Rozhodnutí NS

27 Cdo 2493/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:27 Cdo 2493/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.2493.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1,2 o. s. ř.
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 2493/2019-90


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce I. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00, proti žalované VLTAVA LABE MEDIA a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 01440578, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, PSČ 110 00,  o zaplacení 121.599 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 33/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 5 Co 69/2018-75, takto:


Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2018, č. j. 32 C 33/2018-68, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 27/2018.  

[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se do pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 27/2018 nepřerušuje.

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyl důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť soud prvního stupně posoudil nesprávně otázku hospodárnosti řízení a v souběžně vedeném řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 27/2018 není řešena otázka, která má zásadní význam pro rozhodnutí v tomto sporu, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[5] Z té se podává:

1) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř.

2) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.

3) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti

[6] Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5393/2015, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovanou judikaturu.

[7] V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost (ne)přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Posouzení otázky, zda žalované svědčí zákonná licence podle § 33 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), má v obou řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám. Je proto pravděpodobné, že by vyčkání výsledku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 27/2018 neúměrně prodloužilo řízení o projednávané věci. Pokračování v řízení naopak přispěje k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání věci.

[8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 11. 2019


JUDr. Marek Doležal
předseda senátu