Stanovisko Nejvyššího soudu v Brně k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu chudoby či nevyhovujících bytových podmínek

Autor: Petr Knötig | 01/14/2011

Stanovisko Nejvyššího soudu v Brně k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu materiálních nedostatků (chudoby) či nevyhovujících bytových podmínek
„Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.“

Toto stanovisko přijalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, aby tak sladilo postup soudů v případech, kdy dítě žije v chudobné rodině, žije ve špatných hygienických a materiálních či bytových podmínkách a soudy mají rozhodnout o odebrání dítěte do ústavní péče. Podle stanoviska Nejvyššího soudu je možné odebrat dítě do ústavní péče je možné až v případě, kdy jiná opatření k nápravě nevedla k požadovanému cíli.
Pokud budou soudy rozhodovat o umístění dítěte do ústavní péče, pak je třeba, aby byly doloženy všechny závažné skutečnosti, které rozdělení (roztržení) rodiny odůvodňují. Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů) projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy. V tomto případě je třeba využít jiných možností, jak zabezpečit dítěti odpovídající bytové či materiální podmínky, jako například součinností orgánů veřejné správy a samosprávy či jiných státních orgánů. Rozdělení rodiny (a nařízení ústavní výchovy takovým opatřením nepochybně je), totiž představuje až nejkrajnější opatření, ke kterému by se mělo sáhnout.
Při odůvodňování soudních rozhodnutí o nařízení (či nenařízení) ústavní výchovy v případech, kdy jedním z důvodů je rovněž majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů), projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení, je třeba také vyjádřit, zda byla nebo nebyla ze strany k tomu určených orgánů státu či územní samosprávy nabídnuta pomoc a s jakým výsledkem, neboť poskytování uvedené pomoci nelze automaticky vždy předpokládat.
V řízení o nařízení ústavní výchovy je třeba rovněž dodržovat závazek plynoucí z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) a zjišťovat názor dítěte postupem stanoveným v § 100 odst. 4 o. s. ř. – tedy je třeba i vyslechnout názor nezletilého dítěte, pokud jde o dítě, kdy jeho věk předpokládá, že již může vyjádřit svůj názor.
V této souvislosti Nejvyšší soud kritizoval postup Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. 11 P 89/2007, když se spokojil se zprávou opatrovníka, aniž by z odůvodnění bylo zřejmé, co bránilo slyšení dětí ve věku 15, 10 a 8 let.
Naopak správně postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 16 P 11/2001, který nezletilou (14 let) při jednání vyslechl, nebo Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci sp. zn. P 265/2006, který přihlédl ke stanovisku nezletilé, která péči matky a prostředí, v němž vyrůstá, hodnotila tak, že se jí stýská po ústavním zařízení, kam byla dříve rozhodnutím soudu umístěna.