Justice se změnila. Dřív daleko více platila pravidla, i ta gentlemanská, říká Roman Fiala

Jaký pro vás byl rok 2020?

Velmi zajímavý a poučný. I když často náročný a občas i nepochopitelný. Především byl pro nás pro všechny naprosto jiný. Jiný než vše, co jsme dosud znali. Jiný než standardně předvídatelný vývoj. Myslím, že koronavirová pandemie se stala katalyzátorem společenských procesů v celosvětovém měřítku. To, co by se měnilo a vyvíjelo celá léta, se zřejmě stane realitou „v našich dnech“.

Podstatnou část prvního pololetí jste řídil Nejvyšší soud, a to v té neobtížnější době, kdy naplno propukla první vlna koronavirové pandemie. Jak toto období s odstupem půl roku hodnotíte?

Jsem opravdu moc rád, že jsem měl příležitost „být u toho“. Zcela hmatatelně se ukázalo, že Nejvyšší soud je tým, který umí „táhnout za jeden provaz“. Že předseda soudu je „první mezi rovnými“. Že jsme společně zvládli zorganizovat práci tak, že Nejvyšší soud soudil, jako by koronavirus snad ani nebyl.

Jak podle vás vůbec české soudnictví jako celek zvládá koronavirovou pandemii? Neprojevují se v této době ještě intenzivněji problémy spojené s mnohdy zastaralým vybavením justice či dlouhodobě odkládané resty spočívající v neexistenci nových procesních předpisů?

Prozatím nevidím žádné zásadní problémy. Otázkou je, jak dlouho bude koronavirová pandemie trvat. Pro soudy prvních i druhých stupňů, kde se ve většině případů musí konat ústní jednání, jsou omezení související s pandemií velmi zatěžující. A to nemluvím o problémech s absencemi soudců a dalších zaměstnanců soudů, kteří jsou nemocní nebo v karanténě. Máte pravdu, že se dnes daleko více obnažují problémy s hardwarovým i softwarovým vybavením soudů. Představy mnohých politiků o zázračném řešení problémů soudnictví rozšiřováním elektronizace jednotlivých řízení berou za své, když se tito lidé reálně seznámí se stavem počítačové vybavenosti, zejména soudů nižších stupňů. S tím pochopitelně souvisí otázka novelizace procesních předpisů. I když jsem přesvědčen, že jsme propásli vhodnou dobu pro rekodifikaci civilního procesu, myslím, že je třeba menšími novelami usnadnit a urychlit některá řízení. Byl bych opravdu šťastný, kdybychom přestali ztrácet čas ideologizujícími nápady, jak v civilním procesu „poručit větru a dešti“, abychom se skromností, pokorou a se znalostí reality a soudní praxe pracovali na poctivých dílčích změnách.

Co by si tedy Nejvyšší soud i soudnictví měly vzít z těchto zkušeností do budoucna?

Myslím, že na takové závěry a zobecnění je ještě příliš brzy. Obávám se, že nás koronavirová pandemie ještě vystaví lecjakým zkouškám. Přesto je třeba si v tomto čase více než kdy jindy uvědomovat, že způsob organizace práce nikdy nemá být nezměnitelný, stále má být předmětem úvah a zpochybnění a hledání lepších a efektivnějších cest.

Místopředsedou Nejvyššího soudu jste byl 10 let. Jak se za tu dobu proměnilo české justiční a obecně právní prostředí?

Domnívám se, že před 10 lety bylo obojí srozumitelnější a předvídatelnější. Daleko více platila pravidla… i ta gentlemanská. Přesto jsem přesvědčen, že samotné souzení se nemění. Soudcovské postoje, podle mých zkušeností, zůstávají zdravě konzervativní, což je pro mne synonymem skutečné předvídatelnosti soudních verdiktů. Pro důvěryhodnost a poctivost justice není snad nic tak nebezpečné jako soudcovský populismus a snaha zviditelnit se takzvaně „průlomovými“ rozhodnutími. Zdá se však, že v naší justici je to naštěstí jev skutečně ojedinělý. Nicméně bychom všichni, zdůrazňuji všichni, nejen soudci, měli velmi ostražitě sledovat, zda se „virus“ mediální líbivosti nezmocňuje i justičního prostředí.

Když se za těmito 10 lety ohlédnete, jakou cestu urazil Nejvyšší soud? Jak jste jej vnímal tehdy a jak jej vnímáte dnes?

Když jsem koncem 90. let přišel na Nejvyšší soud jako stážista, byl jsem nadšený ze spolupráce s řadou velkých soudcovských osobností. Každodenně jsem pociťoval mimořádně motivující atmosféru kolegiality a odbornosti. O to smutnější bylo sledovat, jak se tato atmosféra postupně vytrácí a rozbíjí. Proto jsem si s příchodem do funkce místopředsedy předsevzal obnovit onu „motivující atmosféru“ a přivést na soud excelentní mladé soudce z celé republiky. Věřím, že alespoň zčásti se mi to za těch 10 let podařilo.

Občas to říkám a dovolím si to zopakovat i teď. Jsem hrdý na to, že jsem soudcem Nejvyššího soudu. Věřím, že tato instituce je jedním z posledních pevných pilířů zdravého a smysluplného fungování našeho státu. Že Nejvyšší soud je stabilním bodem v rozbouřeném moři práva a politiky… české i evropské. Chci věřit, že tuto roli si Nejvyšší soud České republiky zachová a nepodlehne všemožným tlakům i falešným řečem.

V tomto období se rovněž začalo postupovat podle nového občanského zákoníku, který jste v mnohém kritizoval. Jak jej vnímáte dnes?

Myslím, že se postupně formuje standardní situace jako v případě každého velkého zákoníku. Jinými slovy: „Život si vždycky najde cestu.“ A životem práva jsou konkrétní, reálné právní vztahy a následná judikatura soudů. Tam, kde je zákon dobrý, najde svůj odraz v praxi. Tam, kde se dílo zákonodárci nepodařilo nebo kde se společenské vztahy proměnily, se nakonec vždy objeví nové cesty. Lidé najdou způsob, jak moudře uspořádat své vztahy. Soudy dotvoří právo, aby bylo rozumné a spravedlivé v reálných životních situacích.

Jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu považujete za těch 10 let za nejzásadnější?

Nemyslím, že je správné mluvit jen o jednom rozhodnutí. Za zásadní považuji trend rozhodování spojující respekt k zákonu, k životu i ke zdravému rozumu. Spojení těchto tří přístupů je podle mého názoru klíčem k dobrému a správnému soudnímu rozhodování.

V této souvislosti si současně uvědomuji, jak správné bylo, že se Nejvyšší soud už od počátku své moderní existence vydal cestou naplnění čapkovského úsloví, že moudrý člověk by měl „vědět něco o všem a všechno o něčem“. Tedy že se soudci a jednotlivé senáty specializují na určité oblasti práva. Chci věřit, že dnes je už jen málo „popíračů“ správnosti takového principu, neboť jejich postoj je argumentačně stejně silný jako názor člověka, který by odmítal specializaci v medicíně a chtěl, aby mu tentýž lékař jednou operoval slepé střevo a podruhé spravoval zuby.

Ze své pozice jste logicky jednal s politiky, zažil jste mnoho ministrů spravedlnosti a různých politiků. Jaká pro vás tato jednání byla? Někteří vás za toto chování ale také kritizovali. Justiční politika a justiční diplomacie je však zcela zřejmou součástí práce vrcholného justičního funkcionáře, je to tak?

Trochu se nad tím musím usmívat. Byly doby, kdy jsem se nad takovými slovy zlobil, pak jsem si ale uvědomil, kdo a proč je říká, a přestal jsem se tím trápit. Je to jako v árii Dona Basilia v Rossiniho opeře Lazebník sevillský. Když vypustíte pomluvu, začne žít vlastním životem a řada lidí jí uvěří. Je to pravda stará jako lidstvo samo.

Ale k věci. Je pravda, že vrcholní představitelé justice logicky musejí zastupovat justici při jednání s představiteli moci zákonodárné a výkonné, pokud se jedná o otázky tvorby zákonů a fungování justičního systému. Je to role velmi složitá, protože soudní funkcionáři jsou současně soudci a nesmějí svým chováním jakkoli zpochybnit svou soudcovskou nezávislost i nezávislost svých soudcovských kolegů. Jsou období, kdy je zvládnutí této role docela snadné, protože atmosféra ve společnosti každého vede ke spontánnímu respektu k soudcovské nezávislosti. Těžší to je, když se společenské klima promění a objeví se lidé, kteří se obtížně smiřují se soudcovskou nezávislostí. Ti pak často mluví o nebezpečí soudcokracie a o odtrženosti soudců od reality. Za nepohodlné verdikty by je rádi hnali kodpovědnosti a s chutí vytvářejí na soudce mediální i jiný tlak. Tak to prostě občas je a soudci i soudní funkcionáři to musejí zvládnout.

Nejvyšší soud se postupně stal i silným legislativním hráčem, který dokázal svými konferencemi a jednáními ovlivnit i směřování některé chystané procesní legislativy. Náleží mu takovéto místo? Podle někoho by to už mohlo být za čarou...

Věřím, že Nejvyšší soud dosud vždy zachovával hranici, která mu v legislativním procesu náleží. Zatímco v případě hmotněprávních předpisů by měly soudy být zdrženlivější, v případě předpisů procesních vnímám jejich aktivní roli jednoznačně pozitivně. Kdo jiný by se měl podílet na tvorbě procesních norem než ti, kdo s nimi reálně a každodenně pracují. Tedy soudci, advokáti, notáři, exekutoři a tak podobně.

Co dalšího teď sám plánujete?

To je docela jednoduché. Soudce je v prvé řadě soudcem a občas a na čas může být, vedle toho, také soudním funkcionářem. Jeho identita by však vždy měla být soudcovská. Tedy budu i nadále soudcem Nejvyššího soudu, členem občanskoprávního a obchodního kolegia. Současně se také těším, že budu mít víc času na práci na druhém vydání Komentáře k občanskému zákoníku a že začneme s profesorem Bártou konečně psát společnou knihu debat, jak si to už dlouho slibujeme.

A na konec snad trochu osobněji, do našeho časopisu, který razí motto, že dějiny nekončí, se to totiž velmi hodí. Jste vášnivým čtenářem Julesa Verna. Co si z jeho knih můžeme vzít pro dnešek?

To máte pravdu. Jules Verne patří k mým oblíbeným autorům už od klukovských let. Dnes ho samozřejmě vnímám i čtu jinak než tehdy. Mám rád jeho tempo i styl. „Prosvětluji“ si jím chvíle, které jsou pošmourné v meteorologickém i přeneseném slova smyslu. Cítím v jeho knihách optimismus i naději. Úctu k vědění, slušnosti, statečnosti. Víru ve smysl lidské existence. Nezlomnou vůli v hledání cest pro život i pro poznání.

Roman Fiala působil od 1. ledna 2011 jako místopředseda Nejvyššího soudu, po 10 letech jeho mandát skončil. Loni toto justiční těleso rovněž nějakou dobu vedl, poté co se jeho dosavadní předseda Pavel Šámal stal soudcem Ústavního soudu. Je Právníkem roku 2015 v kategorii Občanské právo. Odborně se specializuje zejména na dědické prvo, k němuž napsal rovněž velký komentář. Soudcem se stal v roce 1989, postupně působil u Městského a Krajského soudu v Brně, na Nejvyšší soud nastoupil v roce 2002.

Zdroj: 
Info.cz

11. 1. 2021