Rozhodnutí NS

29 Cdo 1731/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:29 Cdo 1731/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1731.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Znalecký posudek
Směnky
Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 127 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 1731/2018-171


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, PSČ 130 00, proti žalovanému J. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Soňou Petříkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Amurská 847/5, PSČ 100 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 135/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 2 Cmo 210/2017-148, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.230,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 1. září 2014, č. j. 50 Cm 135/2014-21, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.400.000 Kč s 6% úrokem od 1. listopadu 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.666 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 105.984 Kč.

Rozsudkem ze dne 7. října 2015, č. j. 50 Cm 135/2014-78, soud prvního stupně k námitkám žalovaného zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů námitkového řízení žalovanému 86.152 Kč (výrok II.) a státu 1.285 Kč (výrok III.).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že podpis výstavce na směnce, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou 31. října 2008 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 1.400.000 Kč, se splatností 31. října 2008, v níž je jako výstavce označen později zemřelý otec žalovaného J. F. – dále jen „sporná směnka“), je pravým podpisem zemřelého J. F. Potud odkázal zejména na závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – zkoumání ručního písma, vypracovaného 12. června 2015 znalkyní Mgr. Marií Beňovou, jakož i na soudem prvního stupně provedený výslech této znalkyně. Se soudem prvního stupně pak souhlasil i v tom, že na pravost podpisu označeného výstavce na sporné směnce nelze usuzovat ani na základě výslechu slyšeného svědka Z. Z., který prokazovanou skutečnost nepotvrdil, nehledě k tomu, že jeho výpověď není možné považovat za věrohodnou.

Návrh žalobce na provedení revizního znaleckého posudku odvolací soud zamítl jako nadbytečný s tím, že již podle závěru zpracovaného znaleckého posudku lze uzavřít, že podpis na sporné směnce není pravým podpisem právního předchůdce žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkaz znaleckým posudkem zpracovaným znalkyní Mgr. Marií Beňovou) a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na základě výsledků provedeného dokazování učinily (podle kterého žalobce neprokázal, že J. F. spornou směnku jako její výstavce vskutku podepsal). Prostřednictvím těchto výhrad však dovolatel (z obsahového hlediska) uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Jde-li o dovolatelem konkrétně zpochybněné hodnocení důkazu znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013).

Soudy nižších stupňů se v projednávané věci při hodnocení důkazu znaleckým posudkem od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlily.

Konečně námitkou, podle níž soud prvního stupně (nesprávně) nevyhověl návrhu předchozího zástupce žalobce na odročení jednání nařízeného na 7. října 2015 (a věc projednal „jen“ v přítomnosti samotného žalobce), jakož i výhradou, že soudy obou stupňů odmítly nařídit provedení důkazu revizním znaleckým posudkem, dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání rovněž nemůže být připuštěno.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vytčenými vadami řízení ostatně ani netrpí. Soud prvního stupně nejednal v nepřítomnosti žalobce, který se k nařízenému jednání dostavil, přičemž zjevně nebyl dán ani tvrzený důvod, pro který předchozí zástupce žalobce žádal o odročení nařízeného jednání (žalobce se po ukončení předchozího zastoupení nenechal v řízení zastoupit jiným zástupcem, nebylo proto ani nutné jednání odročovat, „aby si nový právní zástupce žalobce prostudoval spis“ – viz podání předchozího zástupce žalobce ze dne 23. září 2015).

Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne zcela zřejmě již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011. Prostý (ničím odůvodněný) nesouhlas se závěry znaleckého posudku zjevně nařízení zpracování revizního znaleckého posudku neodůvodňuje.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. května 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření k dovolání, činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.404.666 Kč) částku 13.940 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.990,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 17.230,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu