Rozhodnutí NS

23 Cdo 1709/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:23 Cdo 1709/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1709.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Závaznost rozsudku
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 159a o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1709/2019-296


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně AGAPA, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Frýdlantská 1296/2, PSČ 182 00, IČO 27376133, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, PSČ 102 00, proti žalované ARGUS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Lisabonská 799/8, PSČ 190 00, IČO 00203459, zastoupené JUDr. Oto Rynešem, advokátem, se sídlem v Praze, Charlese de Gaulla 1124/19, PSČ 160 00, o zaplacení částky 3 875 308,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 93/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 29/2017-272, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29 185 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.

                  O d ů v o d n ě n í :

                  (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2016, č. j. 16 Cm 93/2011-244, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 875 308,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 29/2017-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále také jen „o. s. ř.“) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka v první řadě předkládá otázku vázanosti závazným posouzením předběžné otázky učiněném v jiném řízení mezi týmiž účastníky. Namítá, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, když založil své rozhodnutí na skutečnosti, že smlouva o spolupráci ze dne 22. 9. 2005 je právním důvodem nároků žalobce, přičemž měl vycházet z toho, že tato smlouva se již na právní vztah účastníků nemůže vztahovat. Mezi žalobkyní a žalovanou bylo totiž u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 216/2013 vedeno řízení, jehož předmětem byl nárok žalobkyně vůči žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč. Právním důvodem uvedené údajné pohledávky byla stejná smlouva o spolupráci ze dne 22. 9. 2005 ve shodném znění jako v této věci. Městský soud v Praze žalobu zamítl, přičemž jako předběžnou otázku posoudil i smlouvu o spolupráci ze dne 22. 9. 2005, přičemž došel k názoru, že předmět smlouvy o spolupráci již od 14. 9. 2008 nebyl závazkem ke zprostředkování.

Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 3).

Výkladem předmětného ustanovení občanského soudního řádu při posouzení významu předběžné otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud již zabýval (srov. například rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Vyložil přitom, že pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je pak nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.

Od výše citovaných závěrů se přitom odvolací soud neodchýlil, přihlédl-li ve vztahu k uzavřené smlouvě o spolupráci uzavřené mezi účastníky dne 22. 9. 2005 k existenci povolení ke zprostředkování zaměstnání, jež bylo žalobkyni uděleno počínaje dnem 15. 9. 2008. V pravomocně skončeném soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 216/2013 byl předmětem řízení žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty, přičemž soud žalobu zamítl, jelikož dospěl k závěru o tom, že nedošlo k porušení smluvní povinnosti žalovanou. Pro účely svého rozhodnutí se soud v jeho odůvodnění vypořádal s otázkou trvání předmětné smlouvy o spolupráci, tato otázka však nebyla přímo předmětem sporu a její řešení pro soud v jiném řízení závazné není. Právní závěry učiněné v tomto řízení přitom odvolací soud (i soud prvního stupně) ve zde projednávané věci nepominul, nýbrž se s nimi logicky vypořádal a odůvodnil, proč se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí v tomto ohledu odchyluje.

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani další dovolatelkou předložená otázka, a to „zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. provedené dokazování netrpí znaky svévole a rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné“. Svou argumentací zde dovolatelka zčásti vytýká soudům obou stupňů možné vady řízení, když poukazuje na nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, případně na neprovedení dovolatelkou navržených důkazů. K možným vadám řízení by však mohl dovolací soud za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, a to i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018).

Ve zbývající části pak argumentace dovolatelky směřuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a proti dle jejího názoru nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem. K tomu však dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pak rovněž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

              Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu