Rozhodnutí NS

22 Cdo 3513/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2017
Spisová značka:22 Cdo 3513/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3513.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dražba
Ochrana vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 336l odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
-
III.ÚS 1500/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
10/23/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 3513/2016-232


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Horní Brána, Za Tiskárnou 327, proti žalované ALIVIO, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 345/13, IČO: 62503898, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 153/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 9 C 153/2015-134, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku, jehož součástí je budova v části obce P. S. (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše v k. ú. P. S., obec D. T. (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené žalobci předat předmětné nemovitosti (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že usnesením soudního exekutora JUDr. Marka Franka ze dne 24. 2. 2014, č. j. 125 EX 427/12-232, byl k předmětným nemovitostem udělen příklep žalované coby vydražitelce. Toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014, potvrzeno. Na základě těchto skutečností došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí a jako vlastnice předmětných nemovitostí byla uvedena žalovaná. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce coby povinný dovolání, načež dovolací soud usnesením ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudního exekutora změnil tak, že se příklep na předmětných nemovitostech neuděluje. Soud prvního stupně poté, co dovodil naléhavý zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neshledal žalobu důvodnou. Ve shodě s § 336l občanského soudního řádu dospěl k závěru, že žalovaná se stala vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu, neboť usnesení o příklepu nabylo právní moci a žalovaná zaplatila nejvyšší podání. Exekutor následně rozdělil výtěžek dražby a katastrální úřad vymazal exekuce a zástavní práva na nemovitostech dosud váznoucí. Za dané situace je tak na místě aplikovat § 57 exekučního řádu, podle něhož uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno. Toto ustanovení dopadá rovněž na některé případy, kdy v exekuci dojde k nesprávnému postupu, jehož důsledky nemohou být k tíži třetích osob i účastníků samotných. Tímto ovšem není vyloučeno domáhat se náhrady škody v penězích za podmínek uvedených v § 32 exekučního řádu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 901/2008, podle něhož je exekuční řízení rozděleno do několika relativně samostatných fází, v nichž se řeší vymezený okruh otázek, přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení a současně vylučuje v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Toto rozhodnutí dopadá i na projednávanou věc, neboť rozhodnutí o příklepu již nabylo právní moci. Z konstantní judikatury vyplývá, že pokud je ukončena fáze exekučního řízení spočívající v prodeji nemovitostí v dražbě spolu se zaplacením vydražené částky pravomocným rozhodnutím, exekuční řízení pokračuje dále a již není v budoucnu možné tuto pravomocným rozhodnutím ukončenou fázi exekuce obnovit. Na tom ničeho nemění ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, neboť pokud by soud žalobě vyhověl, šlo by o nepřípustný zásadní zásah do práv žalované, jakož i povinného.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zdůraznil přitom, že ke změně rozhodnutí o příklepu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, došlo nejen po pravomocném rozhodnutí o příklepu a zaplacení nejvyššího podání, ale i po pravomocném rozhodnutí o rozvrhu výtěžku. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením dopadu uvedeného usnesení Nejvyššího soudu na vlastnické právo k předmětným nemovitostem. S odkazem na § 336l odst. 2 občanského soudního řádu dovodil, že žalovaná se stala vlastníkem předmětných nemovitostí s příslušenstvím, neboť usnesení o příklepu nabylo právní moci a žalovaná zaplatila nejvyšší podání, a to zpětně k 24. 2. 2014, kdy bylo vydáno usnesení o příklepu. Jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný. Odvolací soud tedy řešil zásadní otázku, zda poté, co se žalovaný stal vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, zdůraznil přitom, že v samotném usnesení Nejvyššího soudu není taková odpověď obsažena. Z toho dovodil, že toto usnesení nemění judikaturu Nejvyššího soudu ohledně fází exekučního řízení, jakož i ohledně vlastnictví vydražené věci. Rovněž Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1229/2003 vyjádřil k přechodu vlastnického práva k vydražené věci nepatřící povinnému tak, že tato skutečnost nemá na nabytí vlastnického práva vliv. Odkázal i na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 850/2005, podle něhož je věcí vlastníka, aby dbal o shodu zápisu svého práva do katastru se skutečným stavem. Pro nabytí vlastnictví v dražbě je tak rozhodující, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné. Za situace, kdy odvolací soud neshledal zásadní změnu v judikatuře Nejvyššího soudu, nespatřil důvod vybočit od zásady vyjádřené v § 57 exekučního řádu o nemožnosti uvedení v předešlý stav v exekučním řízení. Odvolací soud s odkazem na uvedené ustanovení dovodil, že vydražitel nemovitosti se po právní moci usnesení o příklepu a po zaplacení nejvyššího podání stal vlastníkem bez ohledu na další průběh exekuce i na případná pochybení v exekuci. Jeho vlastnictví tak nemůže zvrátit ani např. opomenutá osoba, náprava stavu mezi těmito osobami musí být řešena v rámci nalézacího řízení, a to většinou žalobami z lepšího práva. Ochrany svých práv se mohou účastníci řízení domáhat i cestou náhrady škody podle § 32 exekučního řádu, náhrada škody formou uvedení v předešlý stav je však vyloučena. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že v situaci, kdy byla exekuce již pravomocným rozhodnutím o výtěžku ukončena, nemůže ani rozhodnutí Nejvyššího soudu vrátit exekuci do fáze prodeje nemovitosti v dražbě, neboť tomu výslovně brání § 57 exekučního řádu. Odvolací soud má tak za to, že předchozí vada řízení spočívající v nedodržení 30denní lhůty k nařízení dražebního jednání není pro nabytí vlastnictví významná, kdy pro nabytí vlastnictví žalovaného je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Klade následující otázky přípustnosti dovolání: 1) Zda se § 57 exekučního řádu aplikuje na povinného, který se domáhá určení vlastnického práva ohledně draženého majetku v situaci, kdy usnesení o příklepu je změněno rozhodnutím Nejvyššího soudu tak, že se příklep neuděluje, a zda mu brání domáhat se určení vlastnického práva k draženým věcem, 2) zda jsou soudy vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu o neudělení příklepu v dražbě provedené v exekučním řízení, a to i při posuzování této otázky jako prejudiciální v jiném řízení, 3) zda se v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu obnovil právní stav a vlastnické právo původního vlastníka k draženým věcem do stavu před provedením dražby, tedy s účinky ex tunc, 4) zda exekuční řízení či jeho fáze spočívající v dražbě nemovitostí končí již usnesením odvolacího soudu o potvrzení usnesení o udělení příklepu, nebo v případě dovolání až rozhodnutím dovolacího soudu, 5) zda vydražitel nabývá vlastnické právo k draženým nemovitostem i tehdy, je-li usnesení o příklepu změněno rozhodnutím Nejvyššího soudu tak, že se příklep neuděluje. Žalobce popisuje genezi případu, zdůrazňuje, že žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo v exekuční dražbě na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Marka Franka ze dne 24. 2. 2014, č. j. 125 EX 427/12-323, o udělení příklepu, neboť toto rozhodnutí bylo nakonec změněno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, tak, že se příklep neuděluje. Žalobce se podrobně vyjadřuje k jednotlivým otázkám. Především poukazuje na význam § 57 exekučního řádu, který se v dané věci neaplikuje, neboť daná fáze exekučního řízení nebyla do rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání ještě zcela ukončena. Ochrana pak může být poskytnuta toliko třetím osobám, a nikoliv žalované, která byla pro danou část exekučního řízení jeho účastnicí. Rozhodnutí dovolacího soudu o změně rozhodnutí o udělení příklepu pak vede k tomu, že žalovaná nikdy nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem; v tomto ohledu je rovněž nezbytné vykládat § 336l odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobce poukazuje na usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ukládajícího žalované povinnost nenakládat s předmětnými nemovitostmi; v něm soud poukázal na účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ex tunc. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně, aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví.

Žalovaná ve vyjádření a jeho doplnění má za to, že právní mocí udělení příklepu nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, o ně následně nepřišla ani změnou rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s odkazem na § 57 exekučního řádu, které se vztahuje nejen na třetí osoby, nýbrž i na účastníky řízení. Argumentuje rovněž tím, že exekuční řízení je rozděleno na více částí, přičemž pravomocným rozhodnutím je určitý úsek ukončen a není možné v další fázi znovu řešit již vyřešené otázky. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, jakož i na komentář k exekučnímu řádu od nakladatelství C. H. Beck. Vedle toho žalovaná poukazuje na skutečnost, že nebyla účastnicí odvolacího řízení ani dovolacího řízení, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o příklepu, a proto rozhodnutí o neudělení příklepu není pro ni závazné; v této souvislosti poukazuje na § 243g odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud by se každá fáze exekučního řízení mohla protahovat o dovolání či o ústavní stížnost, pak by mohl povinný natahovat své exekuční řízení minimálně na 10 let. Rozhodnutí dovolacího soudu bezesporu má pro žalobce velký význam, žalovaná se však domnívá, že mu nezakládá opět vlastnické právo, toliko nárok na náhradu škody. Žalobce se mohl domáhat škody mu způsobené v exekučním řízení, což však neučinil. Významný je s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i aspekt střetu vlastnického práva a dobré víry. Poukazuje na negativní důsledky případného obnovení vlastnického práva a na stanovisko exekutorské komory k věci. Vyjadřuje se podrobněji k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k nabytí vlastnického práva udělením příklepu v exekuční dražbě mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných zákonných ustanovení o. s. ř. a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“), ve zněních účinných v době tvrzeného nabytí vlastnického práva vydražením. Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je pak nutno v poměrech žaloby na vyklizení poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z.; z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění žalobě na vyklizení, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z dovolatelem předložených otázek je rozhodná otázka č. 3), zda se v důsledku Nejvyššího soudu obnovil právní stav a vlastnické právo původního vlastníka k draženým věcem do stavu před provedením dražby, tedy s účinky ex tunc.

Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno, přičemž odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V dané věci není pochyb o tom, že žalovaná vydražila předmětné nemovitosti, byl jí následně udělen soudním exekutorem JUDr. Markem Frankem příklep, jeho usnesení bylo následně potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 22 Co 541/2014, které posléze nabylo právní moci, a že žalovaná na výzvu soudního exekutora zaplatila nejvyšší podání. Následně bylo podáno dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se příklep žalované neuděluje. V mezidobí (po usnesení odvolacího soudu a podání dovolání, ale ještě před vydáním usnesení dovolacího soudu) vydal soudní exekutor usnesení o rozvrhu výtěžku dražby.

Podle § 336l odst. 2 věty první o. s. ř. vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu.

Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že pro vznik vlastnického práva vydražením se jako jedna z podmínek vyžaduje pravomocné usnesení o příklepu, a proto je nezbytné se zabývat otázkou, zdali někdo může nabýt vlastnické právo na základě pravomocného usnesení o příklepu, pokud následně dojde ke zrušení tohoto rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud se ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou vlivu rušícího rozhodnutí dovolacího soudu na napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 896/2015 (uveřejněného pod č. C 14 930 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), se podává, že „zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu má účinky ex tunc, kdy je pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a ve věci nastává procesní stav – fikce – že se na zrušené rozhodnutí hledí, jako by nikdy nebylo vydáno. Výjimku z tohoto pojetí představuje pouze důvodná ochrana právních poměrů třetích osob (viz § 243g odst. 2 o. s. ř.)“. K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 962/2015, v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2993/2016, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 1205/2003 (všech dostupných na www.nsoud.cz).

V daném případě usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, nedošlo ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, nýbrž k jeho změně; to však na právní posouzení věci nemá vliv. U výroku, kterým Nejvyšší soud mění rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba odlišovat dvě složky, a sice složku derogační (retrospektivní) a složku prospektivní (účinky měnícího rozhodnutí do budoucna). V případě derogačních účinků výroku lze vyjít z ideje, že vliv rozhodnutí dovolacího soudu na rozhodnutí odvolacího soudu by měl být jednotný bez ohledu na to, zda dojde ke zrušení nebo změně rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže rušící výrok rozhodnutí dovolacího soudu vyvolává ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu účinky ex tunc, nelze jako logický považovat opačný závěr, že měnící výrok rozhodnutí dovolacího soudu vyvolává ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu účinky ex nunc, tedy až od okamžiku právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, neboť pro takové odlišné zacházení zde není sebemenšího důvodu. Lze tak uzavřít, že i měnící rozhodnutí dovolacího soudu svými derogačními účinky působí na původní rozhodnutí odvolacího soudu ex tunc, pročež se na rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo změněno, hledí, jako by nebylo vydáno.

Byť to pro posuzovanou věc již není podstatné, lze pro úplnost dodat, že v případě druhé složky, tedy prospektivních účinků rozhodnutí dovolacího soudu, je s ohledem na princip právní jistoty nezbytné vázat tyto účinky až od okamžiku jeho právní moci, a nikoliv již od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Jeví se totiž nepřijatelným, aby byla účastníku řízení zpětně (tj. ještě před okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí) uložena soudním rozhodnutím povinnost odpovídající uplatněnému procesnímu nároku, kterou by se měl řídit a o níž přitom nemohl objektivně vědět, popřípadě předvídat.

Při promítnutí předchozích úvah na posuzovaný případ je tak zřejmé, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, má na původní rozhodnutí odvolacího soudu ten vliv, že na pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o udělení příklepu se hledí, jako by nebylo vůbec vydáno. Uvedené pak vede k závěru, že žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě dražby, neboť k nabytí vlastnického práva dražbou absentoval jeden ze znaků skutkové podstaty obsažené v § 336l odst. 2 věty první o. s. ř., a sice existence pravomocného rozhodnutí o udělení příklepu.

Jestliže v dané věci odvolací soud – jsa si vědom existence usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015 – dospěl k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo dražbou, je jeho právní posouzení nesprávné.

Odvolací soud však ve svém rozhodnutí poukázal na to, že v daném případě soudní exekutor ještě před usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, přistoupil k rozvrhu výtěžku zpeněžení, a proto rozhodnutí dovolacího soudu s ohledem na § 57 e. ř., podle něhož uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno, nemohlo již vlastnické právo zpochybnit. Vzhledem k tomu bylo nezbytné se zabývat otázkou, zdali § 57 e. ř. brání tomu, aby mohl být žalobce v současnosti považován za vlastníka předmětných nemovitostí; dovolací soud dospěl k závěru, že tomu tak v posuzované věci není.

Ustanovení § 57 e. ř. slouží k ochraně stavu vzniklého v důsledku exekuce, který je závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro exekutora, jakož i pro třetí osoby, které v důsledku postupu v exekučním řízení jsou na svých právech omezeny. Podstatou je, že dříve v exekuci provedené úkony mají být zachovány a nemají být zpochybněny následnými úkony (například usnesením o zastavení exekuce pro neexistenci předpokladů pro vedení exekučního řízení) – (k tomu srovnej Kasíková, M. § 57 [Zákaz uvedení v předešlý stav]. In Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 1167 str. 427).

Předně je třeba zdůraznit, že poukaz na § 57 e. ř. je nyní nepřípadný, neboť tato námitka mohla a měla být uplatněna již v rámci dovolacího řízení vedeného pod sp. zn. 26 Cdo 587/2015, neboť k rozdělení výtěžku zpeněžení, jak vyplývá z obsahu spisu, mělo dojít ještě před tímto rozhodnutím dovolacího soudu. Již v uvedeném řízení tak mělo být případně argumentováno nepřípustností dovolání či nepřípustností zrušení či změny rozhodnutí o udělení příklepu; pokud tak nebylo učiněno, není možné v řízení o určení vlastnického práva, v němž se řeší toliko důsledky měnícího rozhodnutí, namítat, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo k porušení zásady obsažené v § 57 e. ř., popřípadě k porušení § 243g odst. 2 o. s. ř.

Ostatně účastnicí dovolacího řízení byla – přes její opačné přesvědčení – i žalovaná coby vydražitelka, jak vyplývá již ze skutečnosti, že byla označena v záhlaví napadeného rozhodnutí. Takový závěr přitom odpovídá i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, která vychází z toho, že účastníkem určité fáze exekučního řízení jsou nejen oprávněný a povinný, nýbrž i osoby, o jejichž právech a povinnostech má být v určité fázi řízení jednáno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 607/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jelikož se v samostatné fázi exekučního řízení – prodeje nemovité věci v dražbě [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007 (uveřejněné pod č. C 7 726 v Souboru)] rozhoduje o tom, zda bude či nebude udělen příklep, je vydražitel účastníkem této fáze exekučního řízení včetně případného dovolacího řízení.

I kdyby dovolací soud odhlédl od této skutečnosti, tedy možnosti uplatnění této námitky v předcházejícím řízení, pak by bylo nezbytné uvedenou skutečnost zohlednit v rámci řešení tvrzeného střetu nabytí vlastnického práva žalované a vlastnického práva žalobce. V dané věci žalovaná mohla opírat své přesvědčení o nabytí o pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o udělení příklepu, kterou měla originárně nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005 (uveřejněný pod č. C 10 320 v Souboru)], na druhou stranu však byla účastnicí tohoto řízení, a proto věděla či vědět měla o podaném dovolání, které v dané věci bylo přípustné za podmínek podle § 237 o. s. ř., tudíž měla počítat s tou alternativou, že rozhodnutí odvolacího soudu o udělení příklepu může být dovolacím soudem zrušeno či změněno. Jestliže pak vskutku došlo ke změně napadeného rozhodnutí, nelze než uzavřít, že skutečné vlastnické právo žalobce musí být upřednostněno. Ostatně nejeví se přiléhavou představa, že právní řád sice povinnému poskytuje ochranu proti udělení příklepu v exekuční dražbě v podobě mimořádného opravného prostředku (dovolání), ale v případě úspěchu v tomto dovolacím řízení by se již povinný (žalobce) nemohl domoci „restituce“ svého vlastnického práva. Jinými slovy řečeno není přiléhavou představa, že by se usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, toliko vyslovoval nezákonný postup soudního exekutora s případnou možností uplatnění náhrady škody státu podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž toto rozhodnutí vyvolává zcela konkrétní dopad do exekučního řízení, tedy v jeho důsledku žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

Bez vlivu na rozhodnutí je rovněž poukaz na případné důsledky na právní postavení žalované, k nimž nastalý stav vede. Nelze totiž odejmout vlastnické právo vlastníku (žalobci) toliko s argumentací, že důsledky takového stavu budou menší, než kdyby vlastnické právo žalobce zůstalo zachováno.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že i při vážení dotčených práv a oprávněných zájmů žalobce a žalované je zcela namístě upřednostnit ochranu vlastnického práva žalobce před případnou ochranou právního postavení žalované.

Uvedené závěry Nejvyšší soud činí při vědomí šetření Exekutorské komory ČR ze dne 7. 7. 2015, č. j. EK/2373/15-jk, k postupu soudního exekutora, jakož i hodnocení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, vyjádřeného v odborné literatuře (srovnej např. Maxa, Hubert. Příklep v dovolacím řízení, Právní rozhledy, 2015 č. 20, str. 710 a násl.).

V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se věcí znovu zabýval, přičemž přihlédne k tomu, že 1) rozhodnutí dovolacího soudu způsobilo, že na rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení usnesení exekutora o udělení příklepu se hledí, jako by nebylo nikdy vydáno, a že 2) na uvedených závěrech ničeho nemění ani § 57 e. ř., který se již v této fázi řízení nemůže uplatnit.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu