Nejvyšší soud po roce 1989

Novodobá polistopadová historie Nejvyššího soudu se odvíjí především od ledna 1990, kdy se jeho předsedou stal JUDr. Otakar Motejl ___________________________

Soudcem Nejvyššího soudu byl již v letech 1968 až 1970, avšak s nástupem normalizace musel tehdy brzy ze soudu odejít.




K 1. lednu 1993 se rozpadl společný stát Čechů a Slováků a spolu s tím zanikla i federální struktura soudnictví. Nejvyšší soud jako nástupce federálního Nejvyššího soudu ČSFR se v průběhu roku 1993 opět vrátil z Prahy do Brna. Jeho stěhování na Moravu však nebylo přímým důsledkem rozpadu federace. Hovořilo se o něm, a dokonce i hlasovalo v poslanecké sněmovně, už v roce 1991. Velmi významnou politickou sílu tehdy představovaly hlasy moravských poslanců, usilujících o zdůraznění významu Moravy a Slezska. Nebylo proto překvapením, že návrh na přesun federálního Nejvyššího soudu z Prahy do Brna předložila v červenci roku 1991 na 16. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů parlamentu poslankyně HSD-SMS (Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko) MUDr. Marta Nazari-Buřivalová. Někteří poslanci se tehdy domnívali, že podpořit takový návrh znamená podniknout další kroky k udržení společného státu se Slováky, kteří si stále více stěžovali na pragocentrismus. O posílení důležitosti svého města usilovalo rovněž také samotné vedení Brna, které opakovaně zdůrazňovalo ochotu bezúplatně pro potřeby Nejvyššího soudu poskytnout některou z městských budov. V Brně se už připravovalo zřízení Ústavního soudu, proč tedy na půdě poslanecké sněmovny nenavrhnout, také přesun Nejvyššího soudu do města, kde dříve tři desítky let působil? Návrh poslankyně Marty Nazari-Buřivalové ale tehdy ještě nezískal mezi poslanci potřebnou podporu.


Brno jako sídlo vrcholného orgánu obecné justice se však zhruba rok a půl po zmíněném hlasování poslanců definitivně objevilo v rámci ustanovení § 33 odst. 1 zákona České národní rady č. 17/1993 Sb. Tento zákon měnil a doplňoval tehdejší zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb. Účinnosti nabyl od 1. 1. 1993. Ustanovení § 1 odst. 2 vyjmenovávalo jednotlivé soudní instance takto: „Soudy České republiky jsou: Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), vrchní soudy; krajské soudy; vyšší vojenské soudy; okresní soudy a vojenské obvodové soudy; v době branné pohotovosti státu též vyšší polní soudy a nižší polní soudy“. Tato novela označila Nejvyšší soud v Brně za faktického nástupce původního Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky, nástupcem republikového Nejvyššího soudu z předešlých let se pak stal Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci, jehož vznik novela zákona o soudech a soudcích teprve předpokládala. Automaticky podle stejného klíče k jednotlivým soudům přecházeli od původních soudů československé federace i jejich soudci a zaměstnanci. Bylo to něco výjimečného, neboť většinou se při rozpadu federace formovaly nové instituce České republiky z původních republikových orgánů, úřady federální se tzv. rozpustily.


Brněnský magistrát slíbil svůj předchozí slib a daroval pro potřeby Nejvyššího soudu bezúplatně jednu ze svých budov, původní Všeobecný pensijní ústav v Burešově ulici, kde sídlí Nejvyšší soud dodnes. Smlouvu o bezúplatném převodu současného sídla Nejvyššího soudu z majetku města do vlastnictví Ministerstva spravedlnosti ČR tehdy za Brno podepsal primátor Ing. Jiří Horák.


Přesunutí Nejvyššího soudu po desítkách let zpět do Brna nebylo v evropském kontextu nic mimořádného. V řadě zemí jsou nejvyšší soudní instituce umístěny mimo hlavní města a sídla vlády či parlamentu. Traduje se, že jsou takto lépe chráněny před politickými vlivy, respektive snahou politiků o zasahování do soudní nezávislosti.

Jednotlivá kolegia Nejvyššího soudu, tehdy oficiálně nazývaného Nejvyšší soud České republiky, se z Prahy začala stěhovat na Moravu až v srpnu 1993, budova v Brně se krátce před tím pro potřeby soudu ještě rekonstruovala. Slavnostního otevření se zúčastnili 10. září 1993 tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák a místopředseda vlády Jan Kalvoda.


Původně se do Brna stěhovalo 13 soudců Nejvyššího soudu. Čtyři z trestního kolegia, 4 z obchodního kolegia, 5 soudců z kolegia občanskoprávního. Dřívější vojenské kolegium zaniklo koncem roku 1993 v souvislosti se zrušením vojenského soudnictví. Ještě v září, konkrétně 21. září 1993, navštívil nové sídlo Nejvyššího soudu v Brně poprvé také prezident Václav Havel. Celkem sem zavítal ve své funkci třikrát.


Na počátku své existence Nejvyšší soud České republiky v Brně disponoval pouze pravomocemi, které převzal od Nejvyššího soudu České a Slovenské federativní republiky, a tak převážnou část rozhodovací agendy, která dnes náleží Nejvyššímu soudu, vykonával Vrchní soud v Praze. S účinností od roku 1994 rozhodoval Nejvyšší soud na svém trestním úseku o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, dále rozhodoval spory o příslušnost mezi soudy, o odnětí a přikázání věci, o návrhu na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci a o stížnosti proti rozhodnutí soudů o prodloužení vazby. Ve věcech právního styku s cizinou příslušela Nejvyššímu soudu ČR agenda přezkumu rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny, rozhodování o povolení průvozu pro účely řízení v cizině a rozhodování o uznání cizozemských trestních rozhodnutí. Až s účinností od 1. září 1995 bylo do výlučné působnosti Nejvyššího soudu ČR zařazeno rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v trestních věcech. Do 31. srpna 1995 rozhodoval pouze o stížnostech pro porušení zákona proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, po tomto datu o všech stížnostech pro porušení zákona.

V civilních věcech byla do výlučné působnosti Nejvyššího soudu ČR zařazena agenda dovolání s účinností od 1. ledna 1996. Od vzniku samostatné České republiky rozhodoval Nejvyšší soud ČR na svém civilním úseku původně jen o dovoláních proti rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, od roku 1996 projednává tento mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím krajských soudů a vrchních soudů V Praze a Olomouci. Teprve s touto změnou se stal Nejvyšší soud ČR vrcholem soudní soustavy, jak to předpokládá Ústava České republiky v hlavě čtvrté.

S rozšířením kompetencí Nejvyššího soudu ČR na konci roku 1995 a začátku roku 1996 došlo k výraznému navýšení počtu soudců, protože tyto legislativní změny znamenaly mnohonásobný nárůst nápadu věcí civilních i trestních. V roce 1996 tak pracovalo u Nejvyššího soudu v Brně už 20 soudců občanskoprávního kolegia, sedm soudců obchodního kolegia a 22 soudců v rámci kolegia trestního.


V červenci 1998 odešel z vedení Nejvyššího soudu JUDr. Otakar Motejl, přesně 22. července 1998 jej ve funkci nahradila JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. Otakar Motejl se v srpnu 1998 ujal vedení ministerstva spravedlnosti.


JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. mj. jako první přivedla k Nejvyššímu soudu asistenty soudců, kteří od roku 2000 výrazně pomáhají soudcům při jejich rozhodovací činnosti. Původně začali asistenti působit na civilním úseku soudu, avšak brzy jich bylo stále více potřeba i na úseku trestním. K dalšímu výraznému rozšíření rozhodovací agendy trestního kolegia Nejvyššího soudu, a tím i nárůstu nápadu, totiž došlo s účinností od 1. ledna 2002, kdy bylo zavedeno do trestního řádu dovolání jako další mimořádný opravný prostředek ve věcech trestních.

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. byla předsedkyní Nejvyššího soudu do 20. března 2002, kdy se stala místopředsedkyní Ústavního soudu ČR. Předsedkyní Nejvyššího soudu pak byla jmenována JUDr. Iva Brožová, která tuto funkci zastávala až do ledna 2015, kdy prezident Miloš Zeman jmenoval předsedou Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D.


Nejvyšší soud byl až do roku 2002 na základě zmocnění čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky oficiálně označován jako Nejvyšší soud České republiky, od té doby vystupuje už pouze pod názvem Nejvyšší soud.

Až do konce roku 2002 rozhodovali soudci Nejvyššího soudu rovněž v agendě správního soudnictví, když na základě opravných prostředků projednávali zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy, rozhodovali také v kárných řízeních se soudci. Po zřízení Nejvyššího správního soudu k 1. lednu 2003 zůstalo rozhodování ve správních věcech Nejvyššímu soudu jen v omezené míře, a to ve věcech upravených v páté části občanského soudního řádu podle § 244 až § 250l.

K 1. listopadu 2004 byla na trestním úseku agenda rozhodování o uznání cizozemských trestních rozhodnutí přesunuta z Nejvyššího soudu na krajské soudy, oproti tomu, v souvislosti se zavedením institutu předávání mezi členskými státy Evropské unie, začal nově Nejvyšší soud řešit agendu rozhodování o povolení průvozu pro účely předání. Od 1. července 2004 rozhoduje Nejvyšší soud rovněž o návrzích na určení lhůty k procesnímu úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.


Vedle rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud v době po roce 1989 samozřejmě intenzivně věnoval také sjednocování judikatury, jeho soudci se podíleli na připomínkování návrhů nových zákonů, někteří z nich nové zákonné normy přímo spoluvytvářeli. V době, kdy předsedala soudu JUDr. Iva Brožová, vstoupila dne 1. května 2004 České republika do Evropské unie. Bylo proto potřeba postupně začít studovat judikaturu členských států unie, vrcholných soudních institucí EU a aplikovat ji nejen u Nejvyššího soudu, ale rovněž s ní seznamovat soudy napříč celou českou soudní soustavou. Proto vzniklo u Nejvyššího soudu zahraniční oddělení, dnes nazývané oddělením analytiky a srovnávacího práva EU.