Časopis SOUDCE 7–8: Rozhovor s JUDr. Petrem Šukem

Místopředsedou Nejvyššího soudu se stal 17. 2. 2021. Jeho cílem je, aby byla tato nejvyšší soudní instance efektivní, kvalitní a silná. Považuje za nezbytné změnit parametry dovolacího řízení, otevřít diskusi o potřebnosti a roli Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolupracovat při řešení celojustičních otázek s krajskými a vrchními soudy, stejně tak jako s Ministerstvem spravedlnosti, a jednat o způsobu tvorby nových systemizačních pravidel. Jako potřebnou vidí vyšší míru aktivity justice při prezentaci jejich úspěchů a v neposlední řadě jasně identifikuje klíčové problémy českého soudnictví.

Ve chvíli, kdy přistupujeme k tomuto rozhovoru, máš za sebou, téměř na den, oněch pověstných 100 dnů „hájení“ ve funkci místopředsedy Nejvyššího soudu. Jaké byly? Překvapilo nebo zaskočilo tě něco?

Jedním slovem hektické. Nicméně to se jen tak nezmění, zatím nemám v plánu zvolnit své tempo.

Nedá se říci, že by mě něco přímo překvapilo. Jenom se mi potvrdilo podezření, že britský seriál „Jistě, pane ministře“, resp. „Jistě, pane premiére“, není politickou satirou z 80. let, ale dokumentárním dílem popisujícím současnost.

S jakou celkovou vizí jsi ohledně chodu Nejvyššího soudu na svůj nový post nastupoval? A jaké konkrétní kroky k realizaci své vize plánuješ?

Kdybych byl politik, shrnul bych to do sloganu „efektivní, kvalitní a silný Nejvyšší soud 21. století“.

Nejvyšší soud má především sjednocovat judikaturu, napomáhat tomu, aby výklad právních předpisů byl stejný bez ohledu na to, který soud jej činí, aby právo bylo předvídatelné. Má-li tuto roli plnit, nemůže být současně klasickou třetí instancí, jež každoročně vychrlí tisíce rozhodnutí, která nikdo nečte a nezná.

Z dlouhodobějšího hlediska je proto nutné změnit parametry dovolacího řízení tak, aby Nejvyšší soud ročně vydával jen rozumné množství rozhodnutí, z nichž každé bude takříkajíc „zvonit“ a bude pomáhat v hledání „dobrého a spravedlivého“. Tohoto cíle nelze dosáhnout omezením přípustnosti dovolání, ale změnou způsobu, jak Nejvyšší soud nakládá s nepřípustnými dovoláními. Nejvyšší soud musí mít možnost tato dovolání odmítnout bez odůvodnění. Dovolatelé mají k dispozici odůvodněná rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, pokud jejich dovolání Nejvyšší soud odmítne, je tomu tak proto, že se buď ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, nebo proto, že dovolatel tuto argumentaci relevantně nezpochybnil. Vím, že Ústavní soud nyní nazírá na potřebu odůvodnění prakticky každého rozhodnutí odlišně, ale je na čase tuto otázku znovu otevřít. Ona se ostatně týká i samotného Ústavního soudu. Stav, kdy patnáctičlenný Ústavní soud ročně vydá více než 4 000 odůvodněných rozhodnutí, je neudržitelný. V řadě zahraničních jurisdikcí vrcholné soudy svá rozhodnutí o odmítnutí či nepřijetí mimořádného opravného prostředku neodůvodňují, aniž by to bylo na újmu práv tamních účastníků řízení. To je cesta, kterou se musíme vydat i my, máme-li plnit v čím dál složitějším právním prostředí roli sjednocující autority.

Tato změna umožní soudcům Nejvyššího soudu zaměřit se plně na ta rozhodnutí, jejichž prostřednictvím dochází ke sjednocování výkladu právních předpisů. Tedy k plnění role, pro kterou Nejvyšší soud máme. Argument, podle něhož přeci stačí odmítnutí dovolání odůvodnit toliko stručně, je lichý. Napsat stručné a výstižné odůvodnění je náročné, stojí výrazně více času a sil než takříkajíc „překlopení“ obsahu spisu do odůvodnění. To zná každý soudce; čím více je zatížen, tím méně mu zbývá prostoru, sil i času na psaní jasných, stručných a výstižných odůvodnění. Dalším efektem bude, že se zamezí tomu, aby byl veřejný prostor zaplevelován mnoha tisíci odůvodněných rozhodnutí, v nichž se nikdo nevyzná.

Popsané změny si určitě vyžádají nějaký čas. Z krátkodobého hlediska chci napomoci tomu, aby se v té záplavě rozhodnutí, jež vydáváme, bylo možné aspoň trochu orientovat. Musíme zlepšit vyhledávání v naší judikatuře, zpřístupnit právní věty, které si sami pro své potřeby vytváříme u významnějších rozhodnutí a začít uveřejňovat i tematické přehledy judikatury. Chci, aby přinejmenším na našich webových stránkách byly neustále aktualizované přehledy judikatury k jednotlivým oblastem. Tak, aby se kdokoliv, kdo řeší určitý právní problém, mohl cíleně podívat na to, zda a jak se k němu již vyjádřil Nejvyšší soud. Například bude-li soudce či advokát posuzovat otázku, zda člen představenstva společnosti jednal v určité záležitosti v souladu se svými povinnostmi, najde na našich stránkách vnitřně utříděný přehled významných rozhodnutí Nejvyššího soudu na téma péče řádného hospodáře. S jejich pomocí pak už snadno dohledá další, navazující judikaturu.

S tím souvisí i role Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jakkoliv ji Nejvyšší soud zatím musí podle zákona vydávat, je na čase otevřít diskusi, zda ji opravdu v současné podobě potřebujeme a pokud ano, jakou roli by měla v 21. století plnit. Pominu-li ideologické důvody, pro které byl tento institut v roce 1949 zřízen, plnila Sbírka dlouhé roky roli základního komunikačního prostředku, jehož prostřednictvím se odborná i laická veřejnost mohla seznamovat s významnými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Tuto roli již logicky neplní. Všechna naše rozhodnutí jsou dostupná, přičemž Sbírka – alespoň jde-li o její civilní část – zdaleka nepředstavuje ani výběr těch nejdůležitějších. Ve skutečnosti jde o cca 20-25 % významných či důležitých rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za sebe vidím přidanou hodnotu Sbírky ve dvou ohledech. Jednak tím, že se k určitému řešení právní otázky přihlásí většina kolegia, se zvyšuje pravděpodobnost, že přijaté řešení nebude změněno velkým senátem, a jednak nám Sbírka umožňuje – cestou publikace rozhodnutí soudů nižších stupňů – sjednocovat judikaturu i v otázkách, k jejichž posouzení se v dovolací agendě nedostáváme. Tomu by ale měl odpovídat výběr rozhodnutí, která kolegium projednává.

Jde-li o vnitřní chod Nejvyššího soudu, právě projednáváme změny rozvrhu práce ve vztahu k civilnímu kolegiu. Jakkoliv jsem za současného stavu právního řádu příznivcem specializací, mám za to, že je třeba jejich počet snížit na rozumnou míru. Současně se připravujeme na výraznou personální proměnu, která Nejvyšší soud, především jeho civilní kolegium, v následujících letech čeká.

Je něco, v čem bys chtěl navázat na svého předchůdce Romana Fialu? A naopak třeba i něco, co bys rád dělal jinak?

Roman Fiala byl velmi dobrým místopředsedou a jakkoliv jsme v některých ohledech odlišní, mám jistě na co navazovat. Jsem rád, že mohu v lecčems využít jeho desetiletých zkušeností.

Opakovaně říkáš, že Nejvyšší soud by měl především sjednocovat judikaturu a výklad právních předpisů, a hlavně nebýt továrnou na rozsudky. Existuje ještě nějaká další oblast, v níž vidíš jeho působení jako klíčové?

Určitě ano. Nejvyšší soud není a nesmí být izolovaným ostrovem v justičním moři. Chceme proto co nejúžeji spolupracovat na řešení otázek či problémů dotýkajících se celé justice jak s vrchními a krajskými soudy, tak i s Ministerstvem spravedlnosti. A jelikož zatím neexistuje odpovídající orgán reprezentující justici navenek, musí k plnění této role přispět i Nejvyšší soud. S předsedou Nejvyššího soudu chceme být (a věřím, že již jsme) v těchto oblastech velmi aktivní.

Jednou z tvých „parket“ je dlouhodobě i právo Evropské unie. Chystáš nějaké novinky ohledně spolupráce Nejvyššího soudu s justičními orgány v rámci EU i mimo ni?

Spolupráce s justičními orgány v rámci EU funguje poměrně dobře. Asi nejvýznamnější pro nás je Síť předsedů nejvyšších soudů členských států EU. JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D., byl v dubnu zvolen členem Rady Sítě. Příští rok se v Brně uskuteční mezinárodní konference Sítě, jíž se zúčastní předsedové nejvyšších soudů všech členských zemí EU.

Vedle toho funguje např. Evropská asociace soudců pracovněprávních soudů, jejímž předsedou je již dva roky JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. Využíváme i spolupráci prostřednictvím Evropské soudní sítě v civilních a obchodních věcech a dalších mezinárodních platforem.

V současné době je jedním z velkých justičních témat systemizace, respektive snížení počtu soudců. To se logicky odrazí v ochotě předsedů soudů uvolňovat své soudce na stáže u vyšších soudů, tedy i u toho nejvyššího. Máš představu, jak budeš tuto situaci řešit?

Pravidla, z nichž současná systemizace vychází, neposkytují – eufemisticky řečeno – relevantní data, na jejichž základě by bylo možné určit, kolik soudců a na jakých soudech má Česká republika mít. Jinak řečeno, současná systemizace stojí podle mne takříkajíc „na vodě“. Jde přitom o komplexní problém, zahrnující nejen skladbu a množství nápadu, ale i další otázky. Potřebný počet soudců se bude lišit v závislosti na tom, zda a kolik mají soudci asistentů, jaké a jak kvalitní mají technické vybavení, jak složitá či naopak jednoduchá jsou procesní pravidla, jak vypadá tzv. justiční mapa apod.

Souhlasím s tím, že je třeba posoudit, proč Česká republika má v poměru k počtu obyvatel v mezinárodním srovnání relativně hodně soudců, a zvážit, zda nejsme schopni v tomto směru nastavit justici efektivněji. V současné době s ministerstvem jednáme o způsobu, jakým budou vytvořena nová systemizační pravidla, a shromažďujeme informace ze zahraničí. Do doby, než budeme mít reálná data, z nichž můžeme vycházet, však počty soudců nelze snižovat „od stolu“ na základě zjednodušené úvahy, že klesá-li v poslední době nápad, může (automaticky) klesat i počet soudců. To ostatně poměrně plasticky ukázal i letošní vývoj.

Se stážemi momentálně nemáme vážnější potíže. Jednak jsou předsedové krajských i vrchních soudů mimořádně vstřícní a ochotní učinit vše potřebné, aby „svým“ soudcům stáž umožnili, a jednak máme s ministerstvem dohodu, že počty stáží na vyšších soudech budou zohledňovány při jmenování nových soudců.

Dalším tématem českého soudnictví je digitalizace. Jak by podle tvého názoru měla probíhat digitalizace Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek?

Digitalizace justice by byla tématem na samostatný rozhovor. Je jasné, že jde primárně o peníze a o systematické uchopení celého problému. Například můžeme mít skvělé vybavení pro online jednání, ale nemá-li páteřní síť dostatečnou kapacitu, je to k ničemu. Přiznávám, že v tomto ohledu postrádám jasnou dlouhodobou vizi.

Přechod Sbírky na elektronickou podobu je dluh k veřejnosti, který jsme měli splatit už dávno. Dojde k tomu od příštího roku. Přesná podoba se nyní ladí. Jak jsem však už zmiňoval, Sbírka představuje pouhou špičku ledovce tvořeného významnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a je proto třeba vyřešit, jak uživatelsky přívětivě zpřístupnit celý tento ledovec.

Funkce místopředsedy s sebou zcela jistě nese i zvýšený zájem médií. Jak se s ním vyrovnáváš? A chystáš nějaké novinky co do mediální propagace Nejvyššího soudu či soudnictví jako takového?

Je to určitě nová dovednost, které se pořád učím. Jsem zvyklý veřejně vystupovat, nicméně obvykle jen na odborná témata a jen ve vztahu k profesionálům. Nejvyšší soud však má skvělého tiskového mluvčího, který mi v mnoha směrech pomáhá.

Myslím, že justice potřebuje být trochu aktivnější při prezentaci svých úspěchů, resp. při informování o tom, že a jak pracuje. Soudnictví jako celek funguje podle mne dobře, ale v médiích či na sociálních sítích to někdy vypadá poněkud jinak.

Teď trochu z jiného soudku. Převzal jsi vedení rekodifikační komise pro civilní řád soudní. Jaká je tvoje vize jeho koncepce? Hodláš stavět na té předchozí nebo z ní, obrazně řečeno, nenechat kámen na kameni?

Už Aristoteles učil, že člověk má být uměřený a jediné, v čem nemusí být uměřený, je uměřenost. Nechceme postupovat ani jedním z naznačených „krajních“ směrů. Návrh věcného záměru CŘS jsem sice kritizoval, neboť vznikl bez diskuse, od stolu, a do značné míry se míjí s potřebami reálné praxe, ale jistě se v něm dobré prvky najdou. Nyní čekáme, až nám ministerstvo předá konečnou verzi, již určitě pro svoji práci využijeme.

Naše komise je nyní na začátku svého působení. Předně se pokusí napravit absenci jakékoliv analýzy stávajícího stavu. Současně se podíváme do těch zemí, kde procesní právo relativně nedávno zmodernizovali, abychom načerpali inspiraci i jinde než v Rakousku a neobjevovali Ameriku.

Následně musíme definovat, jak má vypadat procesní právo jako celek, nejen jeho výsek v podobě sporného řízení, a na jakých základních principech má stát. Teprve do takto vymezeného rámce lze zasadit úpravu sporného řízení.

Jak říkává můj kolega Petr Gemmel, procesní kodex má mít dva paragrafy. První – „Soudce má mít rozum.“, a druhý – „Tento zákon nabývá účinnosti dne...“. Jsem velkým příznivcem stručné a relativně jednoduché úpravy. Nakolik je to ale v dnešním světě přebujelé právní regulace všeho možného reálné, se teprve ukáže.

Současně platí, že nechceme dělat „změnu pro změnu“. Umím si představit i řešení, které bude vycházet ze současného občanského soudního řádu tak, aby nový proces nepředstavoval revoluci, ale toliko rozumnou evoluci. Nesouhlasím totiž s tezí, že stávající kodex je zcela nepoužitelný.

Co z tvého pohledu česká justice nejvíce potřebuje? Ať už legislativně, personálně či z praktického úhlu pohledu?

Česká justice je především podfinancovaná. Vidět je to skoro všude, kam se podíváš. Na podprůměrných platech zaměstnanců v justici (tím samozřejmě nemířím na soudce), na mnohde nevyhovujícím zázemí (exemplárním příkladem je budova Krajského soudu v Ústí nad Labem, kde se již téměř 20 let „staví“ nová), i v dalších oblastech. Tikající bombou jsou naše informační technologie a jejich zabezpečení, s čímž souvisí i zoufalé ohodnocení informatiků a dalších pracovníků na úsecích IT. Je třeba jasně říci, že nic takového, jako levná a kvalitní justice, neexistuje. Chceme-li mít dobrou a moderní justici 21. století, bude to něco stát.

Nedostatečná je i tzv. systémová nezávislost justice. Jakkoliv spolupráce s Ministerstvem spravedlnosti funguje relativně dobře, je tomu tak zejména díky lidem, kteří tam momentálně jsou. Je otázka, nakolik je ministerský model správy soudnictví dlouhodobě udržitelný.

Jde-li o personální zajištění soudů, je – mimo jiné – zapotřebí vytvořit s pozic asistentů lákavá a prestižní pracovní místa. Doba, kdy místo asistenta byla vstupenkou do taláru, je pryč. Musíme začít odlišovat mezi začínajícími asistenty, kteří se teprve učí, a těmi zkušenějšími. A to i z pohledu činností, které jsou jim svěřovány. Seniorní asistent, tj. asistent po justiční zkoušce, musí být ohodnocen tak, aby dosažení této pozice bylo snem značné části právníků. Jen tak můžeme dosáhnout toho, že každý soudce bude mít alespoň jednoho kvalitního asistenta, což je conditio sine qua non případného snižování počtu soudců. My sami se pak musíme naučit pracovat v týmu se svými asistenty, což zatím některým kolegům činí potíže.

A mohl bych pokračovat, ale tolik prostoru pro náš rozhovor nemáme.

Nemůžu odolat a nezabrousit i do poněkud osobnější roviny. Řada z nás má něco, v co v životě věří, čím se řídí. Pro mne je třeba v soukromém životě jednou z hlavních zásad heslo „Žij a nechej žít.“. Provází i tebe v soukromém nebo profesním životě nějaké krédo?

Jako věřící to mám celkem jednoduché, Credo in unum Deum. Mým „krédem“ je víra v Boha.

Děkuji za rozhovor. A přeji ti hodně štěstí ve všem, co sis předsevzal.


Rozhovor vedla Mgr. Šárka Hájková
soudkyně Krajského soudu v Praze