Rozhodnutí NS

11 Tdo 500/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/30/2019
Spisová značka:11 Tdo 500/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.500.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Množství větší než malé
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Organizovaná skupina
Podjatost
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 283 odst. 1, 2 písm. a, c) tr. zákoníku
§ 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 283 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/09/2019
II.ÚS 2983/19
II.ÚS 2983/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 500/2019-5064


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2019 o dovolání, které podali obvinění V. L. N., nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, XY, t. č. Věznice Valdice, V. N. N., nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, XY, t. č. Věznice Valdice, H. S. M., nar. XY v XY, XY, trvale bytem XY, t. č. Věznice Bělušice, a D. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. Věznice Břeclav, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j. 15 To 16/2018-4399, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 4/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. L. N., V. N. N., H. S. M. a D. M. odmítají.

O d ů v o d n ě n í :


I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017, č. j. 40 T 4/2017-3885, byl obviněný V. L. N. pod bodem I. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia bez SIM karty a mobilního telefonu zn. IPhone.
    2. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným V. N. N., a to pod bodem I. popsaným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Souběžně mu byl podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.

    3. Stejným rozsudkem byl uznán vinným také H. S. M., a to pod bodem I. popsaným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let.
      4. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným i D. M., a to pod bodem I. popsaným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Mimo to podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Samsung, vč. SIM karty a paměťové karty.
        5. Pro úplnost je třeba dodat, že v uvedené trestní věci bylo vedeno trestní řízení též proti obviněným V. T. H., V. T. N., V. B. P., V. H. N. a Q. T. H., o jejichž vině trestnou činností bylo též rozhodnuto, avšak vzhledem k absenci podaných dovolání z jejich strany již Nejvyšší soud nepovažuje za nutné jejich zapojení (až na níže rozvedené výjimky) blíže rozvádět.

        6. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného V. L. N., odvolání. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 16. 4. 2018 rozsudkem č. j. 15 To 16/2018-4399, a to takto.
          7. Z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek V. L. N. ve výrocích o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu rozhodl, že se tomuto obviněnému při nezměněném výroku o vině pod bodem I. a při nezměněném výroku o trestu vyhoštění a trestu propadnutí věci uložil v souladu s § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného V. L. N. Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl.
            8. Z podnětu odvolání obviněného V. N. N. Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu rozhodl, že se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
              9. Stejně tak z podnětu odvolání obviněného H. S. M. Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl, že se pro výkon tohoto trestu zařazuje dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
                10. Z podnětu podaného odvolání obviněným D. M. Vrchní soud v Praze zrušil výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výroku a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu rozhodl, že se tomuto obviněnému, při nezměněném výroku o vině pod bodem I. a při nezměněném výroku o trestu vyhoštění a trestu propadnutí věci podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, ukládá trest odnětí svobody v trvání 10 let, přičemž pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou.

                11. Projednávaná trestná činnost spočívá v tom, že všichni obvinění, tj. V. L. N., V. N. N., H. S. M., (a dále V. T. H., V. T. N., V. B. P., V. H. N. a Q. T. H.) vedeni společným záměrem vyrábět omamnou látku konopí, s vědomím, že se jedná o látku, které je regulována zákonem a s vědomím, že nemají povolení s touto zacházet, nezákonně a úmyslně od přesně nezjištěné doby, nejméně však od 1. 11. 2015 do 1. 8. 2016, v pronajaté průmyslové budově stojící na parcele č. st. XY nacházející se v ulici XY č.p. XY, XY, okr. Praha – západ, obžalovaní V. L. N., V. N. N., H. S. M. (a dále V. T. H., V. T. N., V. B. P., V. H. N. a Q. T. H.) za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek, v úmyslu získat následným sušením z vrcholíků těchto rostlin psychotropní látku delta-9-THC, zřídili a provozovali tzv. „indoor“ pěstírnu konopí setého, kde za použití vody, hnojiv a chemických přípravků vědomě pěstovali rostliny konopí s tím, že jednotlivé činnosti si za účelem dosažení jejich rychlého růstu, následné sklizně, distribuce, a tím i vyššího výdělku, rozdělili tak, že obžalovaný V. L. N. organizoval a pokyny řídil pronájem a výbavu prostor pěstírny konopí, obžalovaný V. N. N. (spolu s obviněným V. H. N.em) prováděli na pokyn obv. V. L. N. zásobování a společné kontroly pěstebního objektu a kontroly stavu pěstovaných rostlin, o které pečovali v pozici tzv. zahradníků obv. H. S. M. (V. T. N., V. T. H., V. B. P., a Q. T. H.), a to přihnojováním, zálivkou, střihem a simulací denní a noční doby, a touto činností společně prokazatelně vyrobili ve dvou cyklech nejméně 16 044,5 gramů konopí setého, kdy nejméně 5 724,5 gramů rostlinné sušené hmoty s obsahem 373,5 g delta-9-THC bylo uloženo v době zásahu Policie České republiky v prostorách předmětné pěstírny a 10 320 g toxikomansky využitelné rostlinné drti s obsahem 874,6 gramů delta-9-THC bylo prodáno dne 21. 7. 2016 prostřednictvím obviněného D. M. neztotožněným maďarským odběratelům, dále společně pěstovali v různých vegetačních stádiích a měli v prostorách pěstírny za účelem pěstování připraveny řízky rostliny konopí v počtu nejméně 5 361 ks, ale z důvodu zásahu Policie České republiky se jim již nepodařilo konopí dopěstovat, usušit a distribuovat dalším osobám, přičemž takto mohli vyrobit celkem 192 500 gramů konopí obsahujícího nejméně 13 600 gramů látky delta-9-THC. Takto vyprodukovaná „marihuana“ se stala předmětem obchodu s konopím, na kterém se v období ode dne 20. 7. 2016 do dne 21. 7. 2016 podíleli obžalovaní V. L. N. a V. N. N. tak, že po vzájemné předchozí domluvě tuto prodali prostřednictvím dalších neustanovených osob maďarské národnosti v Praze 4 obviněnému D. M., přičemž tímto společným jednáním a ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států sjednali vývoz konopí do zahraničí, a to tak, že obviněný V. L. N. dojednal obchod s dosud neustanovenou osobou, která byla ve spojení s odběratelem v Maďarské republice, a dne 21. 7. 2016 započala opakovaná vzájemná telefonní komunikace mezi osobami podílejícími se na prodeji, přičemž z prostor pěstírny v průmyslové budově stojící na parcele č. st. XY nacházející se v ulici XY č.p. XY v k.o. XY, bylo převezeno obviněnými V. L. N. a V. N. N. sušené konopí tak, že společně vyzvedli zavazadla obsahující uvedené množství konopí setého, tyto V. N. N. uložil do vozidla t.z. Škoda Octavia, reg. zn. XY, a poté ve vzájemné součinnosti jej oba převezli na území hl. m. Prahy, přičemž obžalovaný V. L. N. prováděl doprovod tohoto kurýrního vozidla vozidlem t.z. Škoda Octavia reg. zn. XY, vozidlo s konopím následně dne 21. 7. 2016 v 13,20 hod. odstavili v XY za křižovatkou ulic XY a XY u a téhož dne obžalovaný V. L. N. společně s další neustanovenou osobu konopí seté předali v 15,58 hod. D. M., který si jej naložil do zavazadlového prostoru vozidla tovární zn. Honda, maďarské poznávací značky XY, kterým na místo přijel, a následně odjel v 16:01 hodin s úmyslem vyvézt konopí z území České republiky do Maďarské republiky za účelem další distribuce, ale téhož dne byl v 19,35 hodin zastaven hlídkou Celní správy před hraničním přechodem Lanžhot na rychlostní silnici D2 ve směru na Slovenskou republiku, a následně provedenou prohlídkou byly v zavazadlovém prostoru vozidla a na zadních sedadlech nalezeny 3 kusy černých plastových pytlů, ve kterých se nacházela sušina rostliny konopí o celkové hmotnosti 10 320 g toxikomansky využitelné rostlinné drti s obsahem 874,6 gramů delta-9-THC.
                V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětné rozsudky soudů prvního a druhého stupně.
                II.
                Dovolání obviněných a vyjádření k nim

                12. Obviněný V. L. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze) prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů jeho jednání nesprávně kvalifikovaly podle § 283 odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
                  13. Jeho výhrady proti právní kvalifikaci podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spočívají ve zpochybnění celkového objemu zajištěného množství marihuany. Dovolatel připouští, že došlo k zadržení cca 10 kg marihuany, na jejíž výrobě participoval, ale zbývající množství dle jeho názoru zůstává v rovině spekulací. Nebyla totiž prokázána jeho vazba na marihuanu zadrženou v prostorách pěstírny v množství cca 5 kg, kterou sem uskladnil neustanovený „majitel pěstírny“ T. Současně však dovolatel akcentoval, že ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 je 15 kg marihuany pouze hraničním množstvím velkého rozsahu, a proto je nutné přihlédnout i k dalším faktorům, které měly vliv na finální rozhodnutí o dané právní kvalifikaci, jako je doba páchání trestné činnosti, zisk z trestné činnosti, apod. Proto nelze vycházet pouze z údaje o množství zadržené drogy. I policejní orgán navrhoval po uzavření spisu kvalifikovat jednání dovolatele jako spáchání trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, resp. jako pokus ze spáchání trestné činnosti podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť poukazoval na to, že zabavené rostliny se nacházely v různém stupni vegetačního stadia. V této souvislosti dovolatel zpochybnil i závěry znaleckého posudku ve vztahu k hypotetickému objemu marihuany v případě jejího dopěstování.
                    14. Obviněný zpochybnil i právní kvalifikaci podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tj. naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Má za to, že soudy nad veškerou pochybnost neprokázaly, že by věděl o distribuci marihuany do zahraničí. Navíc vyslovil názor, že postih podle této právní kvalifikace je zaměřen pouze na osoby tzv. drogových bossů, kteří získávají takovou trestnou činností nelegální příjmy v řádu desítek milionů korun. On však takovou osobou není. Z hlediska zásady in dubio pro reo má za to, že nebyla ani prokázána subjektivní stránka tohoto kvalifikačního znaku, neboť ani neměl v úmyslu vyvézt marihuanu do zahraničí.

                    15. Jelikož je obhajobě dovolatele známa judikatura vztahující se k tomuto trestnému činu, odkázal obviněný i na rozsudek Krajského soudu v českých Budějovicích z 29. 5. 2017, sp. zn. 16 T 1/2017, který koreluje s jeho právním názorem. V tomto rozsudku soud konstatoval, že na území České republiky i Rakouska se zformovaly organizované skupiny osob, přičemž obvinění působili striktně na území České republiky, kde marihuanu vyrobili a druhá rakouská organizovaná skupina ji na našem území nakoupila, a poté převezla do Rakouska a zde ji prodávala. Obě skupiny tedy pracovaly nezávisle na sobě, nebyly nijak provázané a jejich činnost nebyla, vedle zmíněného převzetí drogy, nijak společně koordinována. Soud proto učinil závěr, že při uzavírání a realizaci jednotlivých obchodů nelze hovořit o mezinárodním prvku, jak to má na mysli § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, i když obvinění byli srozuměni s tím, že marihuana je prodávána skupině osob pocházejících z Rakouska. Veškeré obchody se ale odehrály vždy na území České republiky. Na tomto příkladě dovolatel demonstruje, že interpretace a aplikace § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je v jeho případě extrémně extenzivní, a proto neudržitelná. Ač tedy možná existují indicie, z nichž by soudy zvolená právní kvalifikace byla opodstatněná, s ohledem na potřebu zachování zásady in dubio pro reo nebylo namístě uznat obviněného vinným v takovém rozsahu, jako to učinily nižší soudy. Svou argumentaci v daném duchu pak obviněný podpořil odkazy na judikaturu Ústavního soudu.
                      16. Dovolatel také zpochybnil uložení trestu odnětí svobody, který považuje za zcela nepřiměřený, byť byl uložen v zákonné trestní sazbě. I když si uvědomuje závažnost svého protiprávního jednání, považuje dvanáctiletý trest odnětí svobody a trest vyhoštění na dobu 10 let za likvidační, a to jak pro něj, tak pro jeho rodinu, a zejména pro jeho nezletilého syna, o kterého vždy řádně pečoval a se kterým udržoval kontakt i v rámci výkonu trestu. Vzhledem k okolnostem případu a poměrům pachatele tedy měl soud postupovat podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň dovolatel navrhl i postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku s odkazem na to, že jeho jednání zůstalo pouze ve fázi pokusu. Svou argumentaci též obviněný podložil potřebou rozlišovat mezi distribucí tzv. tvrdých a měkkých drog (mezi něž patří marihuana), kdy menší škodlivost druhých z uvedených, a to též v poměru s tolerovaným alkoholem, by měla být při ukládání trestní sankce zohledněna.
                        17. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.
                          18. Obviněný V. N. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, a také, že rozsudek odvolacího soudu potvrdil o výrok o vině obviněného, ačkoli byl zde dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
                            19. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolatel namítl podjatost senátu Městského soudu v Praze z důvodu možné zaujatosti pro jeho vietnamskou státní příslušnost. Důvody pro vyloučení členů senátu Městského soudu v Praze jsou dle jeho názoru zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kde soud uvedl, že „v posledních letech došlo na území České republiky k prudkému nárůstu trestné činnosti související s nelegálním pěstováním konopí, a to v hojném počtu ze strany příslušníku Vietnamské socialistické republiky“. Ve svém dovolání pak obviněný obsáhle poukázal na další pasáže, ať již z ústního vyhlášení rozsudku, z jeho písemného odůvodnění či usnesení, kterým senát městského soudu rozhodoval o svém vyloučení, jakož i na jím tvrzené vnímání těchto závěrů nalézacího soudu jinými osobami, např. obviněným M. Dovolatel zdůraznil, že na námitku podjatosti Vrchní soud v Praze nereagoval, a proto namítl, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Podle obviněného otázka státní příslušnosti pachatele drogové trestné činnosti nehraje z hlediska zákona žádnou roli. Pokud tedy soudy nižších stupňů takto odůvodnily závažnost spáchaného zločinu, je jasné, že tato skutečnost ovlivnila trestní řízení jako celek, v důsledku čehož došlo k porušení zásady spravedlivého procesu.
                              20. Dále obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil naplnění právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve znaku „spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, neboť dle jeho mínění z důkazů není zřejmé, že by tuto skupinu skutečně vědomě tvořil, ani to, že se jednalo o soustavné páchání přeshraniční trestné činnosti. Ojedinělé předání marihuany občanovi Maďarské republiky, ke kterému došlo na území České republiky, nelze označit jako působení ve více státech. I když se vrchní soud s touto otázkou vypořádal v bodě 32, přesto jasně neuvedl, kdo konkrétně tvořil organizovanou skupinu. Odvolací soud pouze argumentoval „dalšími neustanovenými pachateli Maďarské národnosti“, ale z takových kusých informací nebylo možné bez důvodné pochybnosti učinit závěr, že se skutečně o takovou organizovanou skupinu jednalo.
                                21. Mimo to dovolatel vznesl námitky proti provedeným důkazům. Ve věci způsobu provedení rekognice ze strany svědka Š. obviněný namítl, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „z protokolů o rekognici, vč. fotoalb, bylo zjištěno, že svědek Š., jakožto poznávající osoba, určil ve fotoalbu č. 1 obžalovaného V. N. N. jako osobu, která svědkovi předávala doplatek za elektřinu“. Nicméně svědek při rekognici doslova uvedl, že „buď je to on (dovolatel), nebo je mu hrozně podobný, je to stejný typ“. Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že svědek Š. odsouzeného „určil“, odvolací soud uvedl, že „ztotožnění odsouzeného považuje za dostačující“. Dovolatel však namítl, že o jeho ztotožnění zůstávají i nadále důvodné pochybnosti, a proto tento důkaz nebylo možné použít jako podklad k závěru o jeho vině. V opačném případě to dovolatel považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces.
                                  22. Obviněný rovněž vznesl námitku proti skutkovým zjištěním soudů, které učinily na základě odborného zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie. Dovolatel k těmto důkazům soudu I. stupně navrhl, aby byly u hlavního líčení předloženy daktyloskopické otisky, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení, a aby byly ztotožněny jako otisky jeho prstů. Svůj návrh odůvodnil tím, že v trestním spise se nachází pouze odborné vyjádření z oboru daktyloskopie, ale z něj není zřejmé, jakým způsobem byly daktyloskopické otisky ztotožněny a jaký byl jejich vzhled a stav. Soudy I. i II. stupně však tento důkazní návrh zamítly jako nadbytečný. Obviněný však s tím nesouhlasí, protože soudy tyto daktyloskopické otisky neviděly a nemohou mít proto informaci o tom, jakým způsobem byly ztotožněny. Navíc součástí spravedlivého procesu je, aby se mohl seznámit se všemi důkazy, a aby se k nim mohl vyjádřit. Nestačí, že se s nimi seznámí pouze prostřednictvím odborného vyjádření.
                                    23. Vzhledem k tomu V. N. N. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc přikázal ve smyslu § 265l odst. 1 tr. řádu k projednání a rozhodnutí o ní.
                                      24. Obviněný H. S. M. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze) prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
                                        25. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný především uvedl, že rozsudky nižších soudů považuje za zmatečné, když byl uznán vinným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ustanovení § 14 odst. 3 tr. zákoníku přitom vymezuje pojmy přečin, zločin a zvlášť závažný zločin. Obviněný se k dané zákonné dikci mohl dopustit pouze zvlášť závažného zločinu, nikoliv zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jak to konstatoval již nalézací soud.
                                          26. Dovolatel dále namítl, že v rozsudcích nebylo přesně konkretizováno, po jaké období se trestné činnosti dopouštěl, byť takový požadavek vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Dovolatel tvrdí, že v pěstírně byl přítomen jen necelé tři měsíce, protože do České republiky přicestoval až v květnu r. 2016. Proto mu nemůže být kladeno za vinu, že se podílel na trestné činnosti nejméně od 1. 11. 2015. Dále zdůraznil, že právě otázka času, po kterou se měl vyskytovat v pěstírně, je pro stanovení viny a následného trestu zcela zásadní, neboť obviněný se za období tří měsíců nemohl podílet na výrobě 16 044,5 g marihuany. Pokud tedy nebude tato otázka jasně zodpovězena, nelze ani přesně stanovit množství sušiny, na jejíž výrobě se podílel, resp. je jasné, že bude mnohem nižší, než kritéria pro stanovení kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu ve velkém rozsahu.
                                            27. Co se týče uloženého trestu, má dovolatel za to, že v jeho případě jsou dány okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že jeho výpověď byla pravdivá, obsahovala doznání a napomohla mimo jiné usvědčit i spoluobviněné osoby V. N. N. a V. T. N. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 15/2016 a 11 Tdo 55/2016, ze kterých odcitoval části vztahující se ke kumulativnímu naplnění tří zákonných podmínek, vyplývajících z § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na to uvedl, že soudy nižších stupňů se při ukládání trestu nedostatečně zabývaly okolnostmi případu i jeho osobními poměry. Na mimořádné snížení trestu odnětí svobody by dle dovolatele měla mít vliv i skutečnost, že dne 12. 10. 2016 se podrobil výslechu ve smyslu § 178a odst. 3 tr. řádu. Jelikož bylo splněno, že v jeho případě se nachází polehčující okolnosti, které se běžně nevyskytují, a které výrazně snižují závažnost trestného činu, má dovolatel za to, že uložený trest odnětí svobody v trvání 8 let je nepřiměřeně přísný.
                                              28. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze a sám rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. řádu.

                                              29. Obviněný D. M. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze) prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Konkrétně dovolatel spatřuje naplnění tohoto důvodu v tom, že jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu nebyla naplněna subjektivní stránka přisouzeného trestného činu a popis skutku pak vykazuje nedostatky i ve vztahu k jeho objektivní stránce. V neposlední řadě pak jsou pochybení spatřována v existenci extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními.
                                                30. Dovolatel se především brání tomu, že spáchal trestnou činnost „ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států“. V této souvislosti citoval judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09), aby poté zdůraznil, že o jednání organizované skupiny nic nevěděl, a že se na ní podílel pouze jediným svým jednáním, na rozdíl od jednání dalších obviněných. Proto také společenská škodlivost jeho jednání nebyla tak závažná, aby to odpovídalo použité právní kvalifikaci podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Jinými slovy – s ohledem na to, jak se podílel na skutkovém ději, je přičítání nejzávažnější skutkové podstaty naprosto nepřiléhavé. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů pak spatřuje v extenzivním a enormně formalistickém výkladu znaků předmětného zvlášť závažného zločinu v jeho neprospěch.
                                                  31. V další části svého podání se dovolatel vyjádřil k provedenému dokazování. Odvolací soud vzal za prokázané, že k předání pytlů do vozidla klienta došlo za „zcela typického konspiračního chování všech zúčastněných osob“, přičemž konspirační jednání obviněného je spatřováno v tom, že použil auto z půjčovny, které přenechal na území České republiky jinému, aniž by se staral o jeho osud. Na to však obviněný namítl, že svou cestu autem z půjčovny řádně vysvětlil (nedisponoval vlastním vozem a tento si nemohl vypůjčit od rodiny či od známých). Důvod, proč zanechal auto v České republice, spočíval ve vzniklé poruše, v důsledku čehož za pomoci V. M. zajel do autoservisu, kde se následně objevil i N., který jej o cestu do Prahy požádal. Sám V. M. mu pak nabídl, že mu zapůjčí své vozidlo a s opraveným slíbil dojet zpět do Maďarska. Na této cestě však byl zadržen, a proto neměl žádnou možnost, jak se o osud zapůjčeného vozidla dále zajímat.
                                                    32. Dovolatel označil za nesprávný i závěr soudu o tom, že „už to, co předcházelo tomu, než si pytle přendal z vozidla, které předtím následoval, do svého auta, v něm muselo vyvolat minimálně srozumění s tím, pro jakou, byť i jednorázovou činnost, se nechal za úplatu najmout“. Obviněný komunikoval pouze s dosud neztotožněným N. a s V. M. a rodinou, kdy právě N. měl být osobou, která měla balík klientovi dát. Až poté, co ho N. vyvedl z autoservisu za účelem výměny vozidla, si poprvé všiml osob vietnamského původu – nikoli tedy v autoservisu. Z toho však nelze učinit závěr, že věděl o tom, že N. spolupracuje s organizovanou skupinou.

                                                    33. Odvolací soud také jeho srozumění s tím, že se jedná o práci pro organizovanou skupinu působící ve více státech, dovodil z toho, že v červenci 2016 přijal nabídku na přivýdělek od osoby, se kterou se seznámil v létě 2016 a přijal od ní peníze za to, aby si vypůjčil auto v půjčovně. Dovolatel však oponuje, že to, že jej známý požádal o převoz nějakých věcí, ještě nemusí znamenat žádné závažné jednání, stejně jako to, že nevěděl o výši úplaty za cestu, nelze spojovat s vědomím o napojení na organizovanou skupinu. Obviněný měl přislíbenou odměnu, jednalo se o jeho známého, kterému neměl důvod mu nevěřit. Na tomto základě pak tvrdí, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že by si byl vědom toho, že jedná ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
                                                      34. Celkově dovolatel a jeho obhajoba má za to, že soud I. stupně k celé věci přistoupil ryze formalisticky, účast obviněného na páchání trestného činu bral jako prokázanou, přičemž mu značně přitížil drogový delikt z minulosti, díky kterému byl posuzován jako osoba pohybující se v drogovém prostředí. Na základě toho pak soudy nižších instancí vyhodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Takový postup se však příčí základním zásadám trestního řízení, a to zejména principům presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo. Obviněný současně poukázal na obdobný případ řešený Krajským soudem v Ústí nad Labem, v němž pozice kurýra byla posouzena odděleně od členů organizované skupiny.
                                                        35. S ohledem na výše uvedené dovolatel uzavřel, že neexistuje žádný přímý důkaz ani ucelený řetězec důkazů nepřímých, že by o skupině a její organizaci cokoli věděl. Jeho jednání lze kvalifikovat pouze jako pomoc ke zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze v souladu s § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

                                                        36. K podanému dovolaní se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

                                                        37. K jednotlivým námitkám dovolatele V. L. N. státní zástupce uvedl následující. Ke zpochybňovanému objemu marihuany, se kterou obviněný nedovoleným způsobem nakládal, zdůraznil, že se jedná primárně o námitku skutkové povahy, která však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc touto námitkou se vrchní soud podrobně zabýval v bodě 24 svého odůvodnění. Zcela zásadně pak nesouhlasí s tvrzením obviněného, že by předmětné množství marihuany bylo množstvím „hraničním“ ve smyslu relevantní judikatury. Z ní naopak vyplývá, že obviněný hranici velkého rozsahu podstatným způsobem překročil.
                                                          38. K výhradě dovolatele o naplnění kvalifikačního znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, státní zástupce poukázal na bod 23 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, a na tomto podkladě akcentoval, že v daném případě není pochyb o tom, že činnost všech zainteresovaných pachatelů měla parametry organizované skupiny, přičemž je i zcela zjevný přeshraniční charakter jejich aktivit, včetně zapojení dalších osob na straně maďarských odběratelů.
                                                            39. Odkázal-li obviněný v případě výkladu uvedeného znaku na jiné rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, státní zástupce opět upozornil na bod 26 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v němž poukázal na to, že v odvolacím řízení tento názor neobstál. Námitku na uplatnění zásady in dubio pro reo s odkazem na judikaturu Ústavního soudu státní zástupce odmítl s tím, že soudy na podkladě rozsáhlé důkazní materie dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, a proto na jejich straně nebyl pro uplatnění této zásady prostor.
                                                              40. Rovněž námitky proti výroku o trestu státní zástupce odmítl, neboť uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Domáhá-li se obviněný aplikace, ať už § 58 odst. 1 nebo § 58 odst. 5 tr. zákoníku, nelze se s ním ztotožnit. V obou případech jde o ustanovení fakultativní, kterého se již z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení domáhat, a to ani z hlediska věcného. V případě obviněného navíc nelze hovořit o žádných výjimečných okolnostech, které by měly vliv na výši jeho trestu. Aplikace ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku je pak vyloučena i tím, že obviněný nebyl uznán vinným pokusem trestného činu, ale trestným činem dokonaným. Rovněž v případě uloženého trestu vyhoštění obviněný neuvedl žádné relevantní argumenty, pro které bylo možno uvažovat o tom, že se jedná o trest nepřípustný.
                                                                41. Rovněž v případě dovolání obviněného V. N. N. státní zástupce upozornil, že jeho dovolací námitky jsou v podstatě opakováním jeho odvolacích výhrad. Námitku, podřazenou pod dovolací důvod podle § 2656b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodoval vyloučený senát městského soudu, státní zástupce odmítl, neboť obviněný tvrzenou podjatost dovodil pouze z obecné zmínky o tom, že trestná činnost obdobného druhu páchaná vietnamskými státními příslušníky se v poslední době rozmáhá. Takové konstatování obecně známé skutečnosti však nemůže založit podjatost ve věci rozhodujícího senátu.
                                                                  42. Námitky subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce rovněž odmítl. Konkrétně k námitce obviněného, že z popisu skutku nelze dovodit zapojení dalších osob na bázi organizované skupiny, státní zástupce odkázal na bod 32 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v němž soud velmi podrobně reagoval na tuto odvolací námitku. Zpochybňuje-li obviněný zaměření organizované skupiny na „soustavné“ páchání trestné činnosti, státní zástupce akcentoval, že právní kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku není vázána na soustavnost páchání, neboť takovým způsobem může být spáchán i jednorázový čin. Pokud obviněný zpochybnil hodnocení provedených rekognicí soudem prvého stupně, jde pouze o polemiku s konkrétní formulací odůvodnění rozsudku soud prvého stupně, resp. o námitku skutkového charakteru, přičemž z kontextu ostatních provedených důkazů vyplynulo, že pochybnosti o totožnosti obviněného v dané věci dány nebyly. Nedošlo tak ani k žádné deformaci uvedeného důkazu. K důkazním návrhům obviněného ohledně odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, státní zástupce uvedl, že jejich neprovedení městský soud relevantním a věcně adekvátním způsobem odůvodnil. V takovém případě nelze hovořit o tom, že by se jednalo o opomenutý důkaz, který by založil pochybnost o dodržení pravidel spravedlivého procesu ve vztahu k obviněnému.

                                                                  43. Uplatnil-li tento obviněný též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, státní zástupce konstatoval, že odvolání tohoto obviněného zamítnuto nebylo, když z podnětu podaného odvolání byla provedena korekce výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Nebyl tak naplněn ani základní procesní předpoklad pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu.
                                                                    44. Rovněž s dovoláním obviněného H. S. M. se státní zástupce neztotožnil. Když obviněný zpochybnil časové vymezení skutku v rozsudku soudu prvého stupně, státní zástupce odkázal na odůvodnění vrchního soudu, kde jasně uvádí, že pozdější zapojení tohoto obviněného do probíhajícího trestného jednání ostatních obviněných nijak nesnížilo rozsah jeho trestní odpovědnosti vůči celkovému následku projednávaného trestného činu. Z hlediska trestní odpovědnosti totiž není podstatné, že obviněný se nepodílel na celkovém pěstování rostlin konopí v době předcházející jeho příchodu na místo činu. Podstatné je, že se podílel na zpracování již dříve vypěstovaných rostlin konopí. Nelze proto považovat za vadu rozsudků soudů nižších stupňů, pokud byl obviněnému přisouzen celý rozsah vyrobené marihuany. Za tohoto stavu soudy nižších stupňů zcela správně uzavřely, že obviněný svým jednáním naplnil i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

                                                                    45. Státní zástupce odmítl i námitku obviněného H. S. M. ve vztahu k výroku o trestu, když tvrdí, že byly dány okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v případě tohoto obviněného nelze shledat žádné mimořádné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. V rámci dovolacího řízení se navíc aplikace tohoto ustanovení, domáhat ani nelze. Odkazuje-li v této souvislosti obviněný na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 55/2016 a sp. zn. 11 Tdo 15/2016, je z rozhodnutí vrchního soudu patrné, že si byl podmínek rozvedených v těchto rozhodnutích vědom, avšak důvodné je v případě obviněného neshledal. Dovolateli byl zároveň uložen trest v rámci zákonné trestní sazby dané ustanovením § 283 odst. 3 tr. zákoníku a v jeho případě tak nemohl být naplněn ani hypoteticky v úvahu připadající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
                                                                      46. Rovněž v případě dovolání obviněného D. M. státní zástupce zdůraznil, že s jeho námitkami se již podrobně vypořádal odvolací soud. Obviněný nejprve obecně rozebral judikaturní požadavky na naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, avšak pokud tvrdí, že takový znak nenaplnil, odvodil svůj závěr až druhotně od primárně skutkového tvrzení, že tento znak z provedeného dokazování (v jeho případě) nevyplývá. Za hmotněprávně relevantní bylo možné vyhodnotit pouze námitku, že jeho činnost byla jednorázová. Ani tato skutečnost však nemá na právní posouzení vliv, neboť činnost organizované skupiny nemusí být nutně zaměřená na soustavné páchání trestné činnosti, ale postačuje spáchání i jednorázového trestného činu.
                                                                        47. Dále státní zástupce namítl, že v případě odkazu obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09, je třeba upozornit, že tato námitka se opírá o již neplatnou právní úpravu, neboť tento nález vychází z právního stavu existujícího za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který byl při stanovení trestnosti založen na zásadě materiálního pojetí trestného činu. Posuzovaná trestná činnost obviněného však časově spadá do účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., jenž je však založen na formálním pojetí trestného činu. Z toho – mimo jiné – vyplývá, že ustanovení analogické dřívějšímu § 88 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v něm již obsaženo není. Zároveň však kritéria obsažená v tomto nálezu by obviněný nenaplnil ani z věcného hlediska, neboť se zapojil do jednání týkajícího se zcela zásadního objemu omamné látky. Neopodstatněný je i požadavek na právní kvalifikaci jeho jednání jako pouhé pomoci, protože obviněný s omamnou látkou prokazatelně sám nakládal, takže svým vlastním jednáním přisouzenou skutkovou podstatu bez pochyb naplnil. Proto také toto jednání nemohlo naplnit znaky pouhého účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

                                                                        48. Zpochybňuje-li obviněný svou vědomost o organizovaném charakteru své trestné činnosti, jde opět jen o polemiku se skutkovými zjištěními soudů. V tomto smyslu státní zástupce odkázal na přiléhavé odůvodnění skutkových zjištění v odstavcích 48 – 50 rozsudku odvolacího soudu, kde jsou přehledně shrnuty skutečnosti, na základě kterých soudy zjistily organizaci vývozu marihuany do Maďarska, včetně skutečností, na základě kterých bylo možné dovodit vědomost D. M. o této skupině i o jejich aktivitách. Poukázal-li obviněný na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem učiněné v jiné trestní věci, takové srovnání státní zástupce odmítl, protože posouzení skutkových okolností je vždy zcela individuální. V případě obviněného M. navíc nešlo o pouhý jednorázový či náhodný kontakt se členy organizované skupiny, ale systematické zapojení do uskutečnění celého obchodu. Shledání uvedeného kvalifikačního znaku proto státní zástupce vyhodnotil jako zcela správné a odpovídající zákonu.

                                                                        49. Závěrem obviněný D. M. ještě namítl porušení svého práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny. Takové námitky však státní zástupce v konfrontaci s pečlivým hodnocením provedených důkazů soudy odmítl, neboť námitky obviněného v drtivé většině nevykročily z rámce prosté polemiky se skutkovými zjištěními soudů.
                                                                          50. Na závěr svého stanoviska státní zástupce vyhodnotil dovolání všech výše uvedených obviněných jako zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
                                                                          III.
                                                                          Přípustnost a důvodnost dovolání

                                                                          51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve konstatuje, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. řádu), a ve všech případech byla podána oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu].

                                                                          52. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, proto Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné námitky jsou podřaditelné pod dovolací důvody, na kterých svá dovolání vystavěly. Konkrétně se jedná o ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), písm. g), písm. l) tr. řádu.

                                                                          53. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.

                                                                          54. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jedná se tedy o situaci, kdy ve věci učinil rozhodnutí napadené dovoláním soudce (samosoudce, člen senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž však bylo o jeho vyloučení rozhodnuto.

                                                                          55. Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
                                                                            56. Konečně posledním důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněnými podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

                                                                            57. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. V prvé řadě Nejvyšší soud upozorňuje, že dovolací námitky všech obviněných jsou v naprosto drtivé většině argumentací, kterou jmenovaní uplatnili již v řízeních před soudy prvního a druhého stupně. Jak bude poukázáno níže, nalézací, jakož i odvolací soud pak daným otázkám věnovaly pozornost v odůvodnění svých rozhodnutí.
                                                                              58. Za společnou námitku obviněných V. L. N., V. N. N. a D. M. lze označit otázku naplnění znaku „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ [§ 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku]. Jmenovaní brojí proti skutečnosti, že by jakkoliv věděli o existenci organizované skupiny, jejím složení a či dokonce působení ve více státech. Dle jejich představ se jedná o vysoce sofistikovanou podobu trestné činnosti, jejímiž pachateli, resp. osobami, kterým takovou zvlášť přitěžující okolnost lze přičítat, jsou pouze vrcholní představitelé zločineckých skupin, získávající daným způsobem mnohamilionové zisky. Žádný z obviněných přitom takovou osobou nebyl. Bylo rovněž zdůrazněno, že obvinění se nedopouštěli soustavné trestné činnosti, ale z jejich strany mělo jít pouze o ojedinělý případ distribuce drog do jiného státu. V daném ohledu proto bylo poukázáno na obdobné případy, které řešily jiné krajské soudy, a kde pozice osob podílejících se na nedovolené výrobě a jiném nakládání s omamnými či psychotropními látkami nebyla posouzena ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

                                                                              59. Organizovaná skupina působící ve více státech je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, a proto k jejímu naplnění je nezbytné, aby pachatel o dané skutečnosti věděl ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku. Jeho obeznámenost musí být dána k oběma složkám, jež uvedenou okolnost tvoří, tedy jednak k organizované skupině, kterou je třeba chápat sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost pro společnost, a dále působení takové skupiny na území alespoň dvou státních suverénů.
                                                                                60. Již nalézací soud přitom věnoval ve vztahu ke třem shora uvedeným dovolatelům pozornost k odůvodnění kvalifikace jejich jednání podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (str. 48 až 51 rozsudku). Rovněž tak soud odvolací ke každému z obviněných pregnantně vymezil své závěry zejména v bodech 23, 32, 50, 52 až 56 odůvodnění rozsudku, kde se velmi podrobně zaobíral námitkami obviněných, a to v kontextu stávající judikatury, jakož i s vědomím namítaných rozhodnutí v trestních věcech jiných krajských soudů. Nejvyšší soud se s hodnocením obou nižších soudů zcela ztotožnil a plně na ně odkazuje. Zdůrazňuje přitom, že jakákoliv projednávaná trestní věc je vždy ryze individuální a poukaz na jiné hodnocení ze strany jiných soudů v typově podobném řízením, nemůže bez dalšího v prostředí českého práva sloužit jako nezvratný podklad pro meritorní rozhodnutí. Každá trestná činnost je totiž tvořena souborem zcela specifických okolností, které je třeba podrobit pečlivému zkoumání jak v jejich jednotlivostech, tak vzájemných souvislostech. Pro rozhodnutí Městského soudu v Praze, jakož i Vrchního soudu v Praze v nyní projednávané věci tedy zásadně nemohly sloužit závěry jiného soudu, v jiné trestní věci, týkající se právního posouzení. Oba nižší soudy vzaly v potaz celou škálu důkazů vyplývajících jak z vlastního předání omamné látky, tak sledování obviněných a telefonní komunikace mezi nimi, resp. osobami, které na trestné činnosti participovaly, byť se tyto nepodařilo následně ztotožnit. Všichni zainteresování přitom věděli, že předmětem obchodu je omamná látka v podobě marihuany, která byla vypěstována v České republikce a bude obviněným M. převezena na území jiného státu – Maďarska. Ze získaných poznatků je zřejmé, že přeshraniční distribuce drog byla zaštiťována příslušníky vietnamské komunity, kteří se nejen podíleli na její výrobě a distribuci v České republice, když v daném směru byla jako kontaktní bod uváděna tržnice XY v XY, ale jak správně poukázal odvolací soud v bodě 52 odůvodnění svého rozsudku, droga s největší pravděpodobností směřovala do obdobné tržnice v Budapešti. Současně pro počet zapojených osob, ať již při pěstování či přepravě, byli obvinění obeznámeni, že jejich jednání probíhá v rámci širší skupiny, která jedná plánovitě a její členové mají přesně stanovené (rozdělené) úkoly. Ostatně takovýto průběh je pro drogovou trestnou činnost, z důvodu její závažnosti a zvýšeného zájmu státních složek na jejím rozkrytí, naprosto typický. Totéž platí i o určité míře konspirativnosti, která rovněž byla v tomto případě dána (zejména v podobě komunikace, průběhu předání, ale i samotné formy cesty, kterou obviněný M. absolvoval do České republiky) a soudy na ni správně poukázaly.

                                                                                61. Mimo to je nutno zdůraznit, že již ze zákonné dikce nevyplývá povinnost, aby obviněný byl přímo členem organizované skupiny, ale postačuje jeho navázání na ni při páchání trestné činnosti. Takové spojení pak není podmíněno ani faktickou osobní účastí, resp. setkáním pachatele s členy organizované skupiny, ale namísto toho lze spojení se skupinou realizovat i jinými formami (např. telefonicky či písemně). Stejně tak není významné, jak to namítají obvinění V. N. N. a D. M., aby trestná činnost páchaná organizovanou skupinou představovala soustavné jednání. K naplnění shora konkretizovaného znaku tak postačí, byť jediné jednání (zapojení pachatele do aktivit organizované skupiny), které naplňuje veškeré zákonem stanovené znaky uvedené skutkové podstaty.
                                                                                  62. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněných směřujících do otázky spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech Nejvyšší soud v převážné míře vyhodnotil jako ryze skutkové povahy, napadající hodnotící závěry nižších soudů nikoliv v rovině hmotněprávního posouzení, ale jako způsob, jímž se obvinění dožadují jiného hodnocení provedených důkazů a vyvození skutkových závěrů, které více odpovídají jejich představám, jakkoliv jejich verze nereflektuje nutnost komplexního posouzení věci. Výjimku v této argumentaci představuje pouze představa obviněných V. N. N. a D. M. o tom, že jednání posouzené podle § 284 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku by mělo představovat soustavné, nikoliv jednorázové páchání trestné činnosti. Této námitce sice bylo možno přisoudit hmotněprávní relevanci ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, avšak pro shora uvedené ani v tomto ohledu dovolací soud nemohl danému tvrzení přisvědčit a konstatovat jeho důvodnost.
                                                                                    63. Nejvyšší soud musí na tomto místě zdůraznit, že ani podstatná řada dalších dovolacích námitek obviněných uplatněných formálně podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, není tomuto důvodu podřaditelná, právě s ohledem na jejich povahu coby polemiky se skutkovými hodnoceními obou soudů. Tak tomu je v případě obviněného V. L. N., který při zpochybnění celkového objemu omamné látky, s níž nedovoleně nakládal, primárně napadl skutková zjištění nižších soudů stran uskladnění marihuany v prostorách pěstírny jinou osobou (blíže neustanoveným T.), ač tato má Nejvyšší soud za správná a náležitě odůvodněná (body 22 a 24 rozsudku vrchního soudu).
                                                                                      64. Totéž je možno uvést k dovolání dalších obviněných, a to konkrétně u V. N. N. (námitka k provedené rekognici svědkem Š., k odbornému zkoumání daktyloskopických stop), u H. S. M. (námitka k vymezení doby páchání trestné činnosti a množství marihuany, s níž měl nakládat) a u D. M. (námitka k posouzené konspirativnosti jeho jednání, jakož i důvodům jeho cesty do České republiky a přičítání dřívější drogové delikvence v jeho neprospěch). Všemi těmito námitkami se již nalézací, jakož i odvolací, soud zabývaly a své úvahy logicky odůvodnily (srov. zejména body 35, 36, 40, 50, 52 rozsudku vrchního soudu). Nejvyššímu soudu nezbývá než zdůraznit, že účelem dovolání není přezkum závěrů dokazování ve třetím stupni, neboť těžiště takového procesu se v trestním řízení nachází zásadně před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud druhého stupně. Jak bylo uvedeno výše, je pravdou, že dovolací soud smí do takového stavu zasáhnout, ovšem pouze a jen v mimořádných případech, kdy by postup opodstatňovala existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Pokud však Nejvyšší soud přihlédne ke stavu, který na základě dokazování konstatovaly nižší soudy, je možno tento označit za zcela souladný s principy formální logiky. Na rozdíl od obviněnými prezentovaných námitek totiž již nalézací soud, a následně ve shodě s ním soud odvolací, přesvědčivě postupovaly nikoli jen na základě výkladu osamostatněných důkazů, ale tyto hodnotily též ve vzájemných souvislostech tak, jak jim to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

                                                                                      65. Shodně přistupoval Nejvyšší soud k relativně totožným námitkám obviněných V. L. N. a H. S. M., směřujícím do jim uložených trestů. Ty obvinění považují za nepřiměřeně přísné, ba likvidační, a mají za to, že u obou byly dány podmínky pro postup podle § 58 tr. zákoníku, tedy mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud dané argumentaci opět nemůže přisvědčit, neboť tato nespadá pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Ty na problematiku uložení trestu pamatují zejména v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě stavu, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Žádná z uvedených alternativ přitom na případ obviněných nedopadá, když jim byly ukládány tresty zcela v mezích zákona, tyto byly řádně odůvodněny s přihlédnutím k povaze trestné činnosti, osobám pachatelů, jakož i při zohlednění veškerých polehčujících i přitěžujících okolností případu. Nutno podotknout, že k postupu podle § 58 tr. zákoníku, a to jak podle odst. 1, tak odst. 5 (kterého se domáhá obviněný V. L. N.) nebyly splněny zákonné předpoklady, což ostatně konstatoval již nalézací soud (str. 58 rozsudku), který se otázkou možné aplikace § 58 tr. zákoníku zabýval a úvahy v daném směru rozvedl též soud odvolací (body 62 až 64 rozsudku). Na jimi vyslovené závěry nelze než navázat konstatováním, že na straně žádného z obviněných nebyla dána existence takových okolností, které by mimořádný zásah soudu do zákonem vymezené hranice trestní sazby odůvodňovaly, a to jak podle § 58 odst. 1, tak odst. 5 tr. zákoníku. Postup, kterého se obvinění domáhají, není možno považovat za obligatorní, ale jakožto nástroj soudcovské individualizace trestu je odvislý vždy na úvahách příslušného soudu a jeho nazírání na okolnosti případu a poměry pachatele. V daném směru tedy není namístě, aby Nejvyšší soud do takového hodnocení zasahoval, pakliže již soudy nižších stupňů návrhům obviněných nepřisvědčily a s uvedenou problematikou se náležitě vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí.

                                                                                      66. V případě obviněného V. L. N. bylo jako naplňující podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. l). tr. řádu. možno posoudit námitky k otázce existence znaku spáchání činu ve velkém rozsahu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, v nichž jmenovaný polemizuje s hraniční hodnotou zajištěné drogy, a to ve světle judikatury Nejvyššího soudu. Pro připomenutí je namístě zdůraznit, že obviněný se spolu s dalšími osobami podílel na výrobě konopí v celkovém objemu 16 044,5 g, s obsahem 1 248,1 g delta-9-tetrahydrokanabinolu. Dále obvinění pěstovali v různých stadiích řízky rostliny konopí v počtu 5 361 ks. Již nalézací soud pak velmi pečlivě věnoval uvedené problematice pozornost, vycházeje z ustálené rozhodovací praxe odvozované od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (publikovaného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), stanovící hranice rozsahu omamných a psychotropních látek pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, a na něj navazujícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (publikovaného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) přijatého za účelem výkladu pojmu „množství větší než malé“, a které ve své příloze stanovilo hodnoty omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících pro účely trestního zákoníku. Správně tak bylo vyhodnoceno (str. 47 a 48 rozsudku nalézacího soudu), že v případě marihuany je pro hraniční hodnotu množství velkého rozsahu stanoven objem 10 000 g sušiny konopí, s obsahem nejméně 1 000 g účinné látky THC. Obě hodnoty přitom byly v projednávaném případě překročeny takovým způsobem, že rozhodně není možné hovořit o jakémkoliv hraničním množství, u něhož by bylo namístě zkoumat další subsidiární okolnosti, na něž poukazuje obviněný. Ke shodnému závěru pak stran uvedené námitky dospěl též odvolací soud (bod 24 jeho rozsudku), který se rovněž vypořádal s další argumentací obviněného, již uplatnil také v dovolacím řízení, a to k povaze marihuany coby tzv. měkké drogy, jejího srovnání s alkoholem a neadekvátního postihu nakládání s ní v porovnání s tzv. tvrdými drogami. I na tomto místě může Nejvyšší soud, a to i s poukazem na svá předchozí rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 988/2016) zdůraznit, že ačkoliv, jak zjednodušující název napovídá, existují z hlediska škodlivosti nepochybné rozdíly mezi určitými látkami, které se řadí mezi omamné a psychotropní, posuzování trestnosti nakládání s nimi není odvislé od jejich řazení mezi tzv. měkké či tvrdé drogy. Pakliže obviněný má tendenci dosáhnout změny v uvedeném směru, nemůže tak činit cestou námitek v trestním řízení. Blíže Nejvyšší soud může odkázat na odůvodnění odvolacího soudu pod bodem 28 jeho rozsudku.

                                                                                      67. Obviněný V. N. N. v rámci svého dovolání namítl pochybení, jehož se dopustil již soud prvního stupně, když ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Tuto námitku má za naplněnou tím, že soud ve svém rozhodnutí, potažmo předsedkyně senátu při jeho ústním odůvodňování, opakovaně zdůrazňovaly spojitost páchané drogové trestné činnosti se státní příslušností obviněných, kteří se řadí do vietnamské komunity. Tato skutečnost pak měla ovlivnit veškeré závěry soudu stran viny a ukládaného trestu, ačkoliv otázka státní příslušnosti, popř. národnosti pachatele musí být za všech okolností irelevantní.
                                                                                        68. Ani s touto argumentací se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Obsah písemného odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i jeho ústní verze při vyhlašování v rámci hlavního líčení, obsahují v podstatě totožnou argumentaci soudu, kdy je poukazováno na rostoucí trestnou činnost v podobě nelegálního pěstování konopí, do níž je výraznou měrou zapojena vietnamská komunita. Soud přitom akcentoval škodlivost této drogové delikvence, kterou promítl též do svých úvah při ukládání trestů. Takové nazírání ze strany soudu nelze v žádném případě považovat za nadsazené či dokonce podjaté vůči vietnamským státním příslušníkům. Jedná se čistě o neutrální vyjádření reality, při níž nalézací soud vycházel jak ze svých zkušeností daných soudní praxí, tak závěrů prezentovaných Národní protidrogovou centrálou Služby kriminální policie a vyšetřování. S těmito poznatky se bohužel musí v plné míře ztotožnit také Nejvyšší soud, kdy podíl osob vietnamské národnosti mezi pachateli drogové trestné činnosti je skutečně značný, resp. stále rostoucí. Ostatně vyjádření nalézacího soudu stran vietnamské komunity v učiněných odůvodněních směřuje právě a jen do poznatku o rostoucím počtu pachatelů, potažmo obeznámenosti jejích členů s takovou skutečností. Z žádné formulace nalézacího soudu však nevyplynulo, že by právě vietnamská národnost kteréhokoliv z obviněných (kdy podjatost v tomto směru uplatnil toliko jediný ze tří dovolatelů, kteří jsou příslušníky vietnamské národnosti) měla vliv na rozhodnutí o vině či výši trestu. Při stanovení druhu a výměry sankce totiž nalézací soud pouze vyjádřil nezbytnost dát prostřednictvím trestů najevo, že nebude takto závažnou trestnou činnost tolerovat, a tato bude v souladu se zákonem postihována. Nejvyšší soud v tomto směru také neshledal, že by kterýkoliv trest uložený obviněným, byl vytyčen nejen mimo zákonnou trestní hranici, ale též, že by v jejím rámci představoval exces z obdobných případů. Pokud obviněný M. vnímal odůvodnění soudu jinak, pak se jedná čistě o jeho chybnou interpretaci, k níž nebyl dán žádný důvod.

                                                                                        69. Rovněž v případě obviněného H. S. M. byla otázka přičitatelnosti celkového objemu vyprodukovaného konopí jmenovanému, a to i přes jeho pozdější zapojení do nakládání s omamnou látkou, řádně posouzena a zdůvodněna (bod 40 rozsudku odvolacího soudu). Nižší soudy nikterak nezpochybnily, že se obviněný účastnil nakládání s omamnou látkou po kratší časový úsek než jiní obvinění, což ostatně bylo správně zohledněno v rámci ukládání trestu. Na druhou stranu však pozdější zapojení obviněného do trestné činnosti nemohlo při existenci dalších okolností případu vést ke snížení jeho trestní odpovědnosti za celkový následek spáchaného činu. Nejvyšší soud připomíná, že obvinění jednali jako spolupachatelé, přičemž dle ustálené soudní praxe, na kterou ostatně poukázal také odvolací soud, není podstatné, aby se všichni spolupachatelé podíleli na páchání trestné činnosti stejnou měrou, ale stačí byť i částečné přispění, je-li toto vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a představuje součást jednání, které je ve svém celku trestné. Obviněný, který tak působí v pozici zahradníka, je jedním z rovnocenných článků řetězce dalších osob majících své pevné úkoly (organizátor, zásobovač, distributor, kurýr), jejichž plnění ve svém celku vede k zamýšlenému škodlivému následku. Obviněný se tedy nemusel účastnit pěstování konopí od samého počátku zřízení indoor pěstírny, ale jednoznačně se v průběhu doby zapojil do dalšího nakládání s ní do podoby toxikomanicky užitné marihuany, a to právě v objemu její celkové produkce.

                                                                                        70. Za relevantní nebylo možno posoudit ani námitku zmatečnosti rozhodnutí nalézacího soudu, jestliže trestnou činnost dovolatele oproti všem zbývajícím obviněným označil za „zločin“, ačkoliv u ostatních zvolil označení „zvlášť závažný zločin“. Ačkoliv lze obviněnému dát za pravdu, že v jeho případě je trestná činnosti skutečně označena odlišně od zbývajících spolupachatelů, jedná se evidentně toliko o písařské pochybení, které nemá žádný vliv na správnost výroku meritorního rozhodnutí. Tato nesprávnost přitom nespočívá v pochybení u obviněného H. S. M., ale spíše u zbývajících obviněných. Zákonodárce s přijetím trestního zákoníku totiž stanovil v § 14 primárně bipartici trestných činů v podobě přečinu a zločinu. Požadavek na toto vymezení pak stanovuje též ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu, podle něhož musí výrok rozsudku obsahovat – mimo jiné – označení trestného činu, jehož se týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin. I přes další selekci provedenou v § 14 odst. 3 tr. zákoníku na zločiny a zvlášť závažné zločiny, tedy není nezbytné uvádět, zda došlo ke spáchání zvlášť závažného zločinu, byť takový postup může být do jisté míry vhodný (např. ve vztahu k trestné činnosti spáchané ve stadiu přípravy, jež je možná právě jen u zvlášť závažných zločinů – viz § 20 tr. zákoníku).
                                                                                          71. S poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v trestním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných v takovém rozsahu, jak to učinily soudy prvního a druhého stupně. Je tak možno učinit závěr, že předmětné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obvinění formálně spojovali nesprávné právní posouzení jim přisouzené trestné činnosti ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný V. N. N. dovolával stejných vad také ve vztahu k soudu prvního stupně, může Nejvyšší soud poukázat na své výše uvedené závěry, pro něž je zřejmé, že ani v řízení, které předcházelo rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl dán důvod dovolání tak, jak to předvídá § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Shodné stanovisko o zachování pravidel trestního řízení pak Nejvyšší soud konstatoval též ve vztahu k nedůvodnosti námitky směřující k učinění rozhodnutí vyloučeným orgánem [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu].
                                                                                          V.
                                                                                          Závěrečné shrnutí

                                                                                          72. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l), tr. řádu k porušení zákona. Dovolání všech obviněných proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. odmítl jako zjevně neopodstatněná. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


                                                                                          P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

                                                                                          V Brně dne 30. 5. 2019

                                                                                          JUDr. Antonín Draštík
                                                                                          předseda senátu

                                                                                          Vypracoval:
                                                                                          JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.