Rozhodnutí NS

7 Tdo 865/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/01/2020
Spisová značka:7 Tdo 865/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.865.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důkaz
Opatrovník
Právnická osoba
Právo na spravedlivé soudní řízení
Provádění důkazů
Sledování
Zmocněnec
Dotčené předpisy:§ 158d odst. 2 tr. ř.
§ 158d odst. 3 tr. ř.
§ 158d odst. 10 tr. ř.
čl. 7 předpisu č. 23/1991Sb.
čl. 10 předpisu č. 23/1991Sb.
§ 34 odst. 2 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 34 odst. 4 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 34 odst. 5 předpisu č. 418/2011Sb.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 865/2020-2408


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 9. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 253/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 80/2019 takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 To 253/2020.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 20. 2. 2020, č. j. 32 T 80/2019-2346, byl obviněný M. G. v bodě 1 uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (oběma ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku), v bodě 2 přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku) a v bodě 3 přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Současně mu bylo povoleno hradit peněžitý trest v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Poškozený M. R. byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že

1) dne 14. 4. 2018, nejméně od 15:03 do 18:11 hodin, v kanceláři v areálu K. ř. p. J. k. v XY jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v rámci trestního řízení při postupu dle § 158 odst. 3 tr. ř. při objasňování a prověřování trestné činnosti podezřelého M. R., nar. XY, ve vzájemné součinnosti s příslušníkem Policie České republiky V. L., nar. XY, se záměrem vynutit si doznání M. R., zadrženého jako podezřelého dle § 76 odst. 1 tr. ř. a opatřit tak důkazní materiál k zahájení trestního stíhání i pro trestnou činnost, ze které nebyl M. R. usvědčován jinými důkazy, v průběhu jeho výslechu, poté, co M. R. opakovaně popřel spáchání části trestné činnosti, z níž byl podezříván, a V. L. tomuto vyhrožoval slovy „nezkoušej na mě tyhlety kecy, že ne, nebo vyhrabu od ledna všechno, co je tady stejným způsobem a dostaneš tam všechno“, s tím, že pokud chce jít domů, má se podle toho chovat, „tohle tady vůbec nezkoušej, nebo rovnou pudeš“, „v případě že to neřekneš, tak tě nepustíme“, „radim ti dobře, vole, neblbni“, „máš tady poslední šanci, já ti říkám, že tě pustíme, jestli ne, tak tě nechám zavřít“, „nech toho, normálně do píči mluv!“, dále „ale tady jsi měl i třetí odstavec, ty vole, za co? Ty se chceš u nás dostat, vole, na takovou mrdu?“, a na negativní odpověď poškozeného uvedl „No tak neblbni, nebo ti to tam šlehneme“, čímž vyjádřil, že pokud se poškozený nedozná, bude mu kladeno za vinu i spáchání jednání, ze kterých podezřelým není, čímž dojde ke zpřísnění právní kvalifikace u trestného činu krádeže, a dále jestli chce, tak nechají napsat do sdělovačky, že je nebezpečným pachatelem, takže má s nimi raději spolupracovat, což je pro něj jediná šance, neboť pokud mu potom někde vyleze na stopy, tak ho zastřelí, přičemž M. G., vědom si tohoto nátlaku V. L. na poškozeného M. R., v úmyslu v tomto pokračovat, na jmenovaného dále naléhal slovy „upozorňuju tě na jednu věc, jestli se budem s tebou crcat ještě zejtra, tak to už ale nepudeš domu“, čímž poškozenému, stejně jako krátce předtím V. L., hrozil, že pokud bude prodlužovat výslech, bude podán podnět k návrhu na jeho vzetí do vazby (kam bude poškozený vzat), dále poté, když poškozenému V. L. hrozil tím, že když se s nimi nemíní dohodnout, tak mu garantuje, že půjde do prdele, a ne domů, udělá mu u přítelkyně ostudu, ta že ho vykopne, provedou u ní domovní prohlídku, udělají jí v okolí ostudu a následně ji pozvou k výslechu, reagoval M. G. slovy „to je hrozně fajn, vole“, načež V. L. pokračoval, „když ty se chováš jak hovado, tak se budem my chovat taky“, a když poškozený, který se obával o zdraví své partnerky z důvodu jejího vyššího věku, protestoval proti zjišťování polohy bytu, ve kterém mu hrozili provedením domovní prohlídky, reagoval V. L. slovy „Tak toho nech, do píči! Tak to sakra polož!“, a na námitku poškozeného, že jeho přítelkyni trefí infarkt, odpověděl, že jí zavolají záchranku, načež M. G. pokračoval, že můžou nakrásně, když na to přijde, klidně začít prověřovat ještě Budvar, že to třeba byl právě on a že měl spolupachatele, přičemž krátce předtím odkazoval na tam způsobenou škodu 300 000 Kč, přestože ze spáchání tohoto jednání poškozený nebyl podezříván, což V. L. doplnil slovy „a to je béčková vazba“, a když poškozený odmítl, že by měl nějakého spolupachatele, odpověděl mu V. L. „dobře, ale proč by jsme to na tebe nenahráli“, čemuž přitakal M. G. slovy proč by to nezkusili a nezačali to prověřovat…, „když o víkendu byly vloupačky … plus Budvar a plus Jiskra, to začnem prověřovat a ty seš tam jako podezřelej chlapče...“, „no ano, anebo se teda na to vyserem, protože narovinu my si nemyslíme, že jsi to teda byl ty“, tedy v rozporu s právy M. R., jako podezřelého, tohoto uráželi a vyhrožovali mu kvůli uplatňování jeho procesních práv negativními následky pro jeho osobu a pro osobu jemu blízkou, s cílem přimět jej k doznání, přičemž M. G., současně jakožto vyslýchající osoba a zapisovatel, záměrně do protokolu o výslechu v neprospěch M. R. nezapsal, že tento opakovaně popřel spáchání konkrétních jednání, naopak zapsal pouze jeho bezvýhradné doznání k jednáním, z nichž byl podezříván, načež tento protokol založil do spisu ve srozumění, že bude použit v rámci policejního orgánu jako důkazní prostředek pro zahájení trestního stíhání M. R., k čemuž následně došlo, mj. na podkladě tohoto protokolu, dne 14. 4. 2018 usnesením o zahájení trestního stíhání č. j. KRPC-53913-36/TČ-2018-020172, přičemž jednání pod body 1 a 2 uvedeného usnesení byla prokázána pouze doznáním poškozeného, ke kterému byl přinucen,

2) dne 11. 5. 2018, nejméně od 13:45 do 18:14 hodin, v téže kanceláři jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v rámci trestního řízení při postupu dle § 158 odst. 3 tr. ř. při objasňování a prověřování trestné činnosti podezřelého M. R. ve vzájemné součinnosti s příslušníkem Policie České republiky V. L. se záměrem vynutit si doznání zadrženého M. R. a opatřit tak důkazní materiál k zahájení trestního stíhání i pro trestnou činnost, ze které nebyl M. R. usvědčován jinými důkazy, v průběhu jeho výslechu, poté, co byl M. R. policisty upozorněn na věci uložené na stolku v kanceláři, které dle nich měly souvislost s jeho trestnou činností, a uvedl, že to není „z ňáký čorky jako“, po čemž V. L. na tohoto zakřičel „co kecáš, že neni!“, a na další odmítnutí poškozeného V. L. udeřil pravou rukou sedícího, spoutaného M. R. otevřenou dlaní do levé tváře, následně si stoupl, přiblížil se k němu a ukazovákem pravé ruky mu mířil na obličej a křičel na něho „Přestaň mě srát, ti říkám! Přestaň mě srát! Zavři hubu, ti říkám! Zavři hubu! Ty tady budeš lhát zase?“, … „Zmrde jeden, vole, co kecáš, že né, ty vole!“, „To seš takovej sráč?!“, po negativní odpovědi M. R. M. G., vědom si předchozího nátlaku V. L. na M. R., v úmyslu v tomto pokračovat, navázal slovy „Tak co seš, vole?“, načež V. L. křičel „Seš, vole!“, a M. G. pokračoval „Nedělej z nás debily, vole!“, dále v průběhu výslechu M. G. na poškozeného působil slovy „seš úplně stejnej jak ty všichni posraný cikáni“, a poté, co V. L. tomuto opět nadával slovy „jsi pěknej sráč!“, M. G. pokračoval „zkurvenej, ty vole“, načež oba policisté poškozenému, jenž opakovaně popřel spáchání podstatné části trestné činnosti, z níž byl podezírán, opakovaně vytýkali, že lže, a M. G. mu z tohoto důvodu vyhrožoval fyzickým násilím slovy „ale hovno, nemel vole, nebo ti dám lepáka ještě já, ty vole“, přičemž V. L. poškozeného průběžně urážel nadávkami jako např. debil, děvka, holčička, posránek, hovado, blbeček, čurák, kretén, píča, a M. G. slovy jako např. „čuně jedno“, tedy v rozporu s právy M. R., jako podezřelého, fyzicky napadli, uráželi jej a vyhrožovali mu dalším fyzickým útokem s cílem přinutit jej k doznání, přičemž M. G., jakožto vyslýchající osoba a současně zapisovatel, záměrně do protokolu o výslechu v neprospěch M. R. nezapsal, že tento opakovaně popřel spáchání konkrétních jednání, naopak zapsal pouze jeho bezvýhradné doznání k jednáním, z nichž byl podezříván, načež tento protokol založil do spisu ve srozumění, že bude použit v rámci policejního orgánu jako důkazní prostředek pro zahájení trestního stíhání M. R., k čemuž následně došlo, přičemž dne 12. 5. 2018 bylo zejména na podkladě tohoto protokolu usnesením č. j. KRPC-53913-77/TČ-2018-020172 zahájeno trestní stíhání, byť jednání pod body 2 až 18 uvedeného usnesení byla prokázána pouze doznáním poškozeného, ke kterému byl přinucen,

3) dne 22. 5. 2018, nejméně od 8:00 do 10:00 hodin, ve stejné kanceláři jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v rámci trestního řízení, při postupu dle § 158 odst. 3 tr. ř. při objasňování a prověřování trestné činnosti podezřelého M. R., v průběhu výslechu N. D. jako zapisovatel nezapsal do úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 6 tr. ř. podstatný obsah jejích tvrzení, že M. R. opakovaně předával jí a jiným osobám (a pro tyto účely přechovával) látku pervitin (metamfetamin), přestože jmenovaná vypověděla, že M. R. vozila „na fety“, konkrétně zmínila, že jí jako taxikářce „zaplatí jinak“, a ze souvislosti vyplývalo, že předáním metamfetaminu, dále uvedla že měl „těch fetů tolik“, „i 3 gramy denně“, … „vždycky to měl u sebe“; zmínila také, že k sobě domů ho vozila skoro pokaždé, protože „jí něco dával“, načež potvrdila, že šlo o „fety“, uvedla také, že v některých případech jí říkal, že „to jede prodat“, na což V. L. reagoval slovy „nebudem z něj dělat dealera a zbytečně mu přitěžovat“, a tato tvrzení s ohledem na dosavadní poznatky o užívání metamfetaminu M. R. v době páchání trestné činnosti nasvědčovala tomu, že spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo důvodem k zahájení trestního řízení dle § 158 odst. 3 tr. ř.

3. K odvoláním státního zástupce (v neprospěch obviněného), obviněného a jeho manželky (všechna odvolání směřovala do výroků o vině a trestu) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 4 To 253/2020-2382, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání obviněného mohlo být posouzeno.

4. Ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud skutek formuloval v podstatě tak, že obviněný v kanceláři v areálu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v rámci trestního řízení při postupu dle § 158 odst. 3 trestního řádu ve vzájemné součinnosti s příslušníkem Policie České republiky V. L.

1) dne 14. 4. 2018, nejméně od 15:03 do 18:11 hodin při výslechu zadrženého podezřelého M. R. tohoto nevhodnými výrazy nabádali ke spolupráci při objasňování trestné činnosti, z níž byl podezřelý,

2) dne 11. 5. 2018, nejméně od 13:45 do 18:14 hodin při výslechu zadrženého podezřelého M. R. tohoto nevhodnými výrazy nabádali ke spolupráci při objasňování trestné činnosti, z níž byl podezřelý, a oslovovali jej hrubými výrazy a nadávkami,

3) dne 22. 5. 2018, nejméně od 8:00 do 10:00 hodin při objasňování a prověřování trestné činnosti podezřelého M. R. v průběhu výslechu N. D. jako zapisovatel nezapsal do úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního řádu její sdělení o tom, že R. jí několikrát předal pervitin.

    Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti tomuto rozhodnutí podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval skutkové závěry uvedené ve výrocích obou soudních rozhodnutí a zdůraznil, že odvolací soud rozhodoval v neveřejném zasedání a neprováděl tedy dokazování, které by jej ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. opravňovalo k posunu ve skutkových zjištěních oproti tomu, jak byla stabilizována ve výroku rozsudku soudu nalézacího. Podle dovolatele ale odvolací soud provedl podstatnou změnu popisu skutku v ryze skutkových zjištěních ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. Ta jsou oproti výrokové části rozsudku nalézacího soudu podána velice obecně, akcentují pouze nevhodné výrazivo a chybí v nich stěžejní části předchozích skutkových zjištění nalézacího soudu, mající vliv na hodnocení rozsahu a závažnosti činů. Některá zjištění pak odvolací soud vyřadil zcela.

6. Relevantní jsou podle nejvyššího státního zástupce veškeré nalézacím soudem popisované skutkové okolnosti, tedy nejen konkrétní projevy policistů, nýbrž i jejich faktický vztah k jimi vedenému trestnímu řízení. Podle odvolacího soudu policisté vyslýchanému pouze uváděli další možná opatření a úkony trestního řízení, které přicházely v úvahu. To je však podle dovolatele v rozporu se skutkovým závěrem nalézacího soudu, že policisté vyhrožovali vyslýchanému, že pokud se nedozná, bude mu kladeno za vinu i spáchání dalších konkrétních jednání, ze kterých podezřelým není, čímž dojde ke zpřísnění právní kvalifikace. V bodě 2 pak obviněný poté, kdy byl svědkem facky ze strany policisty V. L., vyhrožoval vyslýchanému stejným fyzickým útokem. Takové jednání policisty vůči vyslýchanému rovněž nenáleželo do „spektra dalších procesních postupů“.

7. Obdobně dovolatel poukázal na odlišné závěry odvolacího soudu ohledně informací uvedených N. D. o drogové trestné činnosti M. R. Zatímco nalézací soud uzavřel a do svého výroku pojal osm konkrétních skutkových okolností o vědomém přechovávání metamfetaminu jak pro sebe, tak zejména pro účely distribuce jiným, a to i v konkrétním množství, a o několika případech distribuce, odvolací soud uzavřel, že tyto údaje jsou „veskrze konverzační, mlhavé a velmi nekonkrétní“, k čemuž poukázal pouze na několikeré užití výrazu „fety“.

8. Nejvyšší státní zástupce zrekapituloval argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Poté konstatoval, že odvolací soud neosvětlil, které obligatorní znaky skutkových podstat přečinů shledaných v jednání obviněného nalézacím soudem nebyly naplněny a proč, případně zda byly podle něj všechny tyto znaky naplněny, ale absentuje nezbytná míra společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Rezignoval i na vyřešení otázky jednoho či více skutků z hmotněprávního hlediska. V případě pozitivního závěru o pokračování složeného ze tří dílčích útoků by musel vysvětlit, zda nejsou naplněny znaky některého z přečinů deklarovaných nalézacím soudem nejen samostatně, ale alespoň v souhrnu těchto dílčích útoků, a zda jejich souhrn již nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti.

9. Podle nejvyššího státního zástupce jsou jednání popsaná pod body 1 – 3 výroku rozsudku nalézacího soudu hmotně právně skutkem jedním. Všechny posuzované útoky byly vedeny jednotným záměrem. Pachatelé v jejich rámci jako policisté vykonávali úkony pro jedno trestní řízení. Společně sledovaným záměrem při těchto úkonech pak bylo to, aby úkony bez ohledu na jejich faktický průběh a objektivní realitu formálně vyzněly a dopadly v souladu s jejich představou, tj. aby prověřování podezřelých okolností vmanipulovali do chtěného stavu, k čemuž společně volili nedovolené prostředky. Útoky jsou spojeny podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí. Naplňují (i samostatně, nikoli jen v souhrnu) obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (všechny tři útoky) a též podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (útoky 1 a 2). Samostatně pak útoky 1 a 3 ještě naplňují znaky skutkových podstat dalších přečinů, jak bylo správně vyhodnoceno nalézacím soudem. Podle dovolatele není významné, že dílčí útoky pod body 1 a 2 a dílčí útok pod bodem 3 naplňují různé alternativy ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně znaky způsobení jinému jiné závažné újmy a opatření jinému neoprávněného prospěchu.

10. Dovolatel souhlasí s názorem odvolacího soudu, že posuzovaná vyjádření obviněného a jeho spolupachatele je nutno vnímat v souvislostech, v jakých k nim došlo, tedy v často vypjaté a stresující realitě bezprostřední konfrontace s osobami často nebezpečnými. Na druhou stranu obviněný a jeho kolega byli zkušenými kriminalisty a v posuzovaném případě navíc nešlo o úkony činěné bez přípravy, v zásadní časové tísni či pro policejní orgán v hostilním prostředí.

11. Podle nejvyššího státního zástupce nebylo podstatou stíhaného jednání to, co akcentoval odvolací soud, tedy samotné vulgární vyjadřování obviněného a jeho kolegy. Celá řada užitých hrubých výrazů má své quasi konverzační souvislosti, ne všechny jsou míněny jako urážka, mnoho z nich jsou expresivními povzdechy, formou klení apod. Je faktem, že v každodenní realitě se policisté často musí, co do míry noblesy, přizpůsobit tomu, s kým komunikují. Podstatné pro posouzení jednání obviněného však je, že v bodech 1 a 2 výroku nalézacího soudu nešlo o pouhé bezúčelně pronesené vulgarismy, nýbrž o souhrn jednání, jehož účelem bylo vyvinout efektivní, leč nepřípustný tlak na podezřelého ve snaze přimět jej k doznání, a to za použití verbálního násilí, pohrůžek fyzického násilí i samotného lehkého fyzického násilí. To vše v situaci, kterou výrazně dominantně vytvořili a kontrolovali (byť legálními prostředky – ponechání pout, personální, silová i argumentační převaha, zvyšování hlasu, sed na stole nad podezřelým, apod.). Takové pojetí výslechu koliduje s mnoha ustanoveními právního řádu (k těm se dovolatel vyjádřil konkrétně), zejména ustanoveními chránícími důstojnost a práva osob, vůči nimž jsou úkony trestného řízení vedeny.

12. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani s úvahou odvolacího soudu, že obsah protokolu o výslechu nemusel obsahovat počáteční opakované popření spáchání trestné činnosti vyslýchaným, resp. že by bylo možno vázat takovou protokolaci pouze na výslovný požadavek vyslýchaného. Z ustanovení § 55 odst. 1 písm. d) tr. ř. vyplývá, že protokol musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících jeho provádění. Tomu by v daném případě odpovídal zápis, který by obsahoval i původní stanovisko vyslýchaného.

13. Dovolatel pak zásadně odmítl přirovnání výslechových metod k běžně v mezilidské interakci užívaným formám, neboť metody, kterých je možno využít ze strany státních orgánů vůči jednotlivci za účelem jeho donucení k výpovědi v trestním řízení, jsou striktně limitovány právem obviněného odepřít výpověď a s tím spojeným zákazem donucení k sebeobvinění. Ten platí absolutně, jeho porušení nelze zhojit poukazem na to, že vyslýchaná osoba byla donucena „pouze“ k doznání k činům, které skutečně spáchala, ani následným vstřícným chováním k vyslýchanému.

14. Některé z dalších úvah odvolacího soudu podle dovolatele neodpovídaly důkazní situaci v předmětném trestním řízení. Není pravda, že doznání podezřelého „zapadala do většiny dostupných důkazů“, naopak ohledně drtivé většiny dílčích útoků trestného činu, z nichž byl následně obviněn, byla důkazy jedinými. Protokol o výslechu podezřelého, jakkoli jde o nepoužitelný důkaz v řízení před soudem, je přitom stěžejním důkazním prostředkem v okamžiku zahájení trestního stíhání za situace, kdy proti podezřelému neexistuje jiný usvědčující důkaz.

15. Samotné použití pout pak bylo v daném trestním řízení posuzováno jako zákonné, obviněným však bylo kladeno zneužití této situace při působení na vyslýchaného (včetně fyzické inzultace policistou V. L., která mu takto byla usnadněna). Nejvyšší státní zástupce se ztotožnil s úvahou odvolacího soudu, že nebyla prokázána spolupráce mezi obviněným a jeho kolegou ohledně facky uštědřené V. L. vyslýchanému. Jednalo se o okamžitou afektivní reakci jmenovaného policisty, vyplývající zřejmě z jeho momentální frustrace, že M. R. porušil jejich předchozí “nepsanou dohodu“ z 14. 4. 2018, kdy se zasadili o jeho propuštění ze zadržení mimo jiné pod slibem, že se další obdobné trestné činnosti v jejich obvodu nedopustí. Předchozí dohoda obou policistů na použití excesivních výslechových metod nebyla prokázána ani v bodě 1 rozsudku. Vzájemnou, konkludentně akceptovanou kooperaci obou policistů však prvostupňový soud správně shledal v jejich jednání bezprostředně poté, kdy aktivnější V. L. v úvodu obou výslechů užil prvních pohrůžek, respektive fyzického násilí. Obviněný pak v obou případech obratem tohoto předchozího působení na vyslýchaného využil a nadále v něm již koordinovaně s V. L. pokračoval (namísto oznámení události nadřízenému dle § 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Přestože role obviněného byla méně aktivní, s V. L. jednali v součinnosti po dobu více hodin, jejich jednání na sebe navazovala a byla kryta společným záměrem. Proto se podle dovolatele jedná o spolupachatelství.

16. K bodu 3 výrokové části rozsudku nalézacího soudu nejvyšší státní zástupce uvedl, že s přihlédnutím k v té době známým poznatkům o užívání metamfetaminu M. R. by tyto informace umožnily policejnímu orgánu zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. pro podezření ze spáchání přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, což byla skutečnost obviněnému známá. Právě při činnosti operativy u policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování se nezastupitelně uplatňuje základní povinnost policejního orgánu podle § 158 odst. 1 tr. ř., tedy činit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu a ke zjištění jeho pachatele. Tomu ostatně odpovídá běžná praxe. Dovolatel poukázal i na pokyn policejního prezidenta č. 272/2016, o drogové kriminalitě, podle jehož čl. 5 písm. b), f), g) zaznamenávání poznatků o nedovoleném zacházení s omamnými a psychotropními látkami je povinností policistů oddělení obecné kriminality. Obviněný měl povinnost pořídit i o takto získaných poznatcích záznam, a to buď do samotného záznamu o podaném vysvětlení dle § 158 odst. 6 tr. ř. (podle něhož se záznam pořídí o obsahu vysvětlení, nikoli o jeho zájmové části), či alespoň v jiném záznamu tak, aby uvedené informace mohly být použity policejním orgánem k plnění jeho povinností (§ 158 odst. 1, 3 tr. ř.). Nebylo v jeho dispozici činit závazný závěr o tom, zda bude toto podezření předmětem šetření či nikoli. Nezaznamenáním porušil zásadu legality, tedy povinnost stanovenou mu trestním řádem v § 158 odst. 1. Jednáním popsaným v bodě 3 tak obviněný svévolným zatajením skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu a znemožněním jejich dalšího šetření a vedení trestního řízení zmařil základní úkoly policejního orgánu podle § 158 odst. 1, 3 tr. ř. a porušil tak i zmíněný pokyn policejního prezidenta.

17. Podle nejvyššího státního zástupce obviněný jednáními v bodech 1 a 2 porušil základní právo podezřelého odmítnout vypovídat a nebýt donucován k doznání, což mělo za následek absolutní nepoužitelnost takto získaných doznání jako důkazů, přesto je obviněný předložil k zahájení trestního stíhání vyslýchaného podezřelého. Takto obviněný jako spolupachatel V. L. jednal v prvních dvou bodech v úmyslu způsobit vyslýchanému závažnou újmu, za kterou je možno považovat jeho donucení k sebeobvinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1247/2016), způsobení jeho trestního stíhání jinými než zákonnými postupy a jeho zbavení osobní svobody vzetím do vazby (bod 2).

18. Navíc tak činil při zneužití bezbrannosti poškozeného, kterou lze spatřovat v tom, že takovému jednání byl podroben v postavení zadržené osoby, jejíž reálná možnost obrany byla zásadně omezena spoutáním rukou, prosazováním vůle policistů překřikováním, nadávkami a celkovým navozením atmosféry, z níž bylo zřejmé, že významnější projev odporu nebude tolerován.

19. V bodě 3 jednal v úmyslu opatřit osobě, jíž se podezření ze spáchání trestného činu týkalo, neoprávněný prospěch (tedy, že toto podezření nebude šetřeno dle § 158 odst. 1 tr. ř. ani k němu nebude vedeno trestní řízení dle § 158 odst. 3 tr. ř.).

20. Hmotně právně jsou podle dovolatele posuzovaná jednání jedním skutkem ve smyslu § 116 tr. zákoníku, jímž obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V jednočinném souběhu s ním pak jednáním popsaným v bodě 1 obviněný naplnil i znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozeného pohrůžkou jiné těžké újmy (kumulativně nedůvodného sdělení obvinění z další závažné trestné činnosti s adekvátní povinností k náhradě škody, zpřísnění právní kvalifikace a založení koluzního důvodu vazby) nutil, aby se doznal ke spáchání trestné činnosti. V bodě 3 pak též v jednočinném souběhu naplnil i znaky skutkové podstaty přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť umožnil jinému uniknout trestnímu stíhání. Pro úplnost dovolatel uvedl, že se neztotožňuje s původně žalovanou právní kvalifikací, podle níž jednání popsané pod bodem 2 výroku rozsudku nalézacího soudu mělo naplňovat znaky skutkové podstaty zločinu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

21. Dovolatel uzavřel, že odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že se nejedná o trestný čin. V návaznosti na to nesprávně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, ač pro to nebyly splněny podmínky. Tím své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Závěrem proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a tomuto soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

22. K dovolání nejvyššího státního zástupce se písemně vyjádřil obviněný. Uvedl, že odvolací soud užil postup, který je v praxi méně obvyklý, avšak nijak nepřekročil možnosti, které mu nabízí trestní řád. Připomněl, že rozhodnutí soudu prvního stupně stojí z největší části na prostorových odposleších, přičemž v dané věci nebyly takové operativně pátrací prostředky povoleny. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, který se podle něj přiklání k analogii legis, jež je v jeho neprospěch nepřípustná. Obviněný poukázal na doktrínu ovoce z otráveného stromu, která byla podle něj částečně převzata i u nás. Aktuální judikatura podle jeho názoru směřuje k nepoužitelnosti prostorových odposlechů povolených soudcem v jiné věci. K tomu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, která však dostatečně nespecifikoval, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tz 8/2018. Obviněný požádal, aby se Nejvyšší soud procesní použitelností odposlechů ve svém rozhodnutí zabýval.
    Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. nejvyšším státním zástupcem [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
    Posouzení věci dovolacím soudem

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tento dovolací důvod je tedy naplněn mimo jiné tehdy, pokud soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o kázeňském přestupku, přestože se jedná o trestný čin.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

26. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházející, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Shledal, že dovolání je důvodné.
    Procesní pochybení odvolacího soudu

27. Předně je třeba říci, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně vymezuje kategorie skutkových zjištění a právního posouzení. Jeho výklad skutkových zjištění v užším smyslu, tedy obsahu jednotlivých výslechů, a na druhé straně toho „jakým způsobem okresní soud vyhodnotil jednotlivé pronášené výrazy či prováděné aktivity“, což se podle jeho názoru týká již právního posouzení, se jeví jako ryze účelový. Odvolací soud zde zcela pominul znění § 2 odst. 6 tr. ř. a problematiku hodnocení důkazů de facto redukoval na pouhou reprodukci jejich obsahu. Zjevně se tím snažil vytvořit si předpoklady pro svůj následný postup spočívající v odchýlení se od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně tak, jak jsou prezentovány ve výroku jeho rozhodnutí, aniž by přitom prováděl důkazy ve veřejném zasedání postupem podle § 263 odst. 7 tr. ř.

28. I když odvolací soud deklaroval, že má skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná a sám se ve svém rozhodnutí zabývá pouze jejich právním posouzením, opak je pravdou. Právnímu posouzení, tedy otázce naplnění znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů, kterými byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným, se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nevěnoval vůbec. Stěžejní část odůvodnění je věnována rozboru obsahu audiovizuálních nahrávek, tzv. prostorových odposlechů, které v dané věci tvořily významnou část provedeného dokazování. Odvolací soud tedy založil své rozhodnutí na zcela odlišném hodnocení důkazů, než provedl soud prvního stupně, aniž by však postupoval podle § 263 odst. 7 tr. ř. Odrazem tohoto procesu je „reformulovaný“ popis skutku, který učinil odvolací soud součástí výroku svého rozhodnutí a který rozhodně není pouze nějakým stylistickým vylepšením či zobecněním, které by nemělo vliv na obsah a povahu skutku. Odvolací soud zde jednak vypustil prakticky všechna podstatná skutková zjištění, která soud prvního stupně formuloval jakožto podklad pro naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat, jednak celkové vyznění skutku naprosto bagatelizoval. Formulace odvolacího soudu není zobecněním skutkových závěrů soudu prvního stupně (které by samo o sobě nemuselo vadnost výroku způsobit), ale jejich podstatným významovým posunem. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně přitom nevyplývá jen snaha obviněného a jeho kolegy danou trestnou činnost objasnit, nýbrž snaha nepřípustným nátlakem získat přiznání M. R. k trestné činnosti, o níž se zřejmě domnívali, že je jejím pachatelem. Již z takto uvedených důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemohlo obstát.

29. Nejvyšší soud vycházel při dalších úvahách ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která odvolací soud – formálně – nezpochybnil. Ačkoli předmětem řízení o dovolání není přezkum rozsudku soudu prvního stupně, nelze nevidět, že hodnocení důkazů jím provedené působí logicky a přesvědčivě. Absence skutečného právního posouzení zjištěného jednání obviněného odvolacím soudem byla již zmíněna. V rámci dovolacích námitek bylo nutno se těmito otázkami zabývat.
    K otázkám hmotně právního posouzení

30. Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu [další alternativy uvedené pod písm. b) a c) uvedeného ustanovení spočívají v tom, že úřední osoba za těchto okolností svou pravomoc překročí, respektive nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci]. Zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je spáchán, jestliže úřední osoba takový čin spáchá zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného.

31. S právním posouzením jednání obviněného popsaného pod body 1 a 2 výroku rozsudku nalézacím soudem jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 1 v souběhu s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud ztotožnil. V průběhu řízení nebylo zpochybněno, že obviněný jednal v postavení úřední osoby [§ 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] a že vykonával svou pravomoc. Pokud jde o právní předpisy, jimž popsaný způsob výkonu pravomoci odporoval, lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které doplnil dovolatel odkazy na další právní normy a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Nalézací soud na str. 12 svého rozhodnutí správně konstatoval porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a mnohých ustanovení trestního řádu. Závažnější však je porušení čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle níž má obviněný právo odepřít výpověď, což může mít a v daném případě nepochybně mělo pro poškozeného citelnější důsledky, nežli zásah do jeho práva na ochranu osobnosti [obdobně čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, judikatura Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].

32. Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení podle § 89 odst. 3 tr. ř. nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Tento zákaz platí absolutně. Postup obviněného a jeho kolegy by proto nemohl být zhojen ani v případě, že by M. R. byl nakonec uznán vinným trestnou činností, k níž se pod nátlakem doznal. Tím méně jako argument omlouvající jednání obviněného může sloužit odvolacím soudem zmíněná skutečnost, že v trestní věci M. R. vyjádřil soud v odůvodnění svého rozsudku domněnku, že se M. R. pravděpodobně mohl dopustit i trestné činnosti, pro niž byl zproštěn obžaloby. Nerozhodný je zde rovněž fakt, že v případě trestné činnosti, ke které se měl M. R. podle představ obviněného a jeho kolegy doznat, existoval stejný modus operandi, případně časová a místní souvislost ve vztahu k trestné činnosti, z níž byl usvědčován dalšími důkazy. Byť obviněný skutečně mohl věřit, že vyslýchaný tuto trestnou činnost spáchal, nemůže jej tato skutečnost vyvinit, neboť se svým jednáním dopustil závažného porušení základních práv vyslýchané osoby a základních zásad trestního řízení, jejichž smyslem je skutečné objasnění trestné činnosti, nikoli formální označení pachatele.

33. Nalézací soud dále vyložil, že i samotné nezákonné, nepodložené zahájení trestního stíhání je třeba považovat za jinou závažnou újmu ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku (viz také rozhodnutí č. 31/2004 Sb. rozh. tr.). Kromě toho je za takovou újmu třeba považovat i donucení k sebeobviňování (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016). Obviněný jednal v přímém úmyslu takovou závažnou újmu způsobit. Znovu je namístě připomenout, že nejde o úmysl způsobit zahájení trestního stíhání pro skutky, o nichž by obviněný nebyl přesvědčen, že je poškozený spáchal, nebo o nichž by byl dokonce přesvědčen, že je nespáchal, ale o úmysl způsobit zahájení trestního stíhání bez důkazů, na základě vynuceného doznání, respektive o úmysl donutit vyslýchaného k sebeobvinění.

34. Nejvyšší soud mohl přisvědčit i závěru nalézacího soudu vyslovenému v odůvodnění rozsudku, že jednání pod body 1 a 2 výroku tvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu (i když to okresní soud nevyjádřil ve výroku rozsudku). Zákonné znaky pokračování podle § 116 tr. zákoníku zde byly naplněny (sjednocující záměr „objasnit“ věc i za pomoci vynuceného doznání lze dovodit i přesto, že druhý výslech se konal za do určité míry nově vzniklé situace). Rovněž o spáchání skutku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není pochyb. Ostatně i odvolací soud v odst. 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí připustil, že obviněný postupoval v koordinaci s kolegou V. L. Neobstojí v tomto směru názor odvolacího soudu, že obviněnému „nelze připisovat“ fyzický projev V. L. vůči M. R., tedy facku. Lze tu odkázat na příslušnou pasáž dovolání. Byť nebyla prokázána předchozí dohoda obou spolupachatelů ohledně fyzického násilí a byť mohla být facka nečekaným projevem rozčilení, není to rozhodné. Z dalšího jednání obviněného, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jednoznačně vyplývá, že se vůči tomuto projevu nejen nijak neohradil, ale že jej schvaloval a navázal na něj dalším nátlakem na poškozeného výhrůžkou „nemel, vole, nebo ti dám lepáka ještě já“. Byť tedy byl podíl obviněného na trestné činnosti menší, je zřejmé, že společný úmysl byl z jeho strany dán v celém rozsahu.
    Zneužití bezbrannosti nebo tísně

35. Sporná je otázka naplnění znaku zneužití bezbrannosti, případně tísně poškozeného ve smyslu § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V tomto ohledu se Nejvyšší soud s názorem dovolatele neztotožnil a přiklonil se k závěru o správnosti mírnější právní kvalifikace použité soudem prvního stupně. Bezbrannosti i tísni ve smyslu trestního zákoníku je společné, že znemožňují nebo alespoň podstatně omezují svobodné rozhodování člověka. Bezbranností se rozumí stav, v jehož důsledku není osoba schopna účinné obrany proti jednání pachatele, tj. osoba není schopna adekvátně projevit svou vůli a hájit své zájmy, popřípadě klást odpor jednání pachatele. Bezbrannost může být způsobena fyzickým nebo psychickým stavem (handicapem), omamnými prostředky, věkem aj. V zásadě jde o stav vzniklý bez předchozího přičinění pachatele (případně s přičiněním pachatele, ale když úmysl spáchat předmětné jednání pojal až po uvedení jiného do stavu bezbrannosti). Ve vztahu k trestnému činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku se zpravidla rozlišuje bezbrannost celková, absolutní (např. člověk v kómatu), dále psychická (neschopnost vyhodnotit souvislosti a účinně reagovat, respektive posoudit význam odporu) a fyzická (osoba spoutaná, handicapovaná, zcela vysílená apod.). Výklad pojmu bezbrannost se bude lišit u jednotlivých trestných činů (například je zjevné, že u trestného činu sexuálního nátlaku nebude přicházet v úvahu bezbrannost absolutní; z povahy věci bude pak částečně jiný výklad znaku bezbrannosti u trestného činu získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou podle § 290 tr. zákoníku a u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku). V podstatě ale vždy půjde o neschopnost činit adekvátní, zpravidla fyzické kroky na obranu zájmu chráněného trestním zákonem. Podstatné dále je, že jde vždy o zneužití bezbrannosti. To znamená, že právě této situace bezbrannosti využije pachatel k tomu, aby své jednání zrealizoval (a dosáhl svého cíle). Právě ono omezení, bezbrannost oběti pachateli reálně umožní spáchání trestného činu.

36. Vycházeje z výše uvedeného, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případech oprávněného (důvodného) spoutání osoby, vůči níž se provádějí jinak standardní úkony trestního řízení, nelze vždy mechanicky dovozovat bez dalšího stav bezbrannosti, jestliže se vůči této osobě policista dopustí nátlakového jednání naplňujícího znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Samotným faktem nasazení služebních pout zde totiž nevzniká nějaká diametrálně odlišná situace oproti úkonům prováděným bez nasazení pout, která by právě navodila možnost spáchání nátlakového jednání policistou a která by tak odůvodňovala podstatně přísnější právní kvalifikaci (s dvojnásobnou horní hranicí trestní sazby). Ve skutečnosti je možnost spáchání takového neoprávněného nátlakového jednání, které může spočívat i v lehkém fyzickém ataku urážlivé povahy, dána především už samotnou výraznou dominancí policejního orgánu při těchto typech úkonů (prováděných zpravidla ve výslechových místnostech), při nichž je fyzická obrana proti lehkému fyzickému násilí obtížně představitelná (na druhé straně fyzická obrana by samozřejmě nebyla vyloučena ani u osoby se spoutanýma rukama). Také v posuzovaném případě fakt oprávněného nasazení služebních pout při výslechu poškozeného nehrál tu roli, že by umožnil fyzickou inzultaci. Nelze uzavřít, že by policista V. L. udeřil poškozeného zneužívaje jeho bezbrannosti, tj. právě díky tomu, že byl spoután. Vše nasvědčuje tomu, že by jej zcela shodným způsobem (v emočně vypjatém okamžiku) udeřil i v případě nespoutání poškozeného. A totéž lze říci i z hlediska obviněného, který jednání spolupachatele schvaloval a sám na něj navázal zmíněnou výhrůžkou.

37. Zdá se, že bezbrannost ve smyslu zmíněných ustanovení trestního zákona představuje především nemožnost, neschopnost osoby činit adekvátní fyzické kroky na svou obranu. Jestliže dovolatel dovozuje stav bezbrannosti poškozeného (a jeho zneužití), a to navíc nejen u jednání pod bodem 2, ale i ve vztahu k jednání pod bodem 1 výroku rozsudku, vzbuzuje to odůvodněné pochybnosti. Bezbrannost dovolatel spatřuje v tom, že popsanému jednání byl poškozený podroben v postavení zadržené osoby, jejíž reálná možnost obrany byla zásadně omezena spoutáním rukou, prosazováním vůle policistů překřikováním, nadávkami a celkovým navozením atmosféry, z níž bylo zřejmé, že významnější projev odporu nebude tolerován. Jestliže dovolatel hovoří o omezení možnosti obrany spoutáním rukou, může se to vztahovat pouze ke zmíněné facce, respektive k pohrůžce obviněného další fackou. Ve vztahu k dalšímu jednání by spíše bylo namístě uvažovat o znaku zneužití tísně. V tomto duchu se také nese argumentace nalézacího soudu na str. 18 až 20 rozsudku, které je jinak nutno v zásadě přisvědčit.

38. Správně soud prvního stupně poukázal na po většinu doby vcelku poklidnou atmosféru několikahodinového výslechu, na četné zkušenosti poškozeného (jakožto třináctkrát soudně trestaného speciálního recidivisty) se zadržením a s výslechem podezřelého včetně nasazení služebních pout, dále na to, že poškozený znal časové limity zadržení i to, že obviněný s jeho kolegou nemají nad jeho osobou moc, pokud jde o další průběh trestního řízení. Věděl i to, že doznání podezřelého nemohou být v trestním řízení proti němu použita jako důkaz a že bude mít možnost před dalšími orgány činnými v trestním řízení podat procesní výpověď a prezentovat tak svůj skutečný postoj k trestné činnosti kladené mu za vinu. Současně po zadržení při páchání další trestné činnosti musel – bez ohledu na vyjádření policistů – počítat s možností vazby i případné domovní prohlídky k nalezení věcí pocházejících z trestné činnosti nebo k jejímu páchání použitých (zde je možné podotknout, že samotné „vyhrožování“ vazbou či domovní prohlídkou by stěží mohlo být považováno za zneužití pravomoci policisty).

39. Tísní je třeba rozumět mimořádně tíživou situaci vyvolanou určitou přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Jde o stav vyvolaný nepříznivými okolnostmi, který omezuje možnost člověka svobodně se rozhodovat. Také u znaku tísně je nutný do jisté míry odlišný výklad např. u trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku a u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Z výše zmíněné argumentace nalézacího soudu vyplývá, že poškozený se nenacházel v tísni ve smyslu § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Jak bylo vyloženo výše, nejednalo se ani o stav bezbrannosti ve smyslu uvedeného ustanovení.

40. Shrnuto, obviněný jako policista (v případech obou dílčích skutků pod body 1 a 2) zneužil k popsanému nátlakovému, ponižujícímu (a zčásti i vydírajícímu) jednání směřujícímu k vynucení doznání a nepodloženému zahájení trestního stíhání (pro část trestných útoků vyslýchaného) svého postavení úřední osoby. Nikoli tísně ani bezbrannosti poškozeného. Ve stavu tísně se ostřílený recidivista M. R. nenacházel a stav bezbrannosti ve smyslu dovolatelova výkladu dílem rovněž nebyl dán, dílem (spoutání) nijak neovlivnil, neumožnil spáchání posuzovaného jednání. Nejen že podstatou činu nebylo zneužití nasazení služebních pout poškozenému, ale tato okolnost ani nebyla pro průběh činu významná (a bylo by mj. zcela neadekvátní, aby zvyšovala horní hranici trestní sazby na dvojnásobek).

41. Uvedený závěr není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, spíše ji určitým způsobem modifikuje a dotváří. Ve věci spisové značky 4 Tdo 1477/2017 se Nejvyšší soud zabýval podobným případem. Skutek, v němž ovšem šlo o „zneužití tísně a rozumové slabosti“ poškozeného, byl kvalifikován jako trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (v jednočinném souběhu), v odůvodnění usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 2. 2018 se však shora naznačené otázky (s ohledem na povahu dovolacích námitek) neřešily. Ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1187/2016, nebyla otázka právní kvalifikace podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku přímo řešena; dovolací soud pouze poukázal na to, že odvolací soud vyložil, proč tato právní kvalifikace – na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně – nebyla použita (tj. byla použita mírnější právní kvalifikace podle prvního odstavce citovaného ustanovení). Šlo ovšem o jednání zcela jiné povahy.

42. Rovněž v usnesení ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 616/2020, nebyla otázka zneužití bezbrannosti, případně tísně, výslovně řešena, neboť by to neodpovídalo dovolacím námitkám. Byla řešena otázka trestní odpovědnosti za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku spáchaný policistou obecně, tj. nikoli zvlášť přitěžující okolnost podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný totiž namítal, že šlo o kázeňský přestupek. Navíc – i když šlo o případ vykazující některé podobné rysy (použití lehkého fyzického násilí v situaci, kdy poškozený měl nasazena pouta) a Nejvyšší soud zde právní kvalifikaci podle § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nezpochybnil – nelze přehlédnout, že šlo o jinou situaci jak co do (ne)zpochybnitelnosti důvodnosti předvedení poškozeného a nasazení služebních pout, tak co do okolností (např. spoutání rukou za zády), povahy úkonu a vzniklé situace, jakož i pohnutky jednání policisty.

43. Podrobněji se Nejvyšší soud otázkou naplnění znaku bezbrannosti zabýval ve svém usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016, kde šlo o případ, v němž obviněný policista zneužíval toho, že poškozený byl pod psychickým tlakem vyplývajícím ze samotného zadržení a z toho, že byl spoután a měl nasazen prostředek k zamezení prostorové orientace (tmavé neprůhledné brýle). Nejvyšší soud uvedl, že situace poškozeného byla důvodně vyhodnocena jako stav bezbrannosti, kterou obviněný zneužil. Argumentováno bylo bezmocností, spoutáním a přivozením prostorové dezorientace vlivem nasazených brýlí. Stavu bezbrannosti se sice přímo netýkaly dovolací námitky, Nejvyšší soud se však k této otázce vyjadřoval v rámci posouzení, zda bylo jednání obviněného způsobilé přivodit jinou závažnou újmu ve smyslu citovaného ustanovení. Jednalo se však o zjevně jinou situaci – vystoupení s poškozeným z eskortního vozidla na odbočce do lesa a navození dojmu, že byl poškozený policisty tzv. „prodán“ třetí osobě.

44. Nejvyšší soud proto nepovažoval za odporující své dosavadní judikatuře závěr, že situace, kdy jsou vůči konkrétní osobě prováděny jinak standardní úkony trestního řízení, nepředstavuje sama o sobě pro tuto osobu bez dalšího stav bezbrannosti ani tísně ve smyslu § 329 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Jestliže se vůči této osobě policista dopustí nátlakového jednání naplňujícího znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, stav bezbrannosti nemusí být nutně dovozován ani z faktu, že poškozený měl při uvedených úkonech v souladu se zákonem nasazena služební pouta, jestliže podstatou činu není zneužití spoutání poškozeného, které průběh činu nijak zásadně neovlivnilo.

45. K právní kvalifikaci jednání pod bodem 3 rozsudku použité nalézacím soudem Nejvyšší soud nemá výhrady a v podrobnostech odkazuje na výše reprodukovanou příslušnou pasáž dovolání nejvyššího státního zástupce. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že vyjádření N. D. nebyla dostatečně konkrétní s odkazem na užití výrazu „fety“. Po formální stránce zde z podání vysvětlení jednoznačně vyplynulo podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku M. R. a povinností obviněného nepochybně bylo uvedené skutečnosti zaprotokolovat pro další vyhodnocení (viz § 158 odst. 1 tr. ř. a další dovolatelem citovaná ustanovení právních předpisů).
    Pokračování v trestném činu

46. Nejvyšší soud se však neztotožnil s dovolatelem v tom, že by toto jednání bylo pokračováním trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve vztahu ke dvěma předchozím.

47. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

48. Nejvyšší soud především nemá za naplněný znak jednotného záměru obviněného. Lapidárně řečeno, zatímco v prvních dvou případech obviněný a jeho kolega chtěli vyslýchanému uškodit, ve třetím mu naopak prospěli. Dovolatel argumentoval tím, že společně sledovaným záměrem při těchto úkonech bylo to, aby úkony bez ohledu na jejich faktický průběh a objektivní realitu formálně vyzněly a dopadly v souladu s představou obviněného a jeho kolegy, tj. aby prověřování podezřelých okolností vmanipulovali do chtěného stavu. Bylo by to možné formulovat i tak, že záměrem u všech tří útoků bylo vytvořit výstup – záznamy o podání vysvětlení jako podklad pro zahájení trestního stíhání – podle představ obou policistů, zjednodušit si práci a formálně ji mít hotovou. Nejvyšší soud však tento sjednocující prvek nepovažuje v daném případě za dostatečně silný a sjednocující ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Jde pouze o jakousi volnější souvislost těchto jednání s podtextem zjednodušovat si práci. S tímto cílem mohl obviněný přirozeně činit i řadu různých jiných jednání, ať už spadajících do sféry trestního práva či nikoli. Z hlediska pokračování v trestném činu se však vyžaduje dostatečně konkrétní a specifický jednotící záměr. Ten v daném případě zjištěn nebyl. I když tedy předmětné útoky jsou spojeny blízkou časovou souvislostí a všechny se týkají vyšetřování trestné činnosti podezřelého M. R., nejde o pokračování v trestném činu. Podstatné také je, že útok popsaný pod bodem 3 se od předchozích dvou výrazně liší i způsobem spáchání, tj. situací, za níž k posuzovanému jednání došlo (výslech zadrženého podezřelého – podání vysvětlení „svědkyní“, dosažení a zapsání vynuceného doznání – nezapsání určitých tvrzení usvědčujících podezřelého). Jednotlivé útoky sice naplňují stejnou skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak jejich jednota je narušena i tím, že jde o naplnění této skutkové podstaty v jiné alternativě.
    Subsidiarita trestní represe

49. Zásadní pochybení odvolacího soudu lze spatřovat v tom, že se shora naznačenými otázkami nezabýval. Místo toho obsáhle pojednával o obtížných pracovních podmínkách operativy (ačkoli v daném případě nešlo o žádnou překvapivou situaci nebo hostilní prostředí, ale o výslechy prováděné v bezpečném prostředí policejní budovy včetně možnosti předchozí přípravy) a používal příměry pro danou věc zcela nepřiléhavé. Bagatelizoval předmět trestního stíhání, spáchaný skutek redukoval na méně závažné snižování důstojnosti vyslýchaného prostřednictvím vulgarit, vytrhl z kontextu některé projevy a odváděl pozornost od podstatných skutečností. I když lze obsáhlým úvahám odvolacího soudu o „noblese“ a slovníku operativy, taktice výslechu a různém osobnostním nastavení jak vyslýchajícího, tak vyslýchaného v některých částech přisvědčit (stejně jako vyjádření dovolatele, že na věc nelze nahlížet „knížecím pohledem“ nezohledňujícím obtížnost práce operativy při jednání s narušenými osobami), z hlediska podstaty stíhaného jednání popsaného pod body 1 a 2 rozsudku je lze do značné míry označit za zavádějící. Pokud tyto úvahy odvolacího soudu (patrně) směřovaly k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze jim přisvědčit. Jednání obviněného a jeho kolegy bylo závažné, na čemž nic nemůže změnit ani fakt, že poškozený byl mnohonásobným speciálním recidivistou a osobou zřejmě nebezpečnou. Zahajování trestního stíhání a případné obžalování osob na podkladě vynucených doznání a jinak nezákonně získaných důkazů lze obecně označit za závažné a v právním státě neakceptovatelné.

50. Pokud by se obviněný a jeho kolega dopustili pouze vulgárního oslovování a nadávek, nebylo by namístě v jejich jednání spatřovat trestný čin. V posuzovaném případě ovšem nešlo o samoúčelné vulgarity a nadávky, ale o jednání zaměřené na získání doznání podezřelého. V tomto směru nemohou obstát ani argumenty odvolacího soudu, kterými poukazuje na jiné části výslechu, kde obviněný a jeho kolega s M. R. žertovali, podávali mu občerstvení a jinak pečovali o jeho fyzickou pohodu. Dokonce ani vyjádření obou policistů v jiných částech výslechu v tom smyslu, že nechtějí poškozeného obvinit z toho, co nespáchal, nemohou anulovat pronesené výhrůžky zaměřené na získání jeho doznání. Smyslem těchto ujištění mohlo být vytvoření určité důvěrné atmosféry, pokus působit na vyslýchaného jiným způsobem než nátlakem. Tato ujištění proto nemají vliv ani na v jiných částech výslechu pronesené hrozby trestním stíháním i pro skutky, z nichž policisté M. R. nepodezírali, ale kde hrozila přísnější právní kvalifikace, vazba apod. Shrnuto, poukaz na části výslechu, které byly vedeny zákonným způsobem, nemůže vyvrátit nezákonnost částí popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
    51. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe by snad bylo možno uvažovat izolovaně u jednání uvedeného v bodě 3 výroku rozsudku. Zde by totiž bylo na místě vzít v úvahu, nakolik byly poznatky o drogové trestné činnosti M. R. závažné ve srovnání s případy, které se v praxi zpravidla stíhají. I v případě tohoto skutku však nepochybně došlo k naplnění (formálních) znaků trestných činů, jak bylo uvedeno výše. Bude namístě, aby odvolací soud tuto otázku zvážil i v kontextu dalšího jednání, které je obviněnému kladeno za vinu.
      Procesní použitelnost záznamů o sledování osob a věcí

    52. Dovolatel (přirozeně) nenamítl, že by jako důkaz v této věci nebyly použitelné záznamy o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Namítá to však obviněný ve vyjádření k dovolání a namítal to i ve svém odvolání. Jde přitom o otázku pro toto trestní řízení zásadní, od níž se odvíjí důkazní situace ve věci a samozřejmě i výše pojednané otázky právního posouzení věci závisí na tom, zda se skutková zjištění soudů opírají o procesně použitelné důkazní prostředky, anebo zda naopak nedochází v tomto směru k popření základního práva obviněného na spravedlivé řízení.

    53. Odvolací soud dospěl v této otázce ke správnému závěru o použitelnosti uvedených záznamů v této věci a s jeho argumentací lze v zásadě souhlasit.

    54. Obecně je nutno předeslat, že sledováním osob a věcí se podle § 158d odst. 1 tr. ř. rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Jde o jeden z druhů operativně pátracích prostředků (§ 158b tr. ř.). Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné (§ 158b odst. 2 tr. ř.). Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 tr. ř.). Pokud však má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (§ 158d odst. 3 tr. ř.). Povolení ke sledování lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Na základě nové žádosti lze tuto dobu prodloužit (§ 158d odst. 4 tr. ř.). Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř. (§ 158d odst. 7 ). A významné je zde ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř., podle něhož v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 (rozuměj § 158d odst. 2 tr. ř.) provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. Dále platí, že prostředky, jimiž je zasahováno do základního práva, musí být používány v míře nezbytné, a to jednak s ohledem na účel trestního řízení (§ 1 tr. ř.) a také s respektem k právu na soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

    55. V souzeném případě se jednalo o použití záznamů v jiné trestní věci (sledování bylo povoleno pro podezření ze zcela jiného jednání a pro nyní posuzované skutky bylo později vedeno samostatné řízení) a šlo o záznamy pořízené při sledování na základě povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. Správně bylo vyhodnoceno, že jde o takový zásah do soukromí, jež je podmíněn předchozím rozhodnutím soudce (viz také nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08). Obviněný s poukazem na znění ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. namítal, že pokud sledování povolí soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř., nelze záznamy v jiné trestní věci jako důkaz použít. Jde tu o výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř., v němž se uvádí „…v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno…“ Z toho obviněný dovozuje, že pokud bylo sledování povoleno podle odstavce 3 předmětného ustanovení, tedy soudcem, představovalo by použití záznamů v jiné věci nepřípustné použití analogie v neprospěch obviněného (taková analogie sice není při aplikaci ustanovení trestního řádu zcela vyloučena, nesmí však představovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného). Na podporu tohoto názoru se uvádí, že ustanovení § 158d tr. ř. na několika místech jasně odlišuje ony dva druhy povolení sledování (tj. státním zástupcem podle odst. 2 a soudcem podle odst. 3), což je dáno i jiným postavením povolujícího subjektu v trestním řízení. Jazykový výklad § 158d odst. 10 tr. ř. považují zastánci tohoto názoru za jednoznačný (a „taxativní“). Nedostatky právní úpravy by neměly jít k tíži osoby, proti níž se vede trestní řízení.

    56. Obviněný vyjádřil názor, že k názoru o procesní nepoužitelnosti záznamů o sledování povoleném soudcem v jiné trestní věci „dospíval postupně i Nejvyšší soud“, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 8/2018. V této věci se skutečně Nejvyšší soud danou otázkou zabýval, zcela jednoznačný názor však nezaujal. Připomněl, že v § 158d tr. ř. jsou upraveny celkem tři způsoby sledování osob a věcí: sledování prováděné policejním orgánem bez použití záznamů (§ 158d odst. 1 tr. ř.), sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy a které povoluje státní zástupce (§ 158d odst. 2 tr. ř.) a konečně sledování povolované soudcem, při němž má být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků (§ 158d odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud tehdy považoval za stěžejní otázku posouzení situace, jak přistupovat k režimu § 158d odst. 3 tr. ř. s ohledem na skutečnost, že § 158d odst. 10 tr. ř. obsahuje výslovný odkaz pouze na § 158d odst. 2 tr. ř. Rozhodoval v dané věci o stížnosti pro porušení zákona proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že je otázkou, zda je možno analogicky připustit použití takového důkazu, nicméně je tuto okolnost nutno náležitě odůvodnit. Zdůraznil, že odvolací soud nedal v daném směru žádné závazné stanovisko ani pokyny, vyslovil pouze své požadavky na nutnost náležitého odůvodnění a vyřešení daného problému (procesní použitelnosti záznamů) v režimu předběžné otázky.

    57. Nejvyšší soud tehdy zmínil odkaz na komentář Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, kde se hovořilo o tom, že „... značně široká použitelnost záznamu pořízeného při sledování podle odst. 2 kontrastuje s naprostou nepoužitelností záznamu pořízeného při sledování podle odst. 3 v jiné trestní věci, což se jeví být nedůvodně restriktivní, zvláště při vědomí skutečnosti, že jinak přísněji regulovaný odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 a § 88a použitelnost v jiných věcech umožňuje. Nelze tedy např. vyloučit, že pokud bude nasazen prostorový odposlech stran korupční trestné činnosti a na místě bude spáchán např. závažný trestný čin, nebude možno ve vztahu k ní pořízený záznam využít“. Bylo tak nutno připustit, že „minimálně část teorie a právní praxe … má názor opačný“. Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že při zvážení závažnosti zásahů do ústavně zaručených práv se jeví úvaha odvolacího soudu o speciálním ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. vcelku přiléhavou. Nicméně připustil vzájemné propojení § 158d odst. 2 tr. ř. a § 158d odst. 3 tr. ř., když ani jedno zákonné ustanovení neobsahuje komplexní právní úpravu dané problematiky, ale samy o sobě oba odstavce odkazují i na znění § 158d odst. 1 tr. ř., který hovoří o definici sledování a jeho technických aspektech, zatímco § 158d odst. 2 tr. ř. hovoří o povolení pořizování zvukového, obrazového nebo jiného záznamu (tzv. prostorový odposlech) a § 158d odst. 3 tr. ř. pak hovoří o zasahování do ústavně zaručených práv na nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství nebo zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků (a dále pak o procesních aspektech povolení soudce). Konečně poukázal na to, že znění § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158d odst. 6 tr. ř. odkazují současně na § 158d odst. 2 i § 158d odst. 3 tr. ř., znění § 158d odst. 5 tr. ř. má výslovný odkaz toliko na § 158d odst. 3 tr. ř. a zmíněný § 158d odst. 10 tr. ř. odkazuje výlučně na § 158d odst. 2 tr. ř. I když tedy jednoznačný názor nezaujal, přiklonil se tehdy Nejvyšší soud ve své argumentaci spíše k závěru o procesní nepoužitelnosti záznamů o sledování povoleném soudcem v jiné trestní věci.

    58. Senát č. 7 Nejvyššího soudu nyní považoval za nutné vyjádřit se k dané problematice jednoznačně a dospěl k závěru o zásadní procesní použitelnosti záznamů povolených soudcem v jiné věci. Především je třeba říci, že nejde ani tak o to, zda sledování bylo povoleno soudcem. K tomu by mohlo dojít i v případě, že by to nebylo nutné (tj. zákonné podmínky uvedené v § 158d odst. 3 tr. ř. by to nevyžadovaly), přičemž povolení sledování soudcem ve věci, kde by postačovalo povolení státním zástupcem, by jistě nepůsobilo procesní nepoužitelnost pořízených záznamů. Tehdy by se uplatnila úvaha odvolacího soudu o vyšší míře ochrany dotčených práv. Podstatné však je, že v případech uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. jde o závažnější zásah do soukromí než v případech uvedených v odst. 2. To je důvod, proč je nutno danou otázku pečlivě zvažovat.

    59. Přesto dospěl Nejvyšší soud k závěru shora uvedenému. Ztotožnil se s názorem, že legislativní odkaz na odstavec 2 obsažený v § 158d odst. 10 tr. ř. je třeba vykládat ne jako odkaz na sledování povolené státním zástupcem, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy. Právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci dané ustanovení řeší.

    60. Navíc by představovalo nelogický anachronismus, pokud by jakékoli záznamy ze sledování povoleného soudcem v jiné věci byly důkazně vyloučeny, i když by poskytovaly zásadní důkazní materiál o těch nejzávažnějších zločinech. Bylo by to i v naprostém logickém a systematickém nesouladu s možností použít v jiné věci záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu, upravenou zákonodárcem v § 88 odst. 6 tr. ř.

    61. Zastánci opačného názoru zdůrazňující striktní jazykový výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. opomíjejí, že i doslovné znění tohoto ustanovení jejich názor vyvrací. Jestliže by totiž odkaz na odstavec 2 měl na mysli povolující subjekt a nikoli způsob provádění sledování (s pořízením záznamů), bylo by použito formulace „v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 povoleno“ a nikoli formulace „v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno“.

    62. Další způsob akceptovatelné argumentace na podporu názoru o použitelnosti uvedených záznamů v jiné věci přináší aktuální komentář k danému ustanovení trestního řádu obsažený v právním informačním systému ASPI (po změně k 22. 3. 2019), kde se uvádí, že z textu ustanovení „ … se může jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem podle odstavce 2 a nikoliv záznamů povolených soudcem podle odstavce 3. Takový závěr je však patrně nesprávný, a to s přihlédnutím k § 89 odst. 2, jež zakotvuje principiální použitelnost důkazů, pokud z trestního řádu nebo jiného právního předpisu nevyplývá opak. Pokud by se tedy odstavec 10 vztahoval pouze ke sledování povolenému státním zástupcem, pak by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Tuto variantu však nelze pokládat za správnou, neboť pokud by zákonodárce upravil podmínky pro použitelnost záznamů pořízených při sledování povoleném („pouze“) státním zástupcem, pak je nelogické, aby na použitelnost záznamu ze sledování, jímž je výrazněji zasahováno do soukromí osob, a k němuž je proto požadováno předchozí povolení soudce, nebyly kladeny žádné upřesňující podmínky. Odkaz na odstavec 2 se tedy vztahuje k pořizování záznamu, přičemž takové záznamy jsou použitelné v jiné trestní věci za podmínek uvedených v odstavci 10, ať již bylo sledování povoleno státním zástupcem nebo soudcem“.

    63. Odhlédnout nelze ani od faktu, že i v judikatuře tento názor převážil. Aproboval jej i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1518/13, a ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14, byť zde o dané problematice nepojednal nějak šířeji. Obdobné lze říci o usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1752/2016, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1507/2014, kde rovněž s ohledem na povahu dovolacích námitek nebyla tato problematika blíže rozvedena. Nicméně v posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud explicitně odmítl námitky týkající se použitelnosti prostorových odposlechů pořízených v jiné trestní věci podle § 158d odst. 3 tr. ř. Argumentoval mimo jiné tím, že i ve druhé trestní věci šlo o stíhání pro obdobný trestný čin.

    64. Současně je však nutno brát v úvahu i princip proporcionality, tj. v daném případě vyváženost mezi závažností konkrétního zásahu do soukromí a závažností „jiné“ trestné činnosti, která vyšla při sledování najevo a která má být v jiné trestní věci pořízenými záznamy o sledování prokazována. Tak pokud by v rámci sledování osoby podezřelé ze zvlášť závažné trestné činnosti (například zločinu vraždy) byly pořízeny v jejím bydlišti zvukové a obrazové záznamy, z nichž by vyšlo najevo spáchání nesouvisejícího bagatelního trestného činu (například vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti), pak by byl z hlediska proporcionality zřejmě problematický závěr o procesní použitelnosti těchto záznamů jako důkazu v řízení o onom bagatelním trestném činu. Ani v případě povolení sledování soudcem v řízení o závažné trestné činnosti totiž nezaniká pro ostatní oblasti života dotčené osoby právo na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Je tudíž nutno vyvažovat v každém konkrétním případě toto právo na soukromí na jedné straně a veřejný zájem na objasnění trestné činnosti na straně druhé.

    65. Shrnuto, záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly lze použít jako důkaz i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i v případech, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazu v jiné věci posuzovat s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je třeba zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž je vedeno řízení v jiné trestní věci.

    66. V posuzované věci neodporuje použití záznamů o sledování ani zásadě proporcionality, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony policie (a kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo (jiné) trestné jednání, které nelze označit za bagatelní.
      Závěrečné shrnutí

    67. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, nemohlo napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích obstát, neboť je nesprávné ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    68. Krajský soud v Českých Budějovicích znovu projedná tuto trestní věc a rozhodne o odvoláních podaných proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. Přitom bude mít na paměti, že pokud by se hodlal odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, musel by provést ve veřejném zasedání potřebné dokazování a důsledně respektovat ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. Při novém rozhodnutí je – pokud nedojde k zásadní změně skutkových zjištění – vázán právními názory, které vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Při svém rozhodování bude vycházet mimo jiné z toho, že vadou rozsudku soudu prvního stupně je absence konkrétních obviněným porušených zákonných ustanovení ve výroku rozsudku.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
    V Brně dne 1. 9. 2020


    JUDr. Josef Mazák
    předseda senátu