky, které směřovaly proti učiněným skutkovým závěrům, neboť obviněný vytýkal vadnost procesních postupů při hodnocení nejen výpovědi svědka O. M., ale i dalších ve věci provedených důkazů, v čemž shledával existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry a poukazoval na porušení práva na spravedlivý proces.
                                    21. S ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že na dosud použitou obhajobu obviněného, která se neliší od jeho výhrad uplatněných v dovolání (nikoliv jeho dodatku), soudy obou stupňů reagovaly a námitkami obviněného se zabývaly. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně provedl ve věci dokazování, které bylo možné za daných okolností zajistit, a prováděl jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak i v jeho neprospěch (vyslechl nejen svědka O. M., poškozeného O. A. N., provedl protokol o ohledání místa činu a odborné expertízy). Způsob, jak soud vyhodnotily tyto důkazy, nalézací soud popsal v bodech 4. až 14. rozsudku, z jehož obsahu je zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil.
                                      22. Odvolací soud námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním posuzoval, podrobně se jimi zabýval, stejně jako i obsahem výpovědí svědků i zajištěných listinných důkazů. Zejména výpověď svědka O. M. vyhodnotil jako věrohodnou a přesvědčivou a vysvětlil, z jakých důvodů (srov. strany 3 a 4 přezkoumávaného usnesení).
                                        23. K námitce obviněného o použitém násilí odvolací soud uvedl, že k němu nedošlo, a vysvětlil, že ze strany soudu prvního stupně, který tento znak výslovně zmínil nikoli ve výrokové části svého rozsudku, ale toliko v jeho odůvodnění na straně 6, šlo o pouhé nedopatření a formulační nepřesnost. Sám doložil, že přesto, že k vniknutí do vozidla nedošlo „násilím“, protože vozidlo nebylo poškozeno, ale bylo uzavřeno a odemknuto, šlo o vloupání, jímž obvinění do uzamčeného prostoru vnikli nedovoleným překonáním uzamčení.
                                          24. K výhradám obviněného o nesprávných procesních postupech je třeba zdůraznit, že provedenými důkazy byla vyvrácena i jeho obhajoba založená na tvrzení, že se snažil pouze ověřit funkčnost dekodéru („vysílačky“). I v tomto případě by se totiž jednalo o trestnou činnost, která však byla vyloučena provedeným dokazováním, protože obvinění do vozidla fyzicky vnikli, prohledávali jeho interiér, což záměru, který obviněný v obhajobě naznačoval, neodpovídalo.

                                          25. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování a důkazy hodnotil způsobem odpovídajícím podmínkám plynoucím z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odvolací soud se v potřebné míře námitkám obviněného uplatněným v odvolání věnoval a neopomenul na ně reagovat. Skutkové závěry soudy vystavěly na vzájemně se doplňujících důkazech, které byly zajištěny. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka O. M. soudy nepochybily, když oba též dostatečným způsobem a v potřebné míře vyložily, proč jí uvěřily, zatímco verzi předkládané obviněným nikoli. Soudy přitom ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily a zvažovaly všechny důkazy ve vzájemných souvislostech a své úvahy a závěry v souladu s pravidly stanovenými v § 125 a § 131 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo, jak obviněný vytýkal, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a to i přesto, že se jednalo pouze o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností, relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení. Soudy obou stupňů se i k výhradám obviněného důsledně zabývaly věrohodností svědka O. M., přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily důkazy, jež vyznívaly ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Veškeré podstatné úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu v napadených rozhodnutích také náležitě vysvětlily (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
                                            26. Jelikož soudy z hlediska obviněným vznesených námitek všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor ani pro aplikaci dovolatelem zmiňované zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
                                              27. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Na základě těchto zjištění nebyly principy spravedlivého trestního řízení v posuzované věci porušeny, když je však třeba poukázat na to, že právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovoláním domáhal, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
                                                VI. K námitkám o právních nedostatcích podle doplňku dovolání
                                                  28. Obviněný v doplnění dovolání sepsaném JUDr. Lucií Hrdou uvedl okolnosti, za nichž brojil proti přezkoumávaným rozhodnutím zčásti odchylně, neboť byť na znění předchozích obsahů dovolání odkázal, modifikoval své námitky v tom směru, že netvrdil, že se činu nedopustil, jak bylo těžištěm jeho obhajoby do této doby, ale uvedl, že skutečně vozidlo Volvo otevřel prostřednictvím univerzální čtečky, ale nebyl veden záměrem spáchat krádež, ale jen si tento předmět vyzkoušet, zda funguje. Na základě takto uvedených námitek, je zřejmé, že obviněný se přiklonil k průběhu děje, jak byl soudy zjištěn v tom, že vnikl do vozidla, popíral však důvod, případně cíl, proč tak učinil.
                                                    29. Nejvyšší soud považuje za nutné s ohledem na tyto výhrady uvést, že obviněný na základě skutku, jak byl soudy zjištěn, popírá své zavinění ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jenž zůstal nedokonán a byl posouzen jako pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Pro právní závěry Nejvyšší soud vychází ze skutkových zjištění, jak byla zjištěna soudy [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], a proto i pro posouzení takto uvedených námitek je rozhodný skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný „… nezjištěným předmětem a způsobem, patrně za pomoci skeneru na dálkové ovládání či univerzálního klíče, bez poškození otevřel osobní motorové vozidlo tovární značky Volvo … vnikl do vozidla, které v té době užíval poškozený A.–N. O., nar. XY, přičemž z vozidla se jim nepodařilo nic odcizit“.

                                                    30. Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění učinil právní závěr, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky pokusu přečinu krádeže, a to zejména s ohledem na to, že obvinění z vozidla žádné věci neodcizili (srov. stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se k tomuto závěru přiklonil a dodal, že sice nezpůsobili žádnou škodu na odcizených věcech, a jejich čin zůstal proto ve stadiu pokusu, ale to jen díky tomu, že ve vozidle, do kterého vnikli, nenalezli nic, co by mohli odcizit, neboť jim šlo logicky o odcizení věcí nejcennějších. Je tak zřejmé, jak již bylo shora uvedeno, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění obviněného zabývaly nejen po stránce skutkové, ale i právní, a proto ke správným, byť stručným závěrům soudů obou stupňů Nejvyšší soud na doplnění dodává, že pokusu přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání toho, že si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
                                                      31. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný (§ 15 tr. zákoníku), který může být spáchán jak v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak v úmyslu nepřímém, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. S ohledem na námitky obviněného směřující proti zavinění je třeba uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III., (uveřejněné pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.)]. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
                                                        32. Posoudí-li se čin obviněného z hlediska těchto zásad, je zřejmé, že soudy nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněný jednal se záměrem přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní, neboť jeho chování, jak je popsal svědek O. M. a je uvedeno ve skutkových zjištěních, všechny uvedené znaky naplňovalo, protože obviněný vnikl do cizího motorového vozidla, jak sám v doplňku dovolání uvedl, pomocí přístroje, kterým disponoval a u něhož soudy, byť s jistou pochybou, tuto funkci předpokládaly. Chování poté, co bylo vozidlo otevřeno, svědčilo o tom, že obviněný jednal záměrně, neboť podle toho, jak jeho činnost svědek O. M. popsal, spočívala v opakovaném rozsvěcení přístroje (3x až 5x), viděl, jak „brali za kliku“, až se do vozidla dostali. Svědek viděl i další počínání pachatelů, kteří, když se dostali do prostoru vozidla, se nahnuli dovnitř. Tato zcela záměrná činnost vedla soudy k závěru, že obviněný jednal v úmyslu ve vozidle nalézt věci, které by odcizil, avšak k dokonání tohoto záměru nedošlo, neboť ve vozidle žádné takové věci nebyly, a proto obvinění po tomto zjištění dveře jen zabouchli a odjištěné je opustili.
                                                          33. Na základě těchto skutečností soudy dospěly k závěru o naplnění znaku úmyslného zavinění, byť jeho formu v přezkoumávaných rozhodnutích neuvedly. Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněného konstatuje, že shledal v jeho činu úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť z uvedených skutkových okolností plyne, že věděl, že vnikne (vloupání, jak správně soudy shledaly) do vozidla, a budou-li v něm věci, o něž by měl zájem, těchto se zmocní, čímž by způsobil poškozenému škodu, a pro případ, že by takové porušení způsobil, byl s tím srozuměn, avšak k uvedenému následku nedošlo jen díky obezřetnosti poškozeného, který ve vozidle žádné takové věci nezanechal.
                                                              VII. Závěr
                                                            34. Nejvyšší soud, který nezjistil žádné vady ani nedostatky v úvahách, na jejichž základě soudy na zavinění obviněného usuzovaly, se s jejich závěry ztotožnil. Správně na podkladě zjištěných skutkových okolností řádně vyhodnotily všechny právní skutečnosti významné pro posouzení činu obviněného. Výhrady obviněného uplatněné v dovolání proti použité právní kvalifikaci z hlediska subjektivní stránky neshledal důvodnými, a proto považuje za správné, že obviněný byl uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
                                                              35. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                                V Brně dne 13. 2. 2019

                                                                JUDr. Milada Šámalová
                                                                předsedkyně senátu