Nejvyšší soud je továrnou na rozsudky. To se musí změnit, říká jeho nový místopředseda Šuk/ Místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk: Považuji za neudržitelné nastavení některých parametrů dovolacího řízení

Nejvyšší soud je továrnou na rozsudky. To se musí změnit, říká jeho nový místopředseda Šuk

Výrazně méně, ale zato zásadnějších rozhodnutí. S tím na post nového místopředsedy Nejvyššího soudu nastupuje po středečním jmenování prezidentem Milošem Zemanem Petr Šuk. Transparentnost justice podle něj neznamená pouze vše zveřejnit, ale zejména umožnit lidem se v tom vyznat.

HN: Máte už představu, co byste chtěl na Nejvyšším soudu udělat, změnit?
Velký problém, koncepční a dlouhodobý, je ten, že Nejvyšší soud je továrnou na rozsudky. Ročně chrlíme sedm až osm tisíc věcí. Když to sečtete s Ústavním a Nejvyšším správním soudem, tak je to 15 tisíc rozhodnutí z vrcholných soudů, kterými zasypeme právní praxi. To je moc.

HN: Co s tím?
Hlavní rolí Nejvyššího soudu je sjednocovat výklad práva, zajistit, aby právo bylo stejné v Českém Krumlově i Českém Těšíně. My nemáme být klasickou třetí instancí, která přezkoumává již dvakrát přezkoumané a posouzené kauzy a chrlí tisíce rozhodnutí, a současně sjednocovatelem. Jestli chci, aby moje rozhodnutí veřejnost znala a řídila se jimi, tak jich nemohu vydávat tisíce za rok. Ani soudci Nejvyššího soudu nemohou reálně znát všechna rozhodnutí, která soud vydává.

Nový místopředseda Nejvyššího soudu nahradil ve funkci Romana Fialu. Specializuje se na právo obchodních korporací. Soudcem je od roku 2000, na Nejvyšším soudu pracuje od roku 2008. Žije v Liberci.

HN: Omezil byste tedy právo dovolání?
Ne, ale měl by se zefektivnit způsob, jak s těmi dovoláními zacházíme. Klíčem celé té diskuse je, co znamená zjednodušené odůvodnění. Pokud to znamená stručné, ale pečlivé vyložení všech okolností a zodpovězení každé otázky, kterou dovolatel předkládá, tak to řešení není. I odmítnutí dovolání, které má třeba pouhé tři stránky, se píše relativně dlouho. Jedna kolegyně mi nedávno říkala: Já nemám čas psát stručná rozhodnutí. To je výstižné. Bude to mít i ten efekt, že praxe nebude zahlcována judikaturou. Nebudete mít sedm či osm tisíc odůvodněných rozhodnutí, ale jen stovky.

HN: Tedy chcete, abyste nemuseli odůvodňovat, proč dovolání odmítáte?
Ano. Když se podíváte do zahraničí, řada tamních nejvyšších soudů neodůvodňuje odmítnutí dovolání. To je podle mého názoru rozumná cesta. Nejvyšší soud má být instancí, která sjednocuje judikaturu, ale nechtějme po něm, ať přezkoumává každou jednotlivou kauzu. Ti lidé zpravidla vědí, proč soudy rozhodly, jak rozhodly. Mají k dispozici prvostupňový rozsudek, druhostupňové rozhodnutí, a pokud se dovolací soud odmítne zabývat jejich dovoláním, tak je to proto, že se ztotožnil s tím, jak rozhodly soudy nižších stupňů nebo že argumenty v dovolání prostě nejsou relevantní.

HN: Pomůže ta změna k tomu, že se člověk dočká rozsudku rychleji?
Určitě ano. Aktuální průměrná délka řízení v trestních věcech je asi jeden a půl měsíce a v civilních věcech půl roku. Samozřejmě jsou kauzy, které trvají déle. My víme relativně rychle, jak rozhodneme. Co trvá nejdéle, je napsat odůvodnění. Tohle určitě pomůže. Na druhou stranu jsou kauzy, které vždycky budou trvat déle. Ve chvíli, kdy nám přijdou složité kauzy - a je pravda, že jejich podíl roste -, potřebujeme čas na analýzu a studium. Ale to se bavíme o měsících, když to bude dobře fungovat, rozhodně ne o letech.

HN: Má se věřit českým soudům?
Určitě ano. Neříkám, že je všechno růžové a ideální, ale tak jako každý z nás je v tom svém životě na cestě k dokonalosti, tak i justice sama. I v justici platí Gaussova křivka. Standard je dobrý, ale excesy občas také naleznete.

HN: Jaký vliv má na důvěryhodnost justice a právního státu to, když ministryně spravedlnosti nebo premiér zpochybňují rozhodnutí Ústavního soudu a mluví přitom o korupci?
Nelehká otázka. Důvěryhodnost si justice buduje sama. Tím, jak rozhodujeme, jak se chováme, jaký vztah máme k účastníkům, jak vystupujeme. Je to primárně na nás. To, že soudní rozhodnutí mají být respektována, neznamená, že nemohou být kritizována. V odborné rovině i ve společenské diskusi je kritika namístě. Občas z ní může vzejít lepší právo. Ptáte-li se mě na ty konkrétní výroky, je jasné, že zaznít neměly, byly nešťastné. Ale i ministr a premiér mají právo na to, občas uklouznout.

HN: Je česká justice transparentní?
Ano, myslím si, že je. Je vidět, jak rozhodujeme, proč tak rozhodujeme. Co děláme, počínaje rozdělováním kauz, a tak dále.

HN: Jak se stavíte ke zveřejňování rozsudků? V Česku se stále odkládá, zveřejňují je jen nejvyšší soudy…
Jsem přesvědčen, že veškerá rozhodnutí soudů od prvních až po poslední stupně mají být dostupná. Na druhou stranu transparentnost nezajistíme jenom tím, že vše uveřejníme. Jestliže dříve anonymita nebo netransparentnost byla zapříčiněna tím, že nic nebylo dostupné, tak současná společnost se vyznačuje tím, že je dostupné všechno a v těch informacích se už nikdo nevyzná. Jsme zahlceni obrovským množstvím informací. Takže kromě toho, že vše má být dostupné, je potřeba veřejnosti umožnit se v tom vyznat. To je také jedna z věcí, kterou chci zlepšit.

HN: Jak?
Nejvyšší soud veškerá svá rozhodnutí od roku 2000 uveřejňuje na svých webových stránkách - čili můžeme na první pohled říct, že jsme transparentní. V databázi je už hodně přes 100 tisíc rozhodnutí. Ale transparentnost tím zajištěna není, protože se v tom veřejnost musí vyznat. Potřebujeme kvalitní vyhledávač. Nějaký máme, ale musí se na něm dál pracovat. Současně chci začít - a může to být celkem brzo - publikovat naši judikaturu v tematizovaných přehledech.

HN: Jak si to představujete?
Například budete řešit otázku, zda v konkrétním případě byla, nebo nebyla dodržena péče řádného hospodáře. Na našich stránkách najdete rubriku "péče řádného hospodáře" a v ní strukturovaně seřazená rozhodnutí s právními větami. Od nich se pak půjde odpíchnout při vyhledávání navazujících rozhodnutí. Celé by to mělo usnadnit orientaci v naší judikatuře.

HN: Čili to bude otagovaná judikatura?
Přesně tak. Já tím mířím jak na privátní sféru, tak na justici. V našem zájmu je, aby naše rozhodnutí veřejnost znala a řídila se jimi. Za náš senát už mám nějaké přehledy připraveny a rád bych hned po nástupu do funkce na tom začal pracovat tak, aby se to postupně naplňovalo. V horizontu roku, dvou let bychom měli nabízet aktualizované, tematizované přehledy judikatury.

HN: Co o transparentnosti justice říká to, že ministryně spravedlnosti zakázala v aplikaci Infosoud zveřejňovat jména účastníků řízení? A některé soudy, které dosud přehledy jednání poskytovaly, to přestaly s poukazem na ochranu osobních údajů dělat. Jednání jsou sice veřejná, aby se dala práce soudů kontrolovat, ale vy se o těch jednáních nedozvíte…

To není lehká otázka. Je to střet dvou trendů. Transparentnost na jedné straně a ochrana soukromí na druhé. Osobně, ač nejsem specialistou na GDPR, považuji ho za zbraň hromadného ničení. Ono je určeno k úplně jiným účelům, než k jakým se dnes používá. Sice zasáhne ty, proti kterým mířilo, tedy těm, kteří zneužívali osobní data, ale současně zasáhlo i do řady oblastí, pro které určeno být nemělo. Je to vidět někdy až na absurdní ochraně všeho, co jen zavání osobními údaji, včetně občas až přehnané anonymizace rozhodnutí.

HN: Není to tím, že je řada lidí přehnaně opatrná či si jen chce odkazem na GDPR ulehčit práci?
Rozumím tomu, že každému není příjemné, když se veřejně ví, že se soudí o výživné či dům. A rozumím tomu, že hledáme nějaké vyvážení a možnost kontroly. Osobně nevidím problém v tom, aby toto dostupné bylo. Když nevíte, kdy, kde a co se má projednávat, je kontrola veřejnosti velmi limitovaná, protože asi těžko budete stát u každého soudu a kontrolovat, co a kdy se ten den vyvěsí na deskách. Takže mně je bližší to, aby se alespoň u vyšších soudů, kde zájem veřejnosti bývá větší, zveřejňovalo, jaká jednání a v jakých věcech mají probíhat.

HN: Jak změnila koronavirová krize vaši práci?
U Nejvyššího soudu velké problémy nenastaly proto, že rozhodování probíhá v neveřejných jednáních a část práce probíhala vždycky na home officu. Je to dáno i tím, že máme soudce z celé republiky, koneckonců já sám jezdím do Brna z Liberecka, takže je logické, že prostě část práce jsem vždycky odváděl doma. Nejvyšší soud tohle nijak dramaticky neohrozilo.

HN: A obecně justici?
Co je vidět a co se více ukazuje u soudů nižších stupňů, je nedostatečné technické vybavení, nedostatečné zázemí. To je dlouhodobé a je to otázka peněz. Prostě je potřeba vybavit soudy tak, aby mohly fungovat i v on-line prostoru.

HN: Potřebuje česká soudní soustava koncepční změny? Roky se mluví o zrušení vrchních soudů…
Tady asi půjdu proti hlavnímu proudu. Jsem přesvědčen o tom, že vrchní soudy mají nejenom zůstat, ale že mají hrát výraznou roli. O čem je třeba se bavit, je to, jak jsou nastaveny okresní soudy. A jestli je šťastné to, že máme okresní soudy s mnoha desítkami soudců a na druhé straně malé soudy se šesti sedmi soudci. Určitě vidím jako problém, že krajské soudy nekopírují 14 krajů. Každý kraj by měl také mít svůj krajský soud.

HN: Proč jsou důležité vrchní soudy?
Když je zrušíme, tak co s těmi kauzami, které řeší? To jsou vysoce specializované případy, a když je rozprostřeme po celé justici na všechny okresní a krajské soudy, tak ztratíme specializace, ztratíme odborníky. Když děláte opravdu těžké kauzy z oblasti kapitálového trhu, hospodářské kriminality, korporací či cenných papírů jednou za půl roku, nestanete se na ně odborníkem. Když zrušíme vrchní soudy, tak jen přemalujeme štíty. Kauzy, které dneska řeší krajské soudy, budeme muset svěřit okresním soudům v sídle krajských soudů a odvolací řízení koncentrovat na dva krajské soudy v sídle vrchních soudů.


Zdroj:
https://archiv.ihned.cz/c1-66885360-nejvyssi-soud-je-tovarnou-na-rozsudky-to-se-musi-zmenit-rika-jeho-novy-mistopredseda-suk



Místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk: Považuji za neudržitelné nastavení některých parametrů dovolacího řízení

Nejvyšší soud by neměl být „továrnou na rozsudky“, ale zejména efektivně sjednocovat judikaturu a výklad právních předpisů. Myslí si to nový místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk. Česká justice se ho zeptala na priority, které by chtěl ve funkci prosazovat.

Z jakého důvodu jste přijal funkci místopředsedy Nejvyššího soudu?

K úvahám nad tím, zda se mám zapojit do řízení Nejvyššího soudu, mě začátkem roku 2017 „přinutil“ doktor Vladimír Kůrka, když přišel s tím, že by mě rád viděl jako svého nástupce ve funkci předsedy kolegia. Po krátkém rozmýšlení jsem souhlasil a o necelé dva roky později jsem se také o tuto funkci ucházel. Přestože si tehdejší předseda soudu


profesor Pavel Šámal vybral mého kolegu Jana Eliáše, podpora řady soudců civilního kolegia i soudcovské rady, které se mi tehdy dostalo, pro mě byla velkým povzbuzením. Proto když se mne na podzim loňského roku předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy dotázal, zda bych byl ochoten se ujmout funkce místopředsedy soudu – samozřejmě za předpokladu, že pan prezident akceptuje jeho návrh – nebylo složité odpovědět. Se vší pokorou a odpovědností si troufám věřit, že mám čím přispět k tomu, aby Nejvyšší soud co nejlépe naplňoval své poslání.

O čem jste jednali na schůzce s prezidentem Milošem Zemanem na začátku února?

Na neformální schůzce, na níž jsem byl představen panu prezidentovi, jsme probírali obecné otázky justice. Pan prezident se především zajímal o to, s jakými představami a vizemi se o funkci místopředsedy Nejvyššího soudu ucházím.

Probíral jste je i s předsedou Petrem Angyalossym?

Nejvyšší soud, stejně jako ostatní soudy, je „monokraticky“ řízený orgán. To znamená, že je řízen předsedou, který primárně nese odpovědnost za jeho fungování. Úkolem místopředsedy je být předsedovi soudu nápomocen v plnění této role, být jeho nejbližším spolupracovníkem, jeho „pravou rukou“. Je proto samozřejmé, že jsme s Petrem Angyalossym naše představy, vize a názory na řízení a další směřování Nejvyššího soudu probírali dříve, než mne navrhl panu prezidentovi jako vhodného kandidáta. Jsme přesvědčeni, že společně budeme tvořit „kompatibilní“ a dobře fungující tým.

A jaké představy, vize či priority tedy máte?

Dovolím si nejprve dvě poznámky. Za prvé, justice jako taková, a tím spíše pak Nejvyšší soud coby její vrcholný orgán, je velmi konzervativní složkou veřejné moci. A je to tak dobře. Jakékoliv změny, které bychom rádi implementovali, by tudíž neměly znamenat revoluci, ale toliko – rozumnou – evoluci. A za druhé, Nejvyšší soud měl posledních deset let velmi dobrého místopředsedu, takže mám na co navazovat.

Jako jednu ze svých priorit nyní vidím především jistou revizi rozvrhu práce civilního kolegia, který je – ve své stávající podobě – poplatný dřívějším dobám. Tím nemyslím doby „předlistopadové“, nýbrž „předrekodifikační“. Společně s předsedou kolegia a civilními soudci tedy budeme hledat možné změny a úpravy tak, aby rozdělení agend a vůbec činnost kolegia více reflektovaly „nové“ civilní právo. S tím souvisí i otázky personální, tedy jednak co nejlepší využití odborných kapacit našich soudců a jednak správný výběr nových soudců. Jak těch, kteří budou v následujícím období přicházet na tzv. „stáže“, tak zejména těch, kteří by k nám měli být přidělováni na uvolněná místa.

Do budoucna považuji za neudržitelné stávající nastavení některých parametrů dovolacího řízení, jež z Nejvyššího soudu dělá „továrnu na rozsudky“, abych si vypůjčil trefný obrat předsedy Nejvyššího správního soudu Michala Mazance, a do určité míry mu brání efektivně plnit svoje hlavní poslání, tj. sjednocovat judikaturu a výklad právních předpisů. V krátkodobém horizontu se chci zasadit alespoň o to, abychom pomohli odborné i laické veřejnosti se v naší judikatuře orientovat. Měli bychom vytvořit a zpřístupnit pro veřejnost tematicky utříděné přehledy významných rozhodnutí spolu s právními větami, jež by praxi pomohly při orientaci v judikatuře.

Je nutné otevřít diskusi i o významu a roli Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde o institut, jenž má svůj původ v dobách „poúnorových“ a „předlistopadových“. Věřím, že může být užitečný i dnes, byť je v evropském kontextu v této podobě spíše ojedinělý, ale musíme ho přizpůsobit potřebám dnešní společnosti.

Z pozice místopředsedy Nejvyššího soudu se hodlám zapojit i do řešení řady otázek dotýkajících se celé justice. Například bych rád i nadále spolupracoval s Ministerstvem spravedlnosti na legislativních projektech, které před námi leží, a těším se i na spolupráci s vrchními a krajskými soudy.

Když hovoříte o otázkách dotýkajících se celé justice, jednou z nich je i otázka počtu soudců. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová vyhlásila stop stav jmenování soudců, celkově jich je podle ní do budoucna potřeba méně. Souhlasíte s tím?

Určitě je legitimní bavit se o tom, kolik soudců Česká republika potřebuje. V celoevropském srovnání jich nyní máme – v poměru k počtu obyvatel – poměrně hodně. Nicméně je třeba vidět, že je to komplexní problém. Nejde jen o to, kolik soudců máme, ale především o to, jaké mají podmínky k práci a jakým „stylem“ mohou pracovat. Mimo jiné, jak dobré technické zázemí a jak kvalitní a početný personál mají k dispozici, aby mohli rozhodovat dostatečně rychle a v potřebné kvalitě i kvantitě. A současný stav zejména na okresních a krajských soudech není – eufemisticky řečeno – ideální. Snižování počtu soudců proto musí jít ruku v ruce s posilováním odborného aparátu a změnou „stylu práce“ tak, aby soudci dělali skutečně jen vysoce odbornou – soudcovskou – práci.

Jak hodnotíte možnost, aby soudci vedli řízení distanční formou?

Posledních 12 měsíců výrazně urychlilo „částečný přesun“ společnosti do online prostoru. Justice 21. století nemůže zůstat stranou.

Měli by podle vás být soudci přednostně očkováni proti koronaviru?

Určitě ne, nevidím k tomu žádný důvod. Ve společnosti je celá řada profesí i jinak definovaných skupin, které jsou mnohem ohroženější. A to říkám s vědomím, že kolegové na prvních i druhých stupních musí „chodit do jednačky“.

Jak vnímáte současný stav kolem tvorby nového občanského soudního řádu? Angažujete se při tvorbě? Myslíte si, že je šance, že projde příští sněmovnou?

Nedávno jsem si na České justici v rozhovoru s profesorem Karlem Eliášem přečetl, že komise pro rekodifikaci civilního procesu „pracuje za dobromyslného mlčení ministerstva spravedlnosti dál“. Nevím, co činí členové komise, ale nevěřím, že by ministerstvo v reakci na zdrcující kritiku, jež se na teze nové úpravy snesla, nechávalo zpracovat takto zásadní předpis pokoutně či tajně, za zavřenými dveřmi.

Již před časem jsme se dohodli s paní ministryní, že Nejvyšší soud bude ministerstvu nápomocen při přípravě tohoto zásadního právního předpisu. A předpokládám, že tomu tak také bude.

Mělo by dovolání být řádným opravným prostředkem?

Mnohem důležitější než otázka, zda dovolání má mít odkladný účinek, je, že má jít o opravný prostředek nenárokový a výjimečný. Je třeba se rozhodnout, zda Nejvyšší soud má být klasickou třetí instancí „italského“ střihu, jež ročně vychrlí tisíce – či v horším případě desítky tisíc – rozhodnutí, která nikdo „nečte a nezná“, anebo zda má plnit roli autority, jež sjednocuje judikaturu a výklad právních předpisů. Obě role naráz ve stejném rozsahu a kvalitě plnit nemůže.

V rozhovoru pro Českou justici, který jste již zmínil, podrobil rozhodování Nejvyššího soudu poměrně velké kritice profesor Karel Eliáš. Co jeho názoru říkáte?

Dobré právo je výsledkem diskursu. Jeho součástí je i kritická diskuse nad rozhodnutími Nejvyššího soudu. Nelze proto ničeho vytýkat kolegům z praxe či akademické sféry, kteří rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně a odborně kritizují; naopak, takovou kritiku je třeba vítat. Může totiž ve výsledku pomoci zlepšovat právní prostředí.

Výměna názorů, ať už na stránkách laických či odborných periodik, anebo při jiných příležitostech, by měla být vedena nejen odborně a fundovaně, ale také s úctou, vzájemným respektem a lidskou slušností. Příspěvek profesora Eliáše do této diskuse byl pro mne v daném ohledu velkým rozčarováním. Nejde o to, že má – jinak zcela jistě legitimní – odlišný právní názor na otázky, jež v jím zmiňovaných rozhodnutích řešil Nejvyšší soud, a já s panem profesorem v některých ohledech dokonce souhlasím, ale za velmi nešťastný považuji způsob, jakým svůj nesouhlas vyjádřil. Povýšenost, neúcta a nekorektní argumentace právnímu diskursu nesluší. Doufám, že se nám naskytne příležitost si to spolu „vyříkat“ a najít lepší způsob vzájemné komunikace.

Při výkonu funkce nebudete mít již tolik času na samotnou rozhodovací činnost. Nemrzí vás to?

Každá mince má svůj rub i líc. Jestliže jsem souhlasil se svým jmenováním do funkce, nemohu si pak stěžovat na to, že mám méně prostoru pro vlastní rozhodovací činnost. Budu se nicméně snažit ze všech sil podílet se na rozhodování jak našeho tříčlenného senátu, tak i velkého senátu civilního kolegia. A nadále si chci zachovat alespoň v nějaké míře svůj kontakt s odbornou sférou prostřednictvím účasti na seminářích, konferencích, sympóziích apod. Protože „funkce nefunkce“, soudce je a má zůstat především soudcem a odborníkem.


Zdroj:
https://www.ceska-justice.cz/2021/02/mistopredseda-nejvyssiho-soudu-petr-suk-povazuji-za-neudrzitelne-nastaveni-nekterych-parametru-dovolaciho-rizeni/

19. 2. 2021