Rozhodnutí NS

28 Cdo 1028/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/12/2018
Spisová značka:28 Cdo 1028/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1028.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 451 odst. 1,2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1028/2018-217


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. V., proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 35/1, o zaplacení částky 420.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 327/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2017, č. j. 5 Co 922/2017-159, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 17 C 327/2016-65, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 420.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 17. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 72.424,- Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr.Zdeňka Pícla, advokáta (výrok II.). Vyhověl tak žádání žalobce domáhajícího se na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce – pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 337 m2, jehož součástí je budova bez čísla popisného a bez čísla evidenčního, průmyslový objekt, v katastrálním území Č. B. (dále „předmětná nemovitost“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný bez souhlasu žalobce předmětnou nemovitost pronajímal, za což inkasoval nájemné. Žalobci však žádnou náhradu za to, že pro sebe realizoval užitnou hodnotu předmětné nemovitosti, neposkytoval. Jako nepodstatnou k rozhodnutí v dané věci soud prvního stupně shledal skutečnost, zda žalovaný disponoval k uzavření nájemních smluv zmocněním od žalobce, neboť i v případě existence takové plné moci by byl žalovaný povinen ve smyslu § 727 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), všechen užitek z provedeného příkazu převést na příkazce, tedy na žalobce.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 5 Co 922/2017-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35.735,- Kč k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Zdeňka Pícla, advokáta. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o povinnosti žalovaného vydat žalobci požadované bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák. (získané do 31. 12. 2013) a podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o.z.“ (získané po 1. 1. 2014), neboť žalovaný bez jakéhokoli právního titulu k užívání předmětné nemovitosti nebo k nakládání s ní vystupoval vůči třetím osobám jako její správce zmocněný žalobcem a inkasoval od nich plnění, které by jinak za užívání předmětné nemovitosti náleželo žalobci jakožto vlastníkovi. Užívací a ani jakýkoliv jiný titul k pozemku parc. č. se stavbou nemohla založit ani plná moc ze dne 1. 9. 1993, jež žalovanému udělila právní předchůdkyně žalobce. Tato plná moc pozbyla svých účinků změnou vlastnictví předmětné nemovitosti. Dále dovodil, že na výši náhrady za bezdůvodné obohacení stav užívaných nemovitostí nemohl mít žádný vliv. K námitce žalovaného stran nákladů vynaložených na zhodnocení předmětné nemovitosti a přiměřené odměny za její správu odvolací soud nepřihlížel, jelikož byla uplatněna v rozporu s koncentrací řízení ve smyslu § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rozsudek spočívá na otázce, jež nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, respektive, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Předně uvádí, že není ve sporu pasivně legitimován, protože v souladu s § 2994 o. z. mají být žalovány osoby fakticky užívající předmětnou nemovitost, nikoli dovolatel. Podotýká, že se nalézací soudy nezabývaly otázkou dobré víry faktických uživatelů, byť je zřejmé, že vzhledem k okolnostem případu nemohli být v dobré víře ohledně práva žalovaného jakožto nevlastníka inkasovat nájemné ve svůj prospěch. Nedostatek své pasivní legitimace pak žalovaný dovozuje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15 (označený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). V souladu se závěry v něm formulovanými má za to, že pasivně legitimován je subjekt tehdy, nedošlo-li u něj ke zmenšení majetku, ač k tomu v souladu s právem dojít mělo. V neposlední řadě připomíná nutnost zabývat se jednak stavem nemovitostí, jednak právem žalovaného na oddělení nákladů vynaložených na péči a zhodnocení předmětných nemovitostí a v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Závěrem namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, poněvadž se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a neaplikovaly § 2994 o. z. Pro předestřené navrhuje změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, popřípadě zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně podává návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť je starobním důchodcem, který pečuje o invalidní osobu žijící s ním ve společné domácnosti, a má v exekuci zajištěn starobní důchod, který je jeho jediným příjmem. Oproti tomu žalobce je osobou movitou a odklad vykonatelnosti rozhodnutí by se nijak nedotkl práv třetích osob.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 9. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s.ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné ani pro jednu z právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a dále ani pro vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Ve vztahu k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v požadavku na jiné posouzení právní otázky již dovolacím soudem vyřešené je pak dovolání vadné.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen
v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Sluší se rovněž připomenout, že významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ žádost dovolatele, podle níž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena odlišně od posouzení soudem odvolacím (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Uvedenému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (formulování již dovolacím soudem vyřešené právní otázky, která by měla být dovolacím soudem nově posouzena jinak) však dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostál.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v období od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2015, respektive do 31. 8. 2016, je třeba uplatněný nárok posuzovat pro období od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2013 podle § 451 a následujících obč. zák. a pro období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015, respektive do 31. 8. 2016, podle § 2991 a následujících o. z.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jenž právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009). Z komentářové literatury lze v tomto směru odkázat
na Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325.


Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

V poměrech projednávané věci se zřetelem na právě uvedené postrádá pro založení přípustnosti dovolání relevanci poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15. V citovaném nálezu Ústavní soud posuzoval otázku věcné legitimace (aktivní i pasivní) v řízení o vydání bezdůvodného obohacení mezi žalujícím nájemcem věci (ochuzeným) ažalovaným (domnělým pronajímatelem), jenž odvozoval své postavení od absolutně neplatné smlouvy. Zcela zřetelně přitom vyjádřil závěr přijímaný dlouhodobě i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ten se ostatně uplatní i v projednávané věci), že je třeba od sebe důsledně - z hlediska posouzení věcné legitimace v řízení - odlišovat případy, kdy je na jedné straně žalováno na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. a na straně druhé na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné nebo zrušené smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák. Dovolatel navíc zcela přehlíží, že pasivně legitimován ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je nejen ten, u koho nedošlo
ke zmenšení majetku, ač k tomu v souladu s právem mělo dojít, ale také ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil. Rozhodující je přitom objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž nedošlo právním řádem předvídaným způsobem, přičemž jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění bez právního důvodu spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde pak tehdy, dostalo-li
se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (k tomu z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Cdo 396/2004, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, nebo ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012). Do poměrů projednávané věci lze vzhledem k období, za něž je vydání bezdůvodného obohacení žádáno, promítnout i závěr, že citovaná judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení posuzovaného ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 obč. zák. a § 2991 o. z. použitelná i v poměrech občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).


V posuzované věci bylo zjištěno, že žalovaný přijímal od faktických uživatelů předmětné nemovitosti plnění představující hrazení nájemného. Realizoval tak pro sebe užitnou hodnotu předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Hodnotu má totiž již samotného užívací právo, které si žalovaný bez ohledu na způsob jeho výkonu uzurpoval (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013) Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v souladu s jejími závěry označil žalovaného za pasivně legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení, neboť jeho majetkový stav by se plněním, jež měl žalobci jako vlastníku předmětné nemovitosti za běžných okolností poskytovat, zmenšil.

Respektuje obecné východisko, že bezdůvodné obohacení je povinen vydat ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti [viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003,
ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 460/2014)]. Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn.
28 Cdo 4753/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, a dále v nich citovaná rozhodnutí). Ani při řešení otázky věcné pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení domnělého pronajímatele nemovitosti se tak odvolací soud, byl-li vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení posuzován podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (jednalo-li se o exploataci užitné hodnoty předmětné nemovitosti do 31. 12. 2013) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.


K argumentační linii dovolatele, jež se upíná k nezohlednění ustanovení § 2994 o. z. odvolacím soudem (z obsahového hlediska dovolatel v této souvislosti vymezuje důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. požadavkem na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), je třeba uvést, že námitka o absenci (nedostatku) právního posouzení věci z hlediska citovaného ustanovení („Dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.“) v poměrech projednávané věci přípustnost dovolání nezakládá.

Posouzení, zda určitý subjekt práva je v dobré či zlé víře, je posouzením právním. V poměrech ustanovení § 2994 o. z. má pak právně kvalifikační závěr, zda uživatel či poživatel byl v dobré nebo ve zlé víře, že domnělý pronajímatel měl oprávnění dát věc třetí osoby do užívání (požívání) jinému, vliv na otázku věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Aby ovšem určitý právně kvalifikační závěr mohl být učiněn, musí si soud k tomu opatřit buď z vlastní iniciativy, anebo na základě procesní aktivity účastníka řízení, dostatečný skutkový podklad.

V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného
na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


V projednávané věci žalovaný, ač řádně na konci prvního (a jediného) jednání v řízení před soudem prvního stupně byl poučen o koncentraci řízení a o procesních následcích, které nastanou v případě, že do skončení prvního jednání neuplatní všechna (z jeho pohledu) právně významná tvrzení a nenavrhne (neoznačí) k jejich prokázání důkazy, ve vztahu k aplikačním předpokladům ustanovení § 2994 o. z. povinnost tvrzení a ani povinnost důkazní nesplnil. Pokud se odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) aplikací citovaného ustanovení nezabýval, neboť k tomu z hlediska rozsahu zjištěného skutkového stavu a mezí vyplývajících z procesního předpisu, neměl žádný relevantní důvod, pak ani dovolací soud žalovaným vymezenou právní otázku nemůže posoudit, neboť rozsudek odvolacího soudu na jejím řešení není založen. Není tak v uvedeném směru naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Sluší se v této souvislosti dále uvést, že nemůže být případná výhrada vznášená vůči údajně nedostatečnému vypořádání se s argumentací žalovaného ohledně nedostatku aplikace ustanovení § 2994 o. z. soudy nižších stupňů a z toho plynoucí porušení práva žalovaného na spravedlivý proces. Dovolatel tím vystihuje případ vady řízení, jež sama o sobě nemůže být podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 samostatným důvodem dovolání, neboť k procesním pochybením v řízení před nalézacími soudy dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko tehdy, shledá-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nadto je na místě poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, která akceptuje, aby bylo na argumentaci sporných stran podle okolností reagováno též implicitně, neboť povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a v něm citovaná rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14). Z uvedeného plyne, že v nyní projednávané věci postupem odvolacího soudu nebylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces.

Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky související s aplikací ustanovení § 2994 o. z. považuje dovolací soud za vhodné uvést, že citované ustanovení představuje rozšíření, nikoliv zúžení ochrany vlastníka v případě, že se třetí osoby na jeho úkor bezdůvodně obohacují. Vlastníku dává možnost (oproti úpravě účinné do 31. 12. 2013) požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po neoprávněném „pronajímateli“, tak i po faktickém uživateli, není-li tento v dobré víře. Takový závěr vyplývá nejen z relevantní literatury (viz Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1930, dále Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář: Praha: C. H. Beck, 2015. s. 341, a Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 101-102), ale ostatně i z výslovného zákonného textu, neboť ten neříká, že by vlastník měl právo výhradně vůči uživateli nebo poživateli. Aplikace ustanovení § 2994 o. z. by tak žalovanému – oproti jeho mínění – nemohla prospět, neboť - i pokud by soudy nižších instancí dospěly k závěru, že nájemci nebyli v dobré víře, pročež by měli vydat získaný prospěch – nebyla by tím nijak popřena pasivní legitimace žalovaného.

Přípustnost dovolání (pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího) nemůže založit ani námitka žalovaného, že odvolací soud nepřihlédl k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005, o potřebě zabývat se stavem nemovitostí (o které žalovaný pečoval a zhodnocoval je) a právem žalovaného na oddělení nákladů, jež na věc vynaložil. Závěr vyjádřený v citovaném rozsudku dovolacího soudu do poměrů projednávané věci nedopadá, neboť byl formulován na základě odlišného skutkového stavu v řízení, v něm se vlastník nemovité věci domáhal vydání bezdůvodného obohacení na jejím faktickém uživateli a řešenou otázkou bylo určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v závislosti na výši obvyklého nájemného věci. Sporná otázka, jaký stav věci je rozhodný pro určení této výše, pak byla vyřešena ve prospěch okamžiku, kdy byl vztah bezdůvodného obohacení založen (nebylo tak přihlédnuto k postupně se zhoršujícímu stavu fakticky užívané nemovitosti, jenž by vedl k určení náhrady za bezdůvodné obohacení nižší částkou).

Pokud jde o požadavek žalovaného na zohlednění zhodnocení nemovitosti z jeho vlastních prostředků, popřípadě i přiměřené odměny za jejich správu, pak v uvedeném směru se z citovaného rozsudku dovolacího soudu žádné závěry nepodávají (rozsudek dovolacího soudu se touto problematikou nezabýval), a ani v tomto ohledu tak nemůže být založen důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dále také platí (stejně jako v případě výše vypořádané dovolací námitky o nedostatku posouzení žalobou uplatněného nároku ve smyslu § 2994 o. z.), že žalovaný tvrzení o vynaložených nákladech na nemovitost ve vlastnictví žalobce a tvrzení o požadavku na přiměřenou odměnu za jejich správu vznesl až po koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., přičemž soudu v tomto směru nebyly známy žádné skutečnosti, které by – i bez procesní aktivity žalovaného – vyšly v řízení do konce prvního jednání ve věci najevo.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části věcného výroku, pokud jím byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, a ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Pro vydání vyhovujícího rozhodnutí o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř., jenž byl podán společně s dovoláním, neshledal dovolací soud s ohledem na odmítnutí dovolání tohoto účastníka pro nepřípustnost již žádný důvod.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu