O novinkách v zákoně o obchodních korporacích

Rozhovor s Petrem Šukem, předsedou senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu

* Pro řadu kolegů auditorů se stala lhůta šesti měsíců po skončení účetního období jako lhůta nejen pro schválení účetní závěrky, ale také pro rozdělení zisku jakousi noční můrou, kterou s obavami sledovali u svých klientů. Podle informací z akademického prostředí máte významný podíl na tom, že uvedený výklad byl již před novelou zákona o obchodních korporacích překonán. Můžete pro naše čtenáře trochu podrobněji rozvést tuto situaci a způsob, jak se vám podařilo prosadit tuto změnu názorů, které jsou bezpochyby ve prospěch podnikatelského prostředí v České republice?

Možná stojí za připomenutí, jak výklad omezující „využitelnost“ účetní závěrky pro rozdělení zisku či jiných vlastních zdrojů vznikl. Nejvyšší soud tehdy řešil případ, kdy se společnost ocitla před krachem a akcionáři se snažili na poslední chvíli „vytáhnout“ z jejího majetku vše, co v ní ještě zbylo. A tak před koncem kalendářního roku (a těsně před prohlášením konkursu na majetek společnosti) rozhodli o rozdělení nerozděleného zisku minulých let. Závěr, podle něhož již nemohli využít k rozdělení zisku řádnou účetní závěrku za poslední účetní období, byl motivován snahou zabránit akcionářům získat cokoliv ze společnosti na úkor jejích věřitelů. Jinými slovy Nejvyšší soud tehdy sledoval regulatorní maximu, jež říká, že společník (akcionář) má právo toliko na reziduální výsledek hospodaření. Velmi rychle se však ukázalo, že toto omezení přináší v praxi více škody než užitku. Když zákon o obchodních korporacích (ZOK) výslovně upravil tzv. insolvenční test, jehož účelem je právě ochrana věřitelů, byť až ve fázi rozhodování o výplatě podílu na zisku (či jiných vlastních zdrojích), nebylo už složité nalézt argumenty pro opuštění „starého“ přístupu. Ve skutečnosti nebylo třeba nikoho přesvědčovat, kolegové z praxe i akademické sféry změnu výkladu přivítali. Ta se nejprve projevila v odborné literatuře (konkrétně ve druhém vydání komentáře k zákonu o obchodních korporacích z nakladatelství C. H. Beck) a následně se promítla i v judikatuře Nejvyššího soudu (v usnesení sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, uveřejněném pod číslem 9/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od účinnosti zákona o obchodních korporacích je účetní závěrka „využitelná“ pro rozdělení zisku (či jiných vlastních zdrojů) až do konce následujícího účetního období. Uvedený závěr pak stvrdila i novela provedená zákonem č. 33/2020 Sb. (viz § 34 odst. 1 věta druhá ZOK).

* Chtěla bych se ještě zeptat na Vámi zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, který řada poradenských společností působících v daních a auditu přivítala a považujeme ho za zásadní přelom. Na jaké jeho části byste chtěl upozornit naše čtenáře, aby nezapadly a kolegové si na ně dali pozor?

Je pravda, že jde o rozhodnutí obsahující řadu významných závěrů. Kromě právní úpravy obsahu pozvánky na valnou hromadu akciové společnosti (jejíž výklad možná není pro auditory tak zajímavý) jsme řešili i řadu otázek souvisejících s rozdělováním zisku. Vedle shora popsaného závěru o „využitelnosti“ řádné účetní závěrky i po uplynutí lhůty šesti měsíců od konce posledního účetního období (viz odst. 42 až 45 odůvodnění) lze upozornit i na další změnu výkladu, přijímaného v poměrech obchodního zákoníku. Oproti stavu před 1. lednem 2014 může valná hromada rozdělit část zisku mezi členy volených orgánů, aniž by současně rozdělila další část zisku i mezi akcionáře. Jinými slovy, jsou přípustné tantiémy i bez dividend (viz odst. 46 a 47 odůvodnění). I nadále však zůstává právo na podíl na zisku jedním ze základních práv akcionářů; vytvoříli společnost zisk, může valná hromada rozhodnout o tom, že nebude (částečně či dokonce zcela) rozdělen mezi akcionáře, toliko z důležitých důvodů (viz odst. 48 a násl. odůvodnění). Takovým důležitým důvodem může být nejen potřeba investovat či tvořit přiměřené rezervy, ale také např. ujednání ve stanovách. Dohodnou-li se akcionáři, že např. po dobu deseti let nebude společnost rozdělovat zisk, jde o důležitý důvod pro nerozdělení zisku. V této souvislosti Nejvyšší soud také výslovně připustil (do té doby spornou) možnost emitovat zvláštní druh akcií, s nimiž není spojeno právo na podíl na zisku (viz odst. 49 odůvodnění). Lze doplnit, že důležité důvody, pro které představenstvo či správní rada navrhují nerozdělit zisk či jeho část, musí být uvedeny již v pozvánce na valnou hromadu.

* V současnosti se těšíme na účinnost novely zákona o obchodních korporacích. Novinkám z ní plynoucím je věnováno i toto číslo časopisu Auditor. Co vy považujete z celé novely za nejdůležitější a co nejvíce změní praxi?

Je zajímavé slyšet, že se na novelu těšíte. Já sám jsem, přiznám se, vnitřně tak trochu rozpolcen. Na jednu stranu považuji novelu z větší části za rozumnou a užitečnou, na stranu druhou každá takto významná změna právního předpisu přináší i určitou míru nejistoty a může praxi „rozkolísat“ nehledě na to, že vyvolá další výkladové problémy. Věřím ale, že pozitiva budou převažovat. Změn, jež novela přináší, je tolik, že jen jejich stručný výčet by zaplnil celé číslo časopisu. Osobně asi nejvíce vítám úpravu monistického systému vnitřní struktury akciové společnosti, jež ze stávajícího „kočkopsa“ vytváří (vypuštěním statutárního ředitele) opravdový monistický systém, tj. systém s jediným povinným voleným orgánem. Za zmínku určitě stojí i náprava řady nepřesností či chyb obsažených v původním znění zákona (viz např. chybné odkazy v § 28 odst. 2, § 195 odst. 2 či § 253 odst. 2, nebo matení pojmů „rozdělování“ a „vyplacení“ zisku v § 280), odstranění vnitřních rozporů (např. v úpravě rozhodování valné hromady s.r.o. per rollam) či otevření dalších možností, jež zákon korporátnímu světu přináší (lze zmínit např. tzv. vysílací právo či možnost splatit peněžité vklady do s.r.o., nepřesáhnou-li v souhrnu 20 tisíc korun, i jinak než převodem na zvláštní účet). Změn doznala i úprava rozdělování vlastních zdrojů. Aniž bych měl v úmyslu nosit sovy do Athén (jde-li např. o přesun bilančních testů do obecné části zákona a důsledky z toho plynoucí), dovolím si upozornit na dvě z nich. První je zúžení pravidla, podle něhož nemusí příjemce podílu na zisku či jiných vlastních zdrojích vracet vyplacený podíl, byl-li v dobré víře, že vyplacení proběhlo v souladu s právními předpisy, toliko na akciové společnosti (původně bylo obsaženo v § 35 odst. 1 ZOK, nově se nachází ve zvláštní úpravě akciové společnosti, v § 348 odst. 4 ZOK). S výjimkou akciové společnosti (pro niž nám zachování tohoto pravidla ukládá unijní právo) tedy nebude dobrá víra např. příjemce podílu na zisku s.r.o. (že vyplacení proběhlo v souladu s právními předpisy) významná a příjemce bude muset vyplacený podíl – jako bezdůvodné obohacení – vrátit. Druhá změna je výslovné vyloučení pravidel pro rozdělování a výplatu vlastních zdrojů na snižování základního kapitálu (viz nový § 34 odst. 5 ZOK). Zákonodárce zde chtěl převzít závěry přijímané již při výkladu stávající úpravy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1175/2017, uveřejněné pod číslem 78/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), učinil tak však poněkud nešťastným způsobem. Striktně vzato totiž vyloučil i aplikaci insolvenčního testu upraveného v § 40 odst. 3 ZOK (jakožto ustanovení upravujícího výplatu podílu na vlastních zdrojích) na vyplacení podílu na tomto vlastním zdroji (tj. na vyplacení částky odpovídající snížení, má-li být dle usnesení o snížení základního kapitálu vyplacena). Takový výklad však není možné akceptovat; insolvenční test je jedním z pravidel chránících věřitele obchodní korporace jakožto třetí osoby a na jeho provedení nelze rezignovat. Nově zakotvené pravidlo § 40 odst. 5 ZOK tudíž bude nutné vyložit (za pomoci tzv. teleologické redukce) tak, že insolvenční test zůstává i zde zachován. Z pohledu auditorů je pak jistě významné doplnění § 83 ZOK o čtvrtý odstavec, který výslovně určuje, že zpráva o vztazích mezi propojenými osobami podléhá ověření auditorem. Podle dosavadní právní úpravy jde totiž o velmi spornou otázku; pro futuro, jde-li o zprávy vyhotovované za první účetní období započaté po účinnosti novely, je již řešení jednoznačné.

* Jste také oblíbeným lektorem pro oblast práva korporací a Vaše přednášky v současnosti také běží on-line. Jak vnímáte tento posun ve vzdělávání v oblasti práva a jak se vám jako lektorovi školí?

Děkuji za poklonu. Semináře, konference a další vzdělávací akce, jichž se jako lektor či přednášející účastním, pro mne představují skvělou příležitost k setkání se zástupci všech profesních skupin. Díky tomu mám relativně dobrou zpětnou vazbu, jde-li o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a také poměrně slušný přehled o tom, co praxe řeší, co ji trápí a co naopak oceňuje. Jinými slovy, jde pro mě o jednu z cest, jak se vyhnout riziku odtržení od reálného života (čemuž musí čelit dříve či později každý ze soudců). Přesunutí vzdělávacích aktivit do on-line prostoru bohužel určitou část těchto výhod maže; semináře i přednášky jsou reálně méně interaktivní, lidé se méně ptají a méně vstupují do diskuze. Jakkoliv má on-line forma i své výhody (všichni se můžeme „sejít“ z tepla svých kanceláří, pracoven či obýváků), už se moc těším, až své účastníky opět uvidím na živo.

* Kdy se budeme moci těšit na komentář k novele zákona o obchodních korporacích z Vašeho pera?

Jako spoluautor se podílím na Komentáři zákona o obchodních korporacích, který vydává nakladatelství C. H. Beck v rámci edice „Velké komentáře“. Právě teď (začátkem listopadu) vyšlo třetí vydání, jež reflektuje obě letos přijaté novely (vedle zákona č. 33/2020 Sb. i zákon č. 163/2020 Sb.). Společně s kolegou Petrem Čechem z PF UK se pak chystáme pro nakladatelství RNDr. Ivany Hexnerové – BOVA POLYGON zpracovat druhé vydání naší publikace Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). První vydání, které vyšlo v roce 2016, je již několik let vyprodané. V této praktické příručce chceme promítnout nejen své dosavadní zkušenosti s výkladem a aplikací zákona o obchodních korporacích, ale také zohlednit změny a novinky, jež přinesla zejména novela provedená zákonem č. 33/2020 Sb.

JUDr. Petr Šuk působil po absolvování Právnické fakulty University Karlovy krátce v advokacii, od roku 1998 působí v justici. V roce 2000 byl jmenován soudcem. Působil na Okresním soudu v Liberci (2000–2001) a Krajském soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci (2002–2007). Od roku 2008 je soudcem (od roku 2010 i předsedou senátu) Nejvyššího soudu České republiky. Specializuje se na právo obchodních korporací a ostatních právnických osob. Je členem Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, lektorem Justiční akademie a externím pedagogem Justičnej akadémie Slovenské republiky. Jako spoluautor se podílel na několika komentářích a dalších odborných publikacích, doma i v zahraničí přednáší evropské mezinárodní právo soukromé a právo korporátní a občanského soudního řádu.


Zdroj: 
Auditor 

12. 1. 2021