Rozhodnutí NS

28 Cdo 1335/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:28 Cdo 1335/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1335.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Nebytové prostory
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 132 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 3166/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1335/2019-265


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kodaňská 558, proti žalovanému P. D., advokátu, narozenému dne XY, se sídlem XY, o zaplacení 617.812,60 Kč a 140.989 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 1/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 19 Co 170/2018 - 209, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.084,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludmily Pávkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Kodaňská 558.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 19 Co 170/2018 - 209, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2017, č. j. 27 C 1/2015-107, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2017, č. j. 27 C 1/2015-131 [jehož výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 617.812,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 6. 5. 2014 do zaplacení a částku 140.989 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 6. 5. 2014 do zaplacení, výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení částku 11.692 Kč a výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 111.363 Kč k rukám zástupkyně žalobce], a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 28.168,80 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.).

Soudy obou stupňů tak po provedeném dokazování rozhodly o uplatněném nároku žalobce, zmocněného ostatními spoluvlastníky budovy č. p. XY v k. ú. XY, obec XY, na zaplacení částky 617.812,60 Kč, jako dlužného nájemného neuhrazeného žalovaným za rok 2011 a leden až září 2012 za užívání nebytových prostor v tomto domě ve 3. nadzemním podlaží, a jako neuhrazeného vyúčtování za služby spojené s užíváním těchto prostor za rok 2010, 2011 a měsíce leden až září 2012, to vše podle smlouvy o nájmu nebytových prostor (o celkové ploše 80,51 m2) na dobu neurčitou, uzavřené vlastníky domu a žalovaným dne 31. 8. 2009 s účinností od 1. 9. 2009, a dále zaplacení částky 140.989 Kč jako náhrady za bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že v období od února do května 2013 nebytový prostor (po skončení nájemního vztahu ke dni 31. 8. 2010) užíval a předal jej žalobci až dne 3. 6. 2013, z níž částka 119.369 Kč představuje ekvivalent nájemného za období od února do května 2013, a částka 31.620 Kč je vyúčtováním služeb spojených s užíváním nebytového prostoru žalovaným za období říjen 2012 až květen 2013. Takto uplatněný nárok byl v žalobě dovozován z existence dluhu žalovaného, jenž uznal v celkové výši 714.443,60 Kč v dohodě o splátkách uzavřené mezi účastníky dne 30. 12. 2012, v níž se jej zavázal zaplatit ve stanovených měsíčních splátkách na určený bankovní účet pod ztrátou výhody splátek. Tomuto závazku však nedostál a splnil jej jen částečně.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 31. 8. 2009 s účinností od 1. 9. 2009 smlouvu o nájmu nebytových prostor (o celkové ploše 80,51 m2) na dobu neurčitou, v níž bylo sjednáno nájemné 26.500 Kč měsíčně, zálohy na služby 2.500 Kč měsíčně, způsob a termíny plateb nájemného i vyúčtování služeb, že žalovaný řádně nehradil sjednané platby, proto mu byla dne 15. 7. 2010 doručena výpověď z nájmu předmětných prostor s tím, že nájemní vztah skončil ke dni 31. 8. 2010, že žalobcem vyvolaný spor o vyklizení předmětných prostor žalovaným, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 213/2010, byl ukončen dne 27. 4. 2012 tím, že soud schválil smír účastníků, podle nějž žalovaný nebytové prostory vyklidí a předá je do 31. 12. 2012, že při tomto jednání bylo žalovanému předloženo vyúčtování dlužného nájemného a za služby spojené s užíváním nebytových prostor, že žalovaný se zavázal, že vyčíslený dluh bude postupně splácet, že žalovaný své závazky nesplnil, a proto byl dne 15. 10. 2012 písemně upomenut o zaplacení částky 691.443,60 Kč, že účastníci uzavřeli dne 30. 12. 2012 dohodu o splátkách (dále jen „dohoda ze dne 30. 12. 2012“), v níž žalovaný uznal dluh v celkové výši 714.443,60 Kč a zavázal se jej zaplatit v měsíčních splátkách stanovených v dohodě, že žalobci uhradil celkem 129.000 Kč, z níž částka 29.869 Kč byla započtena na leden 2013, a zbývající část na celkový dluh, že žalovaný naposledy zaplatil dne 16. 4. 2013 splátku 20.000 Kč a že předmětné prostory užíval do konce května 2013, přičemž je žalobci odevzdal až dne 3. 6. 2013. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení tvrdil, že dohodu ze dne 30. 12. 2012 nepodepsal, vyžádal soud prvního stupně znalecký posudek z oboru písmoznalectví znalkyně Mgr. Marie Beňové (ze dne 21. 1. 2017), z nějž bylo zjištěno, že podpis žalovaného na této dohodě je - vzhledem ke značné variabilitě jeho podpisů - v rovině nízké pravděpodobnosti jeho pravým podpisem, ovšem při výslechu před soudem znalkyně své stanovisko podrobně vysvětlila a konstatovala, že je pravděpodobnější, že se jedná o podpis žalovaného.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nájem nebytových prostor žalovanému skončil dne 31. 8. 2010 a že počínaje dnem 1. 9. 2010 tyto prostory sloužící k provozu jeho advokátní kanceláře užíval bez právního důvodu, na čemž nic nemění ani skutečnost, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 213/2012, byl schválen smír účastníků, neboť nová nájemní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla. Pokud jde o dohodu ze dne 30. 12. 2012, dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že ji žalovaný podepsal, čemuž nasvědčuje nejen vyžádaný znalecký posudek ve spojení s podrobným výslechem znalkyně, ale i další důkazy, zejména e-mailová korespondence účastníků; byť žalovaný tvrdil, že jeho počítač mohl být někým zneužit, žádné důkazy k tomu nepředložil, a ani nekonkretizoval, který z e-mailů by měl být podvržen, a nevysvětlil, jak by k tomu mohlo dojít. Významnou je taktéž i okolnost, že žalovaný po uzavření dohody realizoval platby ve prospěch žalobce se správně uvedeným variabilním symbolem. Skutečnost, že žalovaný svůj dluh v dohodě ze dne 30. 12. 2012 uznal co do důvodu i výše s tím, že se zavázal jej splnit ve splátkách, má za následek přechod důkazního břemene ohledně případné neexistence závazku na žalovaného, který však přes poučení soudem žádné důkazy nepředložil ani nenavrhl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému vzniklo užíváním předmětných nebytových prostor bez nájemní smlouvy bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Při určení jeho výše pak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že navazovalo-li toto užívání nebytových prostor žalovaným po 30. 8. 2010 bezprostředně na nájemní smlouvu, účastníci byli srozuměni s tím, že platby za užívání těchto prostor zůstanou ve výši původně sjednaného nájemného, v dohodě ze dne 30. 12. 2012 oba účastníci z takto sjednaného nájemného vycházeli, přičemž žalovaný část plateb takto realizoval, lze částku původního nájemného považovat za obvyklý nájem. Z tohoto důvodu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal potřebným „vyžádat znalecký posudek na obvyklé nájemné v místě a čase“. Námitku žalovaného, že užíval o jednu místnost méně, než bylo v nájemní smlouvě sjednáno a že musel strpět stavební práce na fasádě domu, a v důsledku nich i promrzání odpadního potrubí, nepovažoval za důvodnou, jelikož těchto „vad nájmu“ se měl žalovaný dovolat v průběhu trvání nájemního vztahu a případně požadovat slevu z nájemného.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek hmotného i procesního práva, a to A) „uznání dluhu, resp. písemného uzavření smlouvy (pravost podpisu), znaleckého posudku a výslechu znalkyně dle ust. § 127 o. s. ř., hodnocení provedených důkazů postupem podle § 132 o. s. ř.“, B) „výše bezdůvodného obohacení“, a C) porušení jeho práva na spravedlivý proces, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly ve všech souvislostech vyřešeny, příp. mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak.

K bodu ad A) dovolání dovolatel namítá „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy“, neboť s žalobcem „nikdy neuzavřel žádnou dohodu o uznání dluhu, žalobcem předložené listiny nepodepsal, proto je pro něj zcela nepochopitelný závěr, byť v rovině nízké pravděpodobnosti a tedy nerelevantní, znaleckého posudku“. Dle judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudky ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3075/2006) je nepochybné, že závěr znalce v rovině nízké pravděpodobnosti nelze brát sám o sobě jako důkaz, jež prokazuje jakoukoliv skutečnost, a nemůže být tedy dostačujícím důkazem pro rozhodnutí ve věci; navíc se znalkyně v tomto posudku dopustila nepřípustné spekulace. Z obsahu e-mailové korespondence pak nelze dovodit, že byla uzavřena jakákoli dohoda o uznání dluhu, a rovněž ze skutečnosti, že při jediné úhradě žalovaný uvedl variabilní symbol, nelze dovodit, že platba byla provedena na základě žalobcem předložených listin. Závěry soudů obou stupňů tedy „vybočují z rámce volného hodnocení důkazů a takový jejich svévolný přístup nelze akceptovat. Odvolací soud kromě toho postupoval v rozporu s § 127 odst. 2 o. s. ř., neboť s ohledem na nejasný a nerelevantní závěr znaleckého posudku měl dokazování doplnit dalším znaleckým posudkem.

K bodu ad B) dovolatel namítá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně výše bezdůvodného obohacení, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, v němž dovolací soud judikoval, že při určení této částky nelze vycházel z ustanovení smlouvy, kterou shledal neplatnou, nýbrž z hlediska úhrady, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného objektu v daném místě a čase (obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 84/99). Soudy obou stupňů tudíž nesprávně zaměnily pojmy obvyklé a sjednané nájemné (§ 136 o. s. ř.), jejich úvahy jsou nesprávné i v tom, že obvyklá výše nájemného zůstala v čase neměnná bez ohledu na vývoj nabídky a poptávky, a pochybily i v tom, že neshledaly potřebným znalecký posudek, jímž by bylo určeno obvyklé nájemné v daném místě a čase, a nevypořádaly se ani se svědeckou výpovědí Z. ohledně výše jí placeného nájemného ve stejné nemovitosti. Dovolatel pak rovněž nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že „vad nájmu“ se měl dovolat v průběhu trvání nájemního vztahu.

K bodu ad C) dovolatel namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když nereflektovaly, že „nikdy neměl ve své dispozici originál žalobcem předložených dohod“ a že nevyhověly jeho žádosti, aby mu byl „dán k dispozici jeden originál dohody za účelem vypracování znaleckého posudku dle § 127a o. s. ř.“. V důsledku tohoto jejich postupu mu bylo znemožněno znalecký posudek předložit a bylo tak porušeno jeho práva na spravedlivý proces.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto. Poukázal zejména na to, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví nebyl jediným důkazem, o který soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí (proto dovolatelem odkazovaná rozhodnutí považuje za nepřiléhavá), že účastníci byli srozuměni s tím, že platby za užívání nebytového prostoru zůstanou ve výši původně sjednaného nájemného (o čemž svědčí skutečnost, že část plateb žalovaný v takové výši realizoval), a že žalovanému nic nebránilo v tom, aby do skončení dokazování před soudem prvního stupně předložil znalecký posudek.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovaným), který má odpovídající právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Se zřetelem k § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu ad A) dovolání :

V posuzované věci žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že dohodu ze dne 30. 12. 2012 nepodepsal, přičemž však v průběhu řízení před soudy obou stupňů nepopřel, že mu dluh na nájemném za užívání nebytových prostor v označeném domě, za služby spojené s užíváním těchto prostor, jakož i z titulu bezdůvodného obohacení vznikl, nesouhlasil však s výší částky žalobcem vyčíslené v žalobě na základě této dohody.

V dovolání směřuje dovolatel své námitky k bodu ad A) proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a proti provádění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a z toho vyplývajícímu skutkovému zjištění, že dohodu ze dne 30. 12. 2012 podepsal, na nichž pak soudy obou stupňů založily závěr o výši jeho dluhu vyplývajícího jak ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 31. 8. 2009, tak z dohody ze dne 30. 12. 2012 (po odečtení částek, které žalovaný zaplatil). Skutkový základ sporu však nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, neboť je pro dovolací soud závazný, přičemž ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Samotné hodnocení důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, anebo v judikatuře Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018).

V posuzované věci bylo ze znaleckého posudku znalkyně z oboru písmoznalectví Mgr. Marie Beňové ze dne 21. 1. 2017 zjištěno, že podpis žalovaného na této dohodě
je - vzhledem ke značné variabilitě jeho podpisů - v rovině nízké pravděpodobnosti jeho pravým podpisem, ovšem při výslechu před soudem prvního stupně soudní znalkyně své stanovisko podrobně vysvětlila a konstatovala, že je pravděpodobnější, že se jedná o podpis žalovaného. Závěr soudů obou stupňů, že dohoda ze dne 30. 12. 2012 byla žalovaným podepsána, se pak opírá nejen o tento znalecký posudek ve spojení s tím, co znalkyně uvedla při podrobném výslechu před soudem, ale i o další provedené důkazy, jmenovitě o e-mailovou korespondenci vedenou mezi účastníky, jakož i o zjištěnou skutečnost, že platby provedené žalovaným ve prospěch žalobce po uzavření označené dohody byly poukázány na správný bankovní účet žalobce s uvedením správného variabilního symbolu. Možno je poukázat i na to, že při soudním jednání konaném dne 27. 4. 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 213/2010 o vyklizení nebytových prostor žalovaným mu bylo předloženo celkové vyúčtování dluhů a že žalovaný se je zavázal postupně splácet.


Odvolacím soudem učiněná skutková zjištění tudíž nejsou „v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy“ (z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé). Skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů v průběhu dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání soudů obou stupňů.

Dovolateli tudíž nelze přisvědčit, že by jeho námitky byly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolatel těmito námitkami v podstatě napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem (jak bylo uvedeno již shora), tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci, kdy si na základě izolované akcentace některých skutečností vytváří vlastní skutkový stav, čímž však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu.

K závěru, že uznání dluhu, jakožto jednostranný právní úkon (§ 558 obč. zák.), může být zahrnuto v dohodě stran srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2003, a k důsledkům uznání dluhu z hlediska rozložení důkazního břemene srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 487/2014, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 29 NSČR 8/2014.

Odkaz dovolatele na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3075/2006, je nepřípadný, jelikož byly vydány za odlišných skutkových zjištění. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 348/2014 nesouhlasil dovolací soud se závěry odvolacího soudu z toho důvodu, že jednak závěry znalce ve znaleckém posudku byly vnitřně logicky rozporné (i když z něj bez pochybností vyplývalo, že jsou jen „pravděpodobné“), dále proto, že tento znalecký posudek nemohl sám o sobě představovat náležitý podklad pro rozhodnutí ve věci, a že soudy neprovedly žádné další důkazy, prostřednictvím kterých by mohl být zjištěn skutkový stav věci. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 3075/2006 dovolací soud dovolání žalobce o určení dědického práva zamítl z důvodu, že odvolací soud svůj závěr o pravosti podpisu na sporné závěti zůstavitele nezaložil pouze na důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (v rovině nízké pravděpodobnosti), ale na řadě dalších důkazů, zejména výpovědi svědků přítomných sepisu závěti, jejichž osobní věrohodnost nebyla zpochybněna.

K bodu ad B) dovolání: Ustálená rozhodovací praxe je založena na obecném závěru, že v případě užívání cizí nemovitosti, bytu či nebytového prostoru bez právního důvodu není obohacený schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný
pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3223/2018).


V souzené věci bylo zjištěno, že nájemné za užívání nebytových prostor žalovaným v označeném domě bylo účastníky sjednáno ve výši 26.500 Kč měsíčně v platné nájemní smlouvě ze dne 31. 8. 2009 (ukončené výpovědí ke dni 31. 8. 2010), že nebytové prostory, které měl žalovaný původně dle uzavřeného smíru schváleného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 24 C 213/2010, vyklidit a předat je žalobci k 28. 2. 2012, vyklidí a předá k 28. 2. 2013, přičemž se současně zavázal, že za užívání těchto prostor v měsíci lednu a únoru 2013 uhradí měsíční nájemné ve výši 26.500 Kč (viz dohoda ze dne 30. 12. 2012), že žalovaný nebytové prostory vyklidil a předal je až dne 3. 6. 2013, že tedy oba účastníci byli srozuměni s tím, že i v období od 1. 9. 2010 do 31. 5. 2013 (bezprostředně navazujícím na ukončení nájemního vztahu), kdy žalovaný užíval tyto prostory bez právního důvodu, zůstanou platby za užívání nebytového prostoru žalovaným ve výši původně sjednaného nájemného a že účastníci takto jednali.

Za takto zjištěného skutkového stavu věci nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z částky původně dohodnutého nájemného v nájemní smlouvě ze dne 31. 8. 2009 a že (stejně jako soud prvního stupně) neshledal potřebným dokazování doplnit znaleckým posudkem o výši obvyklého nájemného za užívání obdobných nebytových prostor v daném místě a čase, když ohledně výše měsíčních plateb, které by měl žalovaný platit v období od 1. 9. 2010 do 31. 5. 2013, byli oba účastníci srozuměni s tím, že zůstanou ve výši původně sjednaného nájemného v nájemní smlouvě [jinak řečeno, účastníci se po skončení nájmu částečně konkludentně a částečně výslovně dohodli na tom, že žalovaný bude i v uvedeném období od 1. 9. 2010 do 31. 5. 2013 platit úhradu za užívání nebytových prostor ve výši, která odpovídala výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (§ 671 obč. zák. ve spojení s § 7 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.)]. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním tudíž částka 26.500 Kč sjednaná v nájemní smlouvě odpovídala po jejím ukončení výši obvyklého nájemného za užívání předmětných nebytových prostor v daném místě a čase, jak odvolací soud dovodil.

Dovolatelem citované závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, na posuzovaný případ nedopadají, neboť vycházejí z odlišných skutkových okolností, kdy odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z nájemného uvedeného v nájemní smlouvě, kterou shledal neplatnou.

Nepřípadná je taktéž námitka dovolatele, že odvolací soud nezohlednil jím tvrzené vady předmětu nájmu (faktické užívání méně místností, promrzání odpadního potrubí při opravě fasády). V tomto ohledu je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4566/2010, v němž bylo dovozeno, že „vady nebytových prostor by bylo možné vytknout pouze v situaci, kdy by mezi účastníky existovala platná nájemní smlouva pokrývající příslušné období. Pokud taková smlouva neexistovala, ať už proto, že nájemní vztah skončil výpovědí, či proto, že smlouva byla neplatná, nemůže se žalovaný dovolávat existence těchto vad, když k užívání prostor ho nikdo nenutil a on tak činil dobrovolně“. V dané věci však v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný v průběhu trvání nájemního vztahu (do 31. 8. 2010) vytkl žalobci tvrzené vady předmětných nebytových prostor.

Námitka dovolatele, že nebytové prostory užíval v menším rozsahu, než jak se uvádí v nájemní smlouvě, nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž jí zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci.

Pokud pak dovolatel v bodu ad C) namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces postupem soudů, když nevyhověly jeho žádosti, aby mu byl dán k dispozici jeden originál dohody za účelem vypracování znaleckého posudku dle § 127a o. s. ř., pak ani tato námitka nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ní nespojil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nýbrž jí odvolacímu soudu, resp. i soudu prvního stupně vytýká (údajnou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1801/2014, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3362/2015, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 349/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). K případným vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Ostatně žalovaný námitku, že mu bylo znemožněno doložení znaleckého posudku podle § 127a o. s. ř., uplatnil (při druhém jednání u soudu prvního stupně dne 9. 5. 2017) až po koncentraci řízení nastalé skončením prvního jednání před tímto soudem (§ 118b o. s. ř.), o čemž byli účastníci při tomto jednání poučeni. Nejedná se tak o situace řešené Ústavním soudem např. v nálezech ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2804/15, či ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16.

Směřovalo-li (snad) dovolání i proti výrokům o nákladech řízení, pak v tomto rozsahu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného, sepsaného advokátkou. Podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.340 Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.640 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.444,40 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci částku 14.084,40 Kč k rukám jeho zástupkyně.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu